Sfinx

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Na tento článek je přesměrováno heslo Sfinga. Tento článek je o mytologické bytosti. Další významy jsou uvedeny na stránce Sfinx (rozcestník).
Antická řecká sfinga, náhrobní figura, Attika, 530 př. n. l.; Metropolitní muzeum umění

Sfinx neboli sfinga je mýtický tvor, který má tělo lva s hlavou berana, sokola nebo člověka. Nejstarší doklady sfingy jsou známy ze starověkého Egypta, odkud se dostala do řecké mytologie. V moderním pojetí je Sfinga symbolem záhadnosti, v moderním umění se stala symbolem záhadnosti ženy.[1]

Starověký Egypt[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Sfinga (Egypt).

Ve starověkém Egyptě sfinx představovala sochu krále či boha, přičemž lví tělo symbolizovalo sílu. Podle toho, co sfinx představovala, lze egyptské sfingy rozdělit na tři základní typy:

  1. Androsphinx, sfinga s lidskou hlavou, zpravidla s portrétními rysy. V Egyptě se vždy jednalo o panovníka a vyskytují se pouze mužské sfinx.
  2. Criosphinx, sfinga s beraní hlavou, jde o sochy boha.
  3. Hieracosphinx, sfinx s hlavou sokola nebo jestřába.

Ve starověkém Egyptě byla sfinx velmi populární a bylo jich nalezeno značné množství.

Řecká mytologie[editovat | editovat zdroj]

V mytologii starověkého Řecka se dostala okřídlená sfinga z Asýrie, která přešla také do mytologie perské. Bylo to monstrum, nestvůra s hlavou a hrudí obnažené ženy, měla lví tělo, hadí ocas a ptačí, nejčastěji bývá uváděno orlí křídla. Podle některých badatelů měla jméno Phix.[zdroj?] Rodiči sfinx byli, podle Hésioda, storuký obr Týfón a jeho manželka Echidna. Její přesnější životopis není znám, bylo popsáno, že ji Héra (podle jiných verzí Áres nebo oba společně) poslali z Etiopie k Thébám, kde se usídlila na hoře Sfingio a dávala všem procházejícím hádanku. Hádanka má několik verzí, nejčastější je Sofoklova: „Který tvor ráno chodí po čtyřech nohou, v poledne po dvou a večer po třech?“ Správná odpověď pak byla člověk, protože jako batole leze po čtyřech, jako dospělý chodí po dvou nohou a ve stáří k nim používá hůl. Kdo ji neuhodl, toho rozsápala, podle jiné verze uškrtila. Osud jí určil smrt, jakmile někdo její hádanku uhodne. Naplnil se poté, co hádanku uhodl Oidipus: sfinx se vrhla ze skalního útesu do moře, kde utonula.

Tato nestvůra je pro řeckou mytologii velmi neobvyklá a je prakticky jediná svého druhu v Řecku; usuzuje se, že vznikla pod vlivem podobných představ z Asie.[zdroj?]

Sourozenci sfinx byli:

  • Orthos – dvouhlavý pes
  • Kerberos – tříhlavý pes, hlídač říše mrtvých
  • Hydra – obluda s hadím tělem a devíti dračími hlavami
  • Chiméra – obluda s tělem lva, vprostřed kozy, vzadu draka, dštila oheň třemi tlamami

Středověk[editovat | editovat zdroj]

Středověk se sfinx příliš nezabýval, ačkoli se v několika cestopisných dílech a později i v několika bestiářích sfinx vyskytují, nejde však o příliš rozšířené téma.

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Slovo sfinx pochází z řečtiny[zdroj?], ale má kořeny v egyptštině, v Egyptě totiž byla sfinx označována jako „šeseps-anch“ (tzn. žijící obraz). Toto slovo se následně dostalo do Řecka, kde díky funkci řecké sfinx bylo přizpůsobeno slovesu sphingo (škrtit) a odtud se rozšířilo do celého světa.[zdroj?]

