Die Wende

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Die Wende („změna“ či „zvrat“) je německý výraz označující proces změny politického systému Německé demokratické republiky od vlády komunistické SED a centrálně plánované ekonomiky po obnovu parlamentní demokracie a tržní ekonomiky v letech 19891990.

Výraz Wende[editovat | editovat zdroj]

Při zpětném pohledu tehdy německý výraz Wende (znamenající „změnu“, „bod zvratu“) dostal nový význam. V německém prostředí používaná věta seit der Wende, doslova „od (té) změny“, znamená dobu „po znovusjednocení“ nebo „po pádu zdi“. Toto období znamenalo také masivní hospodářskou podporu západní části Německa do nových spolkových zemí, která trvala přes deset let a představovala celkovou částku asi 775 miliard dolarů. Do určité míry je Německo dosud v půli cesty po změně („Nachwendezeit“): mezi západem a východem Německa stále existují značné ekonomické, sociální i kulturní rozdíly a proces „vnitřního znovusjednocení“ dosud nedosáhl svého konce.

Výraz poprvé veřejně použil 18. října 1989 tehdejší dočasný nejvyšší představitel NDR Egon Krenz v interview (výraz se dostal na titulní stranu vlivného západoněmeckého časopisu Der Spiegel o dva dny dříve).[1] Ačkoli původně výraz označoval konec staré východoněmecké vlády, die Wende se stala synonymem také pro pád Berlínské zdi a celého politického systému NDR, ale označuje i proces pádu železné opony a socialistického zřízení v celém východním bloku.

Postup událostí[editovat | editovat zdroj]

Celý proces změny zahrnuje řadu dílčích úseků a událostí, které později vyústily ve znovusjednocení Německa. Mezi tyto události patří:

Předchozí události[editovat | editovat zdroj]

Útěky přes Maďarsko[editovat | editovat zdroj]

Když začátkem července začaly v NDR dva měsíce letních prázdnin, vydalo se více než 200 000 občanů NDR na cestu do Maďarské lidové republiky. Většina z nich cestovala pouze na dovolenou, tisíce z nich ovšem s úmyslem pokusit se uprchnout přes hranice. „Panevropského pikniku“ z 19. srpna, který v Šoproni zorganizovalo Panevropské hnutí v čele s Ottou Habsbursko-Lotrinským, a který otvíral nové obzory pro celou Evropu. Akce tehdy využilo 800 až 900 Východních Němců k útěku do Rakouska. [4]

V první půli srpna se začalo proslýchat, že maďarští celníci do cestovních pasů zadržených uprchlíků nevpisují žádné záznamy, a že jim tudíž nehrozí téměř žádné riziko následného postihu ze strany orgánů NDR. Mnoho lidí se proto rozhodlo odcestovat do Maďarska, „zanechavši zde své překližkové a poplastované dvoutaktové Trabanty prostě stát, a vydat se kamsi do lesů.“[5]

Uprchlíci v Praze a Varšavě[editovat | editovat zdroj]

Poté co 11. září Maďarsko oficiálně otevřelo své hranice pro uprchlíky NDR, kteří se nacházeli v zemi, během tří dnů uprchlo na 15 000 osob a do konce měsíce ještě dalších téměř 20 000. Od té doby však již nebyly úřady NDR cesty do Maďarska schvalovány, načež se spolkové zastupitelské úřady v Praze a Varšavě začaly přeplňovat východoněmeckými uprchlíky. Jelikož přeplněné prostory zastupitelstev začaly brzy představovat značné hygienické problémy a hrozilo nebezpečí epidemií, a poté, co československá vláda odmítla převzít zodpovědnost za řešení situace, byl Erich Honecker nucen nechat východoněmecké uprchlíky vycestovat. Spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher dne 30. září 1989 z balkónu pražského velvyslanectví NSR v Lobkovickém paláci oznámil povolení k vycestování uprchlíků z velvyslanectví přes území NDR. Z Prahy takto uprchlo na 4700 občanů NDR, z varšavského pak 809 osob.[6]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Wende und friedliche Revolution in der DDR na německé Wikipedii a Die Wende na anglické Wikipedii.

  1. DER SPIEGEL 42/1989 [online]. . [1]. (anglicky) 
  2. http://www.hdg.de/index.php?id=4741&L=1 Foundation Haus der Geschichte der Bundesrepublik Deutschland
  3. Chronik der Wende [online]. . [2]. (anglicky) 
  4. Kowalczuk 2009, STR. 350 Kowalczuk 2009: „Mitte April 1989 verfügte die zentrale Wahlkommission bereits über Zahlen, wonach 82.560 Männer und Frauen angekündigt hatten, nicht an den Wahlen teilzunehmen.“
  5. Charles S. Maier 1999, str. 213 f.
  6. Kowalczuk 2009, str. 378.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]