Hlaveň

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Hlaveň americké houfnice M1 ráže 240 mm

Hlaveň (z němčiny často lauf) je část palné zbraně, v níž dochází k přeměně tepelné energie plynů, vzniklých hořením střelivin, na kinetickou energii projektilu.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Hlavně palných zbraní byly vyráběny nejprve v Číně. První zmínky o použití palných zbraní v Evropě jsou ze čtrnáctého století. Jejich hlavní byla trubka na jednom konci zaslepená, s drobným otvorem v horní části na konci pro zapálení střelného prachu uvnitř hlavně.

Materiál[editovat | editovat zdroj]

První hlavně byly patrně ze dřeva a bambusu. Pak převládlo železo. Taková hlaveň byla ale drahá a nekvalitní. Proto byly pokusy o kvalitnější materiál – damascénská ocel byla sice kvalitní, ale extrémně drahá. Ruční zbraně jsou již od počátku vybaveny hlavněmi železnými. Pro lafetované zbraně se alternativou stal bronz. Proto se při válečných taženích tavily kostelní zvony. Během devatenáctého století Alfred Krupp zvládl techniku výroby hlavní pro děla z oceli. V průběhu první větové války se po celý její průběh stále používaly i bronzové dělostřelecké hlavně.

Provedení[editovat | editovat zdroj]

U pušek byly hlavně dlouhé až dva metry, ale v průběhu devatenáctého století se zjistilo, že taková délka není nutná. Důvodem bylo použití přesnějších projektilů a složitost nabíjení a manipulace s dlouhou zbraní.

Ráže a vývrt[editovat | editovat zdroj]

     Hladký vývrt
     Drážkovaný, A = průměr pole, B = průměr drážky
     Polygonální

Ráže hlavně je hodnota určující pro jaký průměr projektilu je určena (9 mm, .45, .22 atp.) Dlouhou dobu byly vnitřní stěny hlavně hladké, odtud výraz hladký vývrt. S rozvojem průmyslu a díky zvládnutí přesného soustružení jsou vytvořeny na vnitřní straně hlavně drážky různého počtu ve tvaru mírného závitu tzv. drážkovaný vývrt. Důvodem k této úpravě bylo zpřesnění a stabilizace letu střely. Do projektilu se zaříznou drážky hlavně a v průběhu průchodu hlavní po výstřelu, projektil roztočí (poté má vlastnosti setrvačníku s osou shodnou s osou hlavně). U moderních tankových kanónů došlo k návratu hladkých vývrtů. Střely jsou v tomto případě stabilizovány křidélky v jejich zadní části (střely se šípovou stabilizací). Zbraň může mít několik hlavní. Příkladem mohou být rotační kulomety, lovecké pušky, kapesní pistole zvané derringery. Různé tvary hlavní odpovídají účelu. Povrchová úprava hlavně se provádí leptáním, mořením či rytím. Hlaveň může být též opatřena mířidly, tzv. muškou (hrot – vertikální) a hledím (drážka – horizontální).

Ztotožnění zbraně[editovat | editovat zdroj]

Na povrchu vystřelené střely jsou specifické mechanické stopy způsobené kontaktem střely s vývrtem hlavně zbraně. Podobně lze provádět ztotožnění i podle nábojnice a stop na ní způsobených kontaktem se částmi zbraně. Pokud je k dispozici střela, nebo nábojnice z podezřelé zbraně, lze provést srovnávací expertizu pro ztotožnění zbraně. Množství a jedinečnost těchto specifických stop - markantů - je ovlivněna mnoha okolnostmi. Tím může být proces ztotožnění značně obtížný. V kriminalistické balistice se pro výsledek zkoumání používá škála s pěti stupni od jedné do pěti. Krajní hodnoty shodu zcela potvrzují, nebo zcela vylučují. Význam jednotlivých stupňů je následující: [1]

  • Stupeň jedna se nazývá individuální shoda a znamená jednoznačný závěr, že nábojnice, či střela pochází z podezřelé zbraně.
  • Stupeň dva považuje shodu za velmi pravděpodobnou.
  • Stupeň tři znamená, že podle dostupných markantů shodu není možno vyloučit, ale ani potvrdit.
  • Stupeň čtyři vyjadřuje zjištění, že shoda je velmi nepravděpodobná.
  • Stupeň pět shodu vylučuje.

Organizace ENSFI (European Network of Forensic Science Institutes) která je uznávána jako skupina odborníků pro soudní kriminalistiku na mezinárodní úrovni a jejímž cílem je podporovat výměnu znalostí v oblasti trestního soudnictví a kriminalistice používá při určování shody analogickou pětistupňovou škálu označenou písmeny od A do E. [1]

Stanovení stupně individuální shody je subjektivní záležitost závisející jak na vědeckých metodách, tak na praxi a zkušenostech znalce, který toto stanovení provádí. Objektivita výsledku je dokládána křízovou kontrolou se zkoumáním jiného znalce.[1]

Ústí hlavně[editovat | editovat zdroj]

Ústí hlavně je konec hlavně, kterým opouští vystřelený projektil hlaveň.

Pro přesnost střelby je klíčové kvalitní zpracování ústí hlavně, protože se jedná o poslední úsek, kde přichází projektil do kontaktu s hlavní. Kdyby vznikla mezera mezi ústím a projektilem, tak by tudy unikly plyny vzniklé shořením střelného prachu který by svým tlakem mohl odklonit projektil ze zamýšlené dráhy letu.

Některé zbraně v minulosti však byly naopak vybavovány ústím ve tvaru trychtýře. Byly to některé zpředu ručně nabíjené osobní zbraně, která se používaly na krátkou vzdálenost. Snížená přesnost byla pak vyvážena snazší a rychlejší možností nabíjení v nepříznivých podmínkách. Oblíbené byly proto u námořníků a jezdectva. Větší rozptyl střeliva mohl být v i výhodný. Při střelbě broky na krátkou vzdálenost účinek střelby připomínal dělostřelbu prováděnou kartáčovými náboji.

Závěr[editovat | editovat zdroj]

Většina palných zbraní měla až do 19. století hlaveň z jednoho kusu, na jednom konci pevně uzavřenou. Tyto zbraně se nabíjely zpředu (skrz ústí). V 19. století byly vyvinuty spolehlivé závěry pro většinu druhů palných zbraní. Závěr umožňuje nabíjení zezadu a tím zjednodušení a zrychlení střelby. Další vývoj vedle k výrobě automatických zbraní.

Některé hlavně jsou otevřené z obou stran - jsou to hlavně reaktivních zbraní, jako je hlavňový raketomet, bazuka nebo pancéřová pěst.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Planka, B. : Kriminalistická balistika, Vydavatelství a nakladatelství Pavel Čeněk, Plzeň 2010, ISBN 978-80-7380-036-9

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]