Berat

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Berat
Mangalem.jpg
Berat – znak
znak
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška 58 m n. m.
Stát AlbánieAlbánie Albánie
Berat
Berat
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha 6,3 km²
Počet obyvatel 36 496 (2011)[1]
Hustota zalidnění 5 793 obyv./km²
Správa
Vznik 314 př. n. l.
Oficiální web bashkiaberat.gov.al
Telefonní předvolba (0)32
PSČ 5001–5006
Označení vozidel BR
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Berat
Světové dědictví UNESCO
Smluvní stát AlbánieAlbánie Albánie
Typ kulturní dědictví
Kritérium iii, iv
Odkaz 569 (anglicky)
Zařazení do seznamu
Zařazení (neznámé zasedání)
Změny 2008

Berat také nazývaný Albánský Bělehrad[2] (albánsky: Berat nebo Berati) je město ležící v centálně-jižní části Albánie, v údolí řeky Osum. Má přibližně 36 tisíc[1] obyvatel. Je hlavním městem stejnojmenného kraje. Známé je také jako Město tisíce oken (albánsky Qyteti i një mijë e një dritareve).

Poloha[editovat | editovat zdroj]

Berat leží při pravém břehu řeky Osum v místech, kde vytéká z údolí mezi pohořími Mali i Shpiragut a Mali i Tomorrit do pobřežní nížiny. Město se nachází 71 km severně od Gjirokastëru, 70 km západně od Korçë, 70 km jižně od albánské metropole Tirany a 33 km východně od Fieru. Východně od něj se nachází pohoří Tomorr vystupující do nadmořské výšky až 2400 m n. m. Západně od města se pak nachází pláň Myzeqe, do které se postupně otevírá údolí řeky Osum.

Název[editovat | editovat zdroj]

Město je v historii zmiňováno pod různými názvy; nejprve jako Antipatreia (Αντιπάτρεια), poté jako Poulcheriopólis (krásné město, řecky Πουλεριόπολις). Po příchodu Slovanů a obsazení města Bulhary získalo název Belograd (odtud pochází i historický český název Albánský Bělehrad). Ten je doložen i v podobách Bellagradi (1280) a Belgradi (1431). Současný název Berat vznikl z původního slovanského jména.[zdroj?]

Členění[editovat | editovat zdroj]

Současné město tvoří tři části, které od sebe rozděluje řeka Osum: Gorica (podle slovanského označení pro malou horu), Mangalem a Kalaja (původně byzantinská pevnost, která byla přestavěna do integrální součástí města).

Historie[editovat | editovat zdroj]

První souvislé osídlení na místě dnešního města existovalo v 6. století př. n. l., kdy se zde nacházela řecká osada. Podle tehdejších obyvatel nesl celý region název Dessaretis a samotná osada nesla jméno Antipatreia (řecky Αντιπάτρεια). Neexistují záznamy o tom, kdy osídlení přesně vzniklo. Zhruba okolo roku 200 př. n. l. osadu obsadily římské jednotky pod vedením Lucia Apustia, který zbořil při obléhání původní hradby a vyvraždil všechny muže v osadě.

Berat se tak stal součástí Římské říše a později říše Byzantské. O jeho rozvoj se zasloužil především císař Theodosius II., za jehož vlády změnilo jméno svůj název a stalo se sídlem biskupství.[3] V 7. století však trpěl při útocích Slovanů.

V 9. století město obsadilo Bulharsko pod vedením cara Presijana. Získalo slovanský název Beligrad/Belgrad (bílé město), doložena je rovněž i jeho řecká podoba (Βελέγραδα). Stalo se jedním z klíčových sídel v regionu Kumičevica, které středověké Bulharsko ovládalo. Byzantinci jej získali zpět až v roce 1018, kdy tehdejší bulharský správce Elemag vydal město byzantskému císaři Basileiovi II. po dlouhém obléhání.[4] V jejich rukách zůstalo až do roku 1203. Poté jej po Čtvrté křížové výpravě zabrala Druhá bulharská říše, ale pouze na krátkou dobu; v průběhu 13. století jej získali Byzantinci zpět pod svojí nadvládu. V druhé polovině téhož století byl součástí křižáckého Albánského království (Regnum Albanae), v jehož čele stál Karel I. z Anjou.[3]

Místní albánské obyvatelstvo se přidalo na stranu západních zemí, které útočily i během následujících křížových výprav proti Byzanci. V roce 1274 obsadil město, které bylo součástí Epirského despotátu, křižáckého státu na území dnešní Albánie, byzantský císař Michael VIII. Palaiologos.[5] Odtud se vydal s podporou některých dalších místních Albánců zaútočit na přístavní město Drač, ale neúspěšně. V letech 12801281 obléhaly Berat sicilská vojska, než je dokázaly další byzantské síly odehnat. Byzantinci však opět nebyli schopni Berat udržet po delší dobu ve svých rukách; v roce 1335 jej obsadili albánští vzbouřenci; o zhruba deset let později město připadlo srbskému carství. Po jejím pádu byl na několik desítek let spravován místními vládci.

