Eliška Přemyslovna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Eliška Přemyslovna
Česká královna
bysta Elišky Přemyslovny ve svatovítské katedrále
bysta Elišky Přemyslovny ve svatovítské katedrále
Manžel Jan Lucemburský
Korunovace 1311
Manželkou panovníka 13101330
Narození 20. ledna 1292
Praha
Úmrtí 28. září 1330 (38 let)
Praha
Pohřeb 1. říjen 1330
Pohřbena Zbraslavský klášter
Předchůdce Anna Přemyslovna
Následník Beatrix Bourbonská
Potomci

Markéta Lucemburská

Jitka Lucemburská

Karel IV.

Přemysl Otakar

Jan Jindřich

Anna Lucemburská

Eliška
Rod Přemyslovci
Dynastie Přemyslovci
Otec Václav II.
Matka Guta Habsburská
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Eliška Přemyslovna (20. ledna 129228. září 1330) byla dcera českého a polského krále Václava II. a Guty Habsburské, manželka Jana Lucemburského a česká královna. Byla posledním Přemyslovcem na českém trůně.[1]

Václav II. a jeho první manželka Guta spolu měli deset dětí. Eliška se narodila jako páté dítě. Dospělosti se kromě ní dožili Václav III., Anežka, Anna a Markéta.[2] Sama Eliška Přemyslovna měla celkem sedm dětí, čtyři dcery a tři syny. Jako třetí dítě se jí narodil syn Václav (Karel IV.), budoucí císař římský a český král.[3]

Život[editovat | editovat zdroj]

Dětství a dospívání[editovat | editovat zdroj]

Eliška se narodila jako páté dítě po starších sourozencích, Přemyslu Otakarovi, budoucím králi Václavu III., Anežce a budoucí královně Anně Přemyslovně. Eliška byla vychovávána ve svatojiřském klášteře, kde byla abatyší její teta Kunhuta Přemyslovna. Je možné, že se Eliška měla stát následnicí své tety, tomu ale zabránily příští události. Její dětství nebylo šťastné, neboť o matku přišla už v pěti letech. Po smrti matky si její otec vzal mladou polskou princeznu Elišku Rejčku, která byla jen o čtyři roky starší a kterou Eliška nenáviděla již od počátku.[4]

V roce 1305 byla Eliška Přemyslovna svědkem otcova pomalého umírání na tuberkulózu a v roce 1306 vraždy svého bratra Václava III. Všechny tyto události podlomily její psychiku a Eliška se s tím těžko vyrovnávala. Měla typické vlastnosti posledních Přemyslovců - ambicióznost, sebevědomí, náladovost a vznětlivost.[5]

Boj o trůn[editovat | editovat zdroj]

Po smrti Václava II. se českým králem stal bratr Elišky Přemyslovny Václav III. Byl však zavražděn v Olomouci roku 1306 ve věku pouhých 17 let. Vládl pouhý rok a rod Přemyslovců jím vymřel po meči. Po jeho nečekané smrti nastal boj o český trůn.

O trůn projevil zájem Jindřich Korutanský manžel Anny Přemyslovny. A také římský král Albrecht I, který prohlásil České království za uprázdněné říšské léno a udělil je svému synovi Rudolfu Habsburskému. Také z Elišky, jediné neprovdané Přemyslovny přiměřeného věku pro případný sňatek, se stal důležitý aktér mocenských bojů o trůn.

Rudolf Habsburský - manžel Elišky Rejčky[editovat | editovat zdroj]

Z tahanic o český trůn mezi Jindřichem Korutanským a Rudolfem Habsburským vyšel nejprve vítězně Rudolf. Na potvrzení svého nároku se oženil s Eliškou Rejčkou, Eliščinou macechou a vdovou po Václavu II. Rudolf se snažil o nastolení pořádku a zlepšení královských financí, ale i on zemřel předčasně v roce 1307 na úplavici při obléhání Horažďovic. Stačil ještě finančně zajistit svoji ženu Elišku Rejčku, která se pak jako dvojnásobná královská vdova uchýlila do svého věnného města Hradce Králové.

Jindřich Korutanský - manžel Anny Přemyslovny[editovat | editovat zdroj]

Roku 1307 po smrti Rudolfa se na trůn vrátil Eliščin švagr Jindřich Korutanský a sestra Anna. Jindřich se tentokrát nehodlal vzdát české koruny jen tak lehce. Z Korutan do Čech přitáhl houfec žoldnéřů, vedený maršálkem Konrádem z Aufensteinu, jemuž se podařilo obsadit Prahu a českou pokladnici Kutnou Horu. To dočasně posílilo královu vratkou moc. Jeho vláda však byla slabá a zadlužovala královskou pokladnu.

