Asymetrická válka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Asymetrická válka je válka mezi dvěma válčícími stranami, jejichž vzájemná vojenská síla se významně liší, nebo jejichž strategie nebo taktika jsou značně odlišné.

Asymetrickou válku definoval Steven Metz a Douglas Johnson z americké vojenské univerzity takto: "V oblasti vojenství a státní bezpečnosti asymetrie je odlišné jednání a uvažování protivníka s cílem maximalizovat své vlastní výhody, využívat slabých míst protivníka k dosažení výhody nebo k získání větší volnosti jednání".[1]

Po skončení studené války došlo k velkým válkám, které měly charakter mezistátních konfliktů. Byly to války v Iráku /Pouštní bouře 1991 a Irácká Svoboda 2003/, válka proti Jugoslávii /Spojenecká síla 1999/, válka v Afghánistánu /Trvalá svoboda 2001/ a válka v Libyi /Písečná bouře 2011/. Zásah USA a ostatních spojeneckých zemí v Somálsku v roce 1992 je první válka, která dostala označení "humanitární".[2] Jedním ze společných jmenovatelů těchto válek bylo kladení důrazu mezinárodního společenství na ochranu lidských práv: "lidská práva musí být zajištěna a prosazena mimo hranice národní suverenity, dokonce uvnitř jednotlivých států a možná proti jejich vůli". Ve těchto válkách se zrodil "militární humanismus", který spočívá mj.na asymetrii síly - čím slabší je protivník, tím větší je pravděpodobnost, že bude napaden.[3]

Vyzbrojování vojáků afrických zemí a zemí Blízkého východu na začátku 20. století[editovat | editovat zdroj]

V 19. století a v první polovině 20. století každá koloniální mocnost prováděla pro zajištění své nadvlády výcvik asijského a afrického obyvatelstva v západním stylu vedení války a ve svých zámořských državách udržovala tzv. "bílé oddíly". Kvůli upevnění koloniální moci v důsledku spolupráce místních etnik vznikaly i domorodé oddíly, které tvořili černošští vojáci a ti byli také včleněni mezi "oddíly bílé". Došlo k tomu, že kolonizované národy a státy byly zasvěceny do moderního válečného umění. V době války bojovali afričtí vojáci i mimo Afriku, a to na straně svých koloniálních mocností. Tím se Afričané i Asijci naučili, co vlastně jsou ozbrojené síly, zbraně, taktiky a západní vojenské postupy.[4] V období dekolonizace bojovali bojovali Afričané i Asijci v oddílech, které chtěly osvobodit vlastní zemi od kolonizační nadvlády. Státy "třetího světa" také využívaly všech možností k financování aktuálních konfliktů - od přímé pomoci supervelmocí přes ilegální obchod se zbraněmi až po využívání mezinárodních žoldnéřů. Po skončení druhé světové války se původní útvary odporu uplatnily při vytváření skutečných vojenských oddílů, které se zaměřily na postupné osvobozování území vlastního státu, jehož cílem byla nezávislost. Povinná vojenská služba byla v těchto zemích výjimkou, protože vytvořená armáda předpokládala vysoké náklady. Takto vytvořená vojska snadno ustupovala, když byla v osmdesátých letech 20. století přinucena utkat se v poli s americkými nebo západními vojenskými oddíly, které uskutečňovaly své první operace mimo jejich vlastní území. Došlo k bojům, kdy na jedné straně bylo moderní technologické vojsko a na druhé straně vojsko, které stvořil rozvojový svět.[5]

Operace Pouštní bouře (1991)[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Operace Pouštní bouře.

Příkladem zhroucení ambicí, jež se neprozíravě opíraly o sílu vlastních oddílů, je rychlý konec iráckého snu Saddáma Husajna o dobytí Kuvajtu v letech 1990 - 1991. kdy proběhla Válka v zálivu. Poté, co se Saddám Hussajn odhodlal k vojenské akci proti Kuvajtu, Spojené státy v čele s prezidentem George H. W. Bushem zahájily kampaň za vojenskou intervenci. Díky podpoře asi třiceti vlád a mezinárodního veřejného mínění vznikla silná mezinárodní koalice, ve které měly Spojené státy jasnou technologickou převahu nad svým spojencem. Tato koalice podporovaná OSN vyhlásila válku Iráku jako trest za porušení mezinárodních zákonů. Dostalo se i souhlasu ze strany svého protivníka, bývalého Sovětského svazu, ani Čína nebyla proti. Operace Pouštní bouře začala 17. ledna 1991 nálety amerických a britských letadel.  Celkem v ní bylo 37 států /včetně Československa, které poskytlo protichemickou jednotku/.

