Marcello Mastroianni

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Marcello Mastroianni
Marcello Mastroianni v roce 1980
Marcello Mastroianni v roce 1980
Rodné jménoMarcello Vincenzo Domenico Mastroianni
Narození28. září 1924
Fontana Liri
Úmrtí19. prosince 1996 (ve věku 72 let)
6. pařížský obvod
Místo pohřbeníCampo Verano
Alma materUniverzita La Sapienza
Aktivní roky1947–1996
Manžel(ka)Flora Carabella (1926-1996)
Partner(ka)Faye Dunaway (1968–1971)
Catherine Deneuve (1971–1975)
Anna Maria Tatò (1976–1996)
Ursula Andress
Anouk Aimée
Claudia Cardinalová
Lauren Hutton
DětiChiara Mastroianniová a Barbara Mastroianni
PříbuzníRuggero Mastroianni (sourozenec)
Federica Mastroianni (synovec)
Milo Torreton[1] a Anna Biolay[1] (vnoučata)
Zlatý glóbus
Nejlepší herec ve filmovém muzikálu nebo komedii
1963 - Rozvod po italsku
Cena BAFTA
Nejlepší herec v hlavní roli
1963 - Rozvod po italsku
1964 - Včera, dnes a zítra
César
Čestný César
1993 - za celoživotní dílo
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Marcello Vincenzo Domenico Mastroianni (28. září 1924 Fontana Liri, Itálie19. prosince 1996 Paříž, Francie) byl italský herec, jedna z největších hvězd evropského filmu 2. poloviny 20. století.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 28. září 1924 ve Fontana Liri (horská vesnice v provincii Frosinone, v kraji Latium, na půl cesty mezi Římem a Neapolí) v Itálii. V roce 1928 se s rodiči přestěhoval do Turína a tam se narodil jeho mladší bratr Ruggero. O pět let později se usadili v Římě, kde si otec otevřel dílnu na výrobu nábytku. Marcello si v patnácti letech začal přivydělávat v komparzu ve filmových ateliérech a při tom studoval na stavební průmyslovce. Pokračoval ve studiu na fakultě ekonomických a obchodních věd, což mu umožnilo stát se členem Univerzitního divadelního klubu. [2]

Spolu se svojí rodinou podporoval protifašistické snahy. Cítil se být natolik v ohroženi, že se raději stáhnul do ústraní a až do konce druhé světové války se ukrýval.

Po válce ze školy odešel kvůli špatné finanční situaci rodiny a krátce pracoval jako účetní u britské distribuční společnosti. Byl však pevně odhodlán stát se hercem. [2] [3]

Federico Fellini a Marcello Mastroianni (1990)

Od roku 1945 se zapsal na divadelní akademii (Centro Universitario Teatrale), V Univerzitním divadelním klubu vystupoval v jednom z představení s Giuliettou Massinovou, manželkou režiséra Federica Felliniho, který na její doporučení zprostředkoval Mastroiannimu přijetí do profesionálního hereckého souboru. Jeho umělecký ředitel Luchino Visconti ho v roce 1948 obsadil do Shakespearovy komedie Jak se vám líbí. V divadle působil Mastroianni až do roku 1956 a vytvořil řadu rolí ve hrách klasického i moderního repertoáru. [4] Setkání s Fellinim mělo zásadní určující vliv na jeho pozdější kariéru. Stali se z nich opravdoví přátelé, kteří si rozuměli nejen v umělecké tvorbě, ale vídali se i soukromě.[5] Natočili spolu 5 filmů.   