Jindřich chtěl svou švagrovou Elišku Přemyslovnu dát za ženu neurozenému pánovi z Bergova. Eliška však toto manželství odmítala. Vzniklý spor Jindřich vyřešil tím, že ji nechal uvěznit na Pražském hradě. Eliška odmítla manžela těmito slovy k Jindřichovi:

Chceš-li mne, králi, řádně provdat, nehanob mne, ale urči mi někoho rodem mi rovného, nebo dovol, abych přijala řeholi a oddala se trvale Bohu. Tomu se dobrovolně a ochotně podrobím. Jestliže však o mně rozhodneš tak, že ponížíš můj rod, poznáš mne bezpochyby jako svého nepřítele.
— Přibík Pulkava

Jan Lucemburský - manžel Elišky Přemyslovny[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Nástup Lucemburků na český trůn.

Svatba ve Špýru (iluminace z Balduinea)

Nespokojenost s vládou Jindřicha Korutanského rostla. Začala se proti němu utvářet opoziční skupina mocných pánů, mezi nimi byl i Jindřich z Lipé, jež své naděje na změnu vládce spojil s princeznou Eliškou. Přidali se i vlivní opati bohatých cisterciáckých klášterů Heidenreich Sedlecký a Konrád Zbraslavský. Ti se pak v roce 1309 stali iniciátory Eliščina sňatku s Janem Lucemburským, synem nového římskoněmeckého krále Jindřicha VII. Zpočátku Jindřich uvažoval jako o ženichovi pro českou princeznu i o svém bratrovi Walramovi.

Jindřich VII. požádal, aby mu byla Eliška ještě před svatbou představena ve Špýru. Hrdá, půvabná a údajně snědá (jako její děd Přemysl Otakar II.) přemyslovská princezna Jindřicha i královnu Markétu okouzlila. Zájem o českou korunu překonal Jindřichovy obavy o jediného syna Jana a svatba byla dojednána. Ženichovi bylo teprve čtrnáct let a Eliška byla o čtyři roky starší.

Svatba Elišky s Janem se konala 1. září 1310 ve Špýru. Poté byl Jan nucen vojensky obsadit Čechy. Jindřich Korutanský s manželkou znovu utekli do Korutan. Korunovace v té době ještě oblíbeného Jana a Elišky se konala 7. února 1311. Do tohoto páru byly vkládány velké naděje a víra, že bude v Čechách opět nastolen pořádek.

První léta manželství[editovat | editovat zdroj]

Eliščina pečeť

V prvních relativně klidných letech manželství se narodily dvě dcery Markéta a Jitka. Eliška měla v té době na Jana značný vliv, neboť byla starší a zkušenější. Chtěla, aby Jan obnovil velikost a prestiž českého státu, jako byla v době jejího otce. Jan ale narazil na tvrdou realitu v zemi, kterou ovládala odbojná šlechta. Eliška se snažila uplatňovat svůj vliv ve vládní politice a to i samostatně bez Jana, který byl často nepřítomen a do Čech jezdil většinou jen pro peníze. 

Manželství Jana a Elišky tak začalo dostávat povážlivé trhliny a král trávil stále více času v cizině. Problémem byla i Janova prchlivá povaha, Eliščina tvrdohlavost a také rozdílné názory obou manželů na státní záležitosti.

Vláda Jana Lucemburského tak postupně přerůstala v boj mezi oběma manželi a jejich příznivci. Na straně Jana stáli šlechtici v čele s Jindřichem z Lipé a na straně Elišky její hlavní spojenec Vilém Zajíc z Valdeka a jeho příznivci. Jednalo se nejenom o osobní nevraživosti, ale hlavně o výnosné posty.

Válka královen[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Válka dvou královen.

Eliška nesnášela svou nevlastní matku Elišku Rejčku a posléze i jejího životního druha Jindřicha z Lipé, který se začal objevovat po jejím boku. V zemi tak vykrystalizovaly dvě skupiny šlechty, jedna vedená Jindřichem a Eliškou Rejčkou, druhá vedená Eliškou Přemyslovnou a jejím spojencem Vilémem Zajícem z Valdeka. Jindřichova skupina byla nepoměrně silnější, neboť jej mnozí považovali za většího ochránce českých zájmů, než jakým byl Jan Lucemburský a jeho ctižádostivá manželka Eliška.

