Srpnový puč

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Srpnový puč / Августовский путч
Tanky T-80 na Rudém náměstí během Srpnového puče
Tanky T-80 na Rudém náměstí během Srpnového puče
Trvání: 19.21. srpna 1991
Místo: Sovětský svaz
Výsledek: Porážka pučistů
Strany
Flag of the Soviet Union.svg Státní výbor pro výjimečný stav
Red Army flag.svg Sovětská armáda:

Emblema KGB.svg KGB

Svazové republiky a další entity podporující puč:
[1]
Flag of Georgia (1918-1921).svg Gruzínská SSR[1]
Flag of Azerbaijan.svg Ázerbajdžánská SSR[1]
Flag of Transnistria.svg Podněstří[2]


Zahraniční podpora:[4]
Flag of Libya (1977-2011).svg Libye
Irák Irák
Democratic Front for the Liberation of Palestine - Flag.svg DFP
LFP

Rusko Ruská SFSR:

Antikomunističtí demonstranti v jednotlivých svazových republikách
Zběhnuvší vojáci Sovětské armády
UNSO-flag.svg Bobrovyčova skupina
Svazové republiky proti puči[1]:
Estonsko Estonsko
Lotyšsko Lotyšsko
Flag of Lithuania.svg Litva
Moldavian SSR Moldavská SSR
Zahraniční podpora:
USA USA
Europe Evropský parlament

Velitelé
Flag of the Soviet Union.svg Genadij Janajev
Flag of the Soviet Union.svg Dmitrij Jazov
Flag of the Soviet Union.svg Vladimir Krjučkov
Flag of Russia.svg Boris Jelcin
Flag of Russia.svg Ivan Silajev
Flag of Russia.svg Konstantin Kobec

Srpnový puč označuje neúspěšný pokus o státní převrat v Sovětském svazu ve dnech 19. až 21. srpna 1991. Skupina funkcionářů z konzervativního křídla Komunistické strany znepokojená vývojem v zemi po Gorbačovových reformách vytvořila tak zvaný Státní výbor pro výjimečný stav, který se pokusil zemi ovládnout. Puč nezískal podporu většiny ozbrojených sil a navíc se setkal s odporem obyvatel. Po třech dnech byl potlačen a hlavní aktéři zatčeni a souzeni. Důsledkem puče bylo urychlení procesu rozpadu Sovětského svazu a mocenský vzestup Borise Jelcina na úkor Michaila Gorbačova.

Pozadí[editovat | editovat zdroj]

Roku 1985 Gorbačov zahájil program reforem, jehož hlavními prvky byly ekonomické a politické změny, známé jako perestrojkaglasnosť. Tyto změny se však setkaly s nesouhlasem levého křídla samotné KSSS. Odpor vůči reformám sílil se zhoršující se ekonomickou a politickou situací v Sovětském svazu. V červnu 1991 několik stranických funkcionářů a spisovatelů publikovalo otevřený dopis „Slovo k lidu“, který byl chápán jako manifest proti perestrojce. Navíc začaly získávat prostor snahy o větší nezávislost neruské populace, která nyní pociťovala šanci k většímu sebeurčení. V sovětském režimu narůstaly obavy, že některé, nebo dokonce všechny svazové republiky ze Sovětského svazu vystoupí. Po několika jednáních nakonec republiky souhlasily s novou svazovou smlouvou na bázi federace nezávislých republik se společným prezidentem, zahraniční politikou a ozbrojenými silami. Smlouva měla být podepsána 20. srpna 1991. Přestože měla smlouva posílit Svaz, panovaly obavy komunistické strany, že některé menší svazové republiky (především pobaltské) budou nyní trvat na úplné nezávislosti.

Puč[editovat | editovat zdroj]

V pondělí 19. srpna 1991, den před tím, kdy měl Gorbačov a skupina státních představitelů republik budoucí unie podepsat dohodu, pokusila se skupina, která se sama nazývala Státní výbor pro výjimečný stav (Государственный комитет по чрезвычайному положению), uchvátit moc v Moskvě. Všichni účastníci získali své pozice teprve za Gorbačova. Byli to mj.:

Mezi další spolutvůrce puče patřili:

Průběh[editovat | editovat zdroj]

Výbor oznámil, že Gorbačov je nemocen a tudíž uvolněn ze svých politických úřadů. Viceprezident a vůdce puče, Gennadij Janajev, byl jmenován prozatímním prezidentem.