Současně se stále více prosazoval ve filmu. Po první větší roli v Bídnících (I miserabili,1948) podle románu Victora Huga následovaly filmy, v nichž Mastroianni ztělesnil typ sympatického, slušného mladého muže, který prožije milostnou zápletku s dobrým koncem. Důležitý význam pro jeho další filmovou kariéru měl film Natálie (Le notti bianche) z roku 1957, natočený podle novely F.M.Dostojevského Bílé noci. Režisér Luchino Visconti dal Mastroiannimu příležitost ukázat, že je schopen zahrát složitější, komplikovanější postavy i v náročnějších filmech, než byly dosavadní komedie a sentimentální historky.[2][6] Potvrdil to hlavní rolí ve filmu režiséra Felliniho Sladký život (La dolce vita,1960), která mu přinesla světovou slávu. Následovaly další snímky, v nichž Mastroianni předvedl svou schopnost ztvárnit různé charaktery a typy postav. Jednu ze svých nejlepších charakterových studií vytvořil ve filmu Vrah (L'assassino,1961) a dalším Felliniho filmu Osm a půl (8 a 1/2, 1963). Řadu filmových cen pro nejlepšího herce včetně první oscarové nominace mu přinesla černá komedie Rozvod po italsku (Divorzio all'italiana, 1961). Velký divácký úspěch zaznamenaly filmy režiséra Vittoria de Sicy Včera, dnes a zítra (1963) a Manželství po italsku (1964), v nichž hrál po boku Sophie Lorenové. Vytvořili spolu typický italský pár a Lorenová se stala jeho nejčastější filmovou partnerkou. V této době byl Mastroianni na vrcholu popularity a točil jeden film za druhým. Vedle komedií a komerčních filmů přijímal, zvláště v pozdějších letech, role i v umělecky náročnějších projektech, např. Cizinec (Lo straniero,1963), Velká žranice (La grande abbuffata, 1973), Zvláštní den (Una giornata particolare, 1977) nebo Město žen ( La Citta delle donne, 1980). Jeho herecké kreace působily ve prospěch celkové kvality filmu a zůstávaly dlouho v povědomí diváků. Spolupracoval s dalšími italskými režiséry jako byli Michelangelo Antonioni, Luchino Visconti, Ettore Scola, Elio Petri nebo Marco Ferreri. V pozdějších letech se začal objevovat i v zahraničních filmech. Ruský režisér Nikita Michalkov ho obsadil do hlavní role ve filmu Oči černé (Очи чёрные, 1987), který byl volnou adaptací Čechovovy povídky Dáma s psíčkem.[2] Mastroianni byl za svůj výkon nominován na Oscara a na festivalu v Cannes získal cenu pro nejlepšího herce. Za svůj život Mastroianni natočil asi 150 filmů.[7] Jeho filmovými partnerkami byly kromě Sophie Lorenové hvězdy jako Brigitte Bardotová, Faye Dunaway, Catherine Deneuve, Monica Vittiová, Jeanne Moreau a mnoho jiných. Mezi nejúspěšnější filmy z posledních let patří Ginger a Fred (1986), v kterém se znovu setkal s Giuliettou Massinovou nebo hvězdně obsazený americký snímek Prêt-à-Porter (1994), kde hrála kromě Sophie Lorenové, Julie Robertsové a dalších i jeho dcera Chiara. Naposledy spolu hráli ve francouzské komedii Tři životy a jedna smrt ( Trois vies et une seule mort) z roku 1996.

Marcello Mastroianni v roce 1993
Mastroianniho hrob v Campo Verano v Římě

Od konce šedesátých let se Mastroianni objevoval také v televizních pořadech, seriálech a natočil 8 televizních filmů.[7] V roce 1978 debutoval v televizním dramatu Špinavé ruce (Le mani sporche), který natočil Elio Petri na motivy díla Jean–Paul Sartra. Občas se vracel i na divadelní prkna. V roce 1966 hrál Rudolpha Valentina v hudební komedii Ciao Rudy, ale z projektu odstoupil po třech měsících. V roce 1988 účinkoval v Čechovově hře Platonov, kterou režisér Nikita Michalkov uvedl pod názvem Mechanické piano. Mastroianniho herecký výkon přijali s nadšením diváci v Římě i Paříži. [2] Už jako nemocný přijal závazek na turné po italských divadlech s komedií Poslední měsíce (Le ultime lune). Trpěl rakovinou slinivky a kvůli zhoršení zdravotního stavu musel veřejné vystupování ukončit. Poslední představení se konalo v Neapoli. Vrátil se do Paříže, kde 19. prosince 1996 zemřel v kruhu svých blízkých. Je pohřben na hřbitově Campo Verano v Římě.   

