Skadar

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Skadar
Albanian Alps from Rozafa.jpg
Skadar – znak
znak
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška 13 m n. m.
Stát AlbánieAlbánie Albánie
Skadar
Skadar
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha 872,612 km²
Počet obyvatel 112 276 (2011)
Hustota zalidnění 128,7 obyv./km²
Správa
Oficiální web www.bashkiashkoder.gov.al
Telefonní předvolba 22
PSČ 4001–4007
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Skadar (albánsky Shkodër) je město na severu Albánie, u Skadarského jezera a u hranice s Černou Horou. Ve městě žije přibližně 112 tisíc obyvatel. Nachází se na soutoku tří řek; Kir, Drinu a Bojany (která jako jediná dále teče do Jaderského moře).

Název[editovat | editovat zdroj]

Původ názvu Skadar/Shkodër je nejasný. Poprvé je zmiňováno v římských dokumentech v podobě Scodra, v řečtině jako Σκόδρα. Na antických řeckých mincích z 2. století př. n. l. je doložen nápis Σκοδρινῶν (skadarský). Není ani známé, zda-li je název města původem z albánského jazyka, či pochází z nějakého jiného a byl do albánštiny převzat. Původ názvu je předmětem debat mezi albánskými lingvisty.[zdroj?] V dalších jazycích zní název města Scutari (italsky) a İşkodra (turecky).

Historie[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší pozůstatky souvislého osídlení na území města Skadaru a jeho okolí pocházejí z doby bronzové. Pro vznik trvalého osídlení hovořily především příznivé podmínky, jako např. úrodná údolí několika řek, které se zde stýkají. Nejstarší předměty, které dokládají osídlení v dobách rané antiky, byly nalezeny při archeologickém průzkumu pevnosti Rozafa. Poprvé je pod současným názvem město připomínáno jako ilyrská osada (Scodra).

V roce 168 př. n. l. dnešní Skadar obsadila Římská říše. Vzhledem k tomu, že se nacházelo na jedné z obchodních stezek a vojenských cest (Via Egnatia)[1], získalo značně na významu. Římané osadu zcela kolonizovali a přeměnili v antické město. Administrativně byl Skadar součástí provincie Illyricum a později Dalmatia. V roce 395 byl součástí dácké diecéze.

Na začátku středověku ovlivnil vývoj města kromě pádu Říma také příchod Slovanů. V byzantském dokumentu De Administrando Imperio je doložen příchod Slovanů, kterým v této oblasti dal byzantský císař Herakleios půdu. Příchod Slovanů se uskutečnil v první polovině 7. století. Oblast Skadaru se později stala součástí knížectví Duklja. Tento stav netrval dlouho, neboť se po smrti knížete Časlava stát rozpadl. V roce 997 bylo území většiny jižní části Balkánu dobyto bulharským carstvím.

V 12. století bylo město součástí provincie Zeta srbského státu pod vládou dynastie Nemajićů. Roku 1214 je doložené jakou součást epirského despotátu pod nadvládou Michaela I. Komnena Doukase. Později bylo součástí opět středověkého Srbska. Skadar byl hlavním městem provincie Zeta. Po zhroucení středověkého Srbska ovládli oblast dnešního severu Albánie Balšićové. Jejich nadvláda trvala nicméně až do roku 1396, kdy se vzdali Benátské republice. Za nadvlády Benátčanů byla v roce 1479 ve Skadaru dokončena katedrála sv. Štěpána a rozšířena pevnost Rozafa, která existuje v pozměněné podobě nad městem do současné doby.

Skadar dobyli Turci v roce 1479. Katoličtí kupci z Benátek uprchli přes moře zpět na území dnešní Itálie a křesťanští Albánci do hor. Osmané učinili ze Skadaru hlavní město sandžaku Scutari. Turci přebudovali kostel na mešitu a vybudovali kamenný most v blízkosti města. Začala postupná a pozvolná islamizace tak, jako tomu bylo v případě všech ostatních částí Balkánu, které obsadili Turci. Zatímco v roce 1485 bylžilo podle osmanských záznamů ve městě 27 muslimských a 70 křesťanských rodin, o století později bylo muslimských rodin přes dvě stě.

