Achnaton

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Nefercheprure waenre Achnaton
Amenhotep IV.
Achnaton kolosální socha v Egyptském muzeu v Káhiře
Achnaton
kolosální socha v Egyptském muzeu v Káhiře
Doba vlády 1359–1342 nebo 1353–1336 př. n. l.
Rodné jméno Amenhotep
Trůnní jméno
M23L2<
N5nfrL1Z3N5T21
n
>
Nefercheprure waenre
Horovo jméno  
G5
it
n
N5
mr
Srxtail2.svg
Jméno obou paní
G16G36
r
M23iit
Z2
Aa15
N27
it
n
N5
Zlatý Hor
G8U39r
n
V10it
n
N5
Manželky Nefertiti,Kija, Meritaton, Anchesenpaaton
Potomci Meritaton, Meketaton,
Anchesenamon, Neferneferuaton tašerit, Tutanchaton,
Smenchkare ?, Nefernefrure, Setepenre
Otec Amenhotep III.
Matka Teje
Úmrtí 1336 př. n. l.
Hrobka TA 26 a KV 55
Achnaton IV. (alabastr, Berlín

Nefercheprure waenre Achnaton, původním jménem Amenhotep (IV.), byl panovník 18. dynastie ve starověkém Egyptě v období Nové říše, manžel proslulé královny Nefertiti. Vládl přibližně v letech 1359–1342 nebo 1352–1336 př. n. l.[1]

Z ne zcela jasných důvodů provedl radikální, primárně náboženskou reformu, která ovšem ve svých důsledcích zasáhla všechny „oblasti života země – od zahraniční politiky až po umění, ba dokonce i samotný egyptský jazyk".[2] Soudí se, že v té době mocné Amonovo kněžstvo po smrti Amenhotepa III. a odchodu Achnatona do nového města Achetatonu vyvíjelo mocenský tlak a snažilo se získat vládu nad Horním Egyptem. Jejím nejvýraznějším projevem byla postupně stupňovaná persekuce tradičního náboženství a jeho nahrazení státním kultem slunečního boha Atona s výraznými teokratickými a také (spíše implicitními) monoteistickými tendencemi. Tím, že Achnaton velký Amonův majetek v zemi zabavil z jeho zrušených chrámů a převedl pod svoji osobní královskou správu, vedla jeho náboženská, politická a kulturní reforma v konečném důsledku k rozvratu hospodářství a celkovému společenskému chaosu v zemi. Po smrti královského páru Achnatona a Nefertiti i jejich nástupců Smenchkareho a Meritaton, jako jediných Atonových velekněží v celé zemi, je Achnatonova reforma nahrazena předešlým společenským řádem.

Jejich nástupci (Tutanchamon a Aje II.) postupně radikalismus jeho náboženského a politického směřování otupili, až je nakonec zcela zavrhli (Harembeb) a vrátili Egypt do předchozích poměrů. Důsledky reformy ale „zanechaly hluboké jizvy v kolektivním povědomí jeho obyvatel“[3] a vedly k zásadní trvalé proměně jejich světového názoru. Sám Achnaton začal být o generaci později pokládán za „zločince“ a byl důsledně vymazán z oficiálních dokumentů, takže byl záhy zapomenut. Králova existence byla znovu objevena teprve v první polovině 19. století díky výzkumům na archeologické lokalitě Tell el-Amarna, kde stávalo Achnatonem vybudované a nedlouho po jeho smrti opuštěné sídelní město Achetaton. Jeho jedinečná postava je stále předmětem nových interpretací a spekulací, které ne vždy zohledňují stav vědeckého bádání; stále fascinuje a proto si každá generace o něm vytváří a přetváří svůj vlastní obraz.[4] Pro výjimečnost svou a své doby patří mezi ty historické osobnosti, jimž se věnuje řada moderních historických románů, jako je známý román Miky Waltariho Egypťan Sinuhet.