Bombardování trvalo tři týdny a skončilo 28. února 1991.[6] Válka způsobila i civilní oběti. Koalice útočila nejen na vojenská zařízení, ale i na mosty, elektrárny a televizní vysílače, které sloužily také civilnímu obyvatelstvu.Pro získání věhlasu letectva a západních „asymetrických válek“ bylo vyžadováno vítězství „beze ztrát na životech“. Konflikt v Iráku v roce 1991 byl prezentován jako špičková technologická a bezchybná operace vedená dokonalými zbraněmi. Koalice  ztratila necelých pět set mužů. Část veteránů z války trpí  syndromem „Války v zálivu“.[7]  Na straně Iráčanů se ztráty počítají na 20 000 až 200 000 mrtvých vojáků. Při této operaci byly poprvé nasazeny ve větší bojové akci americké tanky M1 Abrahms, druhého většího bojového nasazení se tanky Abrams dočkaly tanky v roce 2003 při operaci Irácká svoboda. Mimo jiné byly nasazeny také v Bosně. Ve svém pancíři opodstatnily pláty ochuzeného uranu /při probití čelního pancíře se ochuzený uran dostává do okolí/. Americká armáda používá téměř devět tisíc tanků M1 Abrams. Tyto tanky jsou používány také v jiných armádách, např. Austrálie, hlavně však v zemích Blízkého východu: Egypt, Saúdská Arábie, Kuvajt.       

Operace Pouštní bouře je  specifická tím, jakou roli v ní hrála média.Snímky z boje byly rozšiřovány do TV sítí celého světa. Mnoho zpráva pocházelo ze zdrojů, pořádaných armádou, nikoliv novinářů, při nichž diváci nemohli spatřit umírající vojáky nebo civilisty.  Koalice  ztratila necelých pět set mužů. Na straně Iráčanů se mrtví vojáci počítají na několik desítek tisíc a na několik set mrtví civilisté. Americká invaze z roku 2003 odstranila problém vlády jednoho  diktátora, ale Irák je od té doby zmítán náboženským i politickým násilím. Na severu kurdští povstalci ovládli území před protiofenzivou irácké armády, která uvrhla na cesty tisíce uprchlíků. Na jihu povstali šíité.[6]

Občanská válka v Somálsku (od roku 1992[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Občanská válka v Somálsku.

V roce 1992 další některé země koalice zasahovaly v Somálsku poté, co Rada bezpečnosti OSN  přijala dvě rezoluce, jejichž cílem byla humanitární pomoc a nastolení pořádku po rozpadu centrální vlády. Další rezoluce Rady bezpečnosti OSN přijatá jednomyslně v prosinci 1992 schválila vytvoření mezinárodních mírových sil, které tvořily vojenské oddíly Spojených států, Itálie a jiných zemí. Americká účast na jedné z misí dostala název operace „Obnovená naděje“. Tyto síly v počtu asi čtyřiceti tisíc mužů měly za úkol zajistit dodávky humanitární pomoci, ale nakonec se „mírový zásah“ proměnil ve válečnou akci. Tímto způsobem se začalo přecházet na koncept „humanitární války“.[8]  Mezinárodní jednotky se nakonec pod vlivem narůstajících ztrát na životech ze Somálska stáhly.[9] Prokázalo se, že sám koncept „asymetrické války“ nevede vždy k vítězství. I v této válce ovlivnila rozhodnutí politiků média. Odchod mírových sil byl dokončen k 3. březnu 1995 a Somálsko bylo ponecháno napospas svému osudu.[10]

Operace Spojenecká síla (1999)[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Operace Spojenecká síla.
Obytné území ve městě Aleksinac v Srbsku po bombardování NATO v dubnu 1999

Válkou proti Jugoslávii se válečné konflikty přenesly na území Evropy. Pádem komunismu došlo v Jugoslávii k uvolnění půlstoletí dušeného národnostního napětí, které nikdy nezaniklo, a se silnou intenzitou a brutalitou došlo k probuzení národnostní identity a rozhoření občanské války.[11]  Válka začala vojenským konfliktem mezi Srbskem a Slovinskem v červnu 1990. Pak pokračovaly války mezi Srbskem a Chorvatskem /1991-1995/, občanská válka v Bosně a Hercegovině (1992–1995) a nakonec válka mezi Srby a Albánci na území Kosova. Západ se marně snažil usmířit znepřátelené politické síly. Aby bylo zastaveno další násilí, Washington dotlačil k akci část NATO. Bylo rozhodnuto o provedení mise, která byla definována jako humanitární. Leteckou válku proti Srbsku schválila Rada bezpečnosti OSN, která situaci označila za hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost v tamní oblasti, ale v důsledku veta ze strany Ruské federace a Číny nebyla schválena další rezoluce, která by dala zmocnění užít všech nezbytných prostředků. Šlo tedy o válku nelegální.[12]

