Richard von Weizsäcker

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Richard von Weizsäcker
Bundesarchiv Bild 146-1991-039-11, Richard v. Weizsäcker.jpg

6. prezident Spolkové republiky Německo
Ve funkci:
1984 – 1994
Předchůdce Karl Carstens
Nástupce Roman Herzog
Stranická příslušnost
Členství Křesťanskodemokratická unie (od 1954)

Narození 15. dubna 1920
Neues Schloss (Stuttgart)
Úmrtí 31. ledna 2015 (ve věku 94 let)
Berlín, NěmeckoNěmecko Německo
Místo pohřbení Waldfriedhof Dahlem
Choť Marianne von Weizsäcker (od 1953)
Rodiče Ernst von Weizsäcker
Děti Robert K. von Weizsäcker
Andreas von Weizsäcker
Beatrice von Weizsäcker
Fritz von Weizsäcker
Příbuzní Karl von Weizsäcker (děd)
Viktor von Weizsäcker (strýc)
Carl Friedrich von Weizsäcker (bratr)
Sídlo Basilej (1920–1924)
Kodaň (1924–1926)
Oslo (1931–1933)
Bern (1933–1936)
Berlín (od 1936)
Alma mater Univerzita v Göttingenu (1945–1955)
Balliol College
Oxfordská univerzita
Profese politik, advokát a voják
Ocenění Železný kříž 2. třídy (1941)
Železný kříž 1. třídy (1944)
velkokříž Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo (1975)
Velký kříž za zásluhy s hvězdou Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo (1980)
medaile Ernsta Reutera (1982)
… více na Wikidatech
Podpis Richard von Weizsäcker, podpis
Commons Richard von Weizsäcker
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Richard Karl svobodný pán von Weizsäcker (15. dubna 1920 Stuttgart31. ledna 2015 Berlín[1]) byl německý diplomat a politik (CDU), v letech 1981–1984 byl primátorem západního Berlína a v letech 19841994 šestým prezidentem Spolkové republiky Německo.

Život a politická kariéra[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině diplomata Ernsta von Weizsäckera a Marianny von Weizsäcker (dcery královského generálního adjutanta Fritze von Graevenitz) a s rodiči pobýval v Basileji, v Kodani, v Oslu, v Bernu a od roku 1936 v Berlíně. Po maturitě v roce 1937 studoval filosofii a historii v Oxfordu a v Grenoblu. Po válce, během níž byl několikrát raněn, vystudoval práva a historii na univerzitě v Göttingenu, pracoval jako advokát a podnikový právník, později v představenstvu velkých firem. Roku 1953 se oženil s M. von Kretschmann, s níž měl čtyři děti.

Po studiu pracoval Weizsäcker od roku 1947 do začátku 1949 jako asistent právního zástupce/advokáta, který byl obhájcem jeho otce. Během Norimberského procesu s válečnými zločinci byl tak zvaným pomocným obhájcem svého otce, který byl odsouzen k sedmi – později k pěti letům vazby.

Od roku 1954 byl Weizsäcker členem CDU, v letech 19691981 poslancem německého spolkového parlamentu (Bundestag), v letech 19791981 jeho místopředsedou. V roce 1974 poprvé kandidoval na úřad spolkového prezidenta a v letech 19791983 byl primátorem města Berlína. 23. května 1984 byl zvolen spolkovým prezidentem a 21. května 1989 potvrzen na další volební období. Po svém zvolení pozastavil své členství v CDU a ani po skončení svého mandátu je neobnovil. Naopak v roce 1992 ostře kritizoval německé politické strany, že mají přílišný vliv, osobují si téměř ústavní pravomoci a přitom nepodléhají žádné kontrole.

Jako spolkový prezident se podílel na sjednocení Německa a zejména na urovnání vztahů se sousedními zeměmi. V letech 1990 a 1991 navštívil na pozvání prezidenta Václava Havla také Československo a 15. března 1990 se v Praze omluvil za okupaci našich zemí. Richard von Weizsäcker byl vynikající řečník a některé jeho projevy (např. ke 40. výročí konce druhé světové války 8. května 1985) byly právem proslulé.

V letech 1964 až 1970 a 1979 až 1981 předsedal Weizsäcker sněmům německé evangelické církve (EKD), v letech 1967 až 1984 byl členem synody a rady této církve. Kromě toho byl členem správních rad a kuratorií řady nadací, iniciativy „Dát Evropě duši“ a byl čestným členem Římského klubu (pozor na záměnu – člen Římského klubu je jeho synovec, Ernst U. von Weizsäcker). Byl držitelem 15 čestných doktorátů (1996 na Karlově univerzitě v Praze), mnoha vyznamenání a čestných titulů (např. Nansenovy ceny).