Původ[editovat | editovat zdroj]

Královská rodina[editovat | editovat zdroj]

Achnaton a Nefertiti s dětmi

Budoucí Achnaton (původně Amenhotep IV.) byl mladším synem panovníka Amenhotepa III. a velké královské manželky Teje. Předurčeným následníkem trůnu byl jeho starší bratr Thutmose, který do své předčasné smrti zastával funkci velekněze boha Ptaha a pána města Memfidy. Z tohoto důvodu není nic známo o Amenhotepově životě před jeho nástupem na trůn, protože mužští členové královské rodiny v oficiálních dokumentech ve starověkém Egyptě zpravidla nevystupovali. Narodil se nejspíše kolem 18. roku vlády svého otce[5] a podle pozdějšího vývoje bylo zjištěno, že byl veleknězem boha Rea a pánem města Iunu (Heliopolis), kde se mu dostalo také vzdělání onského kněze.[6]

Prvorozený princ Thutmose náhle zemřel před 30. rokem vlády Amenhotepa III. (přesněji řečeno mizí ze záznamů a předpokládá se, že z důvodu předčasné smrti) a je tedy pravděpodobné, že přibližně v této době se tak mladší syn Amenhotep stal následníkem trůnu a poté i spoluvladařem; obě události ale po sobě nejspíše nenásledovaly bezprostředně, protože při oslavách královského jubilea, svátku sed, rituální roli následníka ještě nehrál princ Amenhotep, ale významný hodnostář Amenhotep, syn Hapuův.[5]

Otázka spoluvlády[editovat | editovat zdroj]

Významnou otázkou, která dosud nebyla spolehlivě vyřešena, je zda Amenhotep IV./Achnaton mohl být po nějakou dobu spoluvládcem svého otce, a pokud ano, po jak dlouhou dobu. Její zodpovězení přitom má velký význam pro určení chronologie, vzájemných vztahů mezi členy dynastie a také pro pochopení motivů a dalších okolností týkajících se převratných událostí spojovaných s Achnatonovou vládou. Někteří badatelé se domnívají, že spoluvláda mohla trvat 12 let, od náhlé smrti bratra a korunního prince Thutmose, jiní připouštějí možnost krátké spoluvlády nejvýše 2 roky, většina egyptologů ji však odmítá.[7] Největší problém působí skutečnost, že nejsou žádné přímé doklady spoluvlády; její zastánci vycházejí především z ne zcela spolehlivých srovnání uměleckých stylů[8] konce vlády Amenhotepa III. a prvních let vlády jeho nástupce. V roce 2014 byla ovšem v hrobce v Luxoru nalezena tzv. koregenční stéla s kartušemi obou panovníků, což se standardně považuje za znak spoluvlády. Je datována k oslavám roku 30 otcovy vlády, 8 let před jeho smrtí.

Jako doklad spoluvlády se nejčastěji uvádí scéna na třetím pylonu chrámuKarnaku. Zde je zachycena větší postava Amenhotepa III. a za ní menší, později odstraněná postava dalšího krále. Přestože obraz může být interpretován i jinými způsoby, to, že panovníci jsou zobrazeni za sebou a nikoli např. naproti sobě, naznačuje, že může jít o dva souběžně vládnoucí krále, tedy o spoluvládce.[9] Důmyslnou (nicméně neprokázanou) teorii podporující variantu dlouhé spoluvlády předložil W. R. Johnson.[9][10] Podle něj spoluvláda začala už ve 29. roce vlády Amenhotepa III., kdy náhle zemřel nejstarší syn Thutmose, před oslavou prvního svátku sed, při němž byl Amenhotep III. prohlášen za slunečního boha. Zbožštění totiž nutně znamenalo, že král v náboženském smyslu „ztratil“ svou pozemskou existenci a spoluvládce tedy nutně potřeboval. Druhému svátku sed staršího krále by pak podle této teorie odpovídala změna jména mladšího krále na jméno Achnaton a založení Achetatonu, kdežto oficiální uvedení Atona do nového hlavního města by korespondovalo se třetím jubileem Amenhotepa III. Přípravy svátku se starší král účastnil, ale zemřel ještě před jeho uskutečněním; v okamžiku smrti byl definitivně ztotožněn s bohem Re. Pro žádnou z variant ale prozatím neexistují nevyvratitelné doklady, takže o nich lze uvažovat pouze jako o více či méně pravděpodobných.[9]

