Bitva u Tours

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Bitva u Tours
konflikt: Islámská expanze do Evropy
{{{alt}}}
Karel Martel (vlevo) a Abd ar-Rahmán (vpravo) v bitvě u Tours
trvání: mezi 10. a 25. říjnem 732
místo: mezi městy Tours a Poitiers zvané Moussais-la-Bataille, Francie
zeměpisné souřadnice:
výsledek: drtivé vítězství Franků
strany
Umajjovský chalífátUmajjovský chalífát Umajjovský chalífát (Arabové, Berbeři) Franská říšeFranská říše Franská říše

západofranští spojenci

pohanští žoldnéři
z povodí Rýna (Sasové aj.) a ostatní cizí evropské oddíly

velitelé
Abd ar-Rahmán Karel Martel
Odo Akvitánský

síla
30 000–50 000 mužů
dle jiných odhadů
až 80 000
arabský zdroj: až 50 000
na počátku tažení
10 000–20 000 mužů,
podle jiných odhadů
od 30 000 až 80 000
ztráty
odhadem 12 000 odhadem 1 000–1 500

Bitva u Tours známá také jako Bitva u Poitiers se odehrála někdy mezi 10. a 25. říjnem roku 732. Byla důležitou bitvou během umajjovské invaze do Galie, v niž se střetli franské a akvitánské[1][2] síly vedené Karlem Martelem s umajjovským vojskem pod vedením emíra Abd ar-Rahmána. Výsledkem bylo vítězství franských a akvitánských sil vedených Karlem Martelem.

Podrobnosti o bitvě, včetně počtu bojovníků a její přesné lokace, jsou ze zbylých zdrojů nejasné. Většina zdrojů souhlasí s tím, že Umajjovci měli početnější vojsko, ale utrpěli těžší ztráty. Je pozoruhodné, že franské jednotky evidentně bojovaly bez těžké jízdy. Bojiště se nacházelo někde mezi městy Poitiers a Tours, v Akvitánii, poblíž hranic s tehdy samostatným vévodstvím Akvitánie vedené Odem Akvitánským.

Vůdce Umajjovců, Abd ar-Rahmán padl v boji a jeho vojska se po bitvě stáhla. Bitva pomohla položit základy Karolinské říše a franské nadvlády v západní Evropě pro příští století. Většina historiků se shoduje v názoru, že franská nadvláda v západní Evropě formovala osud tohoto kontinentu a bitva u Tours tuto nadvládu potvrdila. Bitva je zároveň považována za konec středověké muslimské invaze do západní Evropy

Cesta k Tours[editovat | editovat zdroj]

Muslimští Maurové obvykle obcházeli východní výběžky Pyrenejí, podél Středozemního moře, a tak pobřeží Galie se pomalu dostávalo pod nadvládu muslimů. V roce 732 vyhlásil nezávislost Uthman ibn Naissa (též nazývaný Munuza), který uzavřel spojenectví s akvitánským vévodou Odou, čímž vypověděl vazalství Umajjovcům. Ti jako odpověď vyslali mohutnou armádu, vedenou Abd ar-Rahmánem Al Ghafiqim. Z velikosti armády lze usuzovat, že měla nejen obnovit vazalství emirátu, ale významně ovlivnit i dění za Pyrenejemi. Emir Uthman ibn Naissa se Umajjovcům okamžitě vzdal a jeho síly byly začleněny do Al Ghafiqiho vojska, které pokračovalo dál do Galie směrem k Bordeaux. Před městem se střetli s vojskem Oda Akvitánského. Proti zdrcující početní převaze i proti početné jízdě neměli Akvitánci šanci. Odo prohrál a prchl z bitvy.[3] Muslimové následně vyplenili Bordeaux a pokračovali dál na východ, kde vydrancovali Tours a poté oblehli i jižně ležící Poitiers. Karel Martel mezitím zformoval franské síly a vydal se muslimským silám naproti. Předvoje obou armád se střetly nečekaně a oba vojevůdci byli překvapeni silou nepřítele. Ani jeden z velitelů nečekal, že se protivník dostal tak daleko. Abd ar-Rahmán povolal vojsko od Poitiers a připravil se k bitvě, Frankové mezitím zaujali sevřenou pozici mezi dvěma místními toky.

Pohled na obě armády[editovat | editovat zdroj]

O bitvě se dochovalo jen velmi málo informací, historici se domnívají, že obě vojska byla početná. Z nepříliš spolehlivých zdrojů lze usuzovat, že muslimské síly měly dvou až čtyřnásobnou početní převahu.

