Unikameralismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
     Státy s unikamerálním parlamentem.
     Státy s bikamerálním parlamentem.
     Státy bez parlamentu.

Unikameralismus neboli jednokomorovost označuje typ parlamentu, který je tvořen jen jednou komorou – přijetí rozhodnutí, respektive zákona tedy není závislé na druhé části, ale pouze na další instanci, jako například podpisu prezidenta. Jistým opakem je bikameralismus (dvoukomorovost či dvoukomorový parlament), který se často skládá z poslanecké sněmovny a senátu jakožto kontrolního orgánu a pojistky kvality zákonů. Toto členění však není platné zdaleka všude a je závislé především na politické kultuře a tradici dané země. Jednokomorový parlament mají například v Dánsku, Izraeli, Maďarsku, na Slovensku a ve Švédsku.

Definice unikameralismu[editovat | editovat zdroj]

Pojem unikameralismus, jenž vznikl z latinských slov uni (jedna) a camera (komora)[1], označuje typ parlamentu, který se skládá z jedné komory, která tak drží většinu zákonodárné moci s pouze slabými omezeními (tím může být např. právo veta hlavy státu). Určitým protikladem unikameralismu je bikameralismus, kde je parlamentní moc naopak rozdělena mezi dvě parlamentní komory.[2]

Z velké části se tento koncept politického systému vyskytuje v unitárních a zároveň kulturně homogenních státech, kde z pohledu řízení země neexistuje či není brána v potaz silná potřeba zastoupení většího počtu zájmových skupin, jako je tomu například v heterogenních státech s vysokou populací či státech s velkým počtem menšinových skupin[3]. Tomuto argumentu ale odporuje např. fungování unikamerálního systému v Číně jako státě s nejvyšším počtem obyvatel na světě. Velmi ojediněle je unikameralismus viděn v souvislosti s federalizovanými či regionálními státy, ve kterých vzniká potřeba zastoupení skupin ze všech oblastí dané země v centrálním parlamentním orgánu, k čemuž se v bikamerálním systému využívá právě jedna z komor (např. Senát ve Francii zastupující jednotlivé departementy)[4]. Příkladem unikameralismu ve federalizovaném státu mohou být např. Federativní státy Mikronésie[5]. Vedle těchto faktorů je typ parlamentního uspořádání ovlivněn také historickým vývojem daných států a historickými okolnostmi jeho formování.

Evropě se systém jednokomorového parlamentu vyskytuje převážně v její severní (např. Švédsko, Finsko) a východní (např. Ukrajina, Srbsko, Řecko, Slovensko) části. V západní Evropě se unikameralismus vyskytuje v Portugalsku a Lucembursku. Celkově je v Evropě unikameralismus na národní úrovni užíván v 68 % zemí, globálně pak v cca 60 %[6].

Výhody a nevýhody unikameralismu v porovnání s bikameralismem[editovat | editovat zdroj]

Otázka, kdy, zda a za jakých podmínek je pro stát výhodnější unikameralismus než bikameralismus a naopak, nebyla jednoznačně zodpovězena a vedou se kolem ní rozsáhlé debaty. Významněji se jí zabývali například J. S. Mill, Karl Loewenstein, Jean Blondel či Arend Lijphart.[7] Jako jeden z hlavních argumentů pro jednokomorový systém používají jeho zastánci argument nedělitelnosti moci, kdy jedna komora parlamentu zastupuje národ jako celek obývající danou zemi, přičemž příslušnost k danému státu je důležitější než existující rozdíly mezi občany navzájem. Národ je viděn jako jednotná entita, nemá tedy smysl rozdělovat jeho vůli na komory dvě. Podle Jana Kysely je toto porozumění nedělitelnosti národa navazováním na Rousseauovu ideu obecné vůle, která předpokládá nemožnost dělitelnosti vůle občanů, ta je totiž vždy jednotná[8]. Francouzský politolog Jean Cluzel označuje toto pojetí demokracie za demokracii absolutistickou[9]. Jednokomorový parlament je díky větší transparentnosti také více přímo občanům odpovědný za svá rozhodnutí, tato rozhodnutí díky absenci dalšího projednávání druhou komorou také činí rychleji a schválené zákony tak účinněji vstupují v platnost. S tímto postupem také souvisí předpokládaná větší důvěra voličů ve fungování parlamentu, jehož výsledky častěji a rychleji vidí[10].