Vražda syna[editovat | editovat zdroj]

V roce 2019 byl během své veřejné přednášky ubodán Weizsäckerův syn, lékař Fritz von Weizsäcker. Motivem psychicky narušeného útočníka byla zřejmě prezidentova politická minulost. Rodině se chtěl pomstít za to, že Richard von Weizsäcker v 60. letech působil v koncernu Boehringer Ingelheim, který dodal část chemikálií užitých Spojenými státy ve vietnamské válce.[2]

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Citáty[editovat | editovat zdroj]

  • „Schopnosti, jaké vyžaduje vysoký úřad, jsou jiného druhu než ty, kterých je třeba, aby se k němu člověk dostal. Jak často se stane, že by měl kandidát obojí?“
  • „Přítel rozhovoru je také přítelem míru, který lze založit jen na rozhovoru mezi lidmi.“
  • „Kdo zavírá oči před minulostí, je slepý pro přítomnost.“
  • „Mladí nejsou odpovědní za to, co se tenkrát stalo. Jsou však odpovědní za to, co se z toho v dějinách stane.“ (Řeč 8. května 1985 v Bundestagu)
  • „Byl jsem a stále jsem přesvědčen, že dobrý Evropan nemusí být špatný vlastenec.“ (Řeč před britským parlamentem 1986)
  • „Vlastenectví znamená mít rád vlastní; nacionalismus znamená nenávidět ty ostatní.“

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Richard von Weizsäcker na německé Wikipedii.

  1. Zemřel Richard von Weizsäcker, první prezident sjednoceného Německa. iDNES.cz [online]. 2015-01-31 [cit. 2017-01-09]. Dostupné online. 
  2. Vrah syna německého exprezidenta stráví 12 let na psychiatrii, rozhodl soud. iDNES.cz [online]. 2020-7-8. Dostupné online. 
  3. Suomen Valkoisen Ruusun ritarikunnan suurristin ketjuineen ulkomaalaiset saajat. www.ritarikunnat.fi [online]. [cit. 2019-08-20]. Dostupné online. 
  4. BOE.es - Documento BOE-A-1986-4903. boe.es [online]. [cit. 2019-08-20]. Dostupné online. 
  5. Le onorificenze della Repubblica Italiana. www.quirinale.it [online]. [cit. 2019-08-20]. Dostupné online. 
  6. Muere Richard von Weizsäcker, primer presidente de la Alemania reunificada. abc [online]. 2015-01-31 [cit. 2019-08-20]. Dostupné online. (španělsky) 
  7. SENARAI PENUH PENERIMA DARJAH KEBESARAN, BINTANG DAN PINGAT PERSEKUTUAN TAHUN 1987. Dostupné online
  8. SCHOOS, JEAN. Die orden und Ehrenzeichen des Grossherzogtums Luxemburg. Luxemburg: Sankt-Paulus-Druckerei 422 pages s. ISBN 2879630487, ISBN 9782879630489. OCLC 65395144 
  9. Nyheter. web.archive.org [online]. 2016-03-05 [cit. 2019-08-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  10. NORDENVALL, PER. Kungliga Serafimerorden, 1748-1998. [Stockholm?]: Kungl. Maj:ts orden 654 pages s. ISBN 9163067447, ISBN 9789163067440. OCLC 44409530 
  11. web.archive.org [online]. [cit. 2019-08-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  12. ENTIDADES ESTRANGEIRAS AGRACIADAS COM ORDENS PORTUGUESAS - Página Oficial das Ordens Honoríficas Portuguesas. www.ordens.presidencia.pt [online]. [cit. 2019-08-20]. Dostupné online. 
  13. Wayback Machine. web.archive.org [online]. 2016-03-04 [cit. 2019-08-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  14. Postanowienie Prezydenta Rzeczypospolitej Polskiej z dnia 22 czerwca 1994 r. o nadaniu orderu.. prawo.sejm.gov.pl [online]. [cit. 2019-08-20]. Dostupné online. 
  15. WWW.FG.CZ, 2015, FG Forrest, a s. Seznam vyznamenaných. Pražský hrad [online]. [cit. 2019-08-20]. Dostupné online. (česky) 
  16. BRITISH HONOURS AND ORDERS OF CHIVALRY HELD BY OVERSEAS HEADS OF STATE (Hansard, 14 March 1989). api.parliament.uk [online]. [cit. 2019-08-20]. Dostupné online. 
  17. Archivovaná kopie. www.leighrayment.com [online]. [cit. 2019-08-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-12-01. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • R. von Weizsäcker, Z projevů a statí o dějinách, státu a právu. Praha 1996
  • Projev spolkového prezidenta dr. R. Weizsäckera. Praha 1990
  • R. von Weizsäcker, Čtvero zastavení: vzpomínky politika. Praha 2000

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]