Odo Akvitánský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Odo (Eudo)
vévoda akvitánský
Doba vlády asi 700 – 735
Tituly vévoda akvitánský
Narození mezi 660680?
Úmrtí 735
Nástupce Hunoald
Manželka Valtruda
Potomci Hunoald
Hatton
Remistan
Lampegia
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Odo (Eudo, Theudo) zvaný Veliký (třetí čtvrtina 7. století735) byl vévoda, vládnoucí v Akvitánském vévodství nejméně od roku 700 až do své smrti roku 735.

Životopis a vláda[editovat | editovat zdroj]

Původ[editovat | editovat zdroj]

Mince Chrariberta II. († 632)

Jeho rodinný původ je nejistý. Nejčastěji rozšířená obecná verze[1] předpokládá, že byl synem Boggise (či Bodegisela), údajného akvitánského vévody ze 7. století a jisté Ody, franské merovejské šlechtičny, nejčastěji ztotožňovanou ze svatou Chrodoarou, jinak zvanou též Oda z Amay (podle místa, kde založila klášter – Amay v dnešní Belgii). Samotný Bodegisel je pak vydávaný za prvorozeného syna dřívějšího akvitánského krále Chariberta II., kterého nechal roku 631 nebo 632 jeho nevlastní bratr Dagobert I. odstranit.

Celá rodová konstrukce má však mnoho nesrovnalostí. U Ody z Amay je uváděno datum úmrtí před rokem 634, roku 588 nebo 589 měla po smrti manžela Bodegisela opustit Akvitánii a usadit se v Amay jako řeholnice. Tento manželský pár je někdy označován i za možné rodiče Arnulfa z Met, jednoho ze zakladatelů pozdějšího mocného rodu Karolingů. O smrti vyslance Bodigysela informuje k roku 588 i Řehoř z Tours, stejně tak se zmiňuje o úmrtí jiného Bodigysela (vévody) již roku 584[2]. Ovšem ani jeden z nich nemůže být považován za rodiče vévody Oda, který se pravděpodobně narodil někdy mezi léty 660 až 680.

Porážka Saracenů před Toulouse Odem Velikým (rok 721), Histoire générale de Languedoc, 1756

Dílo jistého mnicha Mikuláše z Lutychu z 12. století Vita Landeberti episcopi Traiectensis auctore Nicolao Vita (et passio sancti) Lamberti (episcopi et martyris) Leodiensis[3] se zmiňuje i o životních příbězích Svatého Huberta, kdy je zde uvedeno, že sv. Hubert pocházel z vysoce urozené rodiny z Toulouse, které bylo hlavním sídlem Akvitánského vévodství, kdy jeho tetou byla sv. Oda, vdova po nedávno zesnulém vévodovi Bohggisovi. Podle Katolické encyklopedie[4] byl dokonce nejstarším synem akvitánského vévody jménem Bertrand a sv. Oda je sestrou vévodovi manželky Afre. Což ovšem nevylučuje jeho příbuzenský vztah s Odou (tedy že byla jeho tetou a Odo mohl být jeho bratranec).

Sigebert z Gembloux (kolem 1030 v Brabantě – 1112) se ve svém díle Chronicon[5] zmiňuje k roku 711 o úmrtí sv. Ody, manželky (tedy nikoliv vdovy) vévody akvitánského Boggise.

Zřejmě nejstarším pramenem o původu vévody Ody, vévody akvitánského, je dokument zvaný Alaonská Charta, vytvořený údajně na zadání krále Zápafranské říše Karla II. Holého roku 845.[6]. Účelem této listiny mělo být potvrzení vlastnictví kláštera a dalších statků v Alarconu.[7]. V rámci tohoto díla vznikl účelově rodokmen akvitánsko-gaskoňských vévodů, odvozený od výše zmiňovaného Chariberta II., kdy Boggis (nebo Bertrand) měl být po smrti mladšího bratra Chilpericha ušetřen a Dagobert mu měl dát do držení Akvitánii. Jenže Charibert II. zemřel rukou vraha sotva mezi 14. až 15. věkem, což dokazuje dílo Gesta Dagoberti I. regis Francorum[8] úmrtím druhé manželky jeho otce Chlothara II. Bertrady z Vermandois a sňatkem se Sichildou, matkou Chariberta, to přibližně k roku 618. Nelze tedy předpokládat, že by mohl mít staršího syna než Chilpericha, který jako dítě zemřel po vpádu jeho strýce Dagoberta do Akvitánie[9] nejpozději roku 632.

