Akvitánské vévodství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Akvitánské vévodství
Ducat d'Aquitània
Duché d'Aquitaine
 Franská říše 6021453 Guyenne 
Francouzské království 
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
geografie
Mapa
Mapa Francie roku 1154, kdy Akvitánii vládla Eleonora Akvitánská a nacházela se v té části Francie, která patřila Plantagenetům, panovníkům zejména Anglie.
neurčeno
obyvatelstvo
středověká latina, stará okcitánština
státní útvar
mateřská
(nadřazená)
země:
Státní útvary a území
Předcházející:
Franská říše Franská říše
Nástupnické:
Guyenne Guyenne
Francouzské království Francouzské království

Akvitánské vévodství (okcitánsky Ducat d'Aquitània, francouzsky Duché d'Aquitaine, anglicky Duchy of Aquitaine) byl středověký státní útvar existující mezi lety 602 a 1453. Tradičně se takto označuje území formálně spadající pod francouzskou korunu mezi 10. a 13.stoletím rozkládajícím se přibližně mezi Atlantským oceánem, tokem řeky Loire, Francouzským středohořím a řekou Dordogne.

Původně se název Akvitánie užíval pro římskou provincii ležící jižně od řeky Garonna. Dnešní stejnojmenný francouzský departament na jihozápadě země odpovídá rozsahem pozůstatku anglického panství ve Francii u Atlantského oceánu z počátku 13.století po porážce u Bouvines, pro které se později začal užívat název Guyenne, převzatý z lidové zkomoleniny Aguyenne. Poprvé byl oficiálně užit v Pařížské smlouvě z roku 1259. Anglické království se v průběhu Stoleté války pokusilo o znovunabytí dřívějšího území Anjouovské říše, ale roku 1453 ztratilo i poslední významné državy na půdě Francouzského království.


Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Rané údobí[editovat | editovat zdroj]

Prehistorie[editovat | editovat zdroj]

Oblast historického území Akvitánie nebo jeho příhraničí se řadí k těm, které nám poskytují zajímavé informace o osídlení Evropy už od nejstarších dob. Na nálezy z období středního a mladšího paleolitu je pak obzvlášť štědrý departement Dordogne, kde byla učiněna řada objevů v různých jeskynních lokalitách.[1][2]. V departementu Charente v jeskyni Fontéchevade byly nalezeny fragmenty lebky patřící protoneandrtálci, ovšem ne zcela průkazně[3]. Nejstarší pravěká kultura spojena s nálezy neandrtálce nese svůj název podle jeskyně Le Moustier v Dordogne (kultura Moustérien), podobně pak kultura Micoquien nese svůj název po lokalitě La Micoque. Kostry osmi neandrtálců byly nalezeny v jeskyni La Ferrassie[4] západně od řeky Vézère, přítoku Dordogne. Ta této řece u obce Tursac se nalézá lokalita Abri de la Madeleine, která dala jméno nejmladší kultuře mladšího paleolitu - kultuře Magdalénien[5]. Z této oblasti také pochází tzv. Žena s rohem správněji Venuše z Laussel, patřící ke kultuře Gravettien. Nejedná se však o klasickou Venuši[6]. Mnohem severněji po řece Vézère se nachází jeskynní komplex Lascaux[7], zapsaný do dědictví UNESCO pro svoje ojedinělé jeskyní malby[8], naopak jižně od Tursacu je místo objevení nejstaršího typu člověka Homo sapiens sapiens, známého také jako člověk kromaňonský.


Období Římanů a Vizigótů[editovat | editovat zdroj]

vývoj Akvitánie a Galie v době Římské říše

Nejstarší známí obyvatelé starověké Akvitánie (pozdější oblasti Gaskoňsko) na sever od Pyrenejí až k řece Garonna byli Akvitánci, hovořící akvitánským jazykem náležejícím k předindoevropským izolovaným jazykům, příbuzný s iberštinou a blízký dnešní baskičtině. Zbývající území historické Akvitánie bylo součástí keltské Galie, osídlené Galy nejpozději v 7. století př.n.l. a jak uvádí starověký řecký spisovatel Strabón, Akvitánci a Galové se lišili jak vzhledem, tak i jazykem.[9]. Akvitánských kmenů bylo přibližně 20 a 12 galských.

Do područí Římské říše byla Akvitánie uvalena během galských válek vedené v letech 5850 př. n. l. Gaiem Juliem Caesarem, kdy roku 56 př .n. l. byli Akvitánci a pomocné sbory z Baskicka v čele s místním vládcem Adiatuanem poraženi římským velitelem Publiem Liciniem Crassem († 53 př. n. l.), synem triumvira Marcuse Licinia Crassa[10].

V roce 27 př. n. l. provedl císař Augustus správní reformu na území Galie. Nově vytvořená provincie Gallia Aquitania zahrnovala nejen dřívější oblast pod Pyrenejemi, ale nově i území sahající až k Loiře, takže její rozloha se rozrostla na zhruba třetinu dřívější Galie.

Roku 297 došlo za císaře Diokleciána k další reorganizaci Římské říše, kdy byla Gallia Aquitania rozdělena na Aquitania Prima, Aquitania Secunda a Novempopulania, ta se rozprostírala na území dřívější caesarské Akvitánie a stále si udržovala svoji jazykovou odlišnost. V 7. století se přeměnila v Gaskoňské vévodství. Aquitania I a II téměř odpovídaly velikosti středověkého Akvitánského vévodství.

Poslední den roku 406 překročilo zamrzlý Rýn nebývalé množství germánských kmenů, které se postupně, ale nezávisle přesouvaly celou západní částí Římské říše, což bylo provázeno pustošením, kterému se nevyhnula ani oblast Akvitánie.

