Polynésie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o širším regionu v Oceánii. O francouzském zámořském území uvnitř něj pojednává článek Francouzská Polynésie.
Polynésie, Melanésie a Mikronésie; Polynésie je z těchto tří skupin tou největší
Zeměpisné vymezení polynéského trojúhelníku šedou čarou

Polynésie (z řečkého πολύς "poly" mnoho a νῆσος "nēsos" ostrov) je subregion v Oceánii, tvořený více než tisícovkou ostrovů ve středním a jižním Tichém oceánu. Domorodí obyvatelé oblasti se nazývají Polynésané a sdílejí podobné jazyky, kulturu a náboženství. Jde o velmi zručné mořeplavce využívající již v dávné době účinné techniky navigace, například astronomii.

Termín "Polynésie" použil jako první francouzský spisovatel Charles de Brosses v roce 1756, i když jím původně označil všechny ostrovy Tichomoří. S návrhem na užší vymezení tzv. polynéského trojúhelníku pak přišel roku 1831 do geografického spolku v Paříži francouzský objevitel Jules Dumont d'Urville.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Geologie[editovat | editovat zdroj]

Polynésie se rozkládá na více než 18 milionech čtverečních kilometrů Tichého oceánu, většina ostrovů je poměrně malých rozměrů. Většina polynéských ostrovů a souostroví, včetně např. Havajských ostrovů nebo Samoy, je sopečného původu. Nový Zéland, Norfolk a Ouvéa jsou nadmořskými částmi ponořeného kontinentu Zélandie.

Z celkových zhruba 300 000 čtverečních kilometrů pevniny náleží přes 260 000 km2 Novému Zélandu; Havajské ostrovy pokrývají asi polovinu zbytku. Kontinentální šelf podmořské Zélandie má asi tři a půl milionu kilometrů čtverečních.

Nejstarší horniny nalezené na Novém Zélandu jsou zřejmě staré zhruba 510 milionů let. Mimo Zélandii se nacházejí nejstarší horniny na Havajských ostrovech; vznikly před 80 miliony let.

Zeměpisná oblast[editovat | editovat zdroj]

Polynésie je obecně definována jako ostrovy uvnitř tzv. polynéského trojúhelníku, i když některé ostrovy obývané obyvatelstvem polynéského původu se nacházejí i mimo toto ohraničení. Vrcholy polynéského trojúhelníku jsou tvořeny Havají, Novým Zélandem a Velikonočním ostrovem. Mezi další významné skupiny ostrovů uvnitř patří například Samoa, Tonga, Cookovy ostrovy, Tuvalu, Tokelau, Niue, Wallis a Futuna či Francouzská Polynésie. Malá polynéská osídlení se nacházejí i na Nové Guinei, Šalamounových ostrovech, Karolínách a Vanuatu. Jiným místem mimo trojúhelník, kde je silně rozšířená polynéská kultura, je Rotuma na severu Fidži. Obyvatelé Rotumy dodržují mnohé polynéské zvyky a obyčeje, nemluví ovšem polynéským jazykem. Některé ostrovy Lau na jihozápadě Fidži jsou zase historicky a kulturně úzce spjaty s Tongou.

Polynésie je v podstatě jednou ze tří části Oceánie (těmi zbylými dvěma jsou Mikronésie a Melanésie). Studie DNA dokázaly, že původní obyvatelé Pacifiku připluli před tisíci let z Tchaj-wanu a posléze se rozdělili do zmíněných tří kulturně odlišných skupin.

Ostrovní skupiny[editovat | editovat zdroj]

Ostrov Mokoliʻi nedaleko Oahu, Havajské ostrovy
Cookova zátoka na ostrově Moorea, Francouzská Polynésie

Zde je výčet ostrovů a souostroví (samostatných států nebo zámořských území), na kterých je rozšířena polynéská kultura, nebo zde alespoň v minulosti prokazatelně byla. Mezi takovéto ostrovy, jež byly při kontaktu neobydlené, ovšem archeologický výzkum dokázal přítomnost Polynésanů v minulosti, patří Norfolk, Pitcairnovo souostroví, Kermadekovy ostrovy u Nového Zélandu a několik menších ostrovů v oblasti Havaje.