Reformní vláda[editovat | editovat zdroj]

Achnaton jako sfinga v lokalitě El Amarna

Je nepochybné, že Amenhotep IV. nastoupil vládu způsobem v 18. dynastii už tradičním, tedy jako panovník předurčený bohem Amonem: byl panovníkem, „kterého vybral Amon, aby se objevoval ve slávě po miliony let“.[7] Současně však východně od jeho karnackého chrámu zahájil výstavbu komplexu budov, jehož centrem byl chrámu nového typu Gempaaton jako místo kultu slunečního boha Re-Harachteje, resp. Atona. Výzdobný program chrámu byl proveden ve zvláštním stylu, který se později stal pro období královy vlády charakteristickým. Od počátku Achnatonova panování hrála významnou roli jeho matka Teje a o něco později i manželka Nefertiti; snad na krále mohly mít i určitý vliv. Přestože ale obě tyto ženy byly pro politiku nové vlády a pro její ideologii nepochybně velmi důležité, předpoklady dřívějších badatelů, že mohly být přímými inspirátorkami nadcházejících událostí, jsou neodůvodněné a prameny je spíše vylučují.

Pro první období vlády svědčí o novém směřování především užívání nového stylu (zejména pro způsob zobrazování členů královské rodiny) a zavedení nového „didaktického“ jména slunečního boha, které bylo poněkud neobvykle záhy uzavřeno do kartuší; samotné politické události prvních let nejsou známé. Protože existují doklady, byť velice řídké, že klasický a nový styl byly užívány současně, lze usoudit, že mohlo jít o dobu relativně poklidnou. Svou rozsáhlou reformu náboženství a správy země začal Amenhotep IV. cíleně uskutečňovat zřejmě teprve od 4. roku vlády,[11] i když formulace nové ideologie jsou doloženy od počátku vlády.[12]

Motivy reformy[editovat | editovat zdroj]

Důvody reformy a zejména motivace panovníkova stále stupňovaného odporu vůči tradičnímu náboženství nejsou zcela srozumitelné. Dřívější badatelé poukazovali na to, že Amonův chrám v Karnaku se v průběhu 18. dynastie stal v důsledku donací a opakovaného obsazování královského trůnu „Amonovým rozhodnutím“ natolik významnou hospodářskou a politickou silou, že jeho kněží mohli silně ohrožovat samotnou královskou moc. Z toho dovozovali, že Amenhotep IV. usiloval především o zlomení moci Amonova kněžstva, a proto zcela uzavřel provoz chrámů, další kult tohoto boha zakázal a uvolněný chrámový majetek zabavil ve prospěch svého nového náboženství, jehož středobodem byl, vedle boha Atona, právě sám Achnaton s celou svou královskou rodinou. Jako faraon převzal i funkci jediného Atonova velekněze, čímž pro sebe spojil obě tyto nejvyšší funkce. Tak se zbavil možných protivníků, kteří by ho mohli nějak ohrozit. Tato domněnka o primárně politickém pozadí reformy je ovšem v současné době pokládána za jednostrannou.[13] Nelze pochybovat o tom, že král účinně usiloval o zdůraznění výlučnosti svého postavení. Je možné, že jeho snahou bylo navrátit zpět podobu vlády z doby Staré říše, kdy panovník, chápaný jako jediný účastník a prostředník dialogu s bohy měl mnohem větší moc. Dost možná považoval dávné vládce za své přímé vzory,[14] jak by to mohlo vyplývat z nálezu misky s Rachefovým jménem v Achnatonově amarnské hrobce. Na druhou stranu ovšem dochované prameny vypovídají o panovníkově výrazném osobním zaujetí realizací reformy a jeho náboženské horlivosti spojené s intelektuálním nasazením. Král byl proto nejspíše veden i svým osobním přesvědčením.[15] Svou roli tedy sehrála politická, náboženská i intelektuální inspirace, byť nevíme přesně, v jakém poměru.[12]

