Jindřich VII. Lucemburský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jindřich VII. Lucemburský
Hrabě lucemburský, hrabě v Laroche, markrabě z Arlonu, král římskoněmecký, císař Svaté říše římské
Jindřich VII. na dobové iluminaci (Balduineum)
Jindřich VII. na dobové iluminaci (Balduineum)
Lucemburský hrabě
Období 1288/12921310
Předchůdce Jindřich VI. Lucemburský
Nástupce Jan Lucemburský
Hrabě v Laroche
Období 1288/12921310
Předchůdce Jindřich VI. Lucemburský
Nástupce Jan Lucemburský
Markrabě z Arlonu
Období 1288/12921310
Předchůdce Jindřich VI. Lucemburský
Nástupce Jan Lucemburský
Král Svaté říše římské
Období 13081313
Korunovace 6. ledna 1309
Předchůdce Albrecht I. Habsburský
Nástupce Ludvík IV. Bavor/Fridrich I. Sličný
Císař