Roku 1856 vydal francouzský historik Joseph-François Rabanis dílo Les Merovingiens de Aquitanie, essay historique et critique de la Charte D'Alaon[10], kde dokázal, že Charta z Alaonu je falzum ze 17. století. Nelze-li na tomto dokumentu pro jeho nevěrohodnost stavět, znamená to, že rodový původ Ody Akvitánského je i podle historických pramenů velmi problematický. Snad jen s odkazem na jeho jméno lze usuzovat, že šlo o franského šlechtice s rodovou vazbou na Akvitánii a Gaskoňsko.

Období vlády do roku 720[editovat | editovat zdroj]

Počátek nástupu vlády Oda není historicky doložen. Vzhledem k jeho moci, která sahala až za Pyreneje, lze předpokládat, že využil občanské války ve Vizigótském království a následného vpádu muslimů na Pyrenejský poloostrov po roce 711 k rozšíření svého vlivu a území.

Počátkem druhého desetiletí 8. století jeho moc nebyla zatím na jihu ohrožena a v samotné Franské říši vypukly vnitřní rozbroje o moc po smrti majordoma Pipina II. Prostředního roku 714. Plectrude, vdova po tomto mocné majordomovi, musela čelit dvojí vzpouře, když neustrijská šlechta proti ní a jejímu nezletilému vnuku Theudoaldovi (s titulem majordoma) otevřeně povstala a vybrala si za svého majordoma jistého Raganfreda a její spojence porazila. Druhé nebezpečí vzniklo ze strany ambiciózního Karla Martela, který byl nelegitimním synem jejího manžela. Jeho příznivci ho osvobodili z vězení, kam ho Plectrude nechala vsadit a vyvolali proti ní povstání ve východní části Franské říše (v Austrasii).

O rok později, po smrti slabého merovejského krále Dagoberta III., se situace ještě více zkomplikovala, ale jisté bylo, že zkušený válečník Karel Martel má stále větší převahu. Porážka neustrijanů z roku 716 a především ta, která se odehrála 21. března 717 u Vinchy, přiměla neustrijského majordoma Raganfreda a krále Chilpericha II., který již ovládal pouze Neustrii a Burgundsko, aby začali jednat s novým spojencem – Odou Akvitánským,[11] který jim tuto pomoc přislíbil. Za spojenectví mu byl údajně přislíben titul krále, což ovšem bývá historiky zpochybňováno.

Okolnosti na jižních a východních hranicích vévodství ohrožované muslimy však Odu přiměly k tomu, aby začal s Karlem Martelem vyjednávat. Následující události navíc změnily mocenskou rovnováhu ve Franské říši ještě více na stranu Karla Martela. Ten v bitvě u Soissons roku 718 zasadil Chilperichovi II. a jeho majordomu Raganfredovi definivní úder. Král vyhledal azyl u Ody a jeho majordomus se později opevnil (roku 720) v Avengers, kde vzdoroval až do roku 731. Když roku 719 zemřel mladý austrasijský král Chlothar IV., Odo s Karlem Martelem uzavřel smír, vydal mu krále Chilpericha a ten ho uznal králem všech Franků.

Severovýchodní Iberie a jižní Galie kolem, 1. poloviny 8. století, vojenské kampaně a geopolitická situace

Saracénský vpád a bitva u Toulouse[editovat | editovat zdroj]

Po několika neúspěšných nájezdech se podařilo muslimským vojskům roku 720 pod vedením Al-Samh ibn Malika dobýt Narbonne a zachytit se ve vizigótské Septimánii. Odtud umajovský chalifát dobýval či ohrožoval další místa v septimánské Francii, například Béziers, Nîmes či Montpellier. O rok později se rozhodli k dobytí hlavního sídla Akvitánie – Toulouse. Tou dobou se vévoda Odo pokoušel vyjednat pomoc u Karla Martela, ovšem marně, do Akvitánie se vrátil jen s pomocnými sbory Franků. Jeho armádu však posílili Baskové. Obléhané Toulouse se dočkalo pomoci dne 9. června roku 721, kdy Odo ze svými oddíly zaskočil obléhatele a uštědřil jim porážku. Dobová zpráva hovoří o třech stovkách tisíc mrtvých na straně muslimů,[12] ale reálné odhady se blíží ku čtyřem tisícům. Křesťanů padlo 1 200 až 1500. Samotný Al-Samh zemřel krátce po bitvě.[13][14]

Zpráva o vítězství nad muslimskými dobyvateli se záhy dočkala odezvy až v Římě[15] a byl veleben samotným papežem Řehořem II.

