Vstup České republiky do Evropské unie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Dějiny Česka

Znak Česka
  • Slovanské osídlení a politické útvary do 9. století
  • Český stát ve středověku

Česká republika vstoupila do Evropské unie dne 1. května 2004. Šlo o dosud největší rozšíření Evropské unie, kdy k ní přistoupily též Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko.

Průběh[editovat | editovat zdroj]

Žádost o členství[editovat | editovat zdroj]

Žádost o vstup do Evropské unie podala vláda České republiky 17. ledna 1996.

Nedílnou součástí této žádosti bylo memorandum. V něm vláda pod vedením svého předsedy Václava Klause deklarovala (mimo jiné), že „si uvědomuje prospěšnost a nezvratnost procesu evropské integrace“ a ocenila jej jako dílo, „které zaručilo občanům členských států na dlouhá desetiletí mír, politickou stabilitu, korektnost mezinárodních vztahů, nebývalé svobody a hospodářskou prosperitu“. Též prohlásila, že akceptuje i mimoekonomické aspekty evropské integrace, a byť „nebylo rovněž lehké po nedávném opětném nabytí plné státní svrchovanosti přijmout představu, že bude v budoucnosti třeba se této suverenity v určitých oblastech vzdát“, nezvratně dospěla k závěru, „že v moderním evropském vývoji je výměna částí vlastní státní svrchovanosti za sdílený podíl na suverenitě nadstátní a na spoluzodpovědnosti nevyhnutelná jak pro prospěch vlastní země, tak i pro celou Evropu“.[1]

Za Českou republiku žádost spolu s memorandem předal premiér Václav Klaus 23. ledna 1996 v Římě. Poté 26. dubna 1996 převzal ministr zahraničí Josef Zieleniec dotazník Evropské komise pro zpracování posudku k žádosti. Dotazník byl vyplněn a odevzdán v prosinci 1996.

O oficiálním pozvání jedenácti kandidátských států České republiky, Estonska, Kypru, Litvy, Lotyšska, Malty, Maďarska, Polska, Rumunska, Slovenska a Slovinska) rozhodli představitelé členských států EU na zasedání 13. prosince 1997 v Lucemburku.

Přístupová jednání[editovat | editovat zdroj]

V roce 1998 byla zahájena přístupová jednání s ČR a dalšími žadateli o vstup. Dne 30. března 1998 proběhlo setkání ministrů zahraniční členských a kandidátských zemí v Bruselu a o den později, 31. března 1998 zahájila EU jednání s ČR a dalšími státy lucemburské skupiny (Slovinsko, Estonsko, Kypr, Maďarsko a Polsko) o jejich vstupu do unie (na helsinském summitu v roce 1999 byly zahájeny rozhovory s dalšími státy tzv. helsinské skupiny). Hlavní část představoval tzv. screening, který měl za úkol srovnávat legislativu kandidátských zemí s evropským právem. Za ČR vedl jednání náměstek ministra zahraničních věcí Pavel Telička. Předvstupní vyjednávání byla ukončena 12.–13. prosince 2002 na zasedání Evropské rady v Kodani. Na jednání byly uzavřeny jednotlivé kapitoly[2] a stanovena přechodná období pro přijetí evropské legislativy. Evropská rada rozhodla o přijetí ČR a dalších devíti evropských států k 1. květnu 2004.

Smlouva o přistoupení a referendum o přistoupení[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii.

Smlouva o přistoupení byla podepsána 16. dubna 2003 v Aténách za účasti prezidenta Václava Klause a premiéra Vladimíra Špidly. Smlouva byla dále ratifikována národními parlamenty patnácti starých členských zemí. V nových členských státech kromě Kypru byla smlouva schválena referendy. V Česku proběhlo referendum od pátku 13. června do soboty 14. června 2003. Pro schválení smlouvy se vyslovilo 77,3 % hlasujících. Volební účast byla 55,2 %.[3]

Ústavní soud obdržel celkem 28 stížností na průběh referenda. 13 nesplňovalo právní náležitosti a soud se dále zabýval zbývajícími stížnostmi, které poté označil za neopodstatněné (nenašel důvod, proč by referendum mělo být protiústavní). Na základě vyjádření Ústavního soudu potvrdil v červenci 2003 platnost referenda prezident Václav Klaus.[4] Smlouva vstoupila v platnost o rok později 1. května 2004.

Dopady přistoupení[editovat | editovat zdroj]

Volný pohyb osob[editovat | editovat zdroj]

Mnoho starých členských zemí neumožnilo okamžitý volný vstup občanů nových členských států na svůj pracovní trh. Občané ČR mohli ihned bez omezení pracovat pouze ve Velké Británii, Irsku a Švédsku. Od 1. května 2006 se otevřela možnost práce v těchto zemích: Řecko, Portugalsko, Finsko a Španělsko. Francie tak učinila v létě 2008. Německo a Rakousko své pracovní trhy otevřely pro české občany až v roce 2011.