Předvečer reformy[editovat | editovat zdroj]

Atonův kult je mnohem starší než tato reforma a Amenhotep IV. se k jeho kultu hlásil ještě před vlastním nástupem na trůn. Avšak až za své samostatné vlády (přibližně od roku 1351 př. n. l.) se začal Atonův kult s Amenhotepovou podporou projevovat výrazněji (viz Gempaaton zmíněný výše), což nakonec vyvrcholilo převratem, revolucí či reformou stávajícího náboženství (v různých zdrojích se lze setkat se všemi těmito označeními Amarnského období).

Reforma[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také ve článku Amarnské období.

Nevíme zatím přesně, kdy se radikální přístup nového panovníka projevil, ale stalo se tak již během několika prvních let jeho vlády. Někdy kolem třetího roku své vlády Amenhotep oslavil svátek Sed, což nebylo obvyklé, protože tradičně jej panovník slavil až ve třicátém roce své vlády a měl mu zajistit obnovení jeho sil pro další léta panování. Stávalo se, že byl slaven i dříve, ale po pouhých třech letech to bylo vskutku velmi neobvyklé. Právě tento krok nicméně tvoří přelom v Amenhotepově panování. Svátek Sed měl sloužit jako demonstrace panovníkovy síly a jako rituál jejího obnovení. Amenhotep IV. se v této době zřekl svého jména po otci (které znamenalo „Amon je spokojen“) a přijal jméno Achnaton („Milý Atonovi“ někdy také „Prospěšný/sloužící Atonovi“). V této době také zakázal Amonův kult a zabavil velký majetek jeho chrámů. Z něj nechal postavit nové hlavní město Achetaton, do kterého se přestěhoval s celým novým královským dvorem. Stejný osud potkal však jen o několik let později i ostatní bohy egyptského panteonu a Aton se tak stal jediným oficiálně uznávaným bohem země. Achnaton dokonce vydal příkaz, aby bylo ze všech stél a staveb odstraňováno Amonovo jméno, což lze dodnes ověřit.

Vzhledem k tak radikálním opatřením byl Achnaton dříve považován za náboženského snílka, egyptského proroka, který byl veden pouze ohledy na svou víru, nebo naopak za silného politika, který takto chtěl zlomit moc Amonových kněží. Současné poznatky však spíše naznačují, že nešlo ani o jednu z těchto krajních variant. Je však zřejmé, že dodržování náboženské reformy vyžadoval i od svých poddaných. Vyobrazení královské rodiny se objevovalo i na soukromých předmětech. Část lidí to asi činila i z obav před perzekucí.

Kacířské město[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také ve článku Achetaton.

Achnaton opustil hlavní město Veset a krátce po zahájení reforem založil nové hlavní město, které leželo v půli cesty mezi Vesetem a Mennoferem a dostalo název Achetaton ,„Atonův obzor“. Šlo o plnohodnotné město s veřejnými budovami, třemi paláci, chrámy, pohodlnými domy i předměstími, které bylo vybudováno v pozoruhodně krátké době. Panovník po přesunu dvora již nikdy neopustil město a hranice jeho pozemků. Krátce po jeho smrti však jeho nástupci dvůr z tohoto města opět přesunuli, takže město zůstalo opuštěné a až do poloviny 19. století bylo pohřbeno pod pískem.

Dopady Achnatonovy vlády[editovat | editovat zdroj]

Achnatonova politika, zaměřená proti tradičním oporám královské moci, Egypt uvnitř i navenek značně oslabila, a především v oblasti v Blízkého východu (poplatné tehdy Egyptu) docházelo k četným nepokojům, jež centrální vláda v Achetatonu nedokázala řešit.