Pro Osmanskou říši měl Skadar významnou strategickou polohu. Nacházel se téměř na západních hranicích impéria, byl však chráněn před případným útokem od moře. Město bylo spojené řadou obchodních tras s dalšími balkánskými městy a centry řemesel a obchodu, mezi která patřil např. Prizren[2].

V roce 1649 se obyvatelstvo Skadaru vzbouřilo proti Turkům a město musela znovu obsadit osmanská armáda.[3]

V 18. století byl Skadar centrem vlastního pašalíku, který řídila rodina Bushatlijů[4] (od roku 1757 do roku 1831. V století devatenáctém měl Skadar přes 3500 různých obchodů. Od roku 1706[5] zde otevíraly jednotlivé evropské země vlastní konzuláty; město bylo přístupné obchodníkům z Itálie. Pro potřeby obchodu přes moře sloužily nedaleké přístavy Ulcinj a Obot, později Shëngjin[6][7]. V 19. století zde získali své zastoupení i jezuité (1860[8]) a františkáni. Cizí mocnosti zde zakládaly vlastní školy, např. tak činili Italové.[9]

Skadar v 19. století.

Bushatliové nechali zbudovat první knihovnu v Prizrenu v 40. letech 19. století. Začaly zde vznikat první literární spolky. První albánsky psané noviny byly rovněž vytištěné ve Skadaru. Obyvatelstvo bylo národnostně smíšené; kromě Albánců zde žili také Turci a příslušníci různých dalších národností, kteří se živili především obchodem. Žila zde také komunita Srbů.[zdroj?] V druhé polovině 19. století význam Skadaru a dalších albánských měst upadl v souvislosti s povstáním místního obyvatelstva.[10]

Během první a druhé balkánské války bylo město obsazováno různými vojsky. Konec turecké nadvlády přineslo obležení města, ve kterém byli Turci vypuzeni srbskou a černohorskou armádou. Černohorští vojáci později odešli a Skadar byl připojen k území nově vzniklého albánského státu. Evropské mocnosti nové hranice stvrdily na mírové konferenci v Londýně, která se uskutečnila na přelomu let 1912 a 1913.

Během první světové války byl Skadar obsazen opět vojsky Černé Hory (27. července 1915) a později Rakousko-Uherska (leden 1916). To zde zřídilo i sídlo okupační správy.[11] Po zhroucení soluňské fronty a porážce Rakouska obsadila město francouzská vojska. Rakušané drželi Skadar ze všech albánských měst nejdéle; vzdali se až 5. listopadu 1918.[12] Dočasná vojenská správa Albánie sídlila po skončení konfliktu právě ve Skadaru. Až v roce 1920 bylo dáno pod přímou civilní správu albánského státu s hlavním městem v Tiraně.[13]

V meziválečném období byl rozvoj Skadaru velmi pomalý. Albánie byla velmi zaostalou zemí, která se jen velmi pomalu dokázala modernizovat. Byly zde vybudovány některé menší továrny na zpracování potravin, textilu a stavebních hmot. V roce 1924 měl Skadar 20 000 obyvatel, jen o něco málo více, než hlavní město Tirana. O dva roky dříve byla do Skadaru zahájena pravidelná letecká doprava z Tirany a dalších větších albánských měst.[14]

Rovněž zde probíhala řada politických sporů, které byly definovány tím, že sever Albánie (kde byl Skadar centrem) byl do určité míry katolického vyznání[15][16], čímž se odlišoval od většinově muslimského zbytku země. Ve Skadaru se nacházel jistý počet náboženských (katolických) škol. První státní škola zde byla otevřena roku 1913 a gymnázium roku 1922. V roce 1939 žilo ve Skadaru 29 tisíc obyvatel.

Dne 29. listopadu 1944 obsadili město komunističtí partyzáni.[17]

Po druhé světové válce bylo město rozsáhle industrializováno v rámci komunistických projektů zprůmyslnění země. Továrny vyráběly měděné kabely[18], které Albánie vyvážela, dále různé stroje, stavební materiály, cigarety[19], textil a zastoupen byl rovněž i dřevozpracující průmysl a výroba textilu. Zprovozněna byla také konzervána.[20]