Jádro Polynésie[editovat | editovat zdroj]

Mimo jádro Polynésie[editovat | editovat zdroj]

V Melanésii[editovat | editovat zdroj]
V Mikronésii[editovat | editovat zdroj]

Dějiny Polynésanů[editovat | editovat zdroj]

Teorie příchodu[editovat | editovat zdroj]

Mapa austronéských expanzí

Polynésané jsou pro svůj jazyk a genetiku považováni za potomky Austronésanů, kteří se z domovské oblasti Malajsie a Tchaj-wanu rozšířili po moři daleko na západ i na východ.

Na Tchaj-wan dorazili první osadníci zřejmě již před 8000 lety, a to z jižní Číny. Nebyli to ovšem Chanové (ti se stali hlavní kulturou ostrova až v 17. století); šlo o příbuzné Austrálců mluvící austronéskými jazyky. Mezi léty 3000 a 1000 př. n. l. se začali tito lidé rozšiřovat po moři na ostrovy jihovýchodní Asie.

O tom, jak se lidé dostali až do oblasti Polynésie, pojednávají tři teorie.

Okolo roku 1400 př.n.l. se na Bismarckově souostroví v severozápadní Melanésii poprvé objevila kultura Lapita. Lapité se již přizpůsobili podmínkám v nových domovech, které se od podmínek Tchaj-wanu značně lišily. Například se vzdali pěstování rýže a začali kultivovat chlebovník z Nové Guineje, který byl pro tropické podnebí vhodnější. Na Samoi byly nalezeny pozůstatky lapitské keramiky, podle nichž bylo odhadnuto, že sem Lapité dorazili okolo roku 1000 př. n. l. Doba osídlení jižnější Tongy pak byla odhadnuta na rok 900 př. n. l., i když novější průzkumy (technologie radiouhlíkového datování se za dobu archeologického výzkumu značně zdokonalila) vyjevily, že Tonga byla osídlena dokonce několik desetiletí před Samoou.

Během pouhých čtyř nebo pěti století dosáhli Lapité vzdálenosti až 6000 kilometrů na východ, přičemž jak bylo řečeno výše, okolo roku 1000 př. n. l. osídlili Fidži, Tongu a Samou. Zde se začala kultura pomalu rozštěpovat; na východněji položené Tonze a Samoi se začal vyvíjet nový, odlišný prapolynéský jazyk a kultura. I po další tisíciletí docházelo mezi Fidži a Tongou a Samoou ke stálému kontaktu a výměně pokroku; dělo se tak zejména přes ostrovy Lau, které si i přes příslušnost k Fidži dodnes uchovaly polynéský ráz.

Z Tongy a Samoy se kultura rozšířila do celé západní Polynésie; k objevování a osídlování východnějších souostroví docházelo po jakési asi tisícileté "přestávce". O době osídlení východních oblastí, jako Havaje, Rapa Nui nebo Nového Zélandu, se však stále vedou spekulace. Nejnovější metaanalýza z roku 2010, využívající radiokarbonové metody datování, naznačila, že kolonizace východní Polynésie probíhala ve dvou periodách, a sice zhruba v letech 10251120 n. l. a později 11901290 n. l., přičemž například Velikonoční ostrov byl osídlen asi roku 1200. Starší archeologické výzkumy z minulých desetiletí však odhadovaly dobu osídlení tohoto ostrova na léta 300, 500 nebo třeba 800 n. l. (poslední údaj podporoval například americký vědec Jared Diamond). Pro kolonizaci Havaje byl odhadnut letopočet 500 n. l.

Politická historie Polynésie[editovat | editovat zdroj]

Pravděpodobně jedním z prvních státních útvarů v Polynésii byla konfederace náčelníků Tu'i Manu'a ze Samoy. Na svém vrcholu v 10. a 11. století tato konfederace zřejmě zahrnovala většinu západní Polynésie i několik souostroví mimo ni - jmenovitě Samou, Tongu, souostroví Lau a snad i hlavní ostrovy Fidži. Tongané však asi o stovku let později revoltovali a vytvořili vlastní Tu'i Tonžskou říši, která kromě Tongy později ovládla i Samou a Fidži, přičemž její vliv mohl sahat až k Nauru na severozápadě a Niue na východě. Říše prosperovala po většinu středověku, poté byla ovšem oslabena vzpourou Samoy a vzestupem malietojských dynastií zde, a skončila v 15. století kapitulací tonžské dynastii Tu'i Ha'atakalaua.