Jan Lucemburský nechal Jindřicha v roce 1315 zatknout pro podezření ze pronevěry peněz. Na tomto obvinění měla zásadní podíl jeho žena Eliška. To vyvolalo nepokoje mezi šlechtou a král musel na její nátlak Jindřicha propustit. Po těchto událostech se dokonce sblížil s Jindřichem i Eliškou Rejčkou. To ještě zvětšilo nepřátelství mezi oběma královnami.

Situaci mezi Eliškou Přemyslovnou a královnou vdovou Eliškou Rejčkou vcelku výstižně charakterizuje pojem „válka královen“. Každá z nich stála na opačné straně sporů mezi šlechtou a králem. Tyto spory postupně přerostly i v otevřenou válku mezi Eliškou a jejím manželem. Jan nakonec přistoupil na požadavky české šlechty vedené Jindřichem z Lipé. Eliška s tím však nesouhlasila. To všechno vyvolalo jeho odpor k zemi, kde začal být nazýván cizincem. Věnoval se raději zahraniční politice, která mu přinesla na mezinárodní scéně nemalou prestiž.

Rozpad manželství[editovat | editovat zdroj]

Přes všechny rozpory mezi manželi porodila Eliška roku 1316 syna Václava, pozdějšího krále Karla IV, a v roce 1318 dalšího syna Přemysla Otakara. Roku 1319 se však manželství rozpadlo úplně. Jan uvěřil obvinění, které mu našeptal Jindřich z Lipé, že Eliška usiluje o český trůn pro svého syna Václava. Přepadl hrad Loket, kde Eliška žila v ústraní, a vzal jí tři nejstarší děti. Především mu šlo o nejstaršího syna Václava, následníka trůnu. Jeho cílem také bylo zabránit Elišce v působení na politiku království.

Král, prudkým hněvem uchvácen, přichvátal tudíž se zástupem branných do Lokte, kdež královna s dítkami svými bydlila. Do hradu vstoupiv, kázal hned, aby posádka tamější opustila místa svá na věžích a zdích, postoupila jich lidem nově od něj přivedeným, a když oni, zaraženi rozkazem tak nenadálým, octli se v rozpacích, kázal hned stříleti do nich jako do nepřátel.

Královna lekla se náramně, domnívajíc se zpočátku, že manžel její snad smyslem se pominul. Ale z klamu svého brzy vyvedena jest, když co nejen od nejvěrnějších jejích služebníkův a služebnic, ale i od všech dítek ji odloučiv, do Mělníka ji poslal, kdežto se skromnou družinou život svůj v osamělosti tráviti měla.

— František Palacký

V témže roce se proti králi a jeho politice vzedmula vlna odporu. Královna společně s posledním spojencem, Vilémem Zajícem z Valdeka a dalšími odpůrci Jindřicha z Lipé, obsadila Prahu. Janovo vojsko však bylo silnější a vzpoura skončila prohrou Elišky, která se pak odebrala na Mělník.

Manželé se ještě nakrátko sblížili v roce 1321, kdy byl Jan těžce zraněn. Narodil se jim třetí syn Jan Jindřich. Pak opět přišly neshody a Eliška před Janem uprchla do Bavorska ke svému zeti a jeho ženě - dceři Markétě. Zde se jí roku 1323 narodila dvojčata Anna a Eliška. Jan o svou ženu přesto neprojevoval zájem a dokonce jí zastavil výplatu důchodů. Eliška tak žila hlavně z podpory příbuzných.

Návrat do Čech[editovat | editovat zdroj]

Náhrobek Elišky Přemyslovny a jejího otce Václava II.

Do Čech se Eliška vrátila v roce 1325. Byla oslabená souchotinami, zlomená událostmi a pokořená svým manželem. Neměla již nikoho blízkého, neboť její děti žily v cizině. Její jediný opravdový spojenec Vilém Zajíc z Valdeka zemřel již v roce 1321 během vojenského tažení.

Ke konci života se Eliška věnovala sbírání svatých ostatků, podpoře stavby Zbraslavského kláštera a rovněž usilovala o svatořečení Anežky České. Zemřela v osmatřiceti letech 28. září 1330 na tuberkulózu v domě Jana Volka na Vyšehradě. Dne 1. října 1330 byla pohřbena na Zbraslavi v přemyslovské nekropoli v kostele sv. Jakuba Většího. Spočinula tak ve vedle svého otce Václava II. a svého bratra Václava III. Po své smrti sem byl pochován i její vnuk Václav IV. se svou manželkou Johankou Bavorskou.