V roce 1385 obsadili Berat Turci. Ti zde své vojsko dislokovali na jistou dobu proto, aby vybudovali opevnění pro potřeby následujícího útoku na albánské pobřeží, kde byl jejich strategickým cílem přístav Vlora. Formálně však město řídil od roku 1396 rod Muzaků, který z něj učinil hlavní město svého panství. Až roku 1417 bylo město integrováno do Osmanské říše.[6][7] V roce 1455 se o jeho obsazení pokoušel neúspěšně albánský vojevůdce Skanderbeg spolu se svými spojenci z Neapole.[8]

V raných tureckých dobách procházelo město značným úpadkem. Ke konci 16. století mělo pouhých 710 domů. V následujícím století se však již podařilo obnovit původní růst. Hlavním řemeslem, které dalo Beratu ve své době době věhlas, bylo řezbářství. Roku 1670 navštívil Berat turecký cestoval Evlija Čelebi, který zde napočítal 5000 kamenných domů a 100 domů výstavních s řadou fontán. Přestože jsou Čelebiho popisy osmanských měst z dob raného novověku mnohdy nepřesné[zdroj?], zdokumentoval poměrně podrobně dobové uspořádání místní pevnosti Kalaja.

Berat v roce 1830.

V 18. století se Berat řadil mezi nejvýznamnější turecká města na území dnešní Albánie. Byl centrem beratského pašalíku, v jehož čele stál Ahmet Kurt Pasha, Po porážce Ibrahima Pashi Ali Pashou byl Berat administrativně připojen k Ioanninskému vilájetu. Získání Beratu pro něho mělo klíčový význam, neboť město se nachází v jednom z mála údolí, která umožňují přístup k úrodným polím v albánských nížinách u pobřeží z východu.[9]

Ve století devatenáctém mělo město významnou úlohu při albánském národním obrození. Od roku 1835 zde existovala řecká škola. Obyvatelstvo zde bylo do značné míry pravoslavné (cca 5000 obyvatel), ačkoliv, se dominantním náboženstvím na území Albánie stal islám. Roku 1851 poškodilo Berat zemětřesení, po němž bylo město různě přestavováno.

V roce 1903 zde došlo ke vzpouře místního albánského obyvatelstva proti turecké nadvládě. Protest spočíval v nespokojenosti s vysokými daněmi, které uvalila na místní obchodníky turecká správa.[10] Nepokoje se v té době konaly i v řadě dalších albánských měst, např. v Elbasanu.

Během první světové války okupovaly Berat nejprve ústřední mocnosti a poté jej obsadili řečtí vojáci.[11]

Město na počátku 20. století.

Mezi 23. a 30. říjnem 1944 se zde uskutečnilo druhé zasedání Rady národního osvobození, kde byla ustanovena dočasná vláda Albánie s Enverem Hodžou v jejím čele jako premiérem a ministrem obrany.[12] Stalo se tak nedlouho poté, co odsud byli vypuzeni němečtí vojáci (13. září 1944).

Vzhledem k tomu, že se město nachází stranou všech klíčových dopravních tahů na území státu, nedošlo k jeho rapidnímu růstu tak, jako tomu bylo v případě např. Drače, Elbasanu nebo Skadaru. V rámci socialistické výstavby po druhé světové válce vznikala nová výstavba jihovýchodním směrem, dále od historického centra Beratu. To zůstalo ve své podstatě nedotčené. Vzniklo zde rovněž i několik menších továren, které však byly po roce 1991 uzavřeny. Mezi ně patřila např. textilka, která nesla jméno Mao Ce-Tunga a byla dokončena roku 1970.[13][14]

V roce 1991 došlo v Albánii k politickým změnám, které vedly k pádu Albánské strany práce a poslední země se systémem vlády jedné strany tak přešla k demokratickému uspořádání. Během demonstrací byl nicméně Berat po dlouhou dobu loajální komunistickému vedení.[15] Po prvních nepokojích v Tiraně byl v Beratu zřízen tzv. Výbor na obranu vlasti, v jehož čele byli důstojníci albánské armády loajální Albánské straně práce. Nedlouho před zhroucením režimu zde tito "enveristé" skládali přísahu Enveru Hodžovi.[16]

Po otevření Albánie zbytku Evropy po roce 1991 se město stalo vyhledávaným turistickým cílem. V roce 2005 bylo město spolu s městem Gjirokastër zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO, a to díky svému historickému centru. Od roku 1979 zde sídlí etnografické muzeum a později zde vzniklo také navštěvované[zdroj?] muzeum ikon.