Tonga od 16. století[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Tonga#Historie

Po krvavé občanské válce padla veškerá politická moc na Tonze do rukou dynastie Tu'i Kanokupolu.

Roku 1845 sjednotil ambiciózní mladý válečník, stratég a řečník Taufa‘ahau (později znám jako George Tupou I.) Tongu do nového království po vzoru těch západních. Roku 1875 vytvořil s pomocí misionáře Shirleyho Waldemar Bakera z Tongy konstituční monarchii v evropském stylu; zrušil nevolnictví, vytvořil ústavu a zákony, rozdělil půdu, omezil moc nižších náčelníků a zajistil svobodu tisku.

Podepsáním dohody o přátelství 18. května 1900 si Tonga zajistila ochranu Britského impéria. Tonga se později stala přímo jednou z britských kolonií v Pacifiku, Britové sem ovšem nikdy nenasadili vyššího hodnostáře než konzula podléhajícího vyššímu komisaři sídlícímu na Fidži. Přestože se z Tongy stal protektorát, monarchie nebyla narušena. 4. června 1970 pak Tonga obdržela od Británie nezávislost.

Malietojská a pozdější Samoa[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Samoa#Historie

Samoa zůstala pod nadvládou Malietoů až do roku 1899, kdy byla tzv. trojdílnou konvencí rozdělena mezi Spojené státy americké a Německou říši. Za první světové války byla západní část Samoy, náležící právě Německu, obsazena Novým Zélandem. Pod jeho správou pak byla mandátním územím, a to až do 1. ledna 1962, kdy obdržela nezávislost. Nový stát Samoa už nebyl monarchií, ačkoliv titul Malietoa si stále udržel značný vliv. Oficiálně tento titul zanikl až 11. května 2007, kdy zemřel Malietoa Tanumafili II.

Kapitán S. Wallis se setkává s tahitským králem Obereou, ca. 1772

Tahiti[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Tahiti#Historie, viz také: Pomarská dynastie

Před příjezdem Evropanů bylo Tahiti ovládáno soupeřícími klany. Poté, co na ostrově začal růst vliv Britů, využil na sklonku 18. století ambiciózní náčelník Tū dobře vyzbrojených vzbouřenců z lodi HMS Bounty jako žoldáků, kteří mu pomohli k nabytí moci. Později si změnil jméno na Pomaré a jako král Pomaré I. založil stejnojmennou dynastii, která vládla dalších sto let a její potomci žijí na ostrově dodnes. V 19. století, kdy bylo Tahiti plné evropských obchodníků a misionářů, zde začal sílit vliv Francouzů. Později se Tahiti stalo součástí Francouzské Polynésie, jíž je dodnes.

Kamehameha I., sjednotitel Havajských ostrovů

Havaj[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Havaj#Historie

Až do připlutí prvních Evropanů žili Havajané v izolované kastovní společnosti vedené náčelníky a šamany. Zhruba ve stejném roce, kdy na Havaj připlul (a byl zde zabit) James Cook, se do mocenských bojů mezi klany zapojil také mladý náčelník Kamehameha. Ten během necelých dvou desetiletí ovládl skoro celé souostroví. Po násilném připojení i poslední ostrova - Kauai - v roce 1810 založil sjednocené Havajské království. Dynastie Kamehameha vládla na ostrovech až do roku 1893, kdy byla svržena královna Liliuokalani a vyhlášena Havajská republika. Ta byla o pět let později na žádost lidu připojena jakožto 50. stát do USA.

Maorský Nový Zéland[editovat | editovat zdroj]

Viz Nový Zéland#Dějiny

Fidži[editovat | editovat zdroj]

Viz Fidži#Historie

Cookovy ostrovy[editovat | editovat zdroj]

Viz Cookovy ostrovy#Dějiny, Království Rarotonga

Tuvalu[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Tuvalu#Historie

Příběhy o předcích Tuvaluánců se liší od ostrova k ostrovu. Zatímco obyvatelé Funafuti a Vaitupu mají za to, že první lidé přišli na Tuvalu ze Samoe, na Nanumee jsou jako osadníci popisováni Tongané. Tak či onak, v 10. a 11. století bylo Tuvalu zřejmě součástí konfederace náčelníků Tu'i Manu'a ze Samoe, v polovině 13. století pak bylo pravděpodobně připojeno k Tu'i Tonžské říši, jejíž středem byla zase Tonga.