Germánský kmen Vizigótů získal roku 376 od císaře Valense azyl na území Římské říše, ale již roku 378 se římské a vizigótské vojsko střetlo v bitvě u Adrianopole, kde byli Římané jasně poraženi. Později (roku 410) vizigótské vojsko vyplenilo Řím, ale císař Honorius ve snaze najít kompromis, nabídl novému vládci vizigótského lidu Athaulfovi v pozici foederátů (spojenců) území v západní Galii - Akvitánii. Od roku 412 se Vizitóti usadili v pásu země od města Tolosa (Toulouse) až k ústí řeky Garonna a roku 418 získal vůdce Vizigótů Wallia celé území dřívější Aquitania Secunda (západní část Akvitánie) a Novempopulanii. Do roku 475 vizigótští králové ovládli celé zbývající území Akvitánie, západní část provincie Gallie Narbonensis ovládli mezi léty 466 - 477. Roku 476 se západní část Římské říše zcela rozpadla a zanikla.

Avšak na severní hranici vizigótského království se začal rychle formovat nový germánský stát Franků. Jejich král Chlodvík na jaře roku 507 v bitvě u Vouillé Vizigóty porazil a ti ztratili celé území Akvitánie. Zbytek jejich království za Pyrenejemi (budoucí Gaskoňsko) ovládli Frankové mezi léty 531 - 553. Vizigóti si udrželi pouze území Septimánie při pobřeží Středozemního moře.


Franská nadvláda[editovat | editovat zdroj]

Merovejská Akvitánie[editovat | editovat zdroj]

Gundovaldova uzurpace Akvitánie 584-585
Akvitánské království Charibeta II.

Akvitánie se řadila k hospodářky silným částem Římské říše v čele s galo-románskou velkostatkářskou aristokracií i klérem.[11] Nic na tom nezměnila ani nadvláda ariánských Vizigótů, i když tlak na domácí katolickou církev existoval. To se změnilo vítězstvím Franků, kteří byli stejného vyznání jako domácí obyvatelstvo.

Merovejovská dynastie se řídila salický právem, což v praxi znamenalo, že po smrti panovníka se území rozdělilo mezi jeho mužské potomky. Tak po smrti Chlodvíka roku 511 se Franská říše rozdělila mezi jeho syny. Jestliže mělo tradiční území Franků předem jistou dělbu na územní jednotky (Neustrie a Austrasie), zbytek říše bylo děleno bez většího ohledu na historická území. Akvitánie (včetně dřívější Novempopulanie) se roztříštila na tři části stýkající se přibližně na dnešní hranici departamentů Vienne, Haute-Vienne a Charente. Akvitánie jako celek ztratila svoji identitu i důležitost, a to téměř na dvě století, i když právě pro svoji odlehlost (a to platilo především pro vzdálenější území za řekou Garonnou) se stala lákavým místem pro nejrůznější uzurpátory.

Roku 555 zemřel franský král Theobald sídlící v Remeši, ke kterému patřilo i území západní části Akvitánie. Celé dědictví po mladém bezdětném králi zabral jeho prastrýc Chlotar a do Akvitánie vyslal syna Chrama († 560) jako správce. Ten však překročil svoji pravomoc a za podpory strýce Childeberta, franského krále v Paříži, se pokusil zmocnit centrální části Akvitánie. Lstí sice přiměl svoje nevlastní bratry Chariberta a Guntrama k odchodu, ale po smrti strýce Childeberta roku 558 utekl do Bretaně, odkud spolu s králem Conomorem škodil svému otci. Frankové je porazili, Chram byl chycen a zabit, jeho ženu a děti uvěznili v jednom přístřeší a to zapálili ...

Po smrti Chlotara roku 561 byla říše rozdělena podobným klíčem jako dříve, ale spory mezi bratry, které měly na svědomí manželky dvou z nich - Brunhilda a Fredegunda, království značně oslabily. Již v roce 582 se objevil jistý Gundovald[12] na pozvání velmože Guntrama Bosa. Gundovald (nebo Gondovald) dlouhou dobu pobýval v Byzantské říši, kam utekl ze své vlasti. Když byl dítě, jeho matka přišla za králem Childebertem, aby se ho ujal, že chlapec je synem krále Chlotara, který ho však odvrhl. Ale Chlotar požádal svého bratra o vydání chlapce a opět ho zapřel. Kněžskému údělu unikl nelegitimní syn útěkem ze země. Jeho návrat nezačal právě dobře, jelikož právě velmož Guntram Boso ho oloupil o část pokladu, který si přivezl. I tak si našel mezi aristokracií v Akvitánii četné příznivce a jeho moc začala narůstat. Roku 584 byl provolán králem a začal zabírat města. Nakonec byl nucen se i s vojskem stáhnout za řeku Garonnu, stále pronásledovaný vojsky krále Guntrama. Ve městě Comminges ho zradili jeho spojenci a vydali poslům Guntrama. Mezi těmi byl i Guntram Boso, který mu v krátké potyčce roztříštil hlavu kamenem[13]. Obránci pevnosti byli zmasakrováni a po nějakém čase neunikl královské pomstě ani velmož Guntram Boso za svoji dřívější zradu.[14].

V posledních dvou desetiletích 6. století začaly přes Pyreneje pronikat Baskové. Merovejští králové tak roku 602 zřídili vévodství Wasconia, které sahalo až přes Pyreneje do Hispánie. Že byl tento krok nedostačující vypovídá skutečnost, že roku 629 po smrti Chlotara II. nový vládce Franků Dagobert ustanovil nevlastního bratra Chariberta králem Akvitánie. Byl to první legitimní vládce s tímto titulem, ale jeho území tvořila dřívější Novempopulanie, území budoucího hrabství toulouského a jihozápadní část Akvitánie. Roku 632 se ale stal pro Dagoberta nepohodlným a dal ho zavraždit, stejně tak krátce na to jeho syna. Dagobert zemřel roku 639 a moc vládnoucí dynastie začala pozvolna upadat a přecházet do rukou majordomů.

Zrod prvního vévodství[editovat | editovat zdroj]

Akvitánie a Gaskoňsko v době Odona Velikého (1. pol. 8.st.)

