Ragenfrid

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ragenfrid
majordomus Neustrie a
Burgundského království
Ve funkci:
715 – 718
PanovníkDagobert III.
Chilperich II.
JmenovánDagobert III.
PředchůdcePipin II. Prostřední
NástupceKarel Martel
Vojenská služba
Bitvy/válkyBitva u Compiègne (714)
Bitva u Kolína nad Rýnem (716)
Bitva u Vinci (716)
Bitva u Amblève (716)
Bitva u Soissons (718)

Narození7. století
Úmrtí731
NárodnostFrankové
ZeměFranská říše
Profesepolitik
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Ragenfrid také Ragenfred, Raganfrid či Ragamfred (? - 731) byl majordomus paláce Neustrie[1] a Burgundského království od roku 715, kdy majordomát obsadil po smrti Pipina II. Prostředního až do roku 718, kdy se úřadu i vlády nad celým franským královstvím zmocnil Karel Martel.

Jeho původním centrem moci byl Vexin, historický kraj na severozápadě Francie. Fránský král Dagobert III. ho po smrti Pipina II. jmenoval majordomem proti Theudoaldovi, vnukovi a dědici Pipina II., kterého si do úřadu majordoma prosadila Plektruda, vdova po Pipinovi. O majordomát usiloval i Karel Martel, Pipinův syn z druhého manželství. Tato situace v zemích fránského království vyvolala povstání a boj o nástupnictví.

Boje o moc[editovat | editovat zdroj]

V roce 716 Ragenfrid a Dagobertův nástupce, franský král Chilperich II. společně vedli boje v centru Pipinovské moci.[2] V bitvě poblíž Kolína nad Rýnem se spojili s Dagobertovým nepřítelem Radbodem, králem Fríska a porazili svého rivala Karla Martela.[3][4] V obleženém Kolíně, pak přinutili Plektrudu vzdát se královské pokladnice i nároku jejího vnuka Theudoalda na majordomát, zároveň Plektruda uznala Chilpericha II. králem Franků.[5] Po prohrané bitvě se Karel Martel nevzdal a jmenoval merovejským králem Austrasie Chlotara IV. Toto se nelíbilo Ragenfridovi, ani Chilperichovi a tak se spojili s Odonem Akvitánským, vévodou nezávislého Akvitánského vévodství.[6] Tato koalice v roce 716 vyrazila proti Karlovi Martelovi, ale byla poražena v bitvě u Amelu, severně od Sankt Vithu, v březnu 717 v bitvě u Vincy poblíž Cambrai a poté v roce 718 v bitvě u Soissons.[7] Po prohraných bitvách Ragenfrid ztratil svou moc a uprchl do Angers. V roce 719 Karel Martel sice formálně uznal králem Chilpericha II., ale kontrolu i moc nad územím Franské říše si ponechal. Ragenfrid se vzdal a v roce 720 byl zbaven úřadu majordoma, ponechány mu byly jen pozemky v Anjou. V roce 724 se Neustrijci pod vedením Ragenfrida vzbouřili, ale byli snadno poraženi. Ragenfrid zemřel v roce 731.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ragenfrid na anglické Wikipedii.

  1. ŠEMBERA, František. Dějepis všeobecný: Dějiny středověké s.23 [online]. J. Otto, 1879 [cit. 2021-03-08]. Dostupné online. 
  2. MOMBERT, Jacob Isidor. A History of Charles the Great (Charlemagne). :Kalifornská univerzita v Berkeley: D. Appleton, 1888. 564 s. Dostupné online. S. 19. (anglicky) 
  3. POWELL, John; MOOSE, Christina J.; WILDIN, Rowena. Magill's guide to military history. Pasadena, Calif.: Salem Press, 2001. 780 s. ISBN 9780893560164. (anglicky) 
  4. WRIGHT, Thomas. The History of France: From the Earliest Period Fo the Present Time. Londýn: London Print. and Publishing Company, 1856. 904 s. Dostupné online. Kapitola Exploits of Charles, s. 717. (anglicky) 
  5. COOKSEY, Robin Lee. The Eastern Bear. [s.l.]: Lulu.com Dostupné online. ISBN 9780359949045. (anglicky) 
  6. ; AUTHORS, Multiple; SHOWALTER, Dennis. Medieval Wars : 500 - 1500. London: Amber Books Ltd, 2012. 128 s. ISBN 9781782741190. (anglicky) 
  7. ROBERTSON, James Craigie. History of the Christian Church: A. D. 590-1122 [online]. Harvardská univerzita: J. Murray, 1862 [cit. 2021-03-08]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]