Kontakt Polynésanů s Američany[editovat | editovat zdroj]

Kumara na tržišti ve městě Thames na Novém Zélandě

Když Evropané začali prozkoumávat Tichý oceán, našli na ostrovech sladké brambory neboli batáty, v maorštině zvané kūmara. Ty jsou typickou plodinou Ameriky. Radiokarbonový rozbor zbytků takových brambor nalezených na Cookových ostrovech ukázal, že tato rostlina mohla být do Polynésie zavezena již v roce 700 n. l. Je tedy pravděpodobné, že polynéští mořeplavci dopluli až do Jižní Ameriky, kde plodinu získali, a vrátili se s ní zpět. Tuto teorii podporují i lingvistické důkazy; polynéské slovo kumara (v různých polynéských jazycích lehce zkomolené) se totiž nápadně podobá výrazům k’umar a k’umara z kečuánštiny a ajmarštiny, jazyků užívaných původními obyvateli Jižní Ameriky, kteří sladké brambory pěstovali. Výraz pro sladké brambory ovšem není jediným jazykovým prvkem, které američtí indiáni a jejich možní hosté z Polynésie sdílejí; slovo toki, výraz pro sekeru, se totiž užívá jak na Rapa Nui, tak v jazyce Mapučů.

V Araukánii v Chile, kde zmiňovaní Mapučové žijí, byly dokonce nalezeny kuřecí kosti. Jejich stáří bylo určeno mezi léta 13041424, přičemž Španělé se do oblasti dostali až v 16. století. Později, v prosinci 2007, bylo v Chile dokonce nalezeno několik lebek s pravděpodobně polynéskými rysy.

Zastáncem podobných teorií byl i známý norský experimentální archeolog Thor Heyerdahl. Ten v roce 1947 uskutečnil úspěšnou plavbu na replice inckého voru z balzového dřeva Kon-Tiki z Peru na polynéský atol Raroia v souostroví Tuamotu.

Kultura Polynésie[editovat | editovat zdroj]

Paul Gauguin: Tahitské ženy na pláži, Muzeum Orsay

Polynésie se dělí do dvou odlišných kulturních skupin, Západní a Východní. V kultuře západní Polynésie, která zahrnuje především Tongu, Niue, Samou i atoly Tuvalu na severu, se odráží především vysoký počet obyvatel. Díky hustší populaci je zde rozvinutější právo, systém sňatků, peněžnictví i obchodu. Naproti tomu kultura východní Polynésie je přizpůsobena menším rozměrům ostrůvků a atolů z většiny tvořících zdejší skupiny ostrovů, jako jsou například Cookovy ostrovy, Tahiti, Tuamotu, Markézy, Havaj či Rapa Nui. Také Nový Zéland, ačkoliv se zeměpisně nachází na samém západním okraji polynéského trojúhelníku, se řadí k východní kultuře, neboť byl kolonizován osadníky z východní Polynésie. Ti ovšem svou kulturu značně přizpůsobili odlišným, netropickým podmínkám Nového Zélandu.

Na rozdíl od Melanésie, v Polynésii byli náčelníci voleni na základě rodové linie, i když například na Samoe kombinoval systém vlády dědičnost i skutečné schopnosti a vlastnosti volených vůdců. Tento systém se zove Fa'amatai.[1] Dle Bena R. Finneyho a Erika M. Jonese, "Například na Tahiti žilo v době příjezdu Evropanů na 35 000 Polynésanů, a ti byli rozděleni na právě dvě skupiny: na ty s vysokým postavením, jež měli plný přístup k potravinám a jiným zdrojům, a na ty nízko postavené s omezenými pravomocmi."

Dřevořezba na maorském domě, okolo r. 1840

V Polynésii bylo silně rozvinuto náboženství, rybolov, zemědělství, bezpřístrojové předpovídání počasí, dále stavba lodí (užívaly se obvykle dvoutrupé kánoe podobné dnešním katamaránům) a mořeplavba; opravdovými mistry byli Polynésané navzdory nízkému vědeckému pokroku v navigaci. Na těchto činnostech totiž ostrovní život závisel. Obchod se zbožím všeho druhu byl taktéž rozvinut. Dlouhodobé sucho a následný hladomor často vedly k válkám. Na nízkých ostrovech (mnohé ostrovy nestoupají více než pár metrů nad hladinu oceánu) mohlo dojít k takové pohromě, kdy byla políčka v důsledku bouře zaplavena a znehodnocena solí. Polynésané byli proto značně závislí i na lovu ryb, i proto, že ryby byly na ostrovech v podstatě jediným zdrojem bílkovin. Mořeplavci a navigátoři se, jak už bylo zmíněno, těšili velké úctě. Každý ostrov měl také dům vymezený pro mořeplavce a stavbu kánoí.

