Bitva u Poříčí nad Sázavou

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Bitva u Poříčí nad Sázavou
konflikt: Husitské války, První křížová výprava proti husitům
Slavný vjezd Žižky z Trocnova do Prahy roku 1421, Adolf Liebscher
Slavný vjezd Žižky z Trocnova do Prahy roku 1421, Adolf Liebscher
trvání: 19.20. května 1420
místo: Poříčí nad Sázavou, okres Benešov, Středočeský kraj
Zeměpisné souřadnice:
výsledek: vítězství husitů nad katolickou šlechtou a křižáky
strany
husitská korouhevhusitská korouhev táborité vlajka Českého království česká šlechta
křižácký prapor křížová výprava
velitelé
husitská korouhev Mikuláš z Husi
husitská korouhev Jan Žižka z Trocnova
vlajka Českého království Petr Konopišťský
vlajka Českého království Václav z Dubé
POL ksiestwo swidnickie COA.svg Janek z Chotěnic
Flag of Hungary (15th century, rectangular).svg Pippo Spano z Ozory
vlajka Českého království Václav Doninský

síla
odhad současníků
Staré letopisy české:
~ 3000
Starý kolegiát pražský:
~ 9000
odhad současníků
Starý kolegiát pražský:
< 11 600 jezdců a pěších
ztráty
~ neznámé odhad současníků
Vavřinec z Březové:
~ 20 mrtvých
Starý kolegiát pražský:
~ 50 mrtvých

Bitva u Poříčí nad Sázavou se odehrála v noci z 19. na 20. května 1420 poblíž vesnice Poříčí nad Sázavou, na blíže neurčitém místě za řekou, tedy v okolí dnešního Městečka. Vojsko husitů, přemisťující se z Hradiště na hoře Tábor na pomoc ohrožené Praze, zde úspěšně prorazilo obklíčení, do kterého jej dostaly jednotky českých katolických pánů a oddíly křižáckého vojska krále Zikmunda Lucemburského. Vítězství husitům umožnilo bez překážek dorazit k vytyčenému cíli a nezanedbatelnou měrou přispět k obraně české metropole.

Předehra[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku první křížová výprava proti husitům.

1. března 1420 papež Martin V. vyhověl žádosti římskoněmeckého a uherského krále Zikmunda Lucemburského a bulou Omnium plasmatoris domini vydanou ve Florencii, deklaroval křížovou výpravu proti všem viklefistům a husitům.[1] Dne 17. března byla kruciáta slavnostně vyhlášena ve Vratislavi, kde se právě konal říšský sjezd. Král Zikmund využil přítomnosti říšských knížat, s nimiž sjednal podmínky výpravy, a již koncem dubna jeho armáda, jež se formovala ve slezské Svídnici, překročila hranice Českého království.[2] 3. května před křižáky kapituloval Hradec Králové a vojsko se přesunulo ke Kutné Hoře, kde probíhaly přípravy k tažení na Prahu. Česká metropole se právě nacházela ve svízelné situaci. Husitům se stále nedařilo dobýt Vyšehrad, navíc 7. května pan Čeněk z Vartemberka, nejvyšší purkrabí Pražského hradu, vydal sídlo českých panovníků do rukou zmocněnců krále Zikmunda.[3] Kromě toho před polovinou května dorazilo na obě pražské radnice na 364 listů, kterými čeští páni, rytíři a městské obce vyhlašovaly metropolitům nepřátelství.[4] Na základě těchto skutečností vyslali Pražané do Kutné Hory poselstvo, které mělo s králem vést jednání o kompromisu, avšak jím vznesené podmínky urovnání situace byly nepřijatelné. Za bouřlivého zasedání velkých obcí bylo tedy rozhodnuto požádat o pomoc husitské obce z celých Čech a bránit se křižákům se zbraní v ruce.[5] Do Hradiště na hoře Tábor dorazila výzva 17. května a již dne následujícího vyrazil pomocný odřad pod velením Mikuláše z Husi k Praze. Soudobí kronikáři zanechali dva velmi rozdílné údaje o jeho početním stavu. Autor tzv. Kroniky starého pražského kolegiáta informuje o 9000 osobách včetně žen a dětí,[6] naproti tomu Staré letopisy české (rukopis Sa) hovoří o 3000.[7][pozn. 1] Husité se ubírali cestou směrem k Benešovu, jenž byl poddaný pánům z Konopiště a ze Šternberka, kde se proti nim postavilo na 400 jezdců doprovázených pěchotou pod velením dolnolužického fojta Hanuše z Polenska.[10] Toto vojsko jim bylo připraveno zabránit ve vstupu do města, avšak blížící se kolona ho obešla jinou stranou,[pozn. 2] husité vnikli mezi domy a zapálili místní kostel a faru. Jejich hlavním záměrem bylo dobýt klášter minoritů, nicméně oheň, který se mezitím rozšířil po městě, jim v akci zabránil.[9] Po odchodu z Benešova husité pokračovali ke vsi Poříčí, přebrodili Sázavu a utábořili se na jejím pravém břehu, pravděpodobně v ohybu říčního koryta. Zanedlouho však zpozorovali, že proti nim táhne nepřítel. Rychle proto vyrazili na další pochod, aby nalezli vhodnější místo k zformování vozové hradby, neboť krajina na pravém břehu Sázavy je značně rovinatá.[11] Při postupu, jenž pravděpodobně směřoval k výšinám, které lemují pražskou cestu u Městečka a Nespek, se však začali záhy ocitat v obklíčení, neboť nepřítel proti nim postupoval koncentricky od severu, západu a východu.[10][9]

