Amon

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Možná hledáte: Ammón, region v Zajordánsku.
Amon
varianty hieroglyfického zápisu
imn
n
R8

Amon

M17Y5
N35
N5
Z1
R8

Amon-Re

M17Y5
N35
N5
Z1
M23t
Z1 Z1 Z1
R8

Amon-Re – král bohů

C12

speciální determinativ

Amon s typickou čelenkou se dvěma vysokými pery a s holí vas a anchem v rukou. K bradě má připojen nepravý vous a k opasku býčí ocas, které jsou tradiční součástí královských regálií
Hora Džebel BarkalNúbii byla Egypťany a později Kušity pokládána za posvátnou jako místo Amonova zrození

Amon (zpravidla překládáno jako „Skrytý“, v transliteracihieroglyfického písma jmnw, řecky Αμμων – Ammón, event. Άμμων – Hammón, do češtiny méně často přepisováno podle jinojazyčných verzí odvozených z koptštiny jako Amun), po svém ztotožnění se slunečním bohem Reem označovaný také jako Amon-Re (přepisováno také jako Amenre, Amunre apod.), je významný staroegyptský bůh se složitým a prozatím ne zcela srozumitelným teologickým vývojem, jehož podstata byla podle starověkých Egypťanů tajemná, neproniknutelná a nepřístupná nejen lidem, ale i ostatním bohům. V této roli, třebaže ještě nikoli ve vystupňované podobě, nejspíše už ve starší době vystupuje např. v chemenské nauce o Osmeru.

Amon je doložen nejdříve v závěru Staré říšeTextech pyramid. Původně byl snad lokálním bohem města Vasetu, ale není jisté, zda jeho uctívání zde není až druhotné. Vzestup jeho kultu souvisel s růstem mocenského vlivu vasetských knížat, která jako 11. dynastie v Egyptě vojenskou silou ukončila období politických zmatků. V době Nové říše, kdy se Vaset stal hlavním městem rozsáhlé egyptské říše, dosáhl svého vrcholu – Amon byl v jeho rámci pokládán za prvotního Stvořitele, za Krále bohů a za otce panovníků a nabyl povahy univerzálního transcendentálního boha s výrazně henoteistickými rysy, takže jeho uctívání se fakticky stalo ústředním „státním“ kultem. Synergické působení Amonovy v rámci egyptského náboženství specifické povahy, intenzivní podpory jeho kultu panovníky a stoupajícího všestranného vlivu jeho profesionalizovaného kněžstva se ukázalo jednou z okolností stojících na počátku proměny tradičního egyptského světonázoru, jíž se neúspěšně pokusil čelit Achnaton svou náboženskou reformou. Ačkoli počínaje 26. dynastií výlučnost Amonova postavení v egyptském náboženství byla nakonec pozvolna nivelizována, stále zůstával jedním z nejvýznamnějších bohů a ve své někdejší pozici už nebyl až do zániku staroegyptské kultury nahrazen žádným jiným bohem.

Hlavním střediskem Amonova kultu v Egyptě byl vasetský karnacký a později i luxorský chrám na východním břehu Nilu a zádušní chrámy panovníků na břehu západním; zde se od doby Nové říše konaly významné svátky Ipet a Krásný svátek údolí. Pro svůj význam však Amon měl svatyně po celém Egyptě; v pozdější době byl významným např. chrám v Džanetu. V důsledku egyptského mocenského a/nebo kulturního vlivu se kult hlavního říšského boha rozšířil i mimo samotný Egypt. V Núbii se jeho střediskem stal od 18. dynastie chrám v pozdější Napátě na úpatí hory Džebel Barkal a snad od 4. století př. n. l. nejspíše už samotnými Kušity založený chrám v Meroe. Mezi Berbery získal na významu od doby 26. dynastie vybudováním chrámu v oáze Síwa, odkud se pak šířil karavanními cestami jednak dále na západ, jednak přes Kyrénu dále do Řecka. Řekové Amona ztotožňovaliDiem; jeho uctívání je od 5. století př. n. l. doloženo v Athénách, Spartě a Thébách, přičemž jeho známosti v celém antickém Středomoří přispíval věhlas věštírny v síwském chrámu, který z tohoto důvodu navštívil i Alexandr Veliký a byl zde věštbou prohlášen za Amonova syna. Zánik Amonově kultu přineslo až zavedení křesťanství, resp. islámu jako státního náboženství.