Tehdejší americký prezident Bill Clinton hovořil o nutnosti postavit se na stranu trpících obětí a tím zajistit mír, svobodu a stabilitu v Evropě.  24. března 1999 zahájila vojska NATO vzdušné údery proti Srbsku, které dostaly název Operace Spojenecká síla, a které byly velkou manifestací vojenských schopností NATO, zejména Spojených států. Na území bývalé Jugoslávie došlo poprvé k použití vojenských sil NATO. Celkem se na ní podílelo svými vojenskými kapacitami třináct členských států, včetně České republiky.  Vzdušné údery trvaly tři měsíce a skončily 10. června 1999. Proti použitým zbrojním systémům neměly jakkoliv zkušené srbské ozbrojené síly žádnou šanci Jednalo se o asymetrickou válku, jejíž výsledek byl předem jasný. V některých případech došlo také k útokům proti ryze nevojenským cílům /kolona uprchlíků, nemocnice v Bělehradě, budova srbské televize, osobní vlak, autobus aj./ Konečná bilance událostí v zemích bývalé Jugoslávie zaplacená za nacionalismus a taktiku „etnických čistek“ je tragická: asi 200 000 mrtvých, přibližně stejné číslo zraněných a více než 2 miliony uprchlíků.[8] Přes intenzivní snahu G. W. Bushe, který se stal americkým prezidentem v lednu roku 2000, se dodatečně neprokázaly důvody pro vedení války a tato je považována za válku nelegitimní.[13] Dne 17. února 2008 vyhlásilo Kosovo s podporou USA a EU jednostranně nezávislost na Srbsku, kterou Srbsko odmítá uznat.                                                                                                                                                        

Operace Trvalá svoboda (2001)[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Operace Trvalá svoboda.

Se vznikem nových forem  mezinárodního terorismu souvisí i nový směr americké politiky. Americký prezident G. W. Bush vyhlásil totální "válku proti terorismu" a všechny státy světa, především ty západní, byly vyzvány, aby se k Americe připojily. Odpovědí Spojených států na teroristické útoky 11. září 2001 bylo provedení vojenských operací v Afghánistánu a Iráku,

Válka proti Afghánistánu byla zahájena sérií leteckých útoků, které provedly Spojené státy a Spojené království /v čele vlády stál britský premiér Tony Blair/ 8. října 2001 jako součást Operace Trvalá svoboda. Afghánistán nebyl potrestán za agresi, ale za to, že dovolil mezinárodní organizaci al-Kaída naplánovat teroristické útoky ze svého území. Američané zvolili cestu síly, aby se pokusili zničit teroristickou organizaci a zároveň potrestat hostitelský stát. Pod vlivem skutečnosti, že válka byla vyhlášena jako odveta za teroristické útoky z 11. září 2001Rada bezpečnosti OSN přijala první rezoluci, kterou dala souhlas se zahájením války. V dané době se netrvalo na tom, aby RB OSN jednala také o druhé rezoluci, která by obsahovala větu o zmocnění užít všech nezbytných prostředků. Byla zároveň válka legitimní, neboť se potvrdily důvody, kvůli kterým byla zahájena. Na operaci se podílelo celkem 51 zemí včetně České republiky. V srpnu roku 2003, kdy se Spojené státy rozhodly soustředit své úsilí na Irák, vyzvaly Severoatlantickou alianci, aby zajistila velení jednotek umístěných v Afhánistánu: Spojené království, Německo, Kanada, Nizozemsko a Francie, které hrají i v roce 2016 roli při poskytování rozvojové pomoci. Trvalo však dlouho, než zde rozvojová pomoc dostala své místo a efekty této pomoci se dodatečně ukázaly jako nedostatečné pro další bezpečnost země. Spojené státy a jejich spojenci za sebou zanechali zemi ještě více rozdělenou než předtím a na mnoha místech zničenou.[14] Počet civilních obětí násilností a bojů v Afghánistánu dosáhl v roce 2015 počtu  3545.[15]

Operace Irácká svoboda (2003)[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Válka v Iráku.
letadlo v irácké válce