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Roku 1950 se Mastroianni oženil s kolegyní z divadla Florou Carabellovou a v roce 1951 se jim narodila dcera Barbara, pozdější kostýmní výtvarnice. Rozešli se v roce 1970. Jeho názor na manželství vycházel z tradiční katolické výchovy a přestože měl několik milostných vztahů s jinými ženami, nikdy se nerozvedl. Jeho velkou láskou byla americká herečka Faye Dunawayová, s níž se seznámil v roce 1968 při natáčení filmu Místo pro lásku (Amanti). Protože se nechtěl rozvést, Dunawayová vztah ukončila. V letech 1971–1975 žil v Paříži s francouzskou herečkou Catherine Deneuve, dokonce spolu měli dceru Chiaru. [8] V roce 1976 navázal vztah s režisérkou Annou Marií Tatò, který trval až do konce jeho života. Natočila čtyřhodinový dokumentární film Marcello Mastroianni: Nenápadné kouzlo normálnosti (Marcello Mastroianni: mi ricordo, sì, io mi ricordo), který byl v roce 1997 uveden na filmovém festivalu v Cannes, přestože jeho manželka, dcera Chiara a Catherine Deneuve se tomu snažily zabránit.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Mastroianni byl třikrát nominován na Oscara v kategorii nejlepší herec : za Rozvod po italsku (Divorzio all'italiana,1963), za Zvláštní den (Una Giorno Particula,1978) a za Oči černé (Очи чёрные,1988). Získal 2 Zlaté glóby (1963, 1965), 2 ceny BAFTA (1964, 1965), 8 David di Donatello, 8 stříbrných stužek, 5 nominací na cenu Zlatý glóbus a Zlatý Ciak (Ciak d'oro). Dvakrát získal cenu pro nejlepšího herce Prix d'interprétation na filmovém festivalu v Cannes: v roce 1970 za Drama žárlivosti ( Dramma della gelosia - tutti i particolari in cronacaa) a v roce 1987 za Oči černé (Очи чёрные). Dvakrát vyhrál Volpi Cup pro nejlepšího herce na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách za Kolik je hodin? (Che ora è,1989) a Cukr, káva, limonáda (Un, deux, trois, soleil, 1993). V roce 1990 mu byl udělen Zlatý lev za celoživotní dílo .[9] V roce 1988 získal Evropskou filmovou cenu (Felix) za celoživotní přínos kinematografii.[10]

V roce 1994 mu byl udělen rytířský velkokříž Řádu za zásluhy Italské republiky .   

