Brexit

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Brexit (z anglického Britain a exit) je zkrácené označení pro proces ukončení členství Spojeného království Velké Británie a Severního Irska v Evropské unii. K tomu má dojít na základě rozhodnutí britských voličů v referendu, které se konalo 23. června 2016. Referendum má de iure pouze poradní váhu, podle rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojeného království musel o vystoupení z Evropské unie rozhodnout Parlament Spojeného království a poté o ně musela Británie požádat Evropskou unii na základě článku 50 Lisabonské smlouvy. Ta předpokládá maximálně dvouletou lhůtu pro dojednání podmínek a ukončení členství. Vzhledem k tomu, že článek 50 byl aktivován 29. března 2017, okamžik odchodu byl stanoven na 29. března 2019 v 11 h večer britského času (o půlnoci SEČ).

Ukončení členství bylo předmětem debat ve Spojeném království již od roku 1973, kdy se Spojené království stalo členem takzvaného Evropského hospodářského společenství (EHS), předchůdce Evropské unie (EU). K tomuto tématu se konalo referendum již v roce 1975, kdy voliči hlasovali pro zachování členství v EHS.

Dne 15. ledna 2019 zamítla Dolní sněmovna smlouvu o modalitách ukončení členství Spojeného království v Evropské unii, kterou vláda Theresy Mayové dojednala s Evropskou komisí. Pro smlouvu hlasovalo pouze 202 poslanců Dolní sněmovny, proti smlouvě 432 poslanců. Smlouvu zamítlo zhruba 100 poslanců vládní Konzervativní strany.[1] Vznikly tak obavy o další vývoj. Není jisté, jak a zda skutečně proběhne 29. března 2019 vystoupení Spojeného království z EU. Je několik možností včetně tzv. nekoordinovaného brexitu nabo posunutí jeho termínu o několik týdnů.[1] Následujícího dne, tedy 16. ledna 2019, vyvolala Labouristická strana hlasování o nedůvěře vládě v Dolní sněmovně. Toto hlasování však premiérka Theresa Mayová přestála, když pro vládu hlasovalo 325 poslanců a proti ní 306 poslanců.[2]

Období Evropského hospodářského společenství 1973-1992[editovat | editovat zdroj]

V referendu v roce 1975 zvítězil názor „odejít“ pouze na ShetlandechVnějších Hebridách

Do Evropského hospodářského společenství vstoupilo Spojené království k 1. lednu 1973 pod vedením vlády Edwarda Heatha z Konzervativní strany, která celkově členství podporovala. Naopak Labouristická strana, zejména její levé křídlo, s členstvím spíše nesouhlasila a pod vedením Harolda Wilsona vyhrála volby v říjnu 1974 se slibem uspořádat referendum o členství. Toto referendum se konalo 5. června 1975 a voliči v něm většinou 67,2 % rozhodli o tom, že Spojené království zůstane v Evropském hospodářském společenství.

Labouristická strana se nicméně k obhajobě odchodu vrátila ještě pod vedením Michaela Foota v kampani před volbami v roce 1983, které ovšem vyhráli konzervativci vedení Margaret Thatcherovou.

V Evropské unii do referenda v roce 2016[editovat | editovat zdroj]

Po Thatcherové se stal premiérem John Major, který byl zastáncem sjednocování Evropy a v době jeho vlády byla v roce 1992 uzavřena Maastrichtská smlouva, kterou vznikla Evropská unie, byť Spojené království podepsalo smlouvu s výjimkami (mj. se nezavázalo přijmout euro).

V té době podporovaly integraci Evropy obě velké britské strany, myšlenka odchodu z Evropské unie se tak stala nosnou pro nově vznikající malé strany. V roce 1994 založil James Goldsmith Referendum Party, ta ovšem nezískala ve volbách v roce 1997 v rámci platného volebního systému ani jeden mandát, byť pro ni hlasovalo 810 860 voličů, tj. 2,6 %, a strana následně fakticky zanikla.

Úspěšnější byla Strana nezávislosti Spojeného království založená v roce 1993, která začala v 21. století dosahovat úspěchů ve volbách do Evropského parlamentu: V roce 2014 sdílela s 12 mandáty třetí místo s Liberálně demokratickou stranou, v roce 2009 byla s 13 mandáty druhá společně s labouristy a při volbách roku 2014 získala 11 mandátů a tím nejvíce ze všech britských stran.

