Bitva u Tours

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Bitva u Tours
konflikt: Islámská expanze do Evropy
{{{alt}}}
Karel Martel (vlevo) a Abd ar-Rahmán (vpravo) v bitvě u Tours
trvání: mezi 10. a 25. říjnem 732
místo: mezi městy Tours a Poitiers zvané Moussais-la-Bataille, Francie
zeměpisné souřadnice:
výsledek: drtivé vítězství Franků
strany
Umajjovský chalífátUmajjovský chalífát Umajjovský chalífát (Arabové, Berbeři) Franská říšeFranská říše Franská říše

západofranští spojenci

pohanští žoldnéři
z povodí Rýna (Sasové aj.) a ostatní cizí evropské oddíly

velitelé
Abd ar-Rahmán Karel Martel
Odo Akvitánský

síla
30 000–50 000 mužů
dle jiných odhadů
až 80 000
arabský zdroj: až 50 000
na počátku tažení
10 000–20 000 mužů,
podle jiných odhadů
od 30 000 až 80 000
ztráty
odhadem 12 000 odhadem 1 000–1 500

Bitva u Tours známá také jako Bitva u Poitiers se odehrála někdy mezi 10. a 25. říjnem roku 732. Byla důležitou bitvou během umajjovské invaze do Galie, v niž se střetli franské a akvitánské[1][2] síly vedené Karlem Martelem s umajjovským vojskem pod vedením emíra Abd ar-Rahmána. Výsledkem bylo vítězství franských a akvitánských sil vedených Karlem Martelem.

Podrobnosti o bitvě, včetně počtu bojovníků a její přesné lokace, jsou ze zbylých zdrojů nejasné. Většina zdrojů souhlasí s tím, že Umajjovci měli početnější vojsko, ale utrpěli těžší ztráty. Je pozoruhodné, že franské jednotky evidentně bojovaly bez těžké jízdy. Bojiště se nacházelo někde mezi městy Poitiers a Tours, v Akvitánii, poblíž hranic s tehdy samostatným vévodstvím Akvitánie vedené Odem Akvitánským.

Vůdce Umajjovců, Abd ar-Rahmán padl v boji a jeho vojska se po bitvě stáhla. Bitva pomohla položit základy Karolinské říše a franské nadvlády v západní Evropě pro příští století. Většina historiků se shoduje v názoru, že franská nadvláda v západní Evropě formovala osud tohoto kontinentu a bitva u Tours tuto nadvládu potvrdila. Bitva je zároveň považována za konec středověké muslimské invaze do západní Evropy

Cesta k Tours[editovat | editovat zdroj]

Muslimští Maurové obvykle obcházeli východní výběžky Pyrenejí, podél Středozemního moře, a tak pobřeží Galie se pomalu dostávalo pod nadvládu muslimů. V roce 732 vyhlásil nezávislost Uthman ibn Naissa (též nazývaný Munuza), který uzavřel spojenectví s akvitánským vévodou Odou, čímž vypověděl vazalství Umajjovcům. Ti jako odpověď vyslali mohutnou armádu, vedenou Abd ar-Rahmánem Al Ghafiqim. Z velikosti armády lze usuzovat, že měla nejen obnovit vazalství emirátu, ale významně ovlivnit i dění za Pyrenejemi. Emir Uthman ibn Naissa se Umajjovcům okamžitě vzdal a jeho síly byly začleněny do Al Ghafiqiho vojska, které pokračovalo dál do Galie směrem k Bordeaux. Před městem se střetli s vojskem Oda Akvitánského. Proti zdrcující početní převaze i proti početné jízdě neměli Akvitánci šanci. Odo prohrál a prchl z bitvy.[3] Muslimové následně vyplenili Bordeaux a pokračovali dál na východ, kde vydrancovali Tours a poté oblehli i jižně ležící Poitiers. Karel Martel mezitím zformoval franské síly a vydal se muslimským silám naproti. Předvoje obou armád se střetly nečekaně a oba vojevůdci byli překvapeni silou nepřítele. Ani jeden z velitelů nečekal, že se protivník dostal tak daleko. Abd ar-Rahmán povolal vojsko od Poitiers a připravil se k bitvě, Frankové mezitím zaujali sevřenou pozici mezi dvěma místními toky.

Pohled na obě armády[editovat | editovat zdroj]

O bitvě se dochovalo jen velmi málo informací, historici se domnívají, že obě vojska byla početná. Z nepříliš spolehlivých zdrojů lze usuzovat, že muslimské síly měly dvou až čtyřnásobnou početní převahu.

Karel Martel se po příchodu k moci rozhodl vybudovat profesionální vojsko, s kterým svedl řadu bojů při sjednocování Franské říše. Tito veteráni tvořili jádro jeho vojska v bitvě u Tours.[3] Zbylé vojsko bylo složeno z Franků, germánských spojenců a žoldnéřů z různých koutů říše. Celá koalice byla sestavena především ze zkušené a disciplinované těžké pěchoty. V tradiční výzbroji franského vojska byl krátký těžký meč (sax), kopí a vrhací sekera zvaná francisca.[3] Výzbroj vojáka doplňoval těžký štít. Pěchota utvářela útvary testudo (želva), stejně jako to dělaly oddíly římských legií.[3] Vedoucí silou byla družina Karla Martela a franské vojsko ještě doplňovalo nepočetné jezdectvo.

Umajjovci, vyzbrojení a válčící v arabském stylu, nepoužívali těžkou pěchotu, ale disponovali početným a zkušeným jezdectvem. Dále disponovali obrněnými jezdci, katafrakty, kteří se mohli přiblížit k protivníkovi a zaútočit oštěpy i mečem.[3] Základem taktiky byl sled rychlých manévrů, ať už skutečných, nebo předstíraných s následným napadením nepřítele v nevýhodné pozici. Část muslimského vojska pak tvořila lehká pěchota.

Bitva[editovat | editovat zdroj]

Bitva začala potyčkami mezi oběma vojsky, které poměřovaly své síly. Po překvapivém zjištění na obou stranách, oba protivníci postavili tábory a chystali se na rozhodující střet. Frankové zaujali těsnou formaci, nedlouho poté Abd ar-Rahmán vyslal lehké jezdectvo, aby zaútočilo na těsně nahloučenou franskou formaci a pokusilo se jí rozdělit, buď přímo při útoku, nebo při předstíraném ústupu. Muslimové metali na protivníky oštěpy, na což franští pěšáci odpověděli svými sekyrami. Umajjovci proto zahájili ústup, Frankové na ústup protivníka nereagovali a zachovali pozici. Umajjovci zaútočili znovu, tentokrát katafrakty, ale koně odmítli běžet do útoku proti hradbě kopí. Muslimské oddíly se o to pokusily ještě několikrát, tentokrát s podporou pěchoty, ale nikdy nedokázaly proniknout těsnými řadami protivníka. Opakovanými útoky docházelo ke ztrátám katafraktů, kteří byli elitou arabského vojska. Situace se opakovala i následujícího dne, kdy padla většina katafraktů. Třetí den Karel Martel očekával, že protivníkovi dorazí posily, a tak nedal rozkaz k pochodu do útoku, ale vojsko seřadil do formace. Když muslimský protiútok nepřicházel, vyslal zvědy, kteří zjistili, že tábor nepřítele je opuštěný.[3] V boji padl i muslimský vůdce Abd ar-Rahmán s celou svou elitní gardou. Padl v poslední fázi bitvy během franského protiútoku, když se snažil zastavit hromadný útěk svých vojáků.[3]

Přímé ztráty umajjovské armády převýšily ztráty Franků desetinásobně, podle některých zdrojů až dvacetinásobně. V bitvě padl i Abd ar-Rahmán. Bitva neměla jen regionální význam, ale předznamenala pád Umajjovské dynastie a znamenala konec postupu Arabů v Evropě. Opozice v chalífátu se obrátila proti Umajjovcům a 18 let po bitvě Umajjovce nahradila dynastie Abbásovců. Naopak rod Pipinovců, z něhož pocházel Karel Martel, byl na vzestupu. Vnuk Karla Martela Karel Veliký se stal císařem Římské říše.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Schlacht von Tours und Poitiers na německé Wikipedii.

  1. BACHRACH, Bernard S. Early Carolingian Warfare: Prelude to Empire. [s.l.]: University of Pennsylvania Press Dostupné online. ISBN 978-0-8122-2144-2. S. 276. (anglicky) 
  2. FOURACRE, Paul. The Age of Charles Martel - Paul Fouracre na straně 87 cituje Vita Eucherii, edici W. Levisona, Monumenta Germaniæ Historica, Scriptores Rerum Merovingicarum VII, strany 46–53. [s.l.]: Routledge Dostupné online. ISBN 978-1-317-89848-1. (anglicky) 
  3. a b c d e f g Bitva u Poitiers, bitva u Tours, Karel Martel, 732, Abdul er Rahman,. Sedmá Vlna [online]. Sedmá vlna, 2012-10-10 [cit. 2021-06-30]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]