T-80

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
T-80
Typ vozidla hlavní bojový tank
Země původu Sovětský svaz SSSR
Historie výroby
Výrobce LKZ a Omsk Transmaš
Návrh 1967–1975
Období výroby 1976–1992[1]
Vyrobeno kusů 5 404
Ve službě 1976-dosud
Základní charakteristika
Posádka 3
Délka 9,9 m
Šířka 3,4 m
Výška 2,2 m
Hmotnost 48,4 t
Pancéřování a výzbroj
Pancéřování složený pancíř
Hlavní zbraň 125 mm kanón 2A46-2
Sekundární zbraně 1x spřažený 7,62mm kulomet, 1x 12,7mm protiletadlový kulomet
Pohon a pohyb
Pohon vícepalivová plynová turbína
1250 hp (930 kW)
Odpružení torzní tyče
Max. rychlost 70 km/h
Dojezd 335 km, 450 km s přídavnými nádržemi

Tank T-80 je sovětský tank, který byl do výzbroje sovětské armády zařazen v roce 1976, ale veřejnosti byl představen až v roce 1987. Představuje vývojové pokračování tanku T-64. Stejně jako on má automatické nabíjecí zařízení tankového kanonu, což umožnilo snížit počet členů posádky na tři muže. Je poháněný plynovou turbínou, díky čemuž dosahuje vyšší rychlosti než jiné současné tanky. Hlavní výzbroj tvoří 125mm tankový kanon, který byl použit i v T-72, je však schopný použít mnohem větší sortiment munice, včetně střel na bázi ochuzeného uranu se zvýšenou průbojností a je schopný odpalovat i protitankové raketové střely. Sekundární výzbroj tvoří spřažený 7,62mm kulomet a protiletadlový 12,7mm kulomet. Tank má vlastní zadýmovací zařízení, laserový dálkoměr a na věži tanku jsou čtyři vrhače klamných cílů k odklonění protitankových střel. Na rozdíl od tanku T-72 se T-80 nikdy ve velkém nevyvážel.

Vznik a vývoj[editovat | editovat zdroj]

T-80U
T-80BV
T-80UM-1

V polovině 50. let byla Leningradská konstrukční kancelář Kirovská závodu pod vedením Nikolaje Popova pověřena vývojem plynové turbíny pro sovětské těžké tanky. Výsledkem těchto snah byl prototyp těžkého tanku označovaný jako Objekt 278, který byl však do počátku 60. let zavržen, protože v nadcházejících letech všechny země od koncepce těžkých tanků postupně ustupovaly. Práce na plynové turbíně pro tanky tak byly přerušeny.

V průběhu deseti let začaly sovětské ozbrojené síly zavádět do služby hlavní bitevní tank T-64A, který byl vyvinut v Charkově. Pro technickou náročnost nového motoru však bylo přistoupeno k vývoji variant tanku T-64 s jinými motory, z nichž vnikl tank T-72. V tomto období se proto obrátily odpovědné orgány na Kirovský závod se zadáním k výrobě prototypu tanku T-64 s plynovou turbínou GTD-1000T. Do vývoje nového motoru byl angažován konstruktér plynových turbín pro vrtulníky Sergej P. Izotov. V roce 1969 byl vyroben první prototyp s označením Objekt 219.[2]

Terénní testy však ukázaly, že podvozek původního T-64 výkonnému motoru nestačí a je poruchový. Byly proto potřebné změny v šířce a gumové úpravě pojezdových pásů a kol. Oproti tanku T-64 se lišilo i odpružení. Tyto úpravy pomohly snížit vibrace podvozku, poruchovost a výrazně snížily hlučnost. Ukázalo se také, že při jízdě v prašném prostředí se v motoru zachycuje velké množství prachu. Bylo proto instalováno zařízení, které čistilo motor proudem vzduchu.

Začátku výroby nepřál sovětský ministr obrany A. Grečko, který kritizoval jeho velkou spotřebu a malý rozdíl oproti tanku T-64. Definitivní rozhodnutí však učinil ministr zbrojního průmyslu D. F. Ustinov, který prosazoval zavedení tanku s turbínovým motorem, po Grečkově smrti v roce 1976.[3] Po dlouhých zkouškách nakonec stroj sovětské ozbrojené síly přijaly v roce 1976 do výzbroje. Jednalo se o první sériově vyráběný tank s plynovou turbínou. Stroj vážil 42 tun a poháněl ho motor o výkonu 1 000 koní. Na rozdíl od motorů tanků T-64 a T-72 měl turbínový motor T-80 výrazně vyšší spotřebu, což mělo za následek, že dojezd byl jen 285 km i s přídavnými nádržemi[2]. Výhodou však byl fakt, že může používat různá paliva (naftu, benzín i letecký benzín). Plynová turbína také není citlivá na nízké teploty a dobře startuje i při vysokých mrazech. Výzbroj tvořil 125 mm kanón s hladkým vývrtem a automatickým nabíječem a dva kulomety. Jeden ráže 7,62 spřažený s kanónem a druhý - 12,7 mm kulomet upevněný na věži ovládaný z velitelovy věžičky. Tank první verze měl kompozitní pancíř, laserový zaměřovač a nebyl schopen používat reaktivní střely vystřelované skrz hlaveň kanónu. Novější verze měly od roku 1985 až 50% povrchu tanku pokrytého reaktivním pancířem a vylepšené kompozitní pancéřování (T-80BV). Reaktivní pancéřování zvyšuje odolnost pancíře na ekvivalent 400 mm, což zajišťuje odolnost před protipancéřovými střelami HEAT. Stroje mohou vystřelovat vývrtem kanónu reaktivní řízené střely 9M112-1 Kobra později 9M119. Vylepšení se dočkal i motor, jehož výkon stoupl na 1 100 koní (verze T-80U). V Charkovském traktorovém závodě byl vyvinut stroj s dieslovým motorem (verze T-80UD), který byl vyvinut ke snížení nákladů na výrobu.

Náklady na výrobu T80 převyšovaly jakýkoliv jiný sovětský tank své doby. T-80 však představoval v sovětské koncepci tankového boje hlavní bitevní tank, jehož hlavním úkolem bylo vést boj proti západním tankovým jednotkám.[4]

V roce 1993 na vojenské výstavě v Abú Dhabí získal T-80U velkou pozornost svými manévrovacími schopnostmi.

Rusko mělo původně k dispozici kolem 5 000 ks těchto tanků. Od roku 1998 se jejich počet snížil na 3 500. Kromě Ruska používá tyto tanky i Ukrajina (vyrábí i vlastní upravenou verzi T-84) Bělorusko, Kazachstán, Čína, Pákistán, Kypr, Jižní Korea, Jemen a Egypt.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ZALOGA, Steven J.. Střední tank T-80. Poslední šampion tankových vojsk Sovětské armády. Praha : Grada Publishing a.s., 2011. 48 s. ISBN 978-80-247-3839-0.  

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://otvaga2004.narod.ru/xlopotov_8/2010_t80.htm
  2. a b Sewell, S., Why Three Tanks?. Armor, CVII, 4, 1998, s. 28
  3. Zaloga, S., T-80 Standard tank The Soviet Army's Last Armored Champions. Osprey Publishing, Londýn, 2009, s. 11
  4. Hebert, M., Tucker, S. C., 2008, Tanks. in Tucker, S. C. (Editor) Cold War A Student Encyclopedia. Vol. I-V. Abc-Clio, Inc., Santa Barbara, s. 2015

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]