Zoonóza

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Zoonózy jsou infekce přirozeně přenosné mezi zvířaty (zejména obratlovci) a lidmi. Dnes mezi ně můžeme řadit více než 500 patogenů (virus chřipky), bakterie (antrax – Bacillus anthracis), plísně (sporotrichóza – Sporotrhix schenckii), parazité (prvoci – giardióza způsobená lamblií střevní (Giardia intestinalis), helminti – tenióza způsobená tasemnicí bezbrannou (Taenia saginata) a priony (nová varianta Creutzfeldtovy–Jakobovy choroby). Patogeny se stále vyvíjejí, vznikají nové mutace, které způsobují, že nemoci dříve výhradně zvířecí začnou být přenosné i na člověka anebo nemoci dříve přenosné ze zvířat na lidi začnou být přenosné i z člověka na člověka. Klasifikace zoonóz je tím ztížena a o několika infekcích se vedou spory, zda jsou zoonózami, nebo ne. Zvířecí nemoci se příliš nestudují,[1] přestože jsou podstatným faktorem ovlivňujícím zdraví lidské populace.[2]

Infekce přenosná pouze z člověka na člověka se nazývá antroponóza. Příkladem typické antroponózy je břišní tyfus, černý kašel, záškrt, kapavka, spalničky, zarděnky, příušnice, pravé neštovice. Infekce přenosná na člověka výhradně z vnějšího neživého prostředí (z půdy, tlejících rostlin, exkrementů, rozkládajících se mrtvol živočichů, vody aj.), ve kterém se ovšem původce nákazy aktivně množí, se nazývá sapronóza. K sapronózám patří mnohé, zejména orgánové mykózy.[3]

Typy zoonóz[editovat | editovat zdroj]

Zoonózy lze rozdělovat několika způsoby:[4]

  • rozdělení podle druhu živočichů, která jsou původním rezervoárem infekce. Vzhledem k tomu, že mnoho druhů živočichů přenáší několik infekcí, není rozdělení optimální (např. netopýři, opice,[5] hlodavci);
  • rozdělení podle orgánových systémů, které infekce zasáhne, a podle příznaků nákazy (zápal plic je příznakem mnoha infekcí, a to i těch, které nejsou zoonózami);
  • rozdělení podle typu přenosu infekce, tedy zda je přenášena vzduchem, přímým kontaktem s patogenem, jídlem atd.;
  • rozdělení podle evoluční historie infekce. Zdá se, že je nejvhodnější. (Žádné z předchozích rozdělení není optimální a nedá se použít pro všechny typy infekcí, vždy se najdou infekce, které se vymykají úplně či patří do více skupin zároveň.)[4]

Staré zoonózy[editovat | editovat zdroj]

Epidemické či endemické infekce specifické pro člověka, u kterých delší dobu chybí zvířecí zdroj nákazy (spalničky: virus spalniček z rodu Morbilivirus, nachlazení (nasofaryngitida): Rhinovirus, pravé neštovice: Variola major a Variola minor). Dnes však nemoci přežívají jakožto antropozoonóza čili nemoc přenosná z člověka na člověka.

Nedávné zoonózy[editovat | editovat zdroj]

Nové nebo nově se rozvíjející lidská epidemická či endemická onemocnění, která ještě nedávno měla zvířecí zdroj nákazy (AIDS – HIV, jehož zdrojem je virus opičí imunitní nedostatečnosti SIV).

Stálé zoonózy[editovat | editovat zdroj]

Infekční onemocnění se stálým zvířecím hostitelem, které je příležitostně přeneseno na člověka (vzteklina: virus vztekliny, tularémie (zaječí nemoc): bakterie Francisella tularensis, lymeská borrelióza: bakterie rodu Borrelia, toxoplazmóza).

Nové a vznikající zoonózy[editovat | editovat zdroj]

Infekční onemocnění se zvířecím hostitelem, které se teprve nedávno objevilo i u lidí (hantavirus, virus Ebola, Nipah virus, SARS, MERS, SARS-CoV-2).