Amon byl zobrazován zpravidla antropomorfně v podobě muže obvykle s čelenkou se  dvěma vysokými pery, jejíž součástí může být i  sluneční kotouč, a s dalšími božskými a královskými odznaky; v tomto pojetí se velice blížil královské ikonografii. Protože jeho posvátným zvířetem byl beran, může mít také podobu muže s beraní hlavou se zahnutými rohy, které se  vedle jeho jiných atributů staly symbolem využívaným při  zobrazování panovníků pro  zdůraznění jejich vztahu k tomuto bohu, případně podobu berana samotného. Méně často se objevuje v  podobě nilské husy nebo hada.

Původ[editovat | editovat zdroj]

Původ Amona a jeho kultu je nejasný. Dřívější egyptologové se domnívali, že Amon je původně totožný s Minem[1][2] doloženým už od nejstarší historické dobyKoptu; vycházeli přitom nejen z podobnosti jejich jmen, ale také ze skutečnosti, že ihned od počátku Amonovy doložitelnosti ve Vasetu v  době 11. dynastie zde obě postavy sdílely celou řadu podobností a že jejich kulty spolu výrazně splývaly. Kurt Sethe se naproti tomu domníval,[3] ačkoli shody mezi oběma bohy nepopíral, že Amon a spolu s ním i jeho ženský protějšek Amaunet pocházejí z Chemenu, kde byli členy tamního Osmera a odkud byl jejich kult teprve na počátku Střední říše přenesen do Vasetu. Není ovšem jisté, zda Amon – člen Osmera byl od samého počátku týž bůh jako Amon vesetský,[4] nebo zda jde o shodu jmen dvou původně odlišných postav, které byly teprve na jejím základě dodatečně ztotožněny. Existují proto i odlišné interpretace. Například, jak shrnuje Miroslav Verner, „Ètienne Marie-Felix Drioton… považoval Amona za méně významného boha větru, kterého původně uctívali lodníci na Nilu v oblasti středního Egypta. Naproti tomu Daumas se domníval, že Amon byl původní místní bůh“ Vasetu.[5]

Jeho jméno bylo už ve starověku Egypťany odvozováno od slovesa ´imn – „skrývat“; za patrně nejvýstižnější vyjádření podstaty jeho jména pokládali „Ten, který sám sebe utajuje“.[6] Podle řidčeji zastávaného názoru některých badatelů to je ovšem třeba pokládat za druhotné vysvětlení a namísto toho etymologii spojují s libyjským aman – „voda“.[7]

Ojedinělé doklady Amonova kultu pocházejí ze samého závěru Staré říše, od doby 11. dynastie se objevuje jako bůh sídelního města Vesetu. V době Nové říše se Amon v podobě Amon-Rea (Amenrea) vzniklé spojením se slunečním bohem Reem stal jedním z nejdůležitějších bohů – stvořitelů a hlavních ochránců panovníka a celého státu. Egypťané této doby jej sice mohli označovat za „Krále bohů“ a v rámci teologických spekulací pro něj používali další významově analogická epiteta (což se odráží v současných překladech textů hojným užíváním tohoto obratu), nikdy však žádného ze svých bohů skutečně nechápali jako hierarchicky nadřazeného ostatním. Přestože v pozdější době jeho význam opět poklesl, zůstával jedním z nejdůležitějších egyptských bohů.

Řekové Amona pro jeho význam ztotožovali se svým nejvyšším bohem Diem a v době Ptolemaiovců, kteří jinak preferovali kulty jiných bohů (zejména Esety a Hora) byl uctíván jako Αμμονρασονθηρ – Amorasonther, což je pořečtěná forma Amon-Reova oslovení jako „nejvyššího z bohů“.[8]

Podle egyptologa Jana Assmanna[9] stojí Amonův kult na počátku proměny egyptského náboženského myšlení, které se neúspěšně pokusil čelit panovník Achnaton svou náboženskou reformou. Jedním z důsledků tohoto vývoje bylo ustavení tzv. Amonova božího království v Horním Egyptě po zániku 20. dynastie.