Achnaton uzavřel chrámy všech starých bohů. To však byla nejenom centra náboženská, ale i hospodářská. Chrámy spravovaly rozlehlé pozemky, jež jim Achnaton zabavil, což ale značně oslabilo egyptské hospodářství, když přišlo o svá centra.

Egypt také ztratil na mezinárodním poli. Achnaton po postavení svého města přísahal, že nikdy neopustí jeho hranice, což nakonec i splnil a i hrobku si dal postavit v těchto hranicích. V nich sám sebe uzavřel a o státnické záležitosti se příliš nestaral, což mělo neblahý vliv na situaci v zemi a i na její postavení v mezinárodním měřítku.

Achnaton byl navíc odpůrcem válečných tažení a zastáncem mírových smluv, podle tradice svého otce Amenothepa III., který spojenectví - na rozdíl od Achnatona - upevňoval zlatými dary místním králům. To však byla další příčina, proč se za jeho vlády nedokázal mocný Egypt vypořádat s nepokoji v odlehlých částech říše, kde nakonec došlo k odtržení severních území. Na blízkém východě Egypt ztratil postupně svůj vliv a nedokázal čelit místním nepokojům, intrikám a výbojům ze strany již mocné Chetitské říše. Mnoho vazalských států se vymanilo z egyptského vlivu, když marně žádaly Achnatona o ochranu, takže říše Mitanni se zcela rozpadla a Sýrie, Byblos i Babylon se připojily k Chetitské říši. Egypt ztratil i část svého území na jihu, kde se osamostatnila Nubie, což znamenalo ztrátu kontroly nad těžbou zlata a tím i značný úpadek v celém hospodářství. Ještě na sklonku Achnatonovy vlády bylo sice vysláno egyptské vojsko pod vedením velitele Haremheba k městu Karchemiš v severní Sýrii a snažilo se dobýt zpět odtržená vazalská území. Není však doloženo, jak dlouho trvalo a jak bylo úspěšné.

Achnatonova smrt a hrobka[editovat | editovat zdroj]

Achnaton (reliéf z El Amarny)
Achnaton (hlava, Metropolitan Museum)

Achnaton zemřel v sedmnáctém roce svého panování a někteří soudí, že mohl být i násilně odstraněn. Průběh a dopady jeho vlády jsou silnými argumenty ve prospěch této teorie, stejně jako průběh post-achnatonovského období, kdy jeho nástupci tyto dopady postupně odstranili. Zatím však chybí přímé doklady, které by tuto teorii mohly potvrdit či vyvrátit.

Svou královskou hrobku, označenou TA26, si dal Achnaton vystavět nad svým "městem slunečního obzoru" Achetatonem, kde byl také pohřben i se svými vedlejšími manželkami Kijou a Maketaton. Za vlády jeho syna Tutanchamona, který se rozhodl opustit Achetaton a přestěhoval se do Théb, byly ostatky jeho otce se spodní částí rakve z této hrobky vyzvednuty a přepraveny do thébské hrobky KV55 vedle mumií jeho matky a babičky (královny Teje) v Údolí králů. Zbytky již rozbitého kamenného Achnatonova sarkofágu byly po nálezu zrestaurovány a sarkofág pak vystaven před budovou muzea v Káhiře. Za ostatky krále Achnatona IV. se někdy považuje nalezené silně poškozené části kostry muže ve věku 25–40 let, která byla v roce 1907 objevena v této malé a nedokončené hrobce. Nápisy na dveřích rozebrané sarkofágové skříně napovídaly, že se jedná o hrobku královny Teje. Uvedená rakev byla osazena násilně poškozeným víkem, ale kartuše majitele byla na víku rakve zcela vyškrábána. Po dalším zkoumání badatelé usoudili, že královský ureus mohl být připevněn dodatečně. Hrobka byla později částečně vypleněna Ajem II. při pohřbu krále Tutanchamona, kdy bylo mnoho předmětů přemístěno do protější hrobky KV62. Silně poškozené mumie celé Tutanchamonovy rodiny (kromě rakve a násilně poškozeného víka s mumií krále Achnatona) byly v pozdější době přemístěny do přístavku pohřební komory hrobky KV35 krále Amenhotepa II.[16]