Naopak nejvýraznějším argumentem zastánců bikamerálního uspořádání je systém kontroly moci, kdy jedna komora má pravomoc účinně kontrolovat činnost a rozhodování komory druhé, což funguje jako pojistka proti zneužití svěřené zákonodárné moci. S tím souvisí kontrola navrhovaných zákonů větším počtem poslanců, což umožňuje jejich účinnější kontrolu a zvyšuje pravděpodobnost zastavení přijetí nedokonalých zákonů. Druhá komora parlamentu zde slouží jako institucionální pojistka proti zneužití moci.[11] Tento argument prosazuje například slovenský teoretik Daniel Lipšic[12]. Dvoukomorový systém má také větší možnost pokrýt zájmy více rozdílných skupin obyvatel. V tomto uspořádání se také díky rozdílným termínům voleb do obou komor snižuje riziko ovládnutí parlamentu jednou stranou, která v daném období zažívá výrazný nárůst v preferencích voličů, což by dále posilovalo riziko zneužití moci[13]. Podle Daniela Lipšice je zde také možná účinnější dělba práce mezi komorami a větší odolnost vůči tlakům lobbistů[14].

Příklady unikamerálních legislatur[editovat | editovat zdroj]

Konkrétní fungování unikamerálních parlamentů je zde ukázáno na příkladech Slovenska jako zástupce východní Evropy, Finska jako představitele severní Evropy a Surinamu jako příkladu jednokomorového parlamentu mimo území Evropy.

Slovensko[editovat | editovat zdroj]

Na Slovensku funguje unikamerální systém již od počátku existence slovenského státu v roce 1993. Parlament s názvem Národní rada Slovenské republiky sestává ze 150 poslanců volených na čtyři roky systémem poměrného zastoupení ve všeobecných volbách. Poslanci se mohou stát občané Slovenska starší 21 let způsobilíprávním úkonům[15].

Vedle projednávání a schvalování zákonů patří mezi pravomoci Národní rady schvalování mezinárodních smluv, státního rozpočtu či vyhlášení referenda. Zákonodárnou iniciativu na Slovensku mají výbory, vláda a poslanci, o zákonu se debatuje ve třech čteních. Pro přijetí zákona je potřeba souhlasu většiny poslanců, po přijetí může být ale parlamentu navrácen prezidentem republiky[16]. V takovém případě se o zákonu hlasuje znovu, k jeho přijetí dochází v případě souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců.

Vláda je parlamentu odpovědná, ten může jí či jednotlivým poslancům vyslovit nedůvěru, schvaluje státní rozpočet a programové prohlášení vlády.[17]

Finsko[editovat | editovat zdroj]

Jednokomorový parlament, ve Finsku nazývaný Eduskunta, sestává z 200 poslanců volených na čtyři roky proporcionálním systémem ve všeobecných, rovných a tajných volbách[18]. Aktivní i pasivní volební právo mají všichni finští občané nad 18 let (s několika výjimkami, jako jsou např. nesvéprávné osoby, do parlamentu také nemohou být voleni občané v aktivní vojenské službě či na jiných vysokých pozicích).[19]

Finská Eduskunta má nad vládou silnou kontrolní pravomoc. Stačí souhlas pouhých 10 % z celkových 200 poslanců, aby byla vláda interpelována. V poslední době spíše dochází k oslabení parlamentu, neboť dochází ke koncentraci moci ve stranách a charizmatických leaderech[20]

Surinam[editovat | editovat zdroj]

Surinam je země ležící v Jižní Americe, která byla od roku 1667 do roku 1954 pod koloniální správou Nizozemí. V roce 1987 byla zavedena nová Ústava, která zavedla unikamerální systém, kde v čele výkonné moci stojí prezident. Národní shromáždění se skládá z 51 křesel, které má proporční zastoupení v rámci 10 oblastí. Tyto oblasti jsou různé co se velikosti regionu, počtu obyvatel a velikosti elektorátu týče. Tento fakt také znevýhodňuje menší regiony oproti těm větším[21]

Současný vývoj[editovat | editovat zdroj]

