První čečenská válka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
První čečenská válka
konflikt: Postsovětské války
{{{alt}}}
Sestřelený vrtulník Mil Mi-8
trvání: 19941996
místo: Čečensko
výsledek: Chasavjurtské dohody, de facto nezávislost Čečenska
strany
Rusko Rusko
velitelé

síla
(11. prosince, 1994)
38 000 (prosinec 1994), 70 500 (Únor 1995)
(11. prosince, 1994)
do 40 000[1][2]
ztráty
vojenské: Oficiálně 5 732 mrtvých a nezvěstných; podle jiných odhadů 3500–7500 nebo 14 000
Civilní: minimálně 161 mimo Čečensko
vojenské: minimálně 3 000 zabito nebo pohřešováno (podle Čečenské armády), 15 000 (podle Ruské armády)
Civilní: 50 000–100 000 mrtvých

První čečenská válka (11. prosince 199431. srpna 1996) byl konflikt mezi Ruskem a jednostranně vyhlášeným nezávislým státem Čečenská republika Ičkerie. Válku započal vpád ozbrojených sil Ruské federace na území Čečenska.[3]

Pozadí a příčiny války[editovat | editovat zdroj]

Jedním z nejzávažnějších důvodů pro vojenský zásah v Čečně byl pravděpodobně i tranzit kaspické ropy přes čečenské území, ačkoli tento fakt Rusko doposud nikdy nepřiznalo. V létě 1994 účastníci zasedání v Istanbulu posuzovali variantu trasy ropovodu Baku-Groznyj-Novorossijsk, hned nato pronesl prezident Boris Jelcin, že "čečenský problém musí být vyřešen do prosince."

V roce 1993 došlo v Čečensku ke konfliktu mezi prezidentem Dudajevem a parlamentem. Spor vyústil k násilnému rozpouštění parlamentu a vypuknutí občanské války.[4] Opozice vůči Dudajevovi byla tajně podporována ze strany Ruské federace. Nejdříve ve formě dodávek zbraní později i vojenskou podporou.

Listopadový incident[editovat | editovat zdroj]

26. listopadu 1994 zaútočily opoziční síly spolu s ruskými posilami na hlavní města Čečenska Grozný. Útok byl odražen, nicméně bylo zajato 20 tanků a 40–70 ruských vojáků.[5] Dudajev prohlásil, že pokud se ruská strana přizná, že se jedná o jejich vojáky, budou všichni propuštěni. Pokud to však ruská strana neučiní, tak budou zajatci bráni jako bandité a čeká je poprava. Ministr obrany Ruské federace Pavel Gračev označil vojáky za žoldáky a Boris Jelcin se odmítl zpočátku jakkoliv vyjádřit.[6] Jelcinovo vyjádření přišlo až 1. prosince, kdy slíbil, že ruským zajatcům pomůže, což bylo první nepřímé uznání ruské účasti.[7] Nicméně vláda pro to neučinila žádné kroky a sám premiér tvrdil, že o ničem nevěděl.[8]

Vůdce opoziční strany Jabloko Grigorij Javlinskij telefonicky kontaktoval Džochara Dudajevova. Řekl mu, že jako vůdce opoziční frakce a člen Státní dumy, bere za zajatce odpovědnost, přiznává, že se jedná o ruské vojáky a žádá jejich propuštění.[8] Dudajev Javlinského pozval do Grozného. Tam se Javlinskij dostavil spolu s několika kolegy z Jabloka.[9] Nicméně čečenská strana odmítla zajatce propustit. Javlinskij požadoval schůzku s Dudajevem, ale ta mu nebyla umožněna. Nakonec se dozvěděl, že Dudajev jedná s Gračevem, který ve stejný den tajně do Grozného přiletěl.[6][8]

Dudajev se s Gračevem dohodl na propuštění poloviny vězňů.[6] Javlinskij se s Dudajevem setkal až po ukončení jednání s Gračevem. Dudajev Javlinskému oznámil, že má odletět, jelikož si to Pavel Gračev přeje. Javlinskij řekl, že pokud budou propuštěni zajatci tak odletí. Dudajev oznámil, že je do rukou Javlinského nepropustí, jelikož Gračev si to nepřeje.[8] Poté vypuklo dlouhé vyjednávání a Javlinskij nabídl místo zajatců jako rukojmí sebe a své kolegy. Tento návrh Dudajev odmítl, nicméně byl poté ochoten alespoň část zajatců propustit. Nakonec bylo vyjednáno propuštění 7 zajatců, kteří byli Javlinským dopraveni do Moskvy. Do Moskvy Javlinskij dovezl i 3 rakve nepřeživších.[8]

Válka[editovat | editovat zdroj]

Jedna z dětských ilustrací od aktivistky Poliny Žerebcové.

Problémy se nevyřešily ani do prosince, ani později. Zato se společnost stala svědky toho, že pokud je ve hře ropa, pak moc využije veškerých prostředků.[10] Podle Asociace pro mezinárodní otázky stálo Rusko před podpisem smlouvy na využití kaspické ropy v 1995 a nejrychlejší a nejlacinější cesta vedla přes území Čečenska. Pokud by se jí podařilo sesadit Džochara Dudajeva, dohodě by nic nebránilo.[3]

Po prvním tažení v roce 19941995, které vyvrcholilo zničující bitvou o Grozný, se pokusily ruské federální síly o ovládnutí horské oblasti Čečenska, ale byli zahnáni zpět čečenskými partyzány a nájezdy na roviny, navzdory ohromnosti ruského vojska, jeho vojenskému vybavení a letecké podpoře.