Parazoonózy[editovat | editovat zdroj]

Lidské infekční onemocnění, epidemické nebo endemické, u kterého se změnila jeho virulence působením zvířecího patogenu. Například antigenní posun u chřipky typu A vedoucí k zásadní změně virové struktury, kdy dochází k vytvoření nového virového podtypu. Dochází k tomu smísením dvou typů virů a vznik antigenního posunu u chřipkového viru může být urychlen v tělech infikovaných zvířat, která se mohou infikovat více typy chřipkového viru. Například prase může být nakaženo jak typem chřipkového viru, který nakazí člověka, tak i typem ptačím i prasečím. [4]

Ohnisko[editovat | editovat zdroj]

Ohnisko nákazy je místo, které je zdrojem nákazy a z něhož dochází k přenosu infekce.

Přírodní ohniskovost[editovat | editovat zdroj]

Jeden ze znaků řady zoonotických onemocnění je současný výskyt jejich původců, přenašečů a hostitelů (rezervoárových živočichů) v přírodních podmínkách (ohniscích) nezávisle na existenci člověka. Člověk se nakazí původcem onemocnění od divokých zvířat při pobytu v ohnisku výskytu. Přenos se nejčastěji uskuteční kontaktem s rezervoárovým hostitelem nebo při bodnutí nebo sání krve členovci (např. klíšťaty, blechami, komáry), kalony či netopýry. Rezervoárem nákazy může být i kontaminovaný vodní zdroj.[6] Mezi onemocnění jejichž znakem je přírodní ohniskovost patří třeba mor, tularémie nebo klíšťová encefalitida. Teorii o přírodní ohniskovosti nákaz zformuloval v roce 1939 parazitolog J. N. Pavlovskij.[7]

U virů bylo ukázáno, že z rezervoáru savců a ptáků příliš nezávisí na živočišném druhu.[8]

Vliv chování[editovat | editovat zdroj]

Způsob lidského chování pak určuje míru pravděpodobnosti přenosu. Nakažená bývá často nejen krev, ale i maso,[9] mléko,[10] voda a jiné zdroje ohniska.

Rezervoár[editovat | editovat zdroj]

Rezervoár je prostředí (živé i neživé), ve kterém etiologická agens (původce dané nemoci) přežívá, případně se množí. Při přenosu původce nemoci z rezervoáru na člověka může figurovat i přenašeč (vektor). Příkladem může být žlutá zimnice. Původce žluté zimnice je virus z rodu Flavivirus, rezervoárem tohoto viru jsou opice, v nich virus přežívá a množí se, ale samotné onemocnění u nich nepropukne. Na opicích sají komáři rodu Aedes, kteří mohou infikovat člověka, u kterého již onemocnění (žlutá zimnice) propukne. Pokud chceme přerušit koloběh nákazy, můžeme to udělat několika způsoby:

  • prevence – očkování hostitelů vyskytujících se v přírodním ohnisku
  • izolací – izolace infikovaných hostitelů od hostitelů zdravých
  • léčbou – léčba hostitelů
  • likvidací případných přenašečů (vektorů)
  • usmrcením (např. krav během epidemie BSE či ptáků při ptačí chřipce).[7]

Jedno zdraví[editovat | editovat zdroj]

Koncept Jedno zdraví (One Health) je celosvětová strategie, která má za cíl rozšířit interdisciplinární spolupráci ve všech aspektech zdravotní péče pro lidi, zvířata a životní prostředí. O tom vypovídá i heslo tohoto konceptu: „Jeden svět – jedno zdraví – jedno lékařství“. Teorie, na jejímž základě vznikl tento koncept, praví, že zdraví lidské populace je přímo úměrné zdraví zvířat a prostředí, ve kterém lidé žijí. Vzhledem k množství druhů zvířat vystupujících v roli rezervoárů pro různé infekce, ať už jde o infekce již přenosné na lidi, nebo ne, je do určité míry zbytečné bojovat s těmito infekcemi u lidí, když zdroj nákazy zůstává.