Vznikly široké bulváry. Od roku 1963 má napojení na železniční síť. Zprůmyslnění znamenalo značný nárůst počtu obyvatel. V roce 1960 překročil počet obyvatel Skadaru 43 tisíc a v roce 1990 již osmdesát tisíc.[21] V souvislosti s nucenou ateizací celé Albánie byly místní kostely a mešity uzavřeny, a buď opuštěny, přeměněny na sklady nebo přestavěny pro jiné potřeby. Místní katedrála tak začala sloužit např. jako sportovní palác.[22] Pod vlivem spolupráce s Čínskou lidovou republikou začalo být ve Skadaru rovněž vyráběno i hedvábí.[23]

Po roce 1991, kdy se Albánie otevřela západu bylo město modernizováno. Byly předlážděny ulice a vybudována řada nových komerčních budov. Skadar se také stal atraktivním v oblasti turistiky, především díky blízkým horám (národní park Thethi), Skadarskému jezeru a blízkému pobřeží Jaderského moře.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Centrum města.
Ulice ve středu města.
Restaurace v centru Skadaru.
Hlavní náměstí s divadlem.

Skadar je čtvrté největší město v Albánii a největší na severu země, v okresu Skadar. 91 % obyvatelstva je albánské národnosti, žijí zde zanedbatelné menšiny Aškalijů, Romů a Černohorců. Obyvatelstvo je převážně katolického vyznání (47 %), dále muslimské víry (45 %). Okolo 1,5 % obyvatelstva se nehlásí k žádnému vyznání, ale identifikují se jako křesťané, 0,14 % se považuje za ateisty a 0,31 % za věřící bez jakéhokoliv náboženství.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Skadar se nachází na hlavním silničním tahu, který vede z Černohorské metropole Podgorica do centrální části Albánie dále na jih, přes Lezhë do Tirany. Další významné silnice, které vedou ze Skadaru do okolních měst, směřují na západ (do černohorského přístavu Ulcinj) a na východ (do města Kukës u hranice s Kosovem). Město není napojeno na dálniční síť země.

Město má rovněž i železniční spojení v obou výše uvedených tazích; trať Podgorica–Skadar slouží pro nákladní dopravu, trať Skadar–Vorë slouží pro osobní i nákladní dopravu v rámci vnitrostátní přepravy v Albánii.

Skadar nemá vlastní přístav. Letiště se nachází jižně od města u obce Gjadër.

Starostové[editovat | editovat zdroj]

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Shkodër na anglické Wikipedii.

  1. BARTL, Peter. Albanci - od srednjeg veka do danas. Bělehrad: Clio, 2001. 324 s. S. 34. (srbština) 
  2. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 81. (angličtina) 
  3. BARTL, Peter. Albanci - od srednjeg veka do danas. Bělehrad: Clio, 2001. 324 s. S. 51. (srbština) 
  4. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 18. (angličtina) 
  5. BARTL, Peter. Albanci - od srednjeg veka do danas. Bělehrad: Clio, 2001. 324 s. S. 81. (srbština) 
  6. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 50. (angličtina) 
  7. BARTL, Peter. Albanci - od srednjeg veka do danas. Bělehrad: Clio, 2001. 324 s. S. 8. (srbština) 
  8. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 27. (angličtina) 
  9. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 28. (angličtina) 
  10. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 10. (angličtina) 
  11. BARTL, Peter. Albanci - od srednjeg veka do danas. Bělehrad: Clio, 2001. 324 s. S. 174. (srbština) 
  12. BARTL, Peter. Albanci - od srednjeg veka do danas. Bělehrad: Clio, 2001. 324 s. S. 175. (srbština) 
  13. BARTL, Peter. Albanci - od srednjeg veka do danas. Bělehrad: Clio, 2001. 324 s. S. 182. (srbština) 
  14. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 119. (angličtina) 
  15. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 13. (angličtina) 
  16. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 102. (angličtina) 
  17. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 159. (angličtina) 
  18. BARTL, Peter. Albanci - od srednjeg veka do danas. Bělehrad: Clio, 2001. 324 s. S. 256. (srbština) 
  19. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 176. (angličtina) 
  20. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 183. (angličtina) 
  21. BARTL, Peter. Albanci - od srednjeg veka do danas. Bělehrad: Clio, 2001. 324 s. S. 10. (srbština) 
  22. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 195. (angličtina) 
  23. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 199. (angličtina) 
  24. BARTL, Peter. Albanci - od srednjeg veka do danas. Bělehrad: Clio, 2001. 324 s. S. 155. (srbština) 
  25. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 210. (angličtina) 

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]