Umění[editovat | editovat zdroj]

Sfinga v zámeckém parku ve Veltrusech
Sfinga v Náměšti nad Oslavou

Nejznámější sfinx je Velká sfinga v Gíze, která je zároveň největší sochou na světě. Další velmi známou je Růžová sfinx, která je vytesána z růžového mramoru a je zajímavá jednak zvláštním jakoby napjatým výrazem a dále tím, že má na hrudi pečeť, kterou získala od hyského lupiče. Velmi známé jsou také sfingy z vesetských chrámových komplexů Karnak a Luxor, kde k těmto chrámům vedla široká cesta bohů roubená sfingami. Tyto sfingy symbolizují boha Amóna, mají lví tělo a beraní hlavu, mezi předními prackami jim stojí sochy panovníků.

Ve starověkém Řecku byla sfinx vyobrazena na celé řadě vlysů či váz, z čehož lze usuzovat, že Oidipův mýtus byl velmi populární. V římském umění se sfinx téměř nevyskytovala, ačkoli se Římané se sfingami mohli setkávat díky dílům dovezeným z Egypta.

V evropském umění se sfinx poprvé vyskytuje koncem baroka ve Francii, během 16. a 17. století se objevuje na rytinách, později i jako socha. V tomto období bývá okřídlená, tělo bývá lví a hlava a hruď je zobrazení mladé ženy.

V Evropě se stal motiv sfinx populární především v empíru jako dekorace budov, nábytku, často v sochařské výzdobě parků. Tyto sfingy bývají ležící, na atikách, schodištích a v portálech často párové. K nejznámějším českým sochám patří kamenné sfingy v zámeckém parku ve Veltrusích, v zámeckém parku v Náměšti nad Oslavou nebo ve Františkových Lázních. Do malířství symbolismu a surealismu sfinx pronikla často jako symbol zla či záhadnosti.

Heraldika[editovat | editovat zdroj]

V heraldice se sfinx vyskytuje od konce středověku. Častá je na erbech francouzských, užívala ji například rodina Pelleportů, francouzský generál Jean Toussaint Arrighi de Casanova, je ve znaku města Bessines-sur-Gartempe. Ze středoevropských šlechticů si sfingu zvolili například Weissové z Augsburgu, rakouský rytíř Anton Prokesch von Osten, z Čechů Weilové z Weilenu, v klenotu svého erbu měl sfingu František Ladislav Rieger.

Moderní literatura a kultura[editovat | editovat zdroj]

V evropské literatuře se sfinx znovu objevila v 19. století v romantismu a symbolismu. V současnosti se sfingy objevují především ve fantasy literatuře nebo v počítačových hrách, kde převažuje vliv antiky. Sfinx zde často dává různé hádanky, jejichž uhodnutí ovlivní osud hrdiny. V takovéto literatuře jsou sfingy většinou obrovská zvířata s lvím tělem, lidskou hlavou a s křídly. Sfinx tak nejčastěji mají roli záporných vedlejších hrdinů a jejich přemožení představuje velmi složitý úkol. Sfinx se v této roli objevila například ve hře Final Fantasy, v sérii knih s Harry Potterem nebo v hexalogii Tajemství nesmrtelného Nikolase Flamela.

Příbuzná monstra[editovat | editovat zdroj]

Za příbuzná monstra lze považovat Mantichoru, Kerasteu a Amfisbenu, někdy bývá chybně považována za podobnou Chiméře.[zdroj?]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Např.ČAPEK, Josef. Krakonošova zahrada, povídka Benátský karneval, s.75 [online]. Aventinum, 1929 [cit. 2020-05-13]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Slovník antické kultury, nakl. Svoboda, Praha, 1974
  • Vojtěch Zamarovský, Bohové a hrdinové antických bájí
  • Graves, Robert, Řecké mýty, 2004, ISBN 80-7309-153-4
  • Houtzager, Guus, Encyklopedie řecké mytologie, ISBN 80-7234-287-8
  • Gerhard Löwe, Heindrich Alexander Stoll, ABC Antiky

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]