Památky[editovat | editovat zdroj]

Vzhledem k tomu, že se v Beratu za stovky let jeho dějin vystřídaly různé mocnosti a státní útvary s vlastními náboženstvími a kulturami, dochoval se zde nemalý počet historických památek, díky nimž je Berat v celé Albánii dobře známý. Nejstarší objekty pocházejí ze 4. století před naším letopočtem a nejmladší ze století osmnáctého. Historické centrum města tvoří typické balkánské domy z přelomu 18. a 19. století. Některé nejstarší objekty se nacházejí na místní pevnosti, dochovány jsou rovněž některé byzantské kostely původem z 13. století[3], stejně jako mešity z raného období existence Osmanské říše.[3] Od 60. let 19. století tvoří střed města památková zóna.[3]

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

Berat – podnebí
Měsíc leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec Rok
Nejvyšší teplota [°C] 25 27 29 31 38 44 46 47 42 35 30 28 47
Průměrné maximum [°C] 14,4 15,3 17,1 20,2 25,3 30,4 33,4 33,6 29,2 23,1 18,3 15,8 23,01
Průměrné minimum [°C] 2 2,1 4,2 7,4 12,5 17,7 20,3 20 16 8,5 6,3 3,1 10,1
Nejnižší teplota [°C] -10 -9 -4 -1 3 8 14 12 6 0 -3 -8 -10
Srážky [mm] 145 152 108 97 76 31 4 9 50 95 199 203 1 169
Zdroj: METEOALB 1991 - 2010

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Hlavní ulice v moderní části města.
Autobus v Beratu.
Halveti Teqe v Beratu.
Kamenný most přes řeku Osum.
Beratská pevnost.

Město se nachází na hlavním silničním tahu, který vede ve směru severozápad (Lushnjë) – jihovýchod (Poliçan) jako silnice SH 72. Město není napojeno na železniční nebo dálniční síť. Řeka Osum není splavná. Město své letiště nemá; tiranské letiště Matky Terezy se nachází 124 km severozápadně od Beratu.

Silniční síť v rámci okresu má délku silnic 180 km, z toho 65 km asfaltovaných, 18 km vnitrostátních a 113 km venkovských silnic. V okrese pipadá 26-50 silničních vozidel na 1000 obyvatel.

Veřejnou dopravu do města zajišťují autobusy.

Školství[editovat | editovat zdroj]

Ve městě působí od roku 2009 soukromá Albánská univerzita v Beratu. Město má řadu základních a středních škol.[zdroj?]

Sport[editovat | editovat zdroj]

Místní fotbalový tým nese název KS Tomori Berat, hraje na stadionu, který se nachází v jihovýchodní části města.

Významné osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Berat na anglické Wikipedii a Berat na německé Wikipedii.

  1. a b Dostupné online.
  2. Kozennův Zeměpisný atlas pro školy střední, str. 31
  3. a b c d e BARTL, Peter. Albanci - od srednjeg veka do danas. Bělehrad: Clio, 2001. 324 s. S. 289. (srbština) 
  4. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 3. (angličtina) 
  5. BARTL, Peter. Albanci - od srednjeg veka do danas. Bělehrad: Clio, 2001. 324 s. S. 25. (srbština) 
  6. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 5. (angličtina) 
  7. BARTL, Peter. Albanci - od srednjeg veka do danas. Bělehrad: Clio, 2001. 324 s. S. 38. (srbština) 
  8. BARTL, Peter. Albanci - od srednjeg veka do danas. Bělehrad: Clio, 2001. 324 s. S. 44. (srbština) 
  9. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 22. (angličtina) 
  10. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 48. (angličtina) 
  11. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 89. (angličtina) 
  12. BARTL, Peter. Albanci - od srednjeg veka do danas. Bělehrad: Clio, 2001. 324 s. S. 231. (srbština) 
  13. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 107. (angličtina) 
  14. BARTL, Peter. Albanci - od srednjeg veka do danas. Bělehrad: Clio, 2001. 324 s. S. 249. (srbština) 
  15. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 251. (angličtina) 
  16. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 220. (angličtina) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]