Shëngjin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Shëngjin
Shengjin broad scope picture.jpg
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška 0 m n. m.
Stát AlbánieAlbánie Albánie
Shëngjin
Shëngjin
Rozloha a obyvatelstvo
Počet obyvatel 8 091 (2011)[1]
Správa
PSČ 4503
Označení vozidel AA
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Shëngjin (italsky San Giovanni di Medua) je významný přístav a turistický resort v Albánii, na břehu Drinského zálivu Jaderského moře. Nachází se v blízkosti města Lezhë, jehož je od roku 2015 administrativně součástí. V roce 2011 zde žilo přes 8000 obyvatel.

Název[editovat | editovat zdroj]

Na římských mapách bylo zaznamenáváno pod názvem Nimphaeum. Současný albánský název vznikl spojením slov Shën (svatý) a Gjin (zastarale Gjon, s výslovností Džon), což je mezi albánským katolickým obyvatelstvem (na severu země) podoba křestního jména Jan.

Italská varianta názvu, je poprvé doložena v roce 1313. Turecký název přístavu zněl Şingin. Srbský, resp. chorvatský název pro město vychází z překladu italského a zní Sveti Jovan Medovski/Свети Јован Медовски, případně se používá fonetický přepis Šenđin/Шенђин.

Poloha[editovat | editovat zdroj]

Shëngjin se nachází 7 km západně od města Lezhë, 31 km jihovýchodně od města Ulcinj, 31 km jižně od Skadaru a 60 km severně od Tirany.

Město se rozkládá mezi mořským pobřežím a pohořím Mali Shëngjinit. Pobřeží tvoří na severní i jižní straně rozsáhlé pláže.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Podle tradice na území dnešního města přistál Julius Caesar během války proti Pompejím.[zdroj?] Přístav existoval jako místo obchodu na jaderském pobřeží i během středověku, spolu s řadou dalších albánských měst i nedalekým Skadarem.[2]

Po příchodu Turků na Balkán vliv přístavu poklesl, prosperovala naopak jiná města v jeho blízkosti (např. Skadar nebo Ulcinj). O přístav nicméně Turci svedli několik bitev s Benátskou republikou.

Shëngjinský přístav.

V 19. století se zde nacházel konzulát Rakousko-Uherska. V této době se jednalo o velmi malé sídlo s omezenou dopravní dostupností a jen několika nízkými budovami, jedním zájezdním hostincem a budovou kasáren turecké armády. Dle svědectví tehdejších cestovatelů trvala cesta ze Shëngjinu do nedalekého Skadaru, centra severní Albánie, až osm hodin, a to vzhledem ke chybějící přímé silniční komunikaci.[3]

Historický význam města spočívá také v tom, že zde byla zamýšlena konečná stanice tzv. dunajsko-jadranské železnice. Její výstavbu prosazovala srbská vládam[4] a podporovala ji i vláda ruská. Na Shëngjin si navíc kladly nároky Černá Hora i Srbsko během balkánských válek, nicméně ani jedné z obou zemí se nakonec nepodařilo Shëngjin ke svému státu připojit. V roce 1913 evropské mocnosti rozhodly, že přístav zůstane Albánii. Po nějakou dobu jej drželo černohorské vojsko.[5]V roce 1915 jej nicméně během stažení srbského vojska na Korfu obsadila armáda srbská, než ji vystřídala rakousko-uherská okupace v roce 1916. Rakušané zde již v závěru prvního roku konfliktu potopili několik britských lodí, čímž získali klíčový vliv v oblasti.[6] V roce 1918 Rakušany vystřídali Italové, italská okupace trvala až do upevnění nových hranic. V roce 1921 byl Shëngjin velmi krátce obsazen jugoslávským vojskem.[7]

Po roce 1912 a především po první světové válce mělo být město přejmenováno na počest Woodrowa Wilsona, amerického prezidenta.[zdroj?] Po první světové válce byl přístav přirozeným cílem pro vzájemný obchod s Jugoslávií[8], ačkoliv vzájemné vztahy byly spíše chladné.

Během italské invaze do Albánie se v Shëngjinu vylodila italská vojska. Odtud byla provedena okupace severní části země. 28 z celkového počtu 179 jednotek se vylodilo právě zde. Po skončení války zůstala v přístavu stát pouze budova bývalé celnice.

V současné době se Shëngjin rozvíjí především jako turistická destinace a přímořské letovisko, především díky písčitým plážím, které jej ze všech stran obklopují. Rozvíjen je rovněž i rybolov.

V 21. století bylo rovněž investováno do místního přístavu. Ten postihla v roce 2006 havárie, při které vyhořelo několik nádrží na palivo. Do přilehlé laguny teklo několik tisíc litrů ropy a ohrožovalo flóru a faunu i pláže, které jsou důležité pro cestovní ruch. V příštím létě však již žádné další škody nebyly přímo vidět. Přístav v roce 2009 odbavil zboží v celkové hmotnosti 369 000 tun.

Modernizací na počátku 21. století se Shëngjin stal po Drači a Vloře třetím nejvýznamnějším v zemi.[zdroj?] Rozhodnutím albánské vlády z roku 2009 bylo umožněno Kosovu využívat přístav pro komerční účely.

Správní reformou v roce 2015 bylo město administrativně připojeno k Lezhë.

Přírodní zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Severním směrem od města se rozkládá pohoří Mali Shëngjinit, jehož západní svah přechází v mořský břeh s početnými plážemi. Severně od města se nacházejí atraktivní písečné duny (Rëra e Hedhur, v překladu doslova naházený/navátý písek), jižně od Shëngjinu se rozkládá delta řeky Drin, která byla během existence socialistické Albánie oblíbeným místem pro lov, dnes je přírodní rezervací.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Hotely na pobřeží moře.

Město má vlastní rozvinutý přístav. Napojené je pouze na albánskou silniční síť, a to prostřednictvím cesty z nedalekého města Lezhë. Železniční spojení do Shëngjinu neexistuje.

Meziměstskou dopravu zajišťují autobusy.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Shëngjin na anglické Wikipedii, Shëngjin_(Lezha) na maďarské Wikipedii a Shëngjin na německé Wikipedii.

  1. Dostupné online.
  2. BARTL, Peter. Albanci - od srednjeg veka do danas. Bělehrad: Clio, 2001. 324 s. S. 50. (srbština) 
  3. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 81. (angličtina) 
  4. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 66. (angličtina) 
  5. BARTL, Peter. Albanci - od srednjeg veka do danas. Bělehrad: Clio, 2001. 324 s. S. 139. (srbština) 
  6. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 88. (angličtina) 
  7. VICKERS, Miranda. The Albanians: A modern history. [s.l.]: I. B. Tauris, 2001. 652 s. S. 99. (angličtina) 
  8. VINAŘ, Josef. Albanie - Úvahy o postavení Albanie ve světě, o jejích dějinách a zemi, o albánské politice, národním hospodářství a albánské kultuře. Praha: Československo-albánská společnost, 1938. 154 s. Kapitola Národní vskříšení Albánců, s. 75. (čeština)