První předpoklady o totožnosti mumie v nedokončené hrobce se proto zaměřovaly na Achnatona,[16][17] který tam byl přestěhován z Amarny synem Tutanchamonem. Provedená prvotní pitva ale zprvu naznačovala, že tělo mohlo patřit mladšímu muži, než mohl být sám Achnaton.[16][17]

Po letech sporů se dospělo k závěru, že šlo o původní samostatnou hrobku královny Teje, vytvořenou jejím synem Achnatonem, kam byla uložena po smrti. Později, když její vnuk Tutanchamon opustil Achetaton a přestěhoval královský dvůr zpět do Vesetu, byly ostatky jeho otce Achnatona, matky a jeho vedlejší manželky Kije z amarnské hrobky TA 26 převezeny a znovu pohřbeny do této hrobky, vedle jeho babičky a královny Teji. Nebylo však prokázáno, zda pozlacené královské víko rakve patřilo původně ženě královně Teji a královský ureus připevněn dodatečně. Spodní rakev však podle nápisů patřila králi Achnatonovi, ačkoliv jméno i tituly byly rovněž upravovány.[16][17]

Pohřební výbava hrobky je poněkud komplikovaná záležitost díky faktu, že na nalezených předmětech byla uvedena jména různých královských předků Tutanchamonovy rodiny z celého amarnského období, což ztěžuje jednoznačnější určení totožnosti majitelů hrobky.

Výbava hrobky obsahovala různé fragmenty, silně poškozenou pozlacenou dřevěnou sarkofágovou skříň královny Teje, prázdné kanopy Achnatonovy vedlejší manželky Kije a ochranné magické cihly krále Achnatona. Silně poškozené vstupní dveře do hrobky byly položeny v přístupové chodbě a opatřeny hliněnou pečetí s kartuší krále Tutanchamona. Po nálezu hrobky bylo patrné, že hrobka nebyla dokončena a byla již ve starověku nejdříve upravována a poté částečně vypleněna, kdy mnoho předmětů bylo následně přemístěno do sousední hrobky při pohřbu mladého krále Tutanchamona. Avšak později byla, po přenesení všech královských mumií do KV 35 (kromě záměrně poškozené rakve s víkem a mumií krále-kacíře Achnatona) zcela opuštěna. Byla však objevena v silně poškozeném stavu, protože prosakující voda způsobila popraskání stropu. Několik královských mumií s mumií krále Amenhotepa III., královny Teje a jejich dvou dětí byly objeveny v přístavcích pohřební komory hrobky KV35 krále Amenhotepa II.

Post-achnatonovské období reformy[editovat | editovat zdroj]

Po smrti svého iniciátora a tvůrce byla náboženská reforma odsouzena k zániku a během jeho nástupců se Egypt vrátil k předreformnímu společenství, i když "jizvy" z tohoto období zůstaly (viz Vlivy reformy). Není jasné jakým směrem se ubíral vývoj za přímého Achnatonova nástupce Smenchkarea (který několik let předtím byl jeho spoluvladařem), neboť z jeho kratičké vlády máme jen velmi málo informací. Až od druhé poloviny vlády Tutanchamona však dochází k obratu, kdy celý dvůr se přesunul do Vesetu. Samotný Tutanchamon se svou manželkou si během své vlády změnili jména a nahradili v nich jméno Atonovo jménem Amonovým. Ale až za jeho pozdějšího nástupce generála Haremheba docházelo k úplné likvidaci pozůstatků Achnatonovy reformy. Byly odstraňovány nápisy s Achnatonovým a Atonovým jménem a Haremheb se dokonce snažil vymazat z historie zmínky o svých předchůdcích a vystupoval jako nástupce Amenhotepa III., což měla být tečka za vymazáním celé reformy a jejího původce z dějin Egypta. Proces likvidace celého amarnského období završili až první králové z 19. dynastie, Ramesse I. a především jeho syn Seti I., kteří při svých rozsáhlých stavebních aktivitách využívali kamene z atonových chrámů, které tak zmizely z povědomí egypťanů a spolu s nimi i jakékoliv památky na toto období (krom opuštěného města Achetaton).

