Olivovník evropský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak číst taxoboxOlivovník evropský
alternativní popis obrázku chybí
Olivovník evropský starý 1500 let na Ithace v Řecku
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád hluchavkotvaré (Lamiales)
Čeleď olivovníkovité (Oleaceae)
Rod olivovník (Olea)
Binomické jméno
Olea europaea
L.
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Olivovník evropský (Olea europaea) je strom z čeledi olivovníkovité (Oleaceae). Pochází z Asie a Afriky, avšak dnes se s ním běžně setkáme ve středozemních oblastech Evropy. Jeho plody olivy mají význam pro potravinářství, lékařství a kosmetiku.

Vzhled rostliny[editovat | editovat zdroj]

Olivovník je stálezelený strom, který dosahuje výšky 5 až 10 m. Kmen nízký s šedozelenou rozpukanou borkou. Koruna bohatě větvená, nepravidelná, vejcovitá až kulovitá. Olivovník může mít bizarní vzhled. Listy kožovitě tuhé, elipsovité až kopinaté, na spodní straně šedozelené, na svrchní straně tmavozelené, až 8 cm dlouhé, neopadavé. Květy drobné, vonné, žlutobílé, se čtyřzubým kalichem a čtyřdílnou žlutavou korunou. Plodem je dužnatá peckovice kulovitého až válcovitého tvaru, která v mezokarpu obsahuje značné množství oleje. Plody se nazývají olivy.

Výskyt a ekologie[editovat | editovat zdroj]

Olivovník evropský původně pochází z Íránu, odkud se rozšířil asi před 5000 lety do Středozemí. Afrika je druhým kontinentem, kde se olivovník původně nacházel, zde však rostly olivovníky plané, a to na území dnešního Egypta a Etiopie. Dnes je olivovník rozšířen na mnoha místech ve Středomoří, Africe, Střední a Jižní Americe, hlavně v Mexiku a v Peru. Plané olivovníky se vyskytují v dubových lesích. Kulturní rostliny najdeme v olivových sadech. Teplomilná rostlina se vyskytuje často na velmi kamenitých a suchých půdách. Roste velmi pomalu a dosahuje velmi vysokého věku. Stáří Platónova olivovníku z Akadimova háje u Athén je asi 2500 let. První úrodu přináší kolem dvacátého roku, ale plodí dalších 150 i více let.

Využití[editovat | editovat zdroj]

Využívány jsou především plody. Na sklizeň oliv je používána metoda, která je již 2000 let stará. Olivovníky se nesetřásávají ani nečešou, ale zralé plody spadnou ze stromu do připravené plachty, takže se sbírají. Olivy obsahují olej, který se využívá v potravinářství, lékařství a kosmetice. Nejkvalitnější olej je samotok, který vypustí olivy samy svou hmotností jsouce uloženy v sudu. Dále se olej získává lisováním oliv mírným tlakem za studena. Olej musí být vylisován do čtyř dnů od sklizně, aby byla zachována jeho kvalita a především všechny látky v olivách obsažené. Olivové oleje se dělí na panenské, rafinované a směsi obou těchto olejů.

Produkce oliv[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Oliva.

Olivy jsou jedním z nejvíce pěstovaných druhů ovoce na světě.[1] V roce 2011 bylo olivovníky osázeno 9,6 milionu hektarů, což je více než dvakrát větší plocha než plocha na níž se pěstují jablka, banány nebo manga. Větší plochu na světě zabírají pouze plantáže určené pro produkci kokosových ořechů a palmového oleje.[2] Rozloha pěstování olivovníků se mezi lety 1960 až 1980 ztrojnásobila z 2,6 na 7,95 milionu hektarů a maxima 10 milionů hektarů dosáhla v roce 2008. Všech deset největších producentů podle údajů Organizace pro výživu a zemědělství je alokováno ve Středomoří a produkuje 95 % světové produkce oliv.

Kulturní symbol[editovat | editovat zdroj]

Židé vnímají plod olivovníku jako část bohatství své země a platí za důkaz a výraz blahobytu. V Koránu je olivovník zmiňován jako posvátný strom. V Antickém světě byl olivovník symbolem míru, blahobytu a plodnosti. Ve starověkých Athénách znamenal olivový věnec připevněný na dveřích, že syn odešel do světa. Ve válce poražení prosili o mír s olivovou větvičkou. Nejznámější zmínka o olivovníku je v biblickém příběhu o Noemovi.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. FAO, 2004 [online]. Apps3.fao.org [cit. 2009-05-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Faostat.fao.org (2012-02-23). Retrieved on 2012-07-08

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Větvička, Václav. Evropské stromy. Vyd. 3. Praha: Aventinum, 2003. 216 s. Průvodce přírodou. ISBN 80-7151-225-7.
  • Mladá, Jarmila. Atlas cizokrajných rostlin. 1. vyd. Praha: SZN, 1987. 327 s. Rostlinná výroba
  • Novák, František Antonín. Velký obrazový atlas rostlin. Praha: Artia, 1970. 590, [2] s.
  • Kremer, Bruno P. Stromy: v Evropě zdomácnělé a zavedené druhy. Praha: Knižní klub, 1995. 287 s. Průvodce přírodou. ISBN 80-85830-92-2.
  • Krüssmann, Gerd. Evropské dřeviny: Příručka pro přátele přírody. 1. vyd. Praha: SZN, 1978. 186, [4] s. Lesnictví, myslivost a vodní hosp.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]