Roku 660 byl vévodou Akvitánie ustanoven jistý Felix, velmož z Toulouse galorománského původu. Jeho svrchovanost nad územím, které bylo přibližně o stejné velikosti jako království Chariberta, trvala zhruba 10 let. Jeho nástupcem i oponentem byl Lupus, údajný syn dcery Chariberta a zároveň pocházel z místní baskické šlechty. O jeho existenci se dochovaly jen střípky, například, že roku 673 zaútočil na město Béziers v Septimánii či roku 676 na město Limoges při severních hranicích svého vévodství. Vévodství se vymanilo z vlivu Francké říše, ale o dalším osudu vévody toho není mnoho známo.[15], podle jiných pramenů panoval ještě počátkem 8. století[16].

Vévoda Odo († 735) se těšil naprosté nezávislosti na Franské říši, která se dlouhodobě zmítala v občanské válce. Doba počátku jeho vlády není přesně známa, zřejmě byl přímým nástupcem po Lupusovi. Významné pocty se mu dostalo od franského (neustrijského) krále Chilpericha II., který po porážce u Vinchy roku 717 austrasijským majordomem Karlem Martellem Oda obdaroval prostřednictvím svého majordoma Raganfreda roku 718 královským titulem a tím fakticky potvrdil jeho nezávislost.[17], protože potřeboval silného spojence. Odo zpočátku dorazil se svoji baskicko-akvitánskou armádou, ale porážka Chilpericha II. v bitvě u Soissons roku 719 a pro nebezpečí muslimského vpádu z jihu Odu přiměla, aby ze spojenectví vycouval a následujícího roku s Karlem Martellem uzavřel dohodu.

Muslimský vpád během deseti let zcela změnil jihozápadní část Evropy. Umajjovci ovládli téměř celý Pyrenejský poloostrov s výjimkou nejodlehlejších horských oblastí (Asturie). Roku 718 správce Al-Andalusu (arabský název pro muslimskou Hispánii) Al-Hurr dobyl Narbonne a ovládl část Septimánie. Jeho nástupce Al-Samh však roku 721 neúspěšně obléhal Toulouse, hlavní sídlo Akvitánie, byl poražen a smrtelně zraněn v bitvě u Toulouse právě (králem ?) Odou, který byl tak první z evropských panovníků, který dokázal Maury porazit[18].

(Král) Odo se snažil narušit jednotu muslimů a zároveň zajistit svoji jižní hranici. Oženil roku 731 svoji dceru Lampagii[19] s berberským guvernérem muslimské Katalánie Munuzou (vlastním jménem Uthman ibn Naissa). Karel Martell to vnímal jako porušení dohody a stejného roku vytáhl vojensky proti Akvitánii. Mezitím se Munuza vzbouřil proti generálnímu guvernérovi Al-Andalusu, byl však poražen a popraven. Muslimové podnikli trestnou výpravu proti Odovi a postoupili až k Bordeaux. Po porážce svých vojsk se Odo musel obrátit na pomoc ke Karlu Martellovi, který roku 732 muslimskou expedici z Al-Andalusu v bitvě u Tours (někdy uváděno jako bitva u Poitiers) porazil, čímž pravděpodobně odradil muslimské vládce od dalšího pronikání do Evropy.

Odo si titul vévody podržel až do svoji smrti roku 735. Jeho syn Hunoald se odmítl Karlu Martellovi podrobit, ale následná vojenská výprava ho přiměla k formální přísaze věrnosti. Ovšem po smrti tohoto majordoma (r.741) museli jeho synové a nástupci Pipin Mladší (známý také jako Pipin III. Krátký) a Karloman opět zakročit. Jelikož to nebyla jediná část Franské říše, která se vzbouřila, dosáhli oba majordomové vítězství až roku 744. Hunoald byl nucen odejít do kláštera a titul vévody získal jeho syn Waiofar, který s přestávkami vojensky hájil nezávislost Akvitánie od roku 752 až do roku 768. Franské pustošivé nájezdy a drancování, které byly od roku 760 každoročně pravidelné, ztráta území i spojenců jeho boj postupně oslabovalo. Hunoald II., zřejmě syn předcházejícího, který padl v bitvě, se jen krátce pokusil o obhájení nezávislosti, než byl gaskoňským vévodou Lupem II. zrazen a roku 769 vydán franskému králi Karlovi (Velikému). Tím byla Akvitánie zcela v područí Franské říše. Jako celek dočasně zanikla, rozdělena na soustavu hrabství.[20].

Karolínská Akvitánie[editovat | editovat zdroj]

Karolinská (Franská) říše roku 843. Oranžové hranice v červené části (Západofranská říše) označují rozsah království Akvitánie Pipina I.

Obnovení celistvé svrchovanosti Akvitánie, tentokrát s titulem království, zavedl Karel Veliký roku 781 pro svého nejmladšího syna Ludvíka (později císař Ludvík Pobožný), tehdy tříletého. Tento formální titul po skonu svého císařského otce Ludvík Pobožný převedl na svého syna Pipina I., jehož podíl se značně rozšířil o území na sever od Loire a východně do Burgundska. I jeho bratři získali svoje území a nejstarší z nich Lothar se stal i spoluvládcem. Vše stvrzovalo císařské nástupnické právo Ordinatio imperii z roku 817.

Císař Ludvík Pobožný se po smrti manželky Ermengardy († 818) následujícího roku znovu oženil s Juditou, pocházející z mocného rodu Welfů, resp. z jejich starší větve. Narozením společného syna Karla roku 823 a fakt, že roku 829 vyčleněním údělu v říši pro tohoto potomka samotný císař Ordinatio imperii porušil, vyústilo roku 830 vzpourou všech tří synů z prvního manželství proti otci.

