Asymetrická válka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Asymetrická válka je takový konflikt, jehož strany se výrazně liší svými vojenskými silami nebo se výrazně liší jejich taktika.

Příkladem asymetrické války je válka v Kosovu v roce 1999. V polovině roku 1996 začali ozbrojení bojovníci za nezávislost Kosova a teroristé z Kosovské osvobozenecké armády útočit proti představitelům srbské vlády v této oblasti. Západ se marně snažil usmířit znepřátelené kosovské politické síly. Díky přístupu srbského vůdce Slobodana Miloševice došlo k militarizaci Kosova a bojovému nasazení Kosovské osvobozenecké armády a na to odpověděly místní srbské milice "etnickými čistkami". Aby bylo zastaveno toto násilí, ale i z jiných důvodů /např. potřeba vnucení americké nadvlády Evropanům/, rozhodly Spojené státy a NATO o provedení mise, která byla označena jako humanitární. Tehdejší americký prezident Bill Clinton hovořil o nutnosti postavit se na stranu trpících obětí a tím zajistit mír, svobodu a stabilitu v Evropě. 24. března 1999 byly zahájeny letecké útoky na Bělehrad a další města. Díky velkému množství náletů spojených s intenzivním bombardováním a s využitím nejmodernější vojenské techniky byla mise do tří měsíců ukončena: 10. června 1999. Proti použitým zbrojním systémům neměly jakkoliv zkušené srbské ozbrojené síly žádnou šanci. Jednalo se o asymetrickou válku, jejíž výsledek byl předem jasný. Srbové se stáhli z Kosova a to se fakticky dostalo pod správu OSN.[1]

Dalším příkladem asymetrické války je válka v Iráku zahájená dne 20. 3. 2003 pod názvem Irácká svoboda, která byla odpovědí Spojených států na teroristické útoky 11. září 2001 a která v podstatě pokračuje dodnes. Americký prezident George Walker Bush byl spolu se svými nejbližšími spolupracovníky, mezi kterými se zvlášť angažoval ministr obrany Donald Rumsfeld, odhodlán uskutečnit vojenskou invazi do Iráku s cílem svrhnout Saddáma Husajna a jeho režim nahradit novou vládou. RB OSN nedala k válečnému tažení mandát[2], Berlín a Paříž se otevřeně distancovaly, Moskva nenabídla souhlas a mezinárodní veřejné mínění pochyboval či dokonce bylo proti zásahu. Přes početné námitky Američané odmítli pozměnit vlastní politiku a trvali na svém jednostranném rozhodnutí. Washington, který podpořily pouze Londýn a Canberra, se ujal vedení užší koalice. Díky vojenské a technologické převaze a přímému postupu bylo dosaženo cíle velice rychle. Přípravná letecká operace užívala velice silné bomby. Po zničení slabé protivzdušné obrany přelétávala neustále letadla bez lidské posádky. Bylo to právě letectvo, které využilo kompletní systém nově vyprojektovaných zbraní. Američané prováděli na irácké síly nepřetržitý, denní a noční útok. 1. května 2003 mohl americký prezident George W. Bush prohlásit, že vojenská mise skončila.[3]

Se skončením vojenské mise však neskončily místní problémy: došlo sice ke svržení Saddáma Husajna, ale na povrch vypluly rozdíly uvnitř místní vládnoucí síly. Nová, Američany nastolená, vláda nedokázala komunikovat s iráckým obyvatelstvem. Několik místních vojenských frakcí se spojilo v ozbrojeném odporu proti Spojeným státům. Nedostatečná kontrola hranic umožnila, že se v následujících měsících do Iráku stáhli násilníci a extremisté z jiných zemí islámského společenství a zahájili tam dlouhodobou vzbouřeneckou válku. Tu doplňují krutým zabíjením všech, které považují za zrádce a kolaboranty.[4]  Na území Iráku byl založen tzv. Islámský stát, který se později přesunul i na území Sýrie.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. LABANCA, Nicola. Válečné konflikty dneška /od roku 1945 do současnosti/. 1. vyd. Praha : Fortuna Libri, 2009. 287 s. ISBN ISBN. S. 232-234.  
  2. EICHLER, Jan. Legální a nelegální války v dnešním světě. Vojenské rozhledy. , roč. 2012, čís. 3, s. 16-47. [ISSN Dostupné online].  
  3. LABANCA, Nicola. Válečné konflikty dneška /od roku 1945 do současnosti/. 1. vyd. Praha : Fortuna Libri, 2009. 287 s. ISBN ISBN. S. 251-256.  
  4. EICHLER, Jan. Legitimní a nelegitimní války po roce 1990. Vojenské rozhledy. , roč. 2012, čís. 4, s. 12-24. [ISSN Dostupné online].  

Související články[editovat | editovat zdroj]