Hlavním centrem Amonova kultu byl hornoegyptský Veset, kde tvořil božskou triádu s bohyní Mut a bohem Chonsuem, pro Amonův velký význam se ale jeho kultovní místa nacházejí po celém Egyptě. Zvláštního významu dosáhl např. chrám v oáze Síwa s proslulou věštírnou zbudovaný v době 26. dynastie panovníkem Haibreem, kterou pro její věhlas navštívil také Alexandr Veliký.

Mytologie[editovat | editovat zdroj]

Teologie a kult[editovat | editovat zdroj]

Ikonografie[editovat | editovat zdroj]

Tři podoby Amona: muž, beran a husa
Amon v podobě beraní sfingy ochraňuje panovníka

Amon je v základní podobě zobrazován zpravidla antropomorfně jako muž s božskými a královskými odznaky – kromě božského vousu, panovnických žezel, kříže anch, hole was, která je současně hieroglyfickým znakem s významem „moc“, a dalších obvyklých atributů může svírat srp odkazující na jeho roli válečného boha darujícího panovníkům vítězství v bitvách. Jeho hlavním atributem je vysoká péřová koruna se dvěma (pravděpodobně pštrosími) pery, někdy rozdělenými na dvě poloviny a dále vodorovně na sedm částí. Podle převažujícího výkladu tato čelenka symbolizovala Amonovu skrytost: vítr, který pera rozechvíval, byl vnímán jako neviditelná a přesto působící síla analogická povaze Amona. Jako Amon-Re mívá korunu před pery doplněnu slunečním kotoučem. V době po Achnatonově reformě byla pro znázornění těla boha preferována modrá barva, není to však pravidlem.

Amonovým posvátným zvířetem byl beran, proto se na jeho vyobrazeních někdy objevují i beraní rohy. V pozdějším období může být proto také zobrazován (ovšem méně často než antropomorfně) v podobě muže s beraní hlavou, eventuálně berana nebo beraní sfingy, kdy je na lví tělo nasazena hlava berana. Zřídka mívá podobu husy nebo hada.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ERMAN, Adolf. A Handbook of Egyptian Religion. London: Archibald Constable & Co. Ltd., 1907. 226 s. ISBN neuvedeno. S. 19, 59. 
  2. WAINWRIGHT, Gerald Avery. Some Aspects of Amūn. The Journal of Egyptian Archaeology. 1934, roč. 20, čís. 3/4, s. 139-153. 
  3. SETHE, Kurt. Amun und die acht Urgötter von Hermopolis. Eine Untersuchung über Ursprung und Wesen des ägyptischen Götterkönigs. Berlin: Verlag der Akademie der Wissenschaften in Kommision bei Welter de Gruyter u. Co, 1929. ISBN neuvedeno. 
  4. JANÁK, Jiří. Brána nebes: bohové a démoni starého Egypta. Praha: Libri, 2005. 220 s. ISBN 80-7277-235-X. S. 23. [Dále jen Janák (2005)]. 
  5. VERNER, Miroslav. Chrám světa : svatyně, kulty a mysteria starého Egypta. Praha: Academia, 2010. 568 s. ISBN 978-80-200-1861-8. S. 179. 
  6. HART, George. Egyptské mýty. Praha: Lidové noviny, 2001. 126 s. ISBN 80-7106-223-5. S. 40n. 
  7. HELLER, Jan. Starověká náboženství. Praha: Kalich, 1988. 440 s. ISBN neuvedeno. S. 30. 
  8. JANÁK, Jiří. Brána nebes: bohové a démoni starého Egypta. Praha: Libri, 2005. 220 s. ISBN 80-7277-235-X. S. 23. 
  9. ASSMANN, Jan. Egypt: theologie a zbožnost rané civilizace. Praha: Oikuméné, 2002. 328 s. ISBN 80-7298-052-1. S. 261. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]