Bitva u Nekmíře

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Bitva u Nekmíře (Nekměře)
konflikt: Husitské války
{{{alt}}}
Vozová hradba husitů, výjev z 15. století
trvání: Prosinec 1419 (leden 1420)[1]
místo: Nekmíř, Plzeňsko, Západní Čechy
výsledek: Vítězství husitů
strany
husité husité České království plzeňský landfrýd
velitelé
Znak Jana Žižky z Trocnova Jan Žižka z Trocnova Znak pánů ze Švamberka Bohuslav ze Švamberka

síla
~ 300 pěchota
~ 7 vozů
~ 2 000 jezdců a pěších
ztráty
~ neznámé ~ neznámé

Bitva u Nekmíře se odehrála na blíže neurčitém místě v lokalitě poblíž tvrze Nekmíř,[pozn. 1] vzdálené asi sedmnáct kilometrů severozápadně od Plzně. Nepočetný husitský oddíl Jana Žižky z Trocnova zde v posledních dnech roku 1419 nebo začátkem ledna 1420 porazil výrazně silnější vojsko krajského landfrýdu pod velením Bohuslava ze Švamberka. V bitvě došlo k prvnímu doloženému použití vozové hradby za éry husitských válek.[2][3]

Předehra[editovat | editovat zdroj]

Dne 13. listopadu 1419[4] bylo uzavřeno příměří, které na téměř půl roku ukončilo boje kališnické a katolické strany uvnitř a v okolí české metropole. Část venkovských radikálů, nespokojených s kolísavou politikou pražské radnice, v čele s Břeňkem Švihovským z Rýzmburka, bratry Kunešem a Chvalem z Machovic, Valkounem z Adlaru a Janem Žižkou, nebyla ochotná tuto smlouvu akceptovat a odcestovala do působiště kněze Korandy, centra husitského hnutí, Plzně.[5] Z tohoto města posléze vedli boj proti západočeským feudálům organizovaným do krajského landfrýdu vedeného Bohuslavem ze Švamberka a podnikali výpady proti drobným základnám nepřítele v širším okolí.[6] Kvalitní zbraně k těmto akcím, při nichž byla dobyta řada panských fortifikací, získali z plzeňské zbrojnice. Post vojenského velitele města patrně zastával trocnovský zeman Jan Žižka, jehož jméno je spojeno i s výpadem proti tvrzi Nekmíř, jejíž majitel Hynek z Nekmíře byl jedním z aktivních členů landfrýdu.[6]

Bitva[editovat | editovat zdroj]

Jediné známé informace o bitvě pocházejí ze starších textů Starých letopisů českých, z nichž je považován za nejspolehlivější rukopis E, jenž pochází z poloviny 15. století. Historik František Palacký se domníval, že předlohou pro tento záznam byla ztracená Kronika Matyáše Loudy z Chlumčan († 1460), který byl v době události přítomen v Plzni.[7][1]

Když jednou Žižka vytáhl z Plzně k Nekměři s necelými třemi sty pěších a sedmi vozy, na kterých vezl zařízení k boření zdí (hady), dostihl ho na cestě pan Bohuslav, který měl přes dva tisíce jízdných i pěších. A tak zaútočil na Žižku s jízdním houfem a myslel, že je všechny na hlavu potře. Ale Žižka odrazil ho od vozů a zabil Hynka z Nekměře. Pak táhl dál svou cestou a tu noc pobořil tři opevněné tvrze.
— Ze starých letopisů českých[8]

Z těchto vět je patrné, že na straně landfrýdu se boje účastnila pouze jízda, která tvořila první útočný sled. Pěchota do boje pravděpodobně nezasáhla a ustoupila spolu s odraženými šlechtici. Vzhledem k tomu, že husité po bitvě pokračovali v nájezdu a nebyli znova napadeni, se někteří historici domnívají, že ztráty mezi muži Bohuslava ze Švamberka byly značné.[1] O tom jakou vozovou formaci Jan Žižka pro defenzivní účely zvolil, se opět lze jen dohadovat. Pravděpodobně neměl dost vozů na uzavřený kruh, dá se tedy uvažovat o půlkruhu.[9]

Důsledky[editovat | editovat zdroj]

Po bitvě u Nekmíře muže plzeňského landfrýdu posílily oddíly Václava z Dubé, podkomořího krále Zikmunda. Obě královská vojska posléze oblehla Plzeň, a po dobu několika dalších měsíců docházelo ke krvavým srážkám, které nepřinesly výhodu ani jedné straně.[6] Samotní husité však byli v určité nevýhodě, neboť byli nuceni čelit vnějšímu i vnitřnímu nepříteli. Nejenže město již v polovině března svíralo několik narychlo vybudovaných bašt,[10] ale příslušníci místní katolické a německé opozice začali proti nim opevňovat své domy.[11] Pod tlakem okolností tedy nakonec přistoupili na návrhy pražských vyjednavačů a uzavřeli s královskými dohodu, jež měla zaručit obyvatelům Plzně svobodu přijímání z kalicha a možnost volného odchodu.[12] Pravděpodobně 23. března vyrazilo přibližně 400 pěších (včetně žen a dětí) s dvanácti vozy a devíti jezdci k nově vznikajícímu Hradišti na hoře Tábor, nicméně smlouva, kterou jim královská strana zaručila podmínky kapitulace, nebyla dodržena. Postupující kolona byla o dva dny později napadena u Sudoměře silnými oddíly landfrýdu a feudálů operujících v píseckém kraji, a jen díky opětovnému použití vozové hradby a správné volbě terénu si husité vynutili cestu k vytčenému cíli.[13]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Podle místní tradice se bojiště nachází severně od silnice z Nekmíře do Tatiné. Jde o mírné návrší s chatovou zástavbou na okraji obce, které nese název Na Smrtelnici.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c MACEK, Josef. Tábor v husitském revolučním hnutí II. díl. Praha: Rovnost, 1955. S. 24. [Dále jen: Macek]. 
  2. URBÁNEK, Rudolf. Jan Žižka. Praha: Mánes, 1925. S. 49. 
  3. ČEČETKA, Josef František. Jan Žižka. Praha: Josef Elstner, 1930. S. 39. 
  4. ČORNEJ, Petr. Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka. 1. vyd. Praha: Paseka, 2019. 844 s. ISBN 978-80-7432-990-6. Kapitola Zrození vojevůdce, s. 178. 
  5. MACEK, Josef. Tábor v husitském revolučním hnutí I. díl. Praha: Rovnost, 1952. S. 236. 
  6. a b c ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 3. Kronika válečných let. Praha: Karolinum, 1996. ISBN 80-7184-075-0. S. 28. [Dále jen: Šmahel]. 
  7. Ze starých letopisů českých. Praha: Svoboda, 1980. S. 465. [Dále jen: Ze starých letopisů českých]. 
  8. Ze starých letopisů českých, s. 62.
  9. LENKOVÁ, Jitka; PAVLÍK, Václav. Nejdůležitější bitvy v českých dějinách. 1. vyd. Frýdek-Místek: Alpress, 2007. ISBN 978-80-7362-470-5. S. 110. 
  10. Šmahel, s. 29.
  11. Macek, s. 25.
  12. BŘEZOVÉ, Vavřinec z. Husitská kronika; Píseň o vítězství u Domažlic. Praha: Svoboda, 1979. S. 49. [Dále jen: Vavřinec z Březové]. 
  13. Vavřinec z Březové, s. 50.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Prameny[editovat | editovat zdroj]

  • Ze starých letopisů českých. Praha: Svoboda, 1980. 580 s. 

Sekundární literatura[editovat | editovat zdroj]