Potomci[editovat | editovat zdroj]

Vývod z předků[editovat | editovat zdroj]

 
 
 
 
 
Přemysl Otakar I.
 
 
Václav I.
 
 
 
 
 
 
Konstancie Uherská
 
 
Přemysl Otakar II.
 
 
 
 
 
 
Filip Švábský
 
 
Kunhuta Štaufská
 
 
 
 
 
 
Irena Angelovna
 
 
Václav II.
 
 
 
 
 
 
Michal Černigovský
 
 
Rostislav Haličský
 
 
 
 
 
 
Helena Haličská
 
 
Kunhuta Uherská
 
 
 
 
 
 
Béla IV.
 
 
Anna Uherská
 
 
 
 
 
 
Marie Laskarina
 
Eliška Přemyslovna
 
 
 
 
 
Rudolf II. Habsburský
 
 
Albrecht IV. Habsburský
 
 
 
 
 
 
Anežka Štaufská
 
 
Rudolf I. Habsburský
 
 
 
 
 
 
Ulrich III. z Kyburgu
 
 
Hedvika z Kyburgu
 
 
 
 
 
 
Anna z Zähringenu
 
 
Guta Habsburská
 
 
 
 
 
 
Burkhard II. z Hohenbergu
 
 
Burkhard III. z Hohenbergu
 
 
 
 
 
 
Willpirga z Aichelbergu
 
 
Gertruda z Hohenbergu
 
 
 
 
 
 
Rudolf II. z Tübingenu
 
 
Mechtilda z Tübingenu
 
 
 
 
 
 
 

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. FIDLER, Jiří. České královny. 2011. vyd. Praha: Fragment, 2011. 64 s. ISBN 978-80-253-1272-8. 
  2. ČORNEJ, Petr. Panovníci českých zemí. Praha: Fragment, 2011. 64 s. ISBN 978-80-253-1271-1. 
  3. LIŠKA, Vladimír. Ženy českých vládců. Praha: XYZ a Albatros Media, 2015. 225 s. ISBN 978-80-7505-156-1. 
  4. STLOUKAL, Karel. Královny, kněžny a velké ženy české. Praha: Jos.R.Vilímek, 1941. 595 s. 
  5. ČECHURA, Jaroslav. Královny a kněžny české. Praha: X-Egem, 1996. 255 s. ISBN 80-7199-010-8. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BOBKOVÁ, Lenka. Velké dějiny zemí Koruny české IV.a 1310-1402. Praha: Paseka, 2003. 694 s. ISBN 80-7185-501-4. 
  • BOBKOVÁ, Lenka; BARTLOVÁ, Milena. Velké dějiny zemí Koruny české IV.b 1310-1402. Praha: Paseka, 2003. 583 s. ISBN 80-7185-551-0. 
  • ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1310-1378. Lucemburkové na českém trůně I. Praha: Libri, 1999. 287 s. ISBN 80-85983-73-7. 
  • KOPIČKOVÁ, Božena. Eliška Přemyslovna. Královna česká 1292-1330. Praha: Vyšehrad, 2003. 182 s. ISBN 80-7021-656-5. 
  • SPĚVÁČEK, Jiří. Král diplomat. Jan Lucemburský 1296-1346. Praha: Panorama, 1982. 276 s. 
  • SPĚVÁČEK, Jiří. Jan Lucemburský a jeho doba 1296-1346. K prvnímu vstupu českých zemí do svazku se západní Evropou. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1994. 658 s. ISBN 80-205-0291-2. 
  • ŠAROCHOVÁ, Gabriela V. 1. 9. 1310 Eliška Přemyslovna a Jan Lucemburský. Sňatek z rozumu. Praha: Havran, 2002. 163 s. ISBN 80-86515-15-X. 
  • ŠUSTA, Josef. Dvě knihy českých dějin. Kus středověké historie našeho kraje. Kniha druhá. Počátky lucemburské 1308-1320. Praha: Argo, 2002. 328 s. ISBN 80-7203-377-8. 
  • ŠUSTA, Josef. České dějiny II./2. Král cizinec. Praha: Jan Laichter, 1939. 602 s. 
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 15. sešit : Dvořák–Enz. Praha: Libri, 2012. 467–610 s. ISBN 978-80-7277-504-0. S. 577–578. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Česká královna
Předchůdce:
Anna Přemyslovna
13101330
Eliška Přemyslovna
Nástupce:
Beatrix Bourbonská
Lucemburská hraběnka
Předchůdce:
Markéta Brabantská
13101330
Eliška Přemyslovna
Nástupce:
Beatrix Bourbonská