Válka v Iráku byla zahájena dne 20. 3. 2003 pod názvem Irácká svoboda, a v podstatě pokračuje dodnes. Americký prezident George Walker Bush byl spolu se svými nejbližšími spolupracovníky, mezi kterými se zvlášť angažoval ministr obrany Donald Rumsfeld, odhodlán uskutečnit vojenskou invazi do Iráku s cílem svrhnout Saddáma Husajna a jeho režim nahradit novou vládou. RB OSN nedala k válečnému tažení mandát, Berlín a Paříž se otevřeně distancovaly, Moskva nenabídla souhlas a mezinárodní veřejné mínění pochyboval či dokonce bylo proti zásahu.[12] Přes početné námitky Američané odmítli pozměnit vlastní politiku a trvali na svém jednostranném rozhodnutí. Washington, který podpořily pouze Londýn a Canberra, se ujal vedení užší koalice. Díky vojenské a technologické převaze a přímému postupu bylo dosaženo cíle velice rychle. Přípravná letecká operace užívala velice silné bomby. Po zničení slabé protivzdušné obrany přelétávala neustále letadla bez lidské posádky. Bylo to právě letectvo, které využilo kompletní systém nově vyprojektovaných zbraní. Američané prováděli na irácké síly nepřetržitý, denní a noční útok. 1. května 2003 mohl americký prezident G. W. Bush oznámit, že mise skončila.[8] Počet členů koalice sestavené pro válku dosáhl počtu ke třiceti zemím, i když účast některých z nich byla jen symbolická. Vyhledávaným cílem byly také komunikační sítě, doprava, vodovodní zařízení, elektrické rozvody aj., které sloužily i civilistům. Během války padlo ke 13 000 Iráčanů a mezi nimi bylo kolem 4 000 civilistů, další mrtví však denně přibývají.[16] Protože se dodatečně neprokázalo, že válka naplnila důvody, pro které byla zahájena, tj. obvinění Iráku z vlastnictví chemických zbraní a z kontaktů s organizací al-Káida, šlo o válku nelegitimní.[13]

Se skončením vojenské mise však neskončily místní problémy: došlo sice ke svržení Saddáma Husajna, ale na povrch vypluly rozdíly uvnitř místní vládnoucí síly. Nová, Američany nastolená vláda, nedokázala komunikovat s iráckým obyvatelstvem. Několik místních vojenských frakcí se spojilo v ozbrojeném odporu proti Spojeným státům. Invaze do Iráku a od roku 2011 válka v Sýrii vytvořily prostředí, v němž se může dál šířit "Islámský stát", který není ani prvním ani posledním projevem islamistického teroru. K němu začalo docházet již střetem islámu s koloniálními mocnostmi a po dosažení nezávislosti jednotlivých zemí také střetem s novými představiteli mladých afrických a arabských států.[17]

Operace Písečná bouře (2011)[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Vojenská intervence v Libyi.

Operace Písečná bouře /Odyssea Dawn/ je vojenská intervence, kterou vojska Aliance zahájila dne 19. 3. 2011 v Libyi. Libyjský představitel Muammar Kaddáfí byl odstraněn událostmi, které přineslo Arabské jaro, ale poté země upadla do trvalého zmatku. Po nepokojích 19. února 2011 padlo město Benghází do rukou povstalců. Centrální moc zahájila protiofenzívu. Francie v čele s prezidentem, kterým byl Nicolas Sarkozy, s podporou Velké Británie,  si vynutily 17. března hlasování RB OSN o rezoluci č. 1973. Rusko, Čína a Německo se hlasování zdržely. Ve jménu závazku ochrany libyjských civilistů text stanovil bezletovou zónu a vyhlásil zákaz bombardování. Současně byl vyloučen pozemní zásah. 19. března ovlivnily události zásah provedený francouzskými letouny. Tento nálet byl jen předehrou pro intenzivní údery vedené pod  názvem operace Písečná bouře. Tato operace, která byla prováděna nejen z oblohy, ale i z moře se zúčastnilo 19 zemí podporovaných leteckou armádou s americkými bombardéry a bombardéry kanadskými se státními znaky Dánska, Španělska, Belgie, Kataru a Spojených arabských emirátů. Vedení operace, která proběhla nad územím jiného státu se zřetelnou převahou vojenských sil na straně útočníka,  připadlo NATO a manévry řídily Spojené státy, v jejichž čele stál prezident Barack Obama.  Na straně útočník došlo k minimálním ztrátám na lidských životech. 20. října byl Muammar Kaddáfí zavražděn místními povstalci. Rozdělená libyjská společnost neunikla nadvládě násilí a občanská válka v Libyi trvá dodnes.[18] Sesazení tyrana nezaručuje přechod k demokracii.[19]

Nárůst počtu asymetrických válek[editovat | editovat zdroj]

Revolucí ve vojenské technice, kdy informatika a telematika se staly součástí bojové činnosti, způsobem zpracování bojových dat, použitím vyvinutých zbraní umožňujícím bojovat s nepředstavitelnou přesností i v nepříznivých podmínkách, např, v noci nebo na dálku, aplikací informatiky na vývoj zbraní aj., se dospělo k tomu, že války se stávají stále asymetričtějšími.[8]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Asymmetric warfare na anglické Wikipedii.