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1949 do roku 1959

  • I miserabili od Riccardo Freda (1948)
  • Srpnová neděle (Domenica d'agosto) od Luciano Emmer (1949)
  • Mušketýři moře (Cuori sul mare) od Giorgio Bianchi (1949)
  • V kulisách (Vita da cani) od Steno, Mario Monicelli (1950)
  • Proti zákonu (Contro la legge) od Flavio Calzavara (1950)
  • Obžaloba (Atto d'accusa) od Giacomo Gentilomo (1950)
  • Paříž je vždy Paříž (Parigi è sempre Parigi) od Luciano Emmer (1951)
  • Cinque mamme ed una culla - Passaporto per l'oriente di Montgomery Tully, Romolo Marcellini (1951)
  • Smyslnost (Sensualità) od Clemente Fracassi (1951)
  • Hříšný anděl (L'eterna catena) od Anton Giulio Majano (1951)
  • Viale della speranza od Dino Risi (1952)
  • Penne nere od Oreste Biancoli (1952), s Guido Celano
  • Le ragazze di Piazza di Spagna od Luciano Emmer (1952)
  • Non è mai troppo tardi od Filippo Walter Ratti (1953)
  • Gli eroi della domenica'' od Mario Camerini (1953)
  • Lulù od Fernando Cerchio (1953)
  • Febbre di vivere od Claudio Gora (1953)
  • Giorni d'amore od Giuseppe De Santis (1954)
  • La principessa delle Canarie od Paolo Moffa (1954)
  • Cronache di poveri amanti od Carlo Lizzani (1954)
  • Schiava del peccato od Raffaello Matarazzo (1954)
  • Tempi nostri - Zibaldone N.2 od Alessandro Blasetti [episodio: Il pupo] (1954)
  • Il bell'Antonio (1960)
  • Tam tam Mayumbe od Gian Gaspare Napolitano (1955)
  • Il bigamo od Luciano Emmer (1955)
  • La bella mugnaia od Mario Camerini (1955)
  • Peccato che sia una canaglia od Alessandro Blasetti (1955), se Sophia Loren
  • La fortuna di essere donna od Alessandro Blasetti (1956)
  • Il momento più bello od Glauco Pellegrini (1956)
  • Il medico e lo stregone od Mario Monicelli (1957)
  • Le notti bianche od Luchino Visconti (1957)
  • Padri e figli od Mario Monicelli (1957)
  • La ragazza della salina od Frantisek Cap (1957)
  • Un ettaro di cielo od Aglauco Casadio (1957)
  • Amore e guai od Angelo Dorigo(1958)
  • Tutti innamorati od Giuseppe Orlandini (1958)
  • Racconti d'estate od Gianni Franciolini (1958)
  • Zmýlená neplatí, I soliti ignoti od Mario Monicelli (1958)
  • Ferdinando I, re di Napoli od Gianni Franciolini (1959)
  • Il nemico di mia moglie - Il marito bello od Gianni Puccini (1959)
  • Adua a její družky (Adua e le compagne) od Antonio Pietrangeli (1960)

Od roku 1960 do roku 1969

Od roku 1970 do roku 1979

Od roku 1980 do roku 1989

Od roku 1990 do roku 1997

  • Cin Cin di Gene Saks (1990)
  • Stanno tutti bene od Giuseppe Tornatore (1990)
  • Verso sera od Francesca Archibugi (1990)
  • Il ladro di ragazzi (Le voleur d'enfants) od Christian De Chalonge (1990)
  • Sabato, domenica e lunedì regia od Lina Wertmüller - Film Tv (1990)
  • Il passo sospeso della cicogna od Theo Angelopulous (1991)
  • Di questo non si parla od Maria Luisa Bemberg (1992)
  • La vedova americana (Used People), regia od Beeban Kidron (1992)
  • Uno, due, tre, stella! od Bertrand Blier (1993)
  • Prêt-à-Porter (Prêt-à-Porter), regia od Robert Altman (1994)
  • Le cento e una notte od Agnès Varda (1995)
  • Sostiene Pereira od Roberto Faenza (1995)
  • Tre vite e una sola morte od Raul Ruiz (1996)
  • Viaggio al principio del mondo od Manoel de Oliveira (1997)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  2. a b c d e CODR, Milan; BRŮNA, Otakar. Přemožitelé času sv. 12. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Marcello Mastroianni, s. 166–170. 
  3. ZAORALOVÁ, Eva. Marcello Mastroianni. Praha: Československý filmový ústav, 1984. S. 6. 
  4. ZAORALOVÁ, str. 7–9
  5. ZAORALOVÁ, str. 21
  6. ZAORALOVÁ, str. 9
  7. a b KINOBOX.CZ, team at. Marcello Mastroianni. Kinobox.cz [online]. [cit. 2021-02-19]. Dostupné online. (česky) 
  8. ZAORALOVÁ, str. 16
  9. KINOBOX.CZ, team at. Marcello Mastroianni. Kinobox.cz [online]. [cit. 2021-02-19]. Dostupné online. (česky) 
  10. Navždy náš: Marcello Mastroianni | RealFilm.cz [online]. [cit. 2021-02-19]. Dostupné online. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]