Saracéni nově obrátili svoji pozornost na oblast Burgundska. Sice již roku 722 utrpěli porážku v Hispánii v bitvě u Covadongy od asturského krále Pelaya, kterou se začíná období reconquisty, ale záhy napadli města Autun, Lyon a Avignon (725), tedy taková, která spadala pod přímou správu Franské říše. O této události informuje i Anales et chronica aevi Caroli,[11] ovšem s chybnými údaji v letopočtech.

Rozmístění armády Karla Martela u Tours roku 732

Rok 732: Bitva u Bordeaux a Tours[editovat | editovat zdroj]

Situace se změnila roku 730, když se walim (správcem) Al-Andalusu stal Abdul Rahman Al Ghafiqi. Ten totiž dohled nad celou rozsáhlou oblastí muslimské Hispánie a Septimánie přebíral v době, kdy vypukly rozbroje mezi dvěma hlavními složkami dobyvatelů – Araby a Berbery, kteří se cítili být od svých arabských pánů nedostatečně oceněni. Obsadili severnější část al-andaluské provincie, tedy tu méně úrodnou a hraničící s křesťanskými nepřáteli, v Africe na nich Arabové požadovali daň. To vše vedlo k tomu, že berberský správce Cerdanye (tehdy rozsáhlého území v severním Katalánsku) Uthman ibn Naissa (zvaný v křesťanských dílech jako Munuza) se roku 731 otevřeně postavil na odpor proti arabským pánům. S Odem Akvitánským uzavřel nespecifikovanou mírovou dohodu, která byla stvrzena sňatkem mezi Munuzou a Lampegieou, dcerou Ody. Toto manželské spojení bylo vnímáno ze strany Karla Martela jako zrada a ze strany Abdula Rahmana jako porušení dohody.[16][17]

Munuza byl záhy poražen, popraven a vítězný Abdul Rahman vtrhl se svým vojskem o počtu 70 000 až 80 000 válečníků do Akvitánie.[18] Osud Lampegie není znám. Mezitím uspořádal proti Odovi výpravu i Karel Martel, byť se podle pokračovatelů Fredegarova díla Saracénská vojska s Odou střetla u Bordeaux, kde zvítězila. Vévoda ustoupil k řece Garonně[19], zde však byl zaskočen, protože muslimské vojsko obešlo jeho armádu a překvapivě zaútočilo ze zálohy. Následky byly pro vévodu katastrofální, jeho armádu Saracéni rozdrtili, bezbranné město Bordeaux jim bylo vydáno napospas a vydrancováno.[16][20] Pak se vydali do Poitiers, kde vypálili kostel sv. Hilaria. Akvitánský vévoda se obrátil o pomoc k mocnému franskému majordomovi. Karel Martel si byl vědom, že je nutné zastavit muslimskou invazi a ochránit křesťanstvo a akvitánský vévoda musel zřejmě obnovit svůj vazalský slib k Franské říši.

Franská armáda čítala sotva třetinu oproti počtu nepřátel,[21] ale Karel Martel dokázal několik dní úspěšně taktizovat, nakonec saracénské vojsko dne 23. října 732 porazil v bitvě u Tours a zastavil tak muslimskou invazi do Evropy. Abdul Rahman v bitvě padl a zbytek jeho vojska se stáhl zpět za Pyreneje.[16]

O konci života akvitánského vévody toho příliš známo není. Některé zdroje mylně informují o úmrtí roku 728[11][22] a následné výpravě Karla Martela do Akvitánie, ale jde o špatnou interpretaci a spojení událostí roku 732 a následně roku 735, kdy Odo podle Fredegarových pokračovatelů skutečně zemřel[19] a Karel Martel podnikl výpravu do Akvitánie.

Odo Veliký ve franských letopisech[editovat | editovat zdroj]

Romantizová fotografie od Manuela Compañy zobrazující Munuzu a Lampagii, rok 1901
Akvitánie a Gaskoňsko v době Odona Velikého (1. pol. 8.st.)