Byl to právě Pipin, který nejvíce projevoval nesouhlas s otcovým krokem. Po krátkodobém sesazení císaře Ludvíka Pobožného následovalo jeho opětné nastolení na trůn, co bylo vzdorné gesto mladších bratrů proti nejstaršímu Lotharovi. Ovšem císař od nového dělení říše neustoupil a Pipin se odmítl účastnit jednání s císařem. Odplata na sebe nedala dlouho čekat, císař jej nechal v Cáchách koncem roku 831 zajmout a v září 832 ho zbavil údělu, který převedl na nejmladšího syna Karla. Po zdařilém útěku sesazeného krále Akvitánie se bratři opět vzbouřili a roku 834 získal Pipin Akvitánii zpět. I tak nezabránil tomu, aby otec z jeho panství nevyjmul území za řekou Loire (roku 836) a další území roku 838, kdy akvitánský král Pipin I. zemřel.

Akvitánská šlechta provolala novým králem jeho syna Pipina II., tehdy patnáctiletého hocha. Jeho císařský děd se však postavil proti vůli šlechty a oficiálně předal Akvitánii nejmladšímu synu Karlu II. Holému. Mladý Pipin však za podpory místní šlechty území obhájil a když roku 840 císař Ludvík Pobožný zemřel, postavil se na stranu strýce Lothara, který sváděl boj nad říší se svými bratry Ludvíkem II. Němcem a Karlem II. Holým. V bitvě u Fontenoy roku 841 si sice vedl dobře, ale při dělení říše o dva roky později ho strýcové zcela opominuli. Spolu s Bernardem Septimanským se Karlovi II. Holému, jemuž Akvitánie opět připadla, postavili na odpor, ale záhy přišel o jeho podporu, když ho Karel II. Holý nechal následujícího roku popravit.[21]

Ještě před polovinou 9. století začaly Franskou říši ohrožovat výpravy severských nájezdníků - Vikingů. Drancování nebyla ušetřena ani Akvitánie, kdy se seveřané roku 844 dostali po řece Garonně k Toulouse a to vyplenili. Roku 848 obsadili Vikingové město Bordeaux, tamního hraběte a zároveň vévodu gaskoňského Séguina II. popravili. Pipin II. už dříve navázal s vikinským náčelníkem Asgeirem spolupráci, protože měli společného nepřítele Karla II. Holého, ale vydrancovaní města, poprava vysoce postavené osoby a spojence, spolu s obsazením saintonžské krajiny, to všechno urychlilo jeho pád a akvitánská šlechta hledala smíření s Karlem II. Holým, který akvitánskou korunu přijal v polovině téhož roku.[22] Pipin II. setrval v odboji až do roku 852, kdy byl lapen svým protivníkem hrabětem gaskoňským Sanchem II. Sanchezem a předán Karlovi II., který nechal Pipina zavřít do kláštera a hraběte Sanchu povýšil na vévodu. Po dvou letech vězení Pipin utekl a opět se vrátil do Akvitánie, kde pravděpodobně po boku vikinských válečníků škodil novému pánu země, kterým byl formálně Karel, mladší syn Karla II. Holého, fakticky však rozhodoval jeho otec a vykonavatelem jeho vůle byl chlapcův opatrovník Ramnulf, hrabě z Poitiers a od roku 852 i vévoda akvitánský, který roku 864 Pipina porazil a zajal. Soud nad vzdorným Pipinem II. rozhodl o trestu smrti, ten byl však změněn na pobyt v klášteře, kde pravděpodobně záhy zemřel. Formální titul království si podrželi Karolingové až do vymření této dynastie ve Francii roku 987, faktická moc však přešla na vévody.


Druhé vévodství[editovat | editovat zdroj]

rodokmen Ramnulfidů, hrabat z Poitiers a vévodů akvitánských

Titul vévody akvitánského nebyl zcela opominut ani v době, kdy bylo v Akvitánii nastoleno formální království. Již roku 790 Karel Veliký tento titul udělil Vilémovi z Gellone (později svatořečenému), zakladateli rodu Wilhelmindů, který obdržel i tituly hraběte z Toulouse a markýze ze Septimánie. Avšak roku 806 se vzdal světského života a zemřel r. 812 jako poustevník.[23]. Jeho příbuzní se později stali významnými oponenty Ramnulfidů o držení nejen titulu akvitánských vévodů, ale i hrabat z Poitou[24].

Jeho synovec Bernard obdržel titul hraběte z Poitou zřejmě krátce po smrti císaře Karla Velikého až do roku 828, kdy buď skonal nebo byl odvolán z titulu hraběte pro nedostatečnou pomoc svému bratranci Bernardu ze Septimánie v boji proti Maurům. Poitou však získal jeho syn Emenon, který choval věrnost Pipinovi I. Akvitánskému a po jeho smrti se podílel se na proklamaci Pipina II. novým akvitánským králem. Avšak koncem roku 839 bylo Poitou obsazeno Geraldem, hrabětem z Auvergne ( padl u Fontenoy r. 841), který naopak zachoval věrnost císaři Ludvíku Pobožnému. Poitou obdržel syn Gerarda Ramnulf, jehož matka Rotrude byla dcerou či sestrou(?) Pipina I. Akvitánského (podle jiných zrojů to byla dcera Ludvíka Pobožného, což je vzhledem k postoji jeho otce i jeho samotného pravděpodobnější)[25]. Ramnulf je tak zakladatelem rodu Ramnulfidů, často také zvaného podle jejich domovské državy z Poitiers. Roku 852 získal titul vévody akvitánského. V říjnu 866 podlehl zraněním, které utrpěl v boji s Vikingy.