Polynésané žili buďto v maličkých osadách, nebo ve větších vesnicích. To, zda byli obyvatelé ostrova soustředěni spíše na jednom místě v jedné vesnici, nebo roztroušeni v osadách po větších plochách, záviselo na velikosti a typu ostrova. Například velké sopečné ostrovy měly velké lány úrodné půdy a lidé tedy žili rozprostřeni na mnoha místech. Každá z osad, které se skládaly ze čtyř nebo pěti domů se zahradami, pak měla vymezenu určitou část země. Velké vesnice s až třiceti stavbami byly výhodné pouze na pobřeží menších ostrovů. Takové velké vesnice už často měly obranné valy a palisády ze dřeva a kamene.[2]

Nový Zéland se tomuto pravidlu vymykal, i ve vulkanickém vnitrozemí zde vznikaly lidnaté vesnice s mohutným opevněním. Takovéto vesnice, položené na kopcích a obehnané palisádou, jejichž zbytky lze na Novém Zélandě nalézt dodnes, se v maorštině nazývají jako .

Polynésané byli nejen skvělí mořeplavci, ale také umělci a řemeslníci (viz Polynéské umění). I primitivní výrobky jako háčky na rybaření byly vyráběny v mnoha variantách pro různé úlovky, a také byly všechny bohatě zdobeny, stejně jako zbraně, neboť se věřilo, že čím je zbraň pečlivěji vyrobena a ozdobena, tím bude silnější. Na některých ostrovech mělo hlubokou tradici a pevné místo v kultuře zase tkaní (viz Tapa). Také samotná obydlí Polynésanů byla prodchnuta odznaky zručnosti, i nejobyčejnější trámy domů často zdobila řezba. Šperky nebyly na zvláštní úrovni, Polynésie je ovšem známa tetováním.

Hula, tradiční tanec z Havaje

Náboženské atributy sdílela Polynésie s celým Pacifikem. Ačkoliv mezi Polynésany jsou rozdíly v jejich jazycích, jejich mýty o stvoření světa a nebes, mnozí jejich bohové a každodenní náboženské praktiky jsou téměř stejné. Na náboženské slavnosti, které tedy obyvatelé celé Polynésie sdíleli, často cestovali lidé z ostrovů vzdálených tisíce kilometrů.

Po příjezdu Evropanů se na ostrovech objevilo spoustu soupeřících misionářských sekt, díky nimž mnoho Polynésanů konvertovalo ke křesťanství.

Polynéské jazyky[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Polynéské jazyky

Polynéské jazyky se řadí do rodiny řečí Oceánie, podkategorie rozsáhlé skupiny austronéských jazyků. Navzdory velikosti Polynésie jsou si všechny zdejší jazyky do značné míry dosti podobné. Výslovnost samohlásek je ve všech nářečích stejná a příliš se neliší od češtiny. Také platí pravidlo, že souhlásky jsou vždy následovány samohláskou. Souhlásky se ovšem v různých jazycích liší; zatímco v centrální a východní Polynésii se používají hlásky r a v, v Polynésii západní se místo toho spíše užívá souhlásek l a v. Jedinečným prvkem v polynéských jazycích je užívání rázu, který je ve psané podobě zastoupen apostrofem (v havajštině zván ʻokina). Rozdíly mezi jednotlivými polynéskými jazyky se dají vysvětlit tím, že každý z jazyků přejal z původní prapolynéštiny pouze některé souhlásky a některé nahradil právě rázem. Toto se dá dobře ukázat na prastarém polynéském slově *sawaiki, označujícím bájnou domovinu Polynésanů. V jazyce Společenských ostrovů byly vypuštěny prapolynéské souhlásky k a *ng a s se ztemnilo na h, čímž se původní slovo změnilo na Havai'i. Na Samoe nebyla vůbec hláska s nahrazena v Polynésii mnohem obvyklejší hláskou h, a domovina - a zároveň i největší ostrov této oblasti - se nazývá Savai'i. Jazyk Cookových ostrovů k nevypustil, ale nepřetrvalo prapolynéské *s (respektive h) a zde tak má toto slovo podobu Avaiki. Na Novém Zélandě se akorát hláska v změnila na w, a v maorštině má tak slovo podobu Hawaiki. A konečně na Havajských ostrovech se název této bájné prapůvodní domoviny Polynésanů vyvinul ze Sawaiki na Hawai'i, a to je vlastně název zdejšího největšího ostrova i celého souostroví.