Achnaton v umění[editovat | editovat zdroj]

Busta královny NefertitiBerlíně
Achnaton (Berlin)

Na základě dochovaných vyobrazení a soch se v minulosti objevily hypotézy, že Achnaton trpěl nějakou vážnou nemocí, která mu způsobila tělesné postižení. Nejčastěji se uváděla degenerace způsobená sňatkovou politikou v rámci rodu, ačkoliv právě jeho vlastní matka pocházela z nekrálovské a dokonce i nešlechtické rodiny. Tento fakt teorie degenerace obchází poukazem na důsledky jednání předchozích generací a příbuzenských sňatků Achnatonových předků.

Dnes jsou badatelé spíše nakloněni názoru, že tento styl králova zobrazení byl ve skutečnosti záměrem (odlišení od běžných smrtelníků) a neměl s panovníkových reálným vzhledem mnoho společného. Sochy byly určeny k pohledu zdola a proporce potom vykazují značnou monumentalitu, dojem moci, majestátu. Reliéfy s výrazně deformovanými královými rysy pocházejí hlavně z počátku jeho vlády (kdy začínal rozchod s dosavadní politikou) a je pozoruhodné, že stejně deformovaně je na nich znázorněna i Nefertiti, jejíž krása je známa z jiných soch. To ovšem nevylučuje možnost obou vlivů na podobu jeho vyobrazení z této doby.

Achnatonovy sochy mohou budit dojem přítomnosti ženských aspektů, ale spekulace o tom, že byl ve skutečnosti ženou (k nimž mnohé vedla právě ona podivná vyobrazení Achnatona), nejsou prokázané a ani široce přijímané.

V případě reliéfů a maleb doznaly postavy značných změn. Na jednu stranu jsou postavy a jejich pózy živější a působí přirozeněji, na druhou stranu se zároveň zdají být až téměř karikaturní. Mnohdy je zvýrazněno velké povislé břicho, prsty na rukou jsou extrémně ohebné a členové královské rodiny mají až nezvykle protáhlé hlavy. Královský pár je často zobrazen jako šťastná rodina, což je také v rozporu s předchozí tradicí, kdy byl faraon zpravidla zobrazován jako bůh, válečník a vládce, stojící nad ostatními.