Jeho syn Ramnulf měl v době smrti otce 16 let. Území Poitou obsadil Bernard z Gothie, syn Bernarda II., dřívějšího hraběte z Poitou a synovec Emenona. Ramnulf II. získal Poitou až roku 877, ale titul vévody z Akvitánie nebyl udělen jemu ani jinému šlechtici. Snad proto, že od září 866 po smrti svého bratra Karla získal titul krále akvitánského jeho bratr Ludvík, od roku 877 jako král Západofranské říše Ludvík III. zvaný Koktavý. Ten zemřel o dva roky později a v příštím desetiletí se na západofranském trůnu vystřídalo několik panovníků. Důležitým milníkem byl rok 888, kdy císař (a zároveň západofranský král) Karel III. Tlustý abdikoval a někteří mocní šlechtici, často spřízněni s vládnoucím rodem, toho využili a sami se provolali králi (např. Itálie, Bavorsko). V Západofranské říši dosadila šlechta za krále Odu Pařížského a Ramnulf II. se nechal provolat králem Akvitánie. Zemřel však již roku 890, pravděpodobně jedem. Jeho proklamaci neuznal ani Odo Pařížský a zasáhl vojensky. Ramnulfův nemanželský syn Ebalus, který po dva roky držel titul hraběte z Poitou, musel hledat ochranu u Viléma zvaného Zbožný, hraběte z Auvergne, protože jeho území obsadil Adémar, syn Emenona.

Ebalus se zmocnil Poitou až roku 902 a o dva roky později hrabství Limousin a jeho ochránce Vilém Zbožný z Auvergne se roku 909 dočkal potvrzení titulu vévody akvitánského, který získal formálně již r. 893 od západofranského krále Karla III. Prosťáčka. Stejného roku založil významné reformní opatství Cluny, zemřel roku 918.

Dědicem jeho panství a titulů (hrabě z Auvergne a Lyonu, vévoda akvitánský) se stal nejstarší syn jeho sestry Adelinde a Acfreda I. z Carcassone Vilém II. z rodu Bellonides. Brzy se dostal do střetu s Robertem, bratrem zesnulého západofranského krále Ody Pařížského, který obsadil jeho akvitánský kraj Berry. Když byl Robert roku 922 provolán západofranským králem, postavil se Vilém II. na stranu Karla III. Prosťáčka. Po bitvě u Soissons, kde Robert padl, ale Karel III. byl poražen, si část šlechty zvolila novým králem Robertova zetě Rudolfa Burgundského[26], s kterým sice roku 924 došel smíru, získal zpět Berry, ale později se proti Rudolfovi obrátil a vedl s ním válku až do své smrti v prosinci 926. O rok později zemřel i jeho nejmladší bratr a dědic titulu vévodů z Akvitánie Acfred, a to bez dědiců a za svého nástupce označil Ebaluse z Poitou.

Ebalus patřil k příznivcům karolínské strany, což vedlo ke sporům s králem Rudolfem Burgundským. To vedlo k záboru majetku nového vévody, kdy nejprve roku 929 bylo Berry převedeno pod francouzskou korunu a v roce 934 došlo k tomu, že území hrabství Marche bylo vyčleněno z akvitánského území, hrabství Auvergne panovník přidělil formálně Raimondu Ponsovi, hraběti z Toulouse, který získal i titul vévody z Akvitánie. Fakticky si však moc nad Akvitánií podržel Ebalus až do své smrti (934 nebo 935).

Syn Ebaluse Vilém III. se roku 935 oženil s Adélou, dcerou normandského vévody Rolla. I on stál v opozici proti Robertovcům, byť roku 936 usedl na západofranský trůn Ludvík IV. Zámořský z tradičního rodu Karlovců, jehož moc však byla zpočátku velmi omezená a převážně v rukou Huga Velikého, syna padlého krále Roberta, který v létech 936938 obsadil Poitou, ovšem Vilém III. území dobyl zpět. Roku 944 král Ludvík IV. Zámořský Raimondu Ponsovi potvrdil jeho državy v Akvitánii včetně titulu. Období relativního klidu narušilo úmrtí krále Ludvíka IV., kdy se Vilém III. zmocnil Auvergne a Limoges. Syn zesnulého panovníka a nový západofranský král Lothar mu o rok později zisky potvrdil, ale titul vévody akvitánského udělil svému ochránci Hugovi Velikému spolu s Poitou, což vedlo k oživení nepřátelství mezi oběma soky Vilémem akvitánským a Hugem, který však roku 956 zemřel a nejprve r. 959 Vilém získal titul hraběte z Akvitánie a roku 962 titul vévody, což se stalo krátce před jeho smrtí roku 963.

Vilém IV. zvaný Hrdá paže získal potvrzení titulu vévody. Od roku 968 byla jeho manželkou Emma z Blois, dcera Theobalda I. z Blois. Ve stejném roce nebo roku 970 se jeho sestra Adéla provdala za Hugo Kapeta a stala se tak budoucí francouzskou královnou a vzhledem ke změně geopolitické situace v Západofranské říši v podstatě i tou první francouzskou.

Pod kapetovskou korunou[editovat | editovat zdroj]

Rozmach vévodství[editovat | editovat zdroj]

Francie v době Hugo Kapeta (konec 10. století)
Francie roku 1030

Roku 987 zemřel nečekaně mladý západofranský král Ludvík V. a západofranská šlechta si zvolila za krále Hugo Kapeta, syna Huga Velikého. Jeho faktická moc byla omezena na oblast kolem Paříže a Orléans. Když Vilém IV. Akvitánský odmítl jeho volbu, král Hugo mu odebral vévodský titul a napadl Poitou, jenže byl poražen, takže faktický stav věcí zůstal nezměněn.

Vilém IV. vedl poměrně nevázaný život, což vedlo ke sporům s jeho ženou, která ho nejméně dvakrát opustila. Byl to však nakonec vévoda Vilém IV., který roku 993 odešel do kláštera a vládu nad zemí přenechal v poručnictví manželky Emmy. Zemřel o dva roky později.

Vilém V. zvaný Veliký se narodil roku 969 a zemřel 31. ledna 1030. Vlády se ujal po smrti svého otce roku 995, ale ve skutečnosti se dělil o moc se svoji matkou již o dva roky dříve. I když nepatřil k předním válečníkům své doby, události ho donutili sáhnout po zbrani a účastnit se několikati tažení, a to převážně v blízkosti svých hranic. Jeho vazal Adalbert z La March a Périgordu za pomoci Fulka III. z Anjou se pokusil napadnout Poitou. Jelikož si vévoda akvitánský udržoval dobré vztahy se svým královským bratrancem Robertem II., společnými silami zahnali hraběte z Anjou a Adalbert z La March padl u Gençay. Vévodovi Vilémovi V. pak při dobývání jednoho z hradů padla do zajetí vdova po Adalbertovi Adalmoda († 1009). Jejich sňatek znamenal uklidnění sporů k roku 997. Následně byl ještě dvakrát ženat.