Česká republika se stala 22. prosince 2007 také součástí Schengenského prostoru, který odstraňuje kontroly na hranicích s ostatními zeměmi EU. Otevření hranic po vstupu do Schengenu nepřineslo zvýšenou kriminalitu, jak se někteří občané obávali.[5]

Volný pohyb služeb, zboží a kapitálu[editovat | editovat zdroj]

Území Evropské unie je celní unií, kde zboží legálně uvedené na trh v jednom členském státě může být bez celních nebo kvantitativních omezení vyváženo do ostatních členských států. Pro české firmy se rovněž otevřel několikanásobně větší trh se službami. Volným pohybem kapitálu vznikly nové investiční příležitosti.

Vymahatelnost práva[editovat | editovat zdroj]

Přímo účinných evropských právních norem se mohou občané dovolávat před národními soudy. V trestním právu si členské státy navzájem uznávají např. evropský zatýkací rozkaz.

Přerozdělování peněz v rámci EU[editovat | editovat zdroj]

V roce 2013 ČR získala díky zrychlení čerpání strukturálních fondů EU 84 miliard korun čistého rozpočtového příjmu z EU,[6] byla tak čistým příjemcem i nadále,[7] za rok 2017 pak čistý příjem tvořil 55,4 miliard.[8]

Společná měna[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Zavedení eura v Česku.

Součástí vstupu do Evropské unie byl i závazek přijmout společnou evropskou měnu euro. Závazek však nestanoví konkrétní datum přijetí.

Přijetí eura se v roce 2014 očekávalo nejdříve k roku 2019 nebo 2020.[9] Tím by se měl usnadnit platební styk se zeměmi Evropské měnové unie.

Velká část české společnosti je však dle průzkumů již od finanční krize v roce 2007 proti přijetí eura.[zdroj?]

Bilancování[editovat | editovat zdroj]

U příležitosti patnáctiletého výročí přistoupení se na jaře 2019 tématem diskuse ve veřejném prostoru stalo jeho hodnocení. Podle dubnového celoevropského průzkumu Eurobarometr se lidem v Česku ve spojení s EU jako první nejčastěji vybavila emoce pochybnosti, tu v průzkumu zmínilo 51 % dotazovaných, vůbec největší podíl ze všech členských států. Dalším dotazovaným se vybavila emoce jistoty (19 %) či naděje (taktéž 19 %). Nejvíce jistoty z členských zemí prožívali respondenti z Irska.[10]

Podle každoročních průzkumů agentury STEM spokojenost obyvatel země s EU poklesla v době ekonomické krize, po jejím konci se však nevrátila k normálu, nýbrž dále klesala v důsledku tzv. migrační krize. Růst spokojenosti byl naopak zaznamenán v době českého předsednictví v Radě EU i v posledních letech od roku 2016/2017.[10] Průzkum Behavio Labs, STEM a Europeum zveřejněný v květnu 2019 dále ukázal, že pro okamžité vystoupení z EU by byla pouhá desetina českých obyvatel. Většina dotázaných byla pro setrvání v EU, která by se podle nich měla blíže nespecifikovaným způsobem změnit.[10]

Český statistický úřad se rovněž zapojil do hodnocení zveřejněním infografiky s vybranými statistickými údaji. Česká republika k roku 2018 například zaujímala 1,8 % celkové rozlohy EU a představovala 2,1 % celkového počtu obyvatel EU. Dle údajů o zahraničním obchodu pak v roce 2018 směřovalo 83,9 % českého exportu do zemí EU (v hodnotě 3,6 bilionu korun) a 67,1 % bylo importováno ze zemí EU (3,5 bilionu korun).[11]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Usnesení vlády České republiky ze dne 13. 12. 1995 č. 732
  2. Euroskop.cz - Vyjednané kapitoly. www.euroskop.cz [online]. [cit. 2018-03-16]. Dostupné online. (česky) 
  3. Zastoupení v České republice. Czech Republic - European Commission [online]. Evropská komise. Dostupné online. (česky) 
  4. Klaus definitivně potvrdil výsledek referenda o EU . tiscali.cz [online]. [cit. 2009-10-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2006-05-01. 
  5. Obavy ze vstupu ČR do Schengenu se nenaplnily, Česká televize, http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/1430261-obavy-ze-vstupu-cr-do-schengenu-se-nenaplnily, 12. prosince 2008.
  6. Ekonomické přínosy členství ČR v Evropské unii. www.vlada.cz [online]. [cit. 2019-04-29]. Dostupné online. (česky) 
  7. ČTK. ČR v pololetí získala z EU o 16,7 miliardy Kč více, než zaplatila. ČeskéNoviny.cz [online]. Česká tisková kancelář, 2017-07-31 [cit. 2019-04-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-05-10. 
  8. ČTK. ČR loni získala z EU o 55,4 miliardy Kč více, než zaplatila. ČeskéNoviny.cz [online]. Česká tisková kancelář, 2018-01-31 [cit. 2019-04-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  9. VAVROŇ, Jiří. Kdy přijme Česko euro? Datum je v nedohlednu. Novinky.cz [online]. 2014-01-04. Dostupné online. 
  10. a b c BOČEK, Jan. Odchod z EU si přeje jen desetina Čechů. ‚Většina ji chce reformovat a zůstat,‘ tvrdí autoři průzkumu. iROZHLAS [online]. 2019-04-29 [cit. 2019-05-03]. Dostupné online. (česky) 
  11. 15 let České republiky v EU. 15 let České republiky v EU [online]. [cit. 2019-05-08]. Dostupné online. (česky)