V posledních desetiletích, zhruba od konce 80. let 20. století, můžeme pozorovat pozvolný nárůst počtu unikamerálních uspořádání na úkor systémů bikamerálních – v roce 1980 byl počet obou typů parlamentů ve světovém měřítku vyrovnaný, dnes poměrem 6:4 převládá systém jednokomorový. Vývoj směrem od bikameralismu ale není zcela jednoznačný, neboť zhruba v polovině tohoto období, v roce 1997, činil podíl unikamerálních legislatur více než 65 % a od té doby se opětovně snižoval[22]. Mezi zeměmi, které v posledních letech změnily svůj systém z dvoukomorového na jednokomorový můžeme nalézt Island (1991), Středoafrickou republiku (1993) či Chorvatsko (2001). Oproti pěti státům, které se vzdaly bikamerálního uspořádání ve prospěch uspořádání unikamerálního, jich ale dvanáct provedlo obrat opačným směrem.[23]

Seznam zemí s unikamerálním parlamentem[editovat | editovat zdroj]

             Tabulka pochází z článku Unicameralism versus Bicameralism Revisited The Case of Romania[24], stav k roku 2014.

  AFRIKA AMERIKA ASIE EVROPA OCEANIE
Unikameralismus Bikameralismus Unikameralismus Bikameralismus Unikameralismus Bikameralismus Unikameralismus Bikameralismus Unikameralismus Bikameralismus
Angola Alžírsko Anguilla Argentina Bangladéš Afghánistán Albánie Belgie Guam Americká Samoa
Benin Botswana Aruba Bahamy Čína Bahrajn Andorra Bělorusko Kiribati Austrálie
Burkina Faso Burundi Kajmanské ostrovy Barbados Indonésie Bhútán Arménie Bosna a Hercegovina Maršálovy ostrovy Fidži
Čad Demokratická republika Kongo Kostarika Belize Irák Azerbajdžán Česká republika Mikronesie Palau
Džibutsko Egypt Kuba Bermudy Írán Filipíny Bulharsko Francie Nauru  
Eritrea Etiopie Ekvádor Bolivie Izrael Indie Chorvatsko Irsko Nový Zéland  
Gambie Gabon Brazílie Jižní Korea Japonsko Kypr Itálie Papua Nová Guinea  
Ghana Jihoafrická republika El Salvador Dominikánská republika Katar Jemen Dánsko Německo Samoa  
Guinea Jižní Súdán Guatemala Grenada Kuvajt Kambodža Estonsko Nizozemsko Šalamounovy ostrovy  
Guinea-Bissau Keňa Guyana Haiti Kyrgyzstán Kazachstán Finsko Polsko Tonga  
Kamerun Kongo Honduras Chile Laos Malajsie Řecko Rakousko Tuvalu  
Kapverdy Lesotho Nikaragua Jamajka Libanon Omán Maďarsko Rumunsko Vanuatu  
Komory Libérie Panama Kanada Maledivy Pákistán Island Rusko
Libye Madagaskar Peru Kolumbie Mongolsko Tadžikistán Kosovo Spojené království
Malawi Maroko Svatý Vincent Mexiko Nepál Thajsko Litva Španělsko
Mali Mauretánie Surinam Paraguay Saudská Arábie Uzbekistán Lichtejnštejnsko Švýcarsko
Mauricius Namibie Venezuela Portoriko Severní Korea Lotyšsko  
Mozambik Nigérie   Spojené státy americké Singapur Lucembursko  
Niger Rwanda   Svatá Lucie Spojené arabské emiráty Makedonie  
Pobřeží slonoviny Somálsko   Trinidad a Tobago Srí Lanka Malta  
Súdán   Uruguay Sýrie Moldávie  
Rovníková Guinea Svazijsko Tchaj-wan Černá hora  
Senegal Tunisko Timor Norsko  
Sierra Leone Zimbabwe Turkmenistán Portugalsko  
Tanzanie   Vietnam   San Marino
Togo   Srbsko  
Uganda   Slovensko  
Zambie   Slovinsko  
Švédsko  
Turecko  
Ukrajina  

[1] Unicameralism. Dictionary.com. [online]. 6.1.2017 [cit. 2017-01-06]. Dostupné z: http://www.dictionary.com/browse/unicameralism

[2] Kysela, Jan. Dvoukomorové systémy : teorie, historie a srovnání dvoukomorových parlamentů, str. 19. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. ISBN 8086432890.

[3] Klokočka, Vladimír. Ústavní systémy evropských států, str. 334. Praha: Linde, 2006. ISBN 80-7201-606-7.

[4] Ústava Francouzské republiky ze dne 4. října 1958. Praha: Reflex, 1990. ISBN 80-155-0001-X.