Karel Martel se po příchodu k moci rozhodl vybudovat profesionální vojsko, s kterým svedl řadu bojů při sjednocování Franské říše. Tito veteráni tvořili jádro jeho vojska v bitvě u Tours.[3] Zbylé vojsko bylo složeno z Franků, germánských spojenců a žoldnéřů z různých koutů říše. Celá koalice byla sestavena především ze zkušené a disciplinované těžké pěchoty. V tradiční výzbroji franského vojska byl krátký těžký meč (sax), kopí a vrhací sekera zvaná francisca.[3] Výzbroj vojáka doplňoval těžký štít. Pěchota utvářela útvary testudo (želva), stejně jako to dělaly oddíly římských legií.[3] Vedoucí silou byla družina Karla Martela a franské vojsko ještě doplňovalo nepočetné jezdectvo.

Umajjovci, vyzbrojení a válčící v arabském stylu, nepoužívali těžkou pěchotu, ale disponovali početným a zkušeným jezdectvem. Dále disponovali obrněnými jezdci, katafrakty, kteří se mohli přiblížit k protivníkovi a zaútočit oštěpy i mečem.[3] Základem taktiky byl sled rychlých manévrů, ať už skutečných, nebo předstíraných s následným napadením nepřítele v nevýhodné pozici. Část muslimského vojska pak tvořila lehká pěchota.

Bitva[editovat | editovat zdroj]

Bitva začala potyčkami mezi oběma vojsky, které poměřovaly své síly. Po překvapivém zjištění na obou stranách, že na sebe narazily hlavní síly, oba protivníci postavili tábory a chystali se na rozhodující střet. Frankové zaujali těsnou formaci, nedlouho poté Abd ar-Rahmán vyslal lehké jezdectvo, aby zaútočilo na těsně nahloučenou franskou formaci a pokusilo se jí rozdělit, buď přímo při útoku, nebo při předstíraném ústupu. Muslimové metali na protivníky oštěpy, na což franští pěšáci odpověděli svými sekyrami - fraciskami. Umajjovci proto zahájili ústup, Frankové na ústup protivníka nereagovali a zachovali pozici. Umajjovci zaútočili znovu, tentokrát katafrakty, ale koně odmítli běžet do útoku proti hradbě kopí. Muslimské oddíly se o to pokusily ještě několikrát, tentokrát s podporou pěchoty, ale nikdy nedokázaly proniknout těsnými řadami protivníka. Opakovanými útoky docházelo ke ztrátám katafraktů, kteří byli elitou arabského vojska. Situace se opakovala i následujícího dne, kdy padla většina katafraktů. Třetí den Karel Martel očekával, že protivníkovi dorazí posily a začne další útok, a tak nedal rozkaz k pochodu do útoku, ale vojsko seřadil do formace. Když muslimský protiútok nepřicházel, vyslal zvědy, kteří zjistili, že tábor nepřítele je opuštěný.[3] V boji padl i muslimský vůdce Abd ar-Rahmán s celou svou elitní gardou. Padl v poslední fázi bitvy během franského protiútoku, když se snažil zastavit hromadný útěk svých vojáků.[3]

Přímé ztráty umajjovské armády převýšily ztráty Franků desetinásobně, podle některých zdrojů až dvacetinásobně. V bitvě padl i Abd ar-Rahmán. Bitva neměla jen regionální význam, ale předznamenala pád Umajjovské dynastie a znamenala konec postupu Arabů v Evropě. Opozice v chalífátu se obrátila proti Umajjovcům a 18 let po bitvě Umajjovce nahradila dynastie Abbásovců. Naopak rod Pipinovců, z něhož pocházel Karel Martel, byl na vzestupu. Vnuk Karla Martela Karel Veliký se stal císařem Římské říše.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Schlacht von Tours und Poitiers na německé Wikipedii.

  1. BACHRACH, Bernard S. Early Carolingian Warfare: Prelude to Empire. [s.l.]: University of Pennsylvania Press Dostupné online. ISBN 978-0-8122-2144-2. S. 276. (anglicky) 
  2. FOURACRE, Paul. The Age of Charles Martel - Paul Fouracre na straně 87 cituje Vita Eucherii, edici W. Levisona, Monumenta Germaniæ Historica, Scriptores Rerum Merovingicarum VII, strany 46–53. [s.l.]: Routledge Dostupné online. ISBN 978-1-317-89848-1. (anglicky) 
  3. a b c d e f g Bitva u Poitiers, bitva u Tours, Karel Martel, 732, Abdul er Rahman,. Sedmá Vlna [online]. Sedmá vlna, 2012-10-10 [cit. 2021-06-30]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]