Roku 1006 utrpěl porážku od Normanů a roku 1020 od Fulka III. z Anjou, přesto jeho prestiž neutrpěla, protože po smrti císaře Svaté říše římské Jinřicha II. mu byla nabídnuta německá koruna, ale odmítl a ve volbě uspěl Konrád II. Sálský. Konrádův syn Jindřich III. si později vzal za manželku Vilémovu dceru z třetího manželství známou jako Anežka z Poitou.

Vilém V. podporoval umění i církev, jako hluboce věřící navštívil několikrát Svatou zemi, udržoval písemné i osobní vztahy s mnohými evropskými panovníky, podporoval ve své zemi vzestup kultury. Na konci života abdikoval ve prospěch svého nejstaršího syna a odešel do ústraní kláštera, kde 31. ledna 1030 zemřel. Byl otcem čtyř po sobě jdoucích akvitánských vévodů.

Nejstarší ze synů byl Vilém VI., zvaný Tlustý, narodil se v prvním manželství svého otce s Adalmodou a v době převzetí vlády mu bylo 26 let. Krátce na to se oženil s ženou z ne příliš významné šlechtické rodiny. Jeho nevlastní matka Anežka Burgundská se znovu provdala roku 1032 za Geoffroye II. z Anjou a odešla k novému dvoru se svými dětmi. Záhy se mezi vévodou a hrabětem z Anjou rozpoutala válka, kdy Vilém VI. upadl do tříletého zajetí. Po propuštění se pokoušel pomoci svému mladšímu nevlastnímu bratrovi Odovi, ale zemřel 15. prosince 1038.

Odo (*1012) pocházel z druhého manželství Viléma V. se Sanchou Priscou (Brisque) († 1018), pocházející z rodu gaskoňských vévodů[27]. Roku 1032 se po úmrtí svého strýce z matčiny strany Sancha VI. Viléma Gaskoňského ujal vlády nad Gaskoňskem a po smrti nevlastního bratra Vilém VI. získal i vévodství akvitánské. Avšak po několika měsících 10. března 1039 padl ve válce proti revoltujícím vazalům vedených Geoffroyem II. z Anjou a jeho nevlastní matkou Anežkou Burgundskou. Ta po jeho smrti, jelikož ani jeden z předcházejících panovníků nezanechal mužského potomka, prosadila v Akvitánii svého syna.

Vilém VII. zvaný Orel se narodil roku 1023 jako Petr a byl nejstarším synem Anežky Burgundské a Viléma V. Získal roku 1039 Akvitánii po porážce svého bratra, avšak Gaskoňské vévodství udržel Bernard II. z Armagnacu, syn Adalais, která byla sestrou Ody a vnučka Viléma II. Sancheze Gaskoňského. Po regentství své matky se ujal samostatné vlády roku 1044.

Vztahy dřívějšího ochránce, spojence a otčíma Geoffroye II. z Anjou a Viléma VII. se narušily poté, co jeho matka Anežka Burgundská od hraběte odešla (k roku 1052) a ten odmítl navrátit držená území. Hrabě z Anjou následujícího roku napadl Poitou. Během vleklé války roku 1058 Vilém VII. zemřel na úplavici, kdy po sobě zanechal dvě dcery. Akvitánské vévodství tedy získal nejmladší ze synů Viléma V. Guy.

Guy (* 1025) přijal jméno Vilém VIII.. Již roku 1052 jej jeho starší bratr a vévoda akvitánský Vilém VII. ustanovil vévodou gaskoňským oproti nárokům Bernarda II. z Armagnacu, kterého téhož roku porazil a gaskoňský vévoda byl nucen mu titul odprodat. Ovšem definitivní porážky Gaskoňců a uznání vévodských nároků dosáhl Vilém VIII. až roku 1063. Osudy obou vévodství byly od tohoto data spojeny v osobě společného vládce.[28]

Vilém VIII. uspěl i v dalších vojenských střetech. Roku 1060 vznesl nárok na vévodství akvitánské Vilém IV., hrabě z Toulouse. Napadl Bordeaux, ale odvetou vévoda akvitánský vyplenil Toulouse.

Stejného roku zemřel hrabě z Anjou Geoffroye II., poslední z rodu Ingelgerů. Dědictví i titul odkázal synovci Geoffroyi III., hraběti z Gâtinais a prvnímu anjouskému hraběti z rodu Château-Landonů, z kterých vzešel mocný rod Plantagenetů. Vilém VIII. z akvitánského vévodství požadoval navrácení propůjčených lén jeho strýci, ale po porážce z roku 1061 roku následujícího uspěl a obsadil požadovaný kraj Saintonge.

Své válečné úspěchy završil výpravou proti městu Barbastro v Aragonii držené Maury, kdy se stal velitelem tohoto náboženského vojenského tažení vyhlášené papežem Alexandrem II., které bylo součástí reconquisty a předzvěstí křížových výprav.

Vilém VIII. zemřel 25. září 1086, byl třikrát ženat a z posledního manželství s Hildegardou Burgundskou, dcerou Roberta Burgundského z královského rodu Kapetovců, vzešel jeho jediný syn a následovník Vilém IX. zvaný Trubadúr.

Ten převzal vládu nad vévodství akvitánským a gaskoňským ve svých 15 letech. Jeho první manželství s Ermengardou z Anjou trvalo přibližně rok, do druhého manželství s Filipou z Toulouse, jedinou dcerou Viléma IV. z Toulouse, vstoupil roku 1094. Ve stejném roce její otec zemřel na pouti do Svaté země a podle zanechané poslední vůle se stal novým vladařem v Toulouse jeho bratr Raimond IV., ale Vilém IX. Trubadúr využil roku 1098 jeho nepřítomnosti během první křížové výpravy a Toulouse obsadil a navrátil zpět až za tučné odstupné.