[5] Baldwin, Nicholas. Legislatures of Small States: A Comparative Study, str. 38. Routledge, 2012. ISBN 0415538335.

[6]APAHIDEANU, IONUŢ. Unicameralism versus Bicameralism Revisited The Case of Romania. Studia Politica: Romanian Political Science Review, str. 53 [online]. 2014, 14(1), 47-88 [cit. 2016-12-17]. ISSN 15824551.

[7] Kysela, Jan. Dvoukomorové systémy : teorie, historie a srovnání dvoukomorových parlamentů, str. 25-26. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. ISBN 8086432890.

[8] Kysela, Jan. Dvoukomorové systémy : teorie, historie a srovnání dvoukomorových parlamentů, str. 51. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. ISBN 8086432890.

[9] Kysela, Jan. Dvoukomorové systémy : teorie, historie a srovnání dvoukomorových parlamentů, str. 51. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. ISBN 8086432890.

[10] Kysela, Jan. Dvoukomorové systémy : teorie, historie a srovnání dvoukomorových parlamentů, str. 20. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. ISBN 8086432890.

[11] Kysela, Jan. Dvoukomorové systémy : teorie, historie a srovnání dvoukomorových parlamentů, str. 24. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. ISBN 8086432890.

[12] Kysela, Jan. Dvoukomorové systémy : teorie, historie a srovnání dvoukomorových parlamentů, str. 22. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. ISBN 8086432890.

[13] APAHIDEANU, IONUŢ. Unicameralism versus Bicameralism Revisited The Case of Romania. Studia Politica: Romanian Political Science Review, [online]. 2014, 14(1), 47-88 [cit. 2016-12-17]. ISSN 15824551.

[14] Kysela, Jan. Dvoukomorové systémy : teorie, historie a srovnání dvoukomorových parlamentů, str. 55. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. ISBN 8086432890.

[15] Ústava Slovenskej republiky. Článek 74. Poradca s.r.o., 2006. ISBN 8089213359.

[16] Ústava Slovenskej republiky. Článek 87. Poradca s.r.o., 2006. ISBN 8089213359.

[17] Ústava Slovenskej republiky. Článek 86. Poradca s.r.o., 2006. ISBN 8089213359.

[18] The Constitution of Finland. Section 2. In: Ministry of Justice, Finland [online]. [cit. 2017-01-31]. Dostupné z: http://oikeusministerio.fi/en/index/basicprovisions/legislation/constitution.html

[19] The Constitution of Finland. Section 27. In: Ministry of Justice, Finland [online]. [cit. 2017-01-29]. Dostupné z: http://oikeusministerio.fi/en/index/basicprovisions/legislation/constitution.html

[20] RAUNIO, T a M WIBERG. The Eduskunta and the parliamentarisation of Finnish politics: Formally stronger, politically still weak? WEST EUROPEAN POLITICS [online]. 2008, 31(3), 581-599 [cit. 2016-12-17]. ISSN 01402382.

[21] CURIEL, Imma. A MULTIFACETED ANALYSIS OF THE ELECTORAL SYSTEM OF THE REPUBLIC OF SURINAME. Operations Research [online]. 2014, 24(4), 29-49 [cit. 2016-12-19]. DOI: 10.5277/ord140403. ISSN 20818858.

[22] APAHIDEANU, IONUŢ. Unicameralism versus Bicameralism Revisited The Case of Romania. Studia Politica: Romanian Political Science Review, str. 53 [online]. 2014, 14(1), 47-88 [cit. 2016-12-17]. ISSN 15824551.

[23] CURIEL, Imma. A MULTIFACETED ANALYSIS OF THE ELECTORAL SYSTEM OF THE REPUBLIC OF SURINAME. Operations Research [online]. 2014, 24(4), 29-49 [cit. 2016-12-19]. DOI: 10.5277/ord140403. ISSN 20818858.

  APAHIDEANU, IONUŢ. Unicameralism versus Bicameralism Revisited The Case of Romania. Studia Politica: Romanian Political Science Review, str. 53 [online]. 2014, 14(1), 47-88 [cit. 2016-12-17]. ISSN 15824551.

[24] APAHIDEANU, IONUŢ. Unicameralism versus Bicameralism Revisited The Case of Romania. Studia Politica: Romanian Political Science Review, [online]. 2014, 14(1), 47-88 [cit. 2016-12-17]. ISSN 15824551.