Samotný Gorbačov byl na začátku pokusu o převrat na dovolené ve Forosu na Krymu. Tam pak byl od odpoledne 18. srpna zadržován v domácím vězení poté, co odmítl schválit vyhlášení výjimečného stavu a předat své pravomoci na viceprezidenta. Zůstal zde až do konce puče o tři dny později.

Boris Jelcin u Bílého domu (tehdejší budovy Rady ministrů), 19. srpna 1991

V Moskvě a v Leningradě následovaly velké demonstrace proti vůdcům puče. Pokus o převrat selhal, neboť pučisté nezískali podporu ozbrojených sil. Nezanedbatelnou úlohu však sehrál i odpor vedený tehdejším prezidentem RSFSR Borisem Jelcinem z moskevské vládní budovy, Bílého domu. Během jedné z těchto demonstrací Jelcin, stojící na tanku a s megafonem v ruce, pokus o puč rozhodně odsoudil. Před desetitisíci demonstrantů, kteří se shromáždili před parlamentem, vylezl Jelcin na tank a požadoval návrat Gorbačova. Současně promlouval k vojákům: „Nebuďte slepým nástrojem zločinných úmyslů dobrodruhů!“ Tento výstup, silně kontrastující s Janajevovou nevýraznou televizní řečí, byl jedním z nejpamětihodnějších momentů převratu a posílil Jelcinovu pozici.

Pochod demonstrantů od Kremlu k Bílému domu, 19. srpna 1991

Na sídlo parlamentu byl naplánován útok, který měla provést speciální jednotka KGB Alfa. Tento plán však naprosto selhal, neboť příslušníci jednotky jednomyslně odmítli splnit rozkaz. Tanková jednotka obkličující Bílý dům přeběhla na stranu legální vlády, tanky pak namířily hlavně směrem ven. V okolních ulicích došlo k několika střetům s demonstranty, při kterých byli tři lidé rozdrceni tanky. Celkově však byl průběh událostí překvapivě nenásilný. Přes počítačovou síť Glasnet a mailboxy byl okolní svět průběžně informován o situaci.

Během 21. srpna se již většina ozbrojených složek přidala na stranu demonstrantů, zbývající byli neutralizováni. Puč selhal a Gorbačov se vrátil do Moskvy. Již v podstatě bez politické moci, slíbil očistit KSSS od konzervativních sil. V listopadu Jelcin vydal dekret, zakazující činnost komunistické strany na území Ruské svazové republiky. Gorbačov následně rezignoval na post generálního tajemníka KSSS, zůstal však prezidentem Sovětského svazu. V říjnu byla zrušena KGB.

Vůdci puče byli zbaveni svých postů a odsouzeni. Většina z nich však byla osvobozena již v letech 1992–1993. Ministr vnitra Pugo spáchal sebevraždu.

Následky[editovat | editovat zdroj]

Po pokusu o převrat se Sovětský svaz definitivně rozpadl. Dosavadní neruské členské republiky jedna po druhé vyhlásily svoji nezávislost na SSSR. Posílený Boris Jelcin převzal kontrolu nad médii a klíčovými vládními úřady. Postupně odstavil od moci Michaila Gorbačova, jenž byl až do svého odstoupení 25. prosince 1991 nejvyšším představitelem dosavadní supervelmoci. Na konci roku 1991 byl rozpad Sovětského svazu dokonán. Od této chvíle existovalo 15 suverénních států Společenství nezávislých států. Následnictví po SSSR převzala, pod Jelcinovým vedením, Ruská federace.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Augustputsch in Moskau na německé Wikipedii.

  1. a b c d Ольга Васильева, «Республики во время путча» в сб. статей: «Путч. Хроника тревожных дней». // Издательство «Прогресс», 1991. (rusky). Zveřejněno 2009-06-14. Archived 17 June 2009.
  2. Solving Transnistria: Any Optimists Left? by Cristian Urse. str. 58. Dostupné na http://se2.isn.ch/serviceengine/Files/RESSpecNet/57339/ichaptersection_singledocument/7EE8018C-AD17-44B6-8BC2-8171256A7790/en/Chapter_4.pdf
  3. strana vedená nacionalistickým politikem Vladimirem Žirinovským - http://www.lenta.ru/lib/14159799/full.htm. Zveřejněno 13. září 2009. Archived 16. září 2009-.
  4. Артем Кречетников. «Хроника путча: часть II» // BBC

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]