  1. Military Review. The Professional Journal of the U.S.Army [online].  [cit. 21. 12. 2016]. Dostupné online.  
  2. EICHLER, Jan. Válka a mír postkonfrontačního období. Vojenské rozhledy [online].  [cit. 20. 12. 2016]. Dostupné online.  
  3. BECK, Ulrich. War in Peace. On Post-National Dialog [online].  [cit. 20. 12. 2016]. Dostupné online.  
  4. REID, Richard J.. Dějiny moderní Afriky /od roku 1800 po současnost/. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, a.s., 2011. 336 s. ISBN 978-80-247-3097-0. S. 178-180.  
  5. LEWIS, Bernard. Dějiny Blízkého východu. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 383 s. ISBN 978-80-7106-926-3. S. 302-3012.  
  6. a b HECHT, Emmanuel; SERVENT, Pierre. Krvavé století 1914-2014 /Dvacet válek, které změnily svět/-Válka v Zálivu 1990-1991. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, spol. s r.o., 2015. 262 s. ISBN 978-80-7429-630-7. S. 173-179.  
  7. Syndrom války v zálivu. Doktorka.cz [online]. ČTK, 6. 12. 2004 [cit. 7. 12. 2016]. Dostupné online.  
  8. a b c d LABANCA, Nicola. Válečné konflikty dneška /od roku 1945 do současnosti/. 1. vyd. Praha : Fortuna Libri, 2009. 287 s. ISBN 978-80-7321-465-4. S. 221, 232, 253, 265.  
  9. Konflikt v Somálsku. Africký informační portál [online]. 16. 2. 2014 [cit. 7. 12. 2016]. Dostupné online.  
  10. Somálsku hrozí opět hladomor. Novinky.cz [online]. 30. září 2016 [cit. 7. 12. 2016]. Dostupné online.  
  11. HECHT, Emmanuel; SERVENT, Pierre. Krvavé století 1914-2014 /Dvacet let válek, které změnily svět/ - Jugoslávie: hřbitov iluzí. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, spol. s r.o., 2015. 262 s. ISBN 978-80-7429-630-7. S. 183-193.  
  12. a b EICHLER, Jan. Legální a nelegální války v dnešním světě. Vojenské rozhledy. , roč. 2014, s. 16 - 47. Dostupné online.  
  13. a b EICHLER, Jan. Legitimní a nelegitimní války po roce 1990. Vojenské rozhledy. , roč. 2012, čís. 4, s. 12 - 24. Dostupné online.  
  14. HECHT, Emmanuel; SERVENT, Pierre. Krvavé století 1914-2014 /Dvacet válek, které změnily svět/-Válka v Afghánistánu. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, 2015. 262 s. ISBN 978-80-7429-630-7. S. 195-203.  
  15. ČTK. Rekordní počet mrtvých v Afghánistánu: Loni kvůli bojům v Afghánistánu zemřelo 3 545 civilistů. Blesk.cz/Zprávy [online]. 14. 2. 2016 [cit. 9. 12. 2016]. Dostupné online.  
  16. HECHT, Emmanuel; SERVENT, Pierre. Krvavé století 1914-2014 /Dvacet válek, které změnily svět/, Válka v Iráku-prohrané vítězství. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, spol. s r.o., 2015. 262 s. ISBN 978--80-7429-630-7. S. 205-213.  
  17. HERMAN, Rainer. Konečná stanice Islámský stát? Selhání státu a náboženská válka v arabském světě. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Academia, 2016. 115 s. ISBN 978-80-200-2607-1. S. 99-100.  
  18. HECHT, Emmanuel; SERVENT, Pierre. Krvavé století 1914 - 2014 /Dvacet válek, které změnily svět/-Libye: od tyranie k anarchii. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, spol. s r.o., 2015. 262 s. ISBN 978-80-7429-630-7. S. 2015 - 224.  
  19. ČTK. Itálii hrozí nový příliv uprchlíků. V Libyi čeká přes čtvrt milionu migrantů, tvrdí zmocněnec OSN. aktuálně.cz [online]. 16. 9. 2016 [cit. 10. 12. 2016]. Dostupné online.  

Související články[editovat | editovat zdroj]