Jelikož se v Rusku blížily prezidentské volby naplánované na 16. června 1996 a většina Rusů se stavělo proti pokračování války,[11] musel Boris Jelcin změnit rétoriku i postoje. Jelcin se dostal do druhého kola s předsedou KPRF Gennadym Zjuganovem.[12] Došlo k dohodě s generálplukovníkem Alexandrem Lebeděm, který skončil v prvním kole na třetím místě. Boris Jelcin se zbavil Lebeďova rivala a hlavního prosazovatele války, ministra obrany Pavla Gračeva a po volbách dosadil na post předsedy Rady bezpečnosti právě Lebedě.[13][14][15] Lebeď, který výrazně vystupoval proti válce, zahájil jednání s čečenskou stranou.

Čečenský voják při bitvě o Grozný

Následná všeobecná demoralizace federálních sil a veskrze všeobecná opozice ruské veřejnosti brutálnímu konfliktu vedla Borise Jelcina k vyhlášení příměří v roce 1996. 31. srpna 1996 byla podepsána mírová smlouva. Signatáři byli předseda rady bezpečnosti Ruské federace generál Alexandr Lebeď a náčelník generálního štábu čečenské armády Aslan Maschadov.[16] Dne 12. května 1997 se setkali prezident Boris Jelcin a Aslan Maschadov, již jako čečenský prezident, v Moskvě a podepsali konečnou verzi smlouvy.[17]

Podle střízlivého odhadu přišlo o život 7 500 vojáků ruské armády, 4 000 čečenských bojovníků a více než 35 000 civilistů. Dle jiných odhadů se počet obětí pohybuje mezi 80 000 až 100 000. Odhad celkového počtu obětí dvou ruských intervencí v první čečenské válce a druhé čečenské válce je 300 000 lidí z celkového počtu 1 milion obyvatel.[18][19]

Z více než 500 000 osob se v důsledku bojů stali uprchlíci, jejich města a vesnice zůstaly ležet v troskách.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. СЕГЕНЬ, Александр. Броня горела, как дрова…10 лет назад началась война в Чечне [online]. [cit. 2008-03-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-02-24. (rusky) 
  2. КАРПОВ И.Е. ВООРУЖЕННЫЕ СИЛЫ ЧЕЧЕНСКОЙ РЕСПУБЛИКИ ИЧКЕРИЯ [online]. [cit. 2008-03-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-02-25. (rusky) 
  3. a b Rusko a Čečensko: od minulosti k prítomnosti - Asociace pro mezinárodní otázky [online]. 2006-07-30 [cit. 2016-08-01]. Dostupné online. 
  4. УЗЕЛ, Кавказский. Как начиналась первая чеченская кампания (декабрь 1994). Кавказский Узел [online]. [cit. 2021-12-17]. Dostupné online. 
  5. Десять лет позорному штурму Грозного. ytro.news [online]. [cit. 2021-12-17]. Dostupné online. 
  6. a b c «Сейчас танки войдут, все разбегутся» В 1994 году российских солдат послали в Грозный и бросили. Кому это было выгодно?. Lenta.RU [online]. [cit. 2021-12-17]. Dostupné online. (rusky) 
  7. RUSSIA. www.hrw.org [online]. [cit. 2021-12-18]. Dostupné online. 
  8. a b c d e Биография [online]. [cit. 2021-12-17]. Dostupné online. (rusky) 
  9. Григорий Явлинский. Удар властью. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  10. Archivovaná kopie. www.czech-press.cz [online]. [cit. 2016-03-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-04-03. 
  11. Russian Public Opinion and the Two Chechen Wars, 1994-1996 and 1999-2002: Formation and Evolution. discovery.ucl.ac.uk [online]. [cit. 2022-02-03]. Dostupné online. 
  12. BRUDNY, Yitzhak M. In pursuit of the Russian presidency: Why and how Yeltsin won the 1996 presidential election. Communist and Post-Communist Studies. 1997-09-01, roč. 30, čís. 3, s. 255–275. Dostupné online [cit. 2022-02-03]. ISSN 0967-067X. DOI 10.1016/S0967-067X(97)00007-X. (anglicky) 
  13. CNN - Yeltsin names ex-rival security chief - June 18, 1996. edition.cnn.com [online]. [cit. 2022-02-03]. Dostupné online. 
  14. Pavel Grachev: General and politician who came unstuck in Chechnya. The Independent [online]. 2012-09-25 [cit. 2022-02-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. Analysis From Washington: The Other Faces Of Aleksandr Lebed. RadioFreeEurope/RadioLiberty [online]. [cit. 2022-02-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. LEBED IN CHECHNYA AGAIN.. Jamestown [online]. [cit. 2021-11-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. The Turning Point That Wasn't. RadioFreeEurope/RadioLiberty [online]. [cit. 2022-02-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. http://blisty.cz/art/76872.html
  19. Archivovaná kopie. fondationprincessedecroy.morkhoven.org [online]. [cit. 2016-04-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-08-27. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]