Vilém IX. Trubadúr se zúčastnil až další výpravy do Svaté země roku 1101, snad i proto, že za jeho čin proti Vilému IV. z Toulouse mu hrozila církevní exkomunikace. Výprava dopadla katastrofálně a po porážce v oblasti dnešní turecké provincii Konya se přes Antiochii vrátil domů.

Další roky bojoval s Fulkem IV. z Anjou o nadvládu v Saintonge a roku 1113 znovu obsadil Toulouse a až po deseti letech bojů ho právoplatný dědic Alfons Jordan získal zpět.

Vilém IX. Trubadúr je pokládán za jednoho z prvních a nejvýznamnějších Trubadúrů, zároveň však (či právě proto) za člověka smilného a nemravného, aspoň tedy z pohledu církve, která naň uvalila i exkomunikaci za prostopášný život. Rozvod z Filipou z Toulouse roku 1115 pro stálou nevěru a život s milenkou, která mu dala několik potomků, toho může být svědectvím. Zemřel 10. února 1126.

Vilém X. (* 1099) byl posledním mužským vladařem z rodu Ramnulfidů. Během zhruba desetileté vlády musel svádět boj proti rebelujícím vazalům (např. Lusignanům a Isembertovi ze Châtelaillonu) a pomáhal roku 1136 Geoffroyovi V. z Anjou v jeho snaze o nadvládu normanského vévodství na základě dědických práv jeho manželky Matyldy. Toto spojenectví mělo pro oba rody v budoucnu znamenat posílení moci na úkor francouzské koruny. Na základě intervence Bernarda z Clairvaux přestal podporovat vzdoropapeže Anakleta II. oproti papeži Inocenci II. Jeho jediný syn z manželství s Eleonorou ze Châtelleraultu Vilém zemřel před rokem 1137, tedy v ještě dětském věku a dědičkou rozsáhlého panství se stala starší dcera Eleonora, kterou svěřil do výchovy francouzského krále Ludvíka VI.. Zemřel 9. dubna 1137 na pouti do Santiaga de Compostela.

Angerské panství[editovat | editovat zdroj]

rozsah Angerského panství Plantagenetů roku 1080

V roce úmrtí svého otce byla v souladu s jeho posledním přáním Eleonora provdána za následníka francouzského trůnu Ludvíka VII. ve věku 15 let. Pro Kapetovce znamenalo toto spojení mnoho, neboť se jednalo o kontrolu bohatého jihozápadu Francie. Manželé však byli natolik rozličných povah, že jejich svazek spěl postupně k rozpadu. Krásná, sebevědomá a vzdělaná královna[29] dala sice mladému králi Ludvíkovi VII. dvě dcery a doprovázela jej na druhé křížové výpravě, kde se plně projevila krize jejich vztahu. Po návratu do vlasti byli oba panovníci roku 1152 rozvedeni.

Ať byla Eleonořina motivace jakákoliv, již po dvou měsících se provdala za rivala svého rozvedeného manžela normandského vévodu a hraběte z Anjou Jindřicha II. Plantageneta, který se roku 1154 stal i králem Anglie. Formálně byli oba na evropské pevnině vazaly francouzského krále, ale rozsahem i společnou mocí tohoto panovníka předčili. Byl to teprve jeho syn a nástupce Filip II. August, který dokázal dostat tato panství pod skutečnou kontrolu.

Spory mezi anglickým králem Jindřichem II. Plantagenetem a jeho syny vypukly po králově uzdravení a jeho unáhleném dělení říše v době nemoci, které odvolal. Královna Eleonora, která již nějakou dobu žila v Akvitánii, plně syny podpořila, a tak se roku 1173 synové postavili proti otci. Avšak ona samotná upadla do zajetí a musela na dalších 16 let přijmout úděl vznešené vězenkyně, kdy její osobní práva, moc i apanáž byli značně omezeny. Po smrti krále Jindřicha II. Plantageneta roku 1189 byla propuštěna. Přežila tři ze svých čtyř synů, zemřela 1. dubna 1204.

Její nejmladší syn Jan Bezzemek záhy o většinu panství na evropské pevnině přišel. První spor se projevil kolem osoby Artura, vévody bretaňského a zároveň synovce krále Jana, kterého anglický král Richard Lví srdce (který byl mj. od roku 1170 oficiálně vévodou akvitánským) označil za svého nástupce. Arturovy ambice král Jan pochopitelně nesdílel a mladého vévodu zatkl a uvěznil. Tomu nepomohla ani podpora francouzského krále Filipa II. Augusta. Nevyjasněné zmizení a podezření z vraždy mladého vévody padlo na hlavu krále Jana, který se odmítl dostavit před krále Francie, jako svého lenního pána a podat vysvětlení. Filip II. Augustus roku 1203 vtrhl do normandského vévodství (kde se těšil podpoře šlechty) a králi Janovi pozemky v severní a západní Francii odebral. Angerské panství se tedy zmenšilo nejen o Normandii, ale i původní plantagenetské území - Anjou. Výjimkou byla jihozápadní území gaskoňského vévodství a Akvitánie, nyní již značně zmenšena o mocná vazalská území.[30]. Následná bitva u Bouvines roku 1214, které se sice král Jan osobně nezúčastnil, ale stál na pozadí celého sporu mezi oběma válčícími stranami (Filip II. Augustus a Oto IV. Brunšvický), stvrdila územní výdobytky francouzského krále. Situace se v Anglii ještě více zkomplikovala povstáním baronů a invazí francouzského prince Ludvíka.[31]

Zánik Akvitánského vévodství[editovat | editovat zdroj]

vývoj situace během stoleté války 1337-1453
Rozsah anglického panství ve Francii po podepsání Pařížské smlouvy z roku 1259.