Historie[editovat | editovat zdroj]

V pravěku soužití s domácími zvířaty umožnilo adaptaci člověka na zoonózy.[11] Přesto například viry člověk sdílí s domácími zvířaty několikanásobně více než s divokými.[12]

Zaznamenaných epidemií je značné množství a kvůli možnosti cestovat a propojení celého světa se šíření nemocí značně usnadňuje. V historii se objevilo již několik epidemií způsobených onemocněními, která se dříve řadila mezi zoonózy, ale vyvinula se schopnost přenosu infekce nejen ze zvířete na člověka, ale i přímo z člověka na člověka. Níže jsou uvedeny příklady těch nejsmrtelnějších.

Nemoc období název místo počet mrtvých
dýmějový mor 1338–1351 Černá smrt Evropa, Asie 100 000 000 [13]
chřipka 1918–1920 Španělská chřipka celý svět 17 až 100 miliónů
HIV/AIDS 1981–dodnes HIV/AIDS pandemie celý svět (převážně Afrika) 36 000 000 [14]
malárie dodnes Malárie převážně Afrika 600 000 za rok 2013[15]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ FILIPOVÁ, Mirka. Hrozba zvířecích nemocí. 21. stoleti [online]. 13. 8. 2015 [cit. 2022-01-08]. Dostupné online. 
  2. ↑ ACHA, Pedro N a Boris SZYFRES. Zoonoses and communicable diseases common to man and animals. 3rd ed. Washington: Pan American Health Organization, 2003. ISBN 9789275115800.
  3. ↑ HUBÁLEK, Zdeněk a RUDOLF, Ivo. Mikrobiální zoonózy a sapronózy. 3. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2014, s. 8–9. ISBN 978-80-210-7516-0.
  4. ↑ a b c HART, C. A.; BENNETT, M. a BEGON, M. E. Zoonoses. Journal of Epidemiology and Community Health. 1999, vol. 53, issue 9, s. 514–515. doi: 10.1136/jech.53.9.514
  5. ↑ NODELL, Bobbi. Monkeys in Asia harbor virus from humans, other species. medicalxpress.com [online]. 2015-11-19 [cit. 2022-01-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ What causes disease outbreaks?. phys.org [online]. 2021-10-26 [cit. 2022-01-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ a b GEIZEROVÁ, Hana. Epidemiologie: vybrané kapitoly pro seminární a praktická cvičení. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1995, 83 s. ISBN 80-718-4179-X.
  8. ↑ Risk of viruses emerging in humans may not depend on their animal host. phys.org [online]. 2020-04-14 [cit. 2022-01-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ Zoonózy [online]. bezpecnostpotravin.cz [cit. 2022-01-08]. Dostupné online. 
  10. ↑ MIHULKA, Stanislav. Nebezpečí od krav? Kraví virus poprvé spojen s rakovinou prsu. 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2015-09-16 [cit. 2022-01-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-08-15. 
  11. ↑ Neanderthals may have been infected by diseases carried out of Africa by humans. phys.org [online]. 2016-04-10 [cit. 2022-01-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ KERLIN, Kat. The link between virus spillover, wildlife extinction and the environment. phys.org [online]. 2020-04-07 [cit. 2022-01-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ HECKER, I.F.C. The Epidemics of the Middle Ages. 2nd ed. London: Sherwood, Gilbert and Piper, 1835.
  14. ↑ UNAIDS. UNAIDS report on the global AIDS epidemic 2013. Geneva: UNAIDS, 2013. ISBN 978-92-9253-032-7. Dostupné z: http://www.unaids.org/en/media/unaids/contentassets/documents/epidemiology/2013/gr2013/UNAIDS_Global_Report_2013_en.pdf
  15. ↑ Malaria [online]. Světová zdravotnická organizace, 2019-04-28 [cit. 2022-01-08]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Zoonóza&oldid=23108870“