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

S výjimkou Nového Zélandu čerpá většina nezávislých států Polynésie své příjmy ze zahraniční pomoci a převodů peněz obyvatel cizích zemí. Mnohé státy přímo nabádají své mladé občany, aby se odvažovali opouštět své domovy a vztahy, když mohou na jiném místě vydělat více peněz. Někde, například na Velikonočním ostrově, tvoří nemalou část příjmu také cestovní ruch. Zajímavý doplněk zisku má například Tuvalu, které vytěžilo z prodeje své internetové domény .tv, nebo Cookovy ostrovy, jež spoléhaly na prodej známek.

Polynéská navigace[editovat | editovat zdroj]

Polynésie se skládá z nespočetného množství ostrovů roztroušených po trojúhelníkové oblasti, jejíž strany měří po čtyřechech tisíc kilometrů. A jelikož Polynésané dokázali osídlit toto obrovské území od Nového Zélandu po Havajské ostrovy a Velikonoční ostrov, není divu, že museli být mistry v mořeplavbě a navigaci.

Havajští námořníci se plaví na dvoutrupé kánoi, asi 1781

Mořeplavci cestovali mezi malými ostrovy užívaje pouze vlastních smyslů, intuice a znalostí, které se předávaly ústní tradicí ze zkušených námořních vlků na učně. Aby mohli určovat směry v různých denních dobách i ročních obdobích, naučili se navigátoři z východní Polynésie vypozorovat informace z pohybu hvězd a míst, kde hvězdy protínají horizont; dále jim byla blízká znalost počasí, zvířat (například míst, kde se zvířata shromažďují); také využívali mořských proudů či poznatku, že oblaka se obvykle shlukují nad ostrovy; rozeznávali místa například i podle barev moře a oblohy a pochopitelně také využívali úhlů, v míře, do jaké jim to technická vyspělost umožnila.

Tyto techniky navigování byly, stejně jako metody stavby tradičních dvoutrupých kánoí, udržovány v přísné tajnosti jako cechovní tajemství. Takřka každý ostrov měl svou sociální třídu mořeplavců a navigátorů, kteří měli vysoké postavení; ostatně v dobách hladomoru a jiných těžkostí to byli právě oni, kdo mohl na svých lodích přivést pomoc nebo evakuovat ohrožené obyvatelstvo na sousední ostrovy.

James Cook přijal na své první cestě do služby raiatejského námořníka Tupaiu, který dokázala zpaměti nakreslit mapu ostrovů až do vzdálenosti 3200 kilometrů (severním a západním směrem) od své domoviny. Na mapu dokázala zanést polohu 130 ostrovů a 74 z nich pojmenovat. Předtím přitom navštívil Tupaia na krátkých plavbách pouze 13 ostrovů a ani jednou se nepodíval do západních oblastí Polynésie, neboť od časů jeho prarodičů se Raiateané zaměřovali výhradně na plavby na východ. I přes to měl Tupaia od svých předků přesné údaje o hlavních ostrovech na západě - Fidži, Samoe a Tonze - i informace o tom, jak a kudy se do těchto končin dostat. Cookovi ovšem Tupaiovy znalosti ostrovů a schopnosti navigace nebyly mnoho platné, neboť admiralita ho pověřila úkolem plavit se na neprobádáný jih a hledat bájný "velký jižní světadíl". Na Marshallových ostrovech byly užívány zvláštní hůlkové mapy, mřížky, kde hůlky ukazovaly proudy a směry a na nich připevněné skořápky představovaly ostrovy. Materiálu na takové mapy bylo na ostrovech dost a jejich výroba byla poměrně snadná, i když správné pochopení systému map si vyžadovalo léta učení.

Dnes se tradičních způsobů navigace stále ještě užívá na ostrově Taumako na Šalamounových ostrovech.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Polynesia na anglické Wikipedii.

  1. Lidé světa, National Geographic
  2. Encyclopædia Britannica, 1995

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]