Achnaton sám však byl nejenom objektem umění ale i jeho tvůrcem. Právě z jeho pera vzešlo jedno z nejznámějších staroegyptských literárních děl, Achnatonův hymnus na slunce. V souvislosti s ním však vyvstávají otázky vztahů mezi atonismem a judaismem. Někteří badatelé soudili, že achnatonovu hymnu se podobá biblický Žalm 104. Není to však přímá závislost mezi nimi, ale spíše možnost společné tradice, z níž by oba tyto texty čerpaly.[18] Pokusy hledat v Atonismu počátky monoteistických světových náboženství však jiní badatelé odmítají.[19]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. datace podle VERNER, Miroslav; BAREŠ, Ladislav; VACHALA, Břetislav. Encyklopedie starověkého Egypta. Praha: Libri, 2007. 528 s. ISBN 978-80-7277-306-0. S. 516-521. 
  2. VERNER, Miroslav. Doslov k českému vydání. In: REEVES, Carl Nicholas. Achnaton : falešný egyptský prorok. Praha: Paseka, 2003. ISBN 80-7185-630-4. S. 194.
  3. DIJK, Jacobus van. Amarnské období a konec Nové říše. In: SHAW, Ian. Dějiny starověkého Egypta. Praha: BB/art, 2003. ISBN 80-7257-975-4. Kapitola 10, s. 303.
  4. WILKINSON, Toby H. A. Lidé starého Egypta. Překlad Hana Navrátilová a Renata Landgráfová. Praha: Mladá fronta, 2008. 336 s. ISBN 978-80-204-1819-7. S. 192. 
  5. a b REEVES, Carl Nicholas. Achnaton : falešný egyptský prorok. Překlad Jolana Malátková. Praha: Paseka, 2003. 206 s. ISBN 80-7185-630-4. S. 61. 
  6. HARI, Robert. New Kingdom, Amarna period : The great hymn to Aten. Leiden: E. J. Bril, 1985. 28 s. ISBN 90-04-07030-1. S. 5. 
  7. a b DIJK, Jacobus van. Amarnské období a konec Nové říše. In: SHAW, Ian. Dějiny starověkého Egypta. Praha: BB/art, 2003. ISBN 80-7257-975-4. Kapitola 10, s. 290.
  8. MONTSERRAT, Dominic. Akhenaten : history, fantasy, and ancient Egypt. London: Routledge, 2000. 219 s. ISBN 978-0-415-30186-2. S. 14. 
  9. a b c REEVES, Carl Nicholas. Achnaton : falešný egyptský prorok. Překlad Jolana Malátková. Praha: Paseka, 2003. 206 s. ISBN 80-7185-630-4. S. 75–78. 
  10. BRYAN, Betsy M. 18. dynastie před amarnskou dobou. In: SHAW, Ian. Dějiny starověkého Egypta. Praha: BB/art, 2003. ISBN 80-7257-975-4. Kapitola 9, s. 276–278.
  11. VERNER, Miroslav; BAREŠ, Ladislav; VACHALA, Břetislav. Encyklopedie starověkého Egypta. Praha: Libri, 2007. 528 s. ISBN 978-80-7277-306-0. S. 34. 
  12. a b REEVES, Carl Nicholas. Achnaton : falešný egyptský prorok. Překlad Jolana Malátková. Praha: Paseka, 2003. 206 s. ISBN 80-7185-630-4. S. 140. 
  13. TRIGGER, Bruce Graham, et al. Starověký Egypt: dějiny společnosti. Překlad Renata Landgráfová, Jana Mynářová. Praha: Volvox Globator, 2005. 451 s. ISBN 80-7207-535-7. S. 200n. 
  14. MONTSERRAT, Dominic. Záhada Achnatona. In: MANLEY, Bill. Sedmdesát záhad starověkého Egypta. Praha: Slovart, 2004. ISBN 80-7209-598-6. Kapitola 27, s. 125.
  15. VERNER, Miroslav; BAREŠ, Ladislav; VACHALA, Břetislav. Encyklopedie starověkého Egypta. Praha: Libri, 2007. 528 s. ISBN 978-80-7277-306-0. S. 110. 
  16. a b c d VOJTĚCH, Zamarovský. Bohové a králové starého Egypta. Praha: Brána, 2003. 360 s. ISBN 80-7243-194-3. S. 278. 
  17. a b c Smenchkaré na Egyptologie.cz
  18. Egyptologie.cz - Monoteismus ve starověkém Egyptě včetně porovnání částí obou textů
  19. ASSMANN, Jan. Egypt: theologie a zbožnost rané civilizace. Překlad Barbora Krumphanzlová, Ladislav Bareš. Praha: Oikuméné, 2002. 328 s. ISBN 80-7298-052-1. S. 256. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

VERNER, Miroslav; BAREŠ, Ladislav; VACHALA, Břetislav. Encyklopedie starověkého Egypta. Praha: Libri, 2007. 528 s. ISBN 978-80-7277-306-0. S. 516-521. 

  • MATULA, Miloš. Achnaton a Nefertiti, faraoni slunce. Praha: MM Production, 2010. 376 s. ISBN 978-80-904556-0-3. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce:
Amenhotep III.
Znak z doby nástupu Egyptský král
1359–1342 nebo 1348–1331 př. n. l.
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Smenchkare