Na sílící hlasy pro opuštění Evropské unie reagovali konzervativci vedení premiérem Davidem Cameronem, který v kampani před parlamentními volbami v roce 2015 slíbil, že v případě svého vítězství vyhlásí do konce roku 2017 referendum o pokračování nebo ukončení členství Spojeného království v EU.[3] Volby vyhrál a referendum se konalo 23. června 2016. Sám Cameron se před referendem podílel na kampani propagující pokračování členství, ale část členů konzervativní strany se naopak angažovala ve prospěch odchodu.

V referendu poměrně těsně zvítězilo ziskem 51,9 % hlasů stanovisko „odejít“ - „Leave“. Opačné stanovisko „Remain“ - „zůstat“ - obdrželo v celém Spojeném království 48,1 % hlasů.

V referendu v roce 2016 zvítězila myšlenka pokračování členství jen ve Skotsku, v Severním Irsku a v některých velkých městech, především v Londýně

Po referendu v roce 2016[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Referendum o členství Spojeného království v Evropské unii 2016.

Politické dopady výsledku referenda[editovat | editovat zdroj]

Výsledek referenda neznamená okamžité automatické ukončení členství, referendum dokonce ani není pro vládu závazné, ovšem očekává se, že politici budou jeho výsledek respektovat. Premiér David Cameron jako vůdčí osoba kampaně pro pokračování členství ráno po vyhlášení výsledků uznal porážku a oznámil, že v řádu měsíců rezignuje, aby vyjednávání s Evropskou unií o ukončení členství mohl začít a vést nový premiér.

Po schválení Lisabonské smlouvy právo Evropské unie počítá s tím, že ji některý člen může opustit. Podle článku 50 novelizované Smlouvy o Evropské unii má členský stát v takovém případě uvědomit Evropskou radu a následně po dvou letech přestane být členem, nedohodnou-li se obě strany na dřívějším nebo pozdějším termínu. Dvouletý termín má sloužit především k smluvní úpravě vzájemných vztahů EU a státu, který unii opustí.

Hospodářské dopady výsledku referenda[editovat | editovat zdroj]

Brzy po referendu prohlásili zástupci různých mezinárodních firem, že kvůli vystoupení Spojeného království z EU přezkoumají svoje působení v této zemi a eventuálně přesunou pracovní místa jinam. Aby zabránil takovým dopadům nebo úplnému odchodu těchto společností, oznámil ministr financí George Osborne, který před referendem vehementně bojoval proti brexitu, že plánuje snížení sazby daně ze zisků společností na 15 %.[4]

Separatistické tendence po referendu[editovat | editovat zdroj]

Po referendu se prohloubily separatistické tendence v těch částech Spojeného království, kde voliči většinově hlasovali pro setrvání tohoto státu v Evropské unii. Ve Skotsku se mluvilo o odtržení a v Severním Irsku o sjednocení Irska.[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Brexit na německé Wikipedii a United Kingdom withdrawal from the European Union na anglické Wikipedii.

  1. a b FRANKENBERGER, Klaus-Dieter: Brexit-Votum in London. Die Niederlage von Westminster. (Votum o brexitu v Londýně. Porážka ve Westminsteru.) Frankfurter Allgemeine Zeitung, [1], 15. ledna 2019, 22:03 hod. (německy).
  2. Zoff um Brexit. Theresa May übersteht Misstrauensvotum knapp. (Hádka o Brexit. Theresa Mayová těsně přestála hlasování o nedůvěře.) T-Online (dpa, AFP), [2], 16. ledna 2019, 20:44 hod. (německy).
  3. ŠMÍDOVÁ, Jana. Opustí Británie EU? Znovuzvolený premiér David Cameron odkrývá karty. Český rozhlas [online]. 2015-5-28 [cit. 2016-6-25]. Dostupné online. 
  4. Nach dem Votum der Briten. Finanzminister will Unternehmenssteuer deutlich senken.Frankfurter Allgemeine Zeitung, http://www.faz.net/aktuell/wirtschaft/nach-dem-votum-der-briten-finanzminister-will-unternehmenssteuer-deutlich-senken-14322808.html, 4. července 2016 (německy).
  5. FLASZOVÁ, Karolína. Severnímu Irsku se z EU nechce. Připojení k republice připouští i Dublin. E15.cz [online]. 2016-07-30 [cit. 2016-07-30]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]