Nadcházející roky znamenaly pro nástupce a syna Jana Bezzemka Jindřicha III. obtížné období v uhájení svrchovanosti nad zbývajícím francouzským územím. Nový francouzský král Ludvík VIII. obsadil roku 1224 téměř celé území Akvitánie a Gaskoňska, které se však podařilo Angličanům znovu dobýt. Následnou mírovou smlouvou Jindřich III. definitivně ztratil Poitou. Anglická válečné tažení roku 1230 a 1242 skončila nezdarem, a tak jediným dočasným úspěchem bylo sepsání Pařížské smlouvy roku 1259, kdy za vzdání se titulů dřívějších panství na severu Francie získal Jindřich III. v léno stávající území na jihu s přídavkem Limousinu, Périgordu a dalších světských i církevních vazalů. Území Akvitánie bylo však nahrazeno francouzsky lidovějším názvem Guyenne.

Období mezi roky 12591337, tedy od uzavření Pařížské smlouvy až po vypuknutí Stoleté války bylo relativně klidné, i když ne zcela bez menších konfliktů. Výjimku tvořily roky 12931297.[32]. I tak se postupně vyvíjel tlak na anglická léna ve Francii a před vypuknutím nastávajícího sto šestnáct let dlouhého sporu zůstalo v držení anglického krále jen pobřežní pásmo od Bordeaux po Bayonne.[33].

Vymření hlavní větve Kapetovců a nástup vedlejší větve Valois počínaje Filipem VI. se stala záminkou pro vleklý konflikt, kdy mladý anglický král Eduard III. tyto nároky odmítl a sám se jako vnuk Filipa IV. Sličného prohlásil dědicem francouzského trůnu.

První fáze Stoleté války dopadla pro Francii katastrofálně, ať již to byla námořní bitva u Sluys či pozemní bitvy u Kresčaku nebo Poitiers, kde byl zajat francouzský král Jan II.Dobrý. Mírová smlouva z Brétigny roku 1360 znamenala pro Anglii územní zisky na jihozápadě Francie, které navrátily velikost Gaskoňska a Akvitánie téměř do jejich původních hranic ze 12. století. Ovšem o dvacet let později Angličané drželi zase pouze jenom pobřeží od Bordeaux k Bayonne.

Anglický král Jindřich V. roku 1415 zaměřil svoji pozornost na Normadii, ovšem i tyto úspěchy byly jen dočasné. V roce 1429 nastal obrat a v roce 1453 drželi Angličané poslední baštu na francouzské půdě - Calais. Bordeaux a Bayonne sice v roce 1451 padla, ale loajální obyvatelstvo Bordeaux roku 1452 otevřelo Angličanům brány. Následná bitva u Castillonu znamenala pro Angličany drtivou porážku a konec kontroly nad jihozápadem Francie. Následné příměří přineslo klid zbraním, ale nenásledovala žádná mírová smlouva. Anglie už nikdy v budoucnu neměla sílu faktický stav věcí zvrátit. Akvitánské vévodství se stalo pouze historickým pojmem.


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. moulindedavid.com (fr.)
  2. theguardian.com (en.)
  3. Nature.com (en.)
  4. humanorigins.si.edu (en.)
  5. la-madeleine-perigord.com (fr.)
  6. intranet.zamecek.cz (pdf)
  7. lascaux.culture.fr
  8. hominides.com (fr.)
  9. Ottův slovník naučný sv. II
  10. kondaira.net (en.)
  11. mittelalter-genealogie - Akvitánie
  12. geneanet.org (en.)
  13. viadeo.com (fr.)
  14. leparisien.fr/Gondovald (en.)
  15. palba.cz
  16. e-stredovek.cz
  17. theses.cz J. Pokorná: Paderbornský epos o Karlu Velikém (pdf) dipl. práce str. 12-13
  18. cuni.cz, Al-Andalúz a Mozárabové T.Jun
  19. geni.com
  20. cuni.cz Portrét Karla Velikého v obraze jeho doby, K. Weissová
  21. nemausensis.com
  22. bordeauxaquitainemarine.org
  23. annales bourgogne (pdf) (fr.). www.bm-dijon.fr [online]. [cit. 21-10-2017]. Dostupné v archivu pořízeném dne 18-05-2015. 
  24. racineshistoire.free.fr (pdf) (fr.)
  25. mittelalter-genealogie - Ramnulf z Poitou
  26. forum.valka.cz
  27. racineshistoire.free.fr - Gascogne (pdf) (fr)
  28. [Christopher Brooke, Evropa středověku v letech 962-1154, str. 178]
  29. history.com (en)
  30. historymoment.blogspot.com (en)
  31. J. Malý: První válka baronu a Ludvík VIII. jako král Anglie, bak. práce (pdf)
  32. is.cuni.cz Š. Kovaříková: Politika Eduarda I. na Britských ostrovech a ve Francii, dip. práce (pdf)
  33. is.cuni.cz P. Novota: Anglie v předvečer stoleté války, dip. práce (pdf)


Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Vratislav Mazák: Jak vznikl člověk, v Praze 1986
  • Josef V. Zíta (překladatel): C. Julia Caesara Zápisky o válce gallské, Alexander Storch, v Praze 1882
  • Jan Burian, Pavel Oliva: Civilizace starověkého středomoří, Svoboda v Praze 1984
  • František Honzák, Marek Pečinka, Jitka Vlčková: Evropa v proměnách staletí Libri, v Praze 1995
  • Řehoř z Toursu: O boji králů a údělu spravedlivých, Odeon v Praze 1986
  • Jarmila Bednaříková: Stěhování národů, Vyšehrad, v Praze 2003
  • Edward James: Frankové, Lidové noviny, v Praze 1997
  • Dieter Hägermann: Karel Veliký, vládce západu, Prostor, v Praze 2002
  • Christopher Brooke : Evropa středověku v letech 962-1154, Vyšehrad, v Praze 2006
  • Jiří Kovařík: Rytířské bitvy a osudy I. - Meč a kříž, Mladá fronta, v Praze 2005


Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]