Bitva[editovat | editovat zdroj]

Královské vojsko se skládalo z několika částí. První z nich velel Petr Konopišťský ze Šternberka, k němuž se připojil podkomoří Václav z Dubé a z Leštna s žoldnéři z obou pražských hradů (údajně 1600 jezdců[6]). Další oddíl tvořili křižáci Zikmunda Lucemburského pod velením svídnického hejtmana Janka z Chotěnic, Pippa z Ozory a kutnohorského rychtáře Václava Doninského (údajně 10 000 mužů[6]).[12][pozn. 3] V podvečer 19. května se těmto jednotkám podařilo husity obklíčit ze všech stran a v prvních hodinách po soumraku proti nim podnikli patrně špatně koordinovaný útok. Jeden z nejautentičtějších zápisů o celé akci pochází z pera literáta, mistra artistické fakulty pražské university a přímého účastníka husitských válek, Vavřince z Březové:

Táboři tedy, třebas byla noc, přichystavše se se svými zbraněmi, s děly, samostříly, sudlicemi, palicemi a cepy, útokem a za třeskotu cepů se pustili do boje s nepřáteli, a z dopuštění Božího vybojovavše s nimi tvrdou srážku, obrátili je na útěk; zabivše skoro dvacet nepřátel a ukořistivše nemálo jejich kopí s korouhvemi označenými červeným křížem, pospíchali v pokoji do Prahy, aniž jim kdo již překážel.
— Vavřinec z Březové[9]

Ačkoli z této věty nelze usoudit na jakém místě přesně se srážka odehrála, je zřejmé, že husitům se na poslední chvíli podařilo vozy zformovat do hradby a účinně se bránit. Odhodlání obránců po tvrdém boji zlomilo první protivníkův nápor a celé královské vojsko se obrátilo na útěk. Ke zmatku v jeho řadách patrně přispěla i špatná viditelnost, hluk ze střelných zbraní a první ustupující, kteří vyvolávali v zadních řadách paniku.[12] Přestože koloně táboritů s největší pravděpodobností velel Mikuláš z Husi, lze se domnívat, že vojenské operace se odehrávaly podle scénáře, který navrhl a realisoval Jan Žižka.[4]

Bilance[editovat | editovat zdroj]

Po vybojovaném vítězství táborité bez odpočinku vyrazili k Praze, kde je místní obyvatelé přivítali v odpoledních hodinách dne 20. května. Stoupenci krále Zikmunda se již k další akci neodhodlali, a tak jejich pochod proběhl bez další ozbrojené konfrontace. Střetnutí samotné demonstrovalo vojenské kvality čelních táborských představitelů i dobrou organizaci celé obce. Jestliže Vavřinec z Březové dokládá, že křižáci ztratili 20 mužů,[9] Kronika starého kolegiáta pražského uvádí zabitých 50.[6]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Historik Josef Macek se přikláněl k verzi Starého pražského kolegiáta, neboť se domníval, že na Táboře musela zůstat pouze nepočetná posádka, když jí později musela na pomoc od Prahy vyjet jízda pod vedením Mikuláše z Husi.[7] Jiný názor zastával historik Josef Pekař, jemuž se tento počet jevil velmi nadhodnocený,[8] neboť Vavřinec z Březové v Husitské kronice doslova uvádí, že táboři však zanechali mnoho lidu na obranu hory Hradiště blízko Ústí.[9]
  2. Podle Otakara Frankenbergera husité pronikli do města od východu, skryti levým svahem údolí Benešovského potoka.[11]
  3. Historik František Šmahel považuje tyto počty za přehnané. Za předpokladu, že husitů bylo 3000 včetně žen a dětí, se přiklání k názoru, že křižáků a českých pánů bylo maximálně o 2000 více.[4]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 3. Kronika válečných let. Praha: Karolinum, 1996. ISBN 80-7184-075-0. S. 36. [Dále jen: Šmahel]. 
  2. MACEK, Josef. Tábor v husitském revolučním hnutí II. díl. Praha: Rovnost, 1955. S. 153. [Dále jen: Macek]. 
  3. BŘEZOVÉ, Vavřinec z. Husitská kronika; Píseň o vítězství u Domažlic. Praha: Svoboda, 1979. S. 55 a 57. [Dále jen: Vavřinec z Březové]. 
  4. a b c Šmahel, s. 41.
  5. Vavřinec z Březové, s. 61.
  6. a b c d Prameny dějin českých díl VII. Praha: V komissi knihkupectví: Dr. Grégr a Ferdinand Dattel S. 26. [Kronika starého kolegiáta pražského]. 
  7. a b Macek, s. 180.
  8. PEKAŘ, Josef. Žižka a jeho doba – díl IV. Praha: Odeon, 1992. ISBN 80-207-0385-3. S. 38. 
  9. a b c d e Vavřinec z Březové, s. 62.
  10. a b FRANKENBERGER, Otakar. Naše velká armáda - díl I. Praha: Zemědělské knihkupectví, 1921. S. 69. [Dále jen: Frankenberger]. 
  11. a b Frankenberger, s. 70.
  12. a b Macek, s. 181.

Prameny[editovat | editovat zdroj]

  • BŘEZOVÉ, Vavřinec z. Husitská kronika; Píseň o vítězství u Domažlic. Praha: Svoboda, 1979. 427 s. 
  • Prameny dějin českých. Svazek VII. Praha: V komissi knihkupectví: Dr. Grégr a Ferdinand Dattel 258 s. [Kronika starého kolegiáta pražského]. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]