Odova katastrofální porážka u Bordeaux, oproti zářnému vítězství Karla Martela nad křesťanskými nepřáteli, na prestiži nepřidala, nehledě k tomu, že se spolčil s berberskými rebely. Franskými a později i francouzskými kronikáři byl v některý případech líčen jako zbabělec a křivopřísežník, ale takové hodnocení vévodových činů se stalo tendenčním, když bylo třeba zdůrazňovat oslavné činy významných představitelů karolínské dynastie a nikoliv jejich oponentů. Nakonec – vévoda Odo si i přes své formální vazalství k Franské říši udržel nezávislé postavení a v politické rovině je tedy srovnatelný s postavením prvních Přemyslovců.

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Odo byl údajně ženat s Valtrudou (Waltrudou), dcerou vévody Walachia,[1] který měl být údajně nejmladším synem Arnulfa z Met,[23] což by znamenalo, že Valtruda a Karlův otec Pipin II. Prostřední byli bratranec a sestřenice, ovšem příliš průkazné to není.

Odo a Valtruda měli mít spolu čtyři děti:

  • Hunoald, který se po otcově smrti stal akvitánským vévodou, ale vzepřel se majordomovi Pipinovi Krátkému, který ho po vítězném tažení roku 744 poslal do kláštera. Na jeho místo byl dosazen syn Waiofar, který taktéž rebeloval. Po jeho smrti roku 768 Hunoald údajně uprchl z kláštera a postavil se do čela povstání, ale následně byl zrazen gaskoňským vévodou Lupem II. a předán Karlovi Velikému. Jiná verze hovoří o tom, že se jednalo o syna Waiofara Hunoalda II.
  • Hatto, jehož potomci byli spřízněni s gaskoňskými vévody
  • Remistan († 768), který zemřel v boji
  • Lampagie, provdaná za berberského správce Cerdanye Munuzu, po jehož smrti není další osud znám, zřejmě skončila v některém harému významného muslimského vládce.[16]

Rozsah panství[editovat | editovat zdroj]

Není přesně zdokumentován, ale dá se předpokládat, že hranice Akvitánského vévodství zůstalo ve svých hranicích tak, jak tomu bylo v dobách silných merovejských králů, zahrnovalo převážnou část jihozápadu dnešní Francie, tedy od pobřeží Atlantického oceánu od Pyrenejí až na sever k ústí řeky Loire, kdy tato řeka tvořila hranici se zbytkem Franské říše. Výjimku tvořila pouze Septimánie, která byla až do svého dobytí muslimskými nájezdníky součástí Vizigótského království. Odova moc údajně sahala až za Pyrenejské pohoří, a to přinejmenším do Baskicka, severní části historické Kantábrie a Navarry, to však zřejmě pouze v poměrně krátkém období, kdy se království Vizigótů rozpadalo pod náporem muslimského vpádu, až po ovládnutí samotnými muslimy či se stalo součástí Asturského království. Tento celek s částí jižní Akvitánie tvořilo Gaskoňské vévodství.

Obzvláště oblast Akvitánie byla vnímána jako vyspělá část Franské říše, více romanizovaná než její zbytek, bohatá na úrodu, zvěř i přírodní bohatství. Bohatá síť církevních sídel svědčila o kulturní vyspělosti, vzdělanosti a pro vznešené Franky bylo držení zdejší půdy nejen ekonomicky výhodné, ale i věcí prestiže. Na druhou stranu zde existovala jižní část vévodství – Baskicko, přijímána Franky jako barbarské území.[15]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ŘEHOŘ Z TOURS. O boji králů a údělu spravedlivých: Kronika Franků: dějiny v deseti knihách. Překlad Jaromír Kincl. Praha: Odeon, 1986. 664 s. (česky) 
  • FOURACRE, Paul. The Age of Charles Martel. Harlow: Longman, 2000. (anglicky) 
  • COLLINS, Roger. Evropa ranného středověku 300 - 1000. Překlad Martin Hořák. Praha: Vyšehrad, 1991. 480 s. ISBN 80-7021-660-3. (česky) 
  • ARTETA, Antonio Ubieto. Dějiny Španělska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1995. 911 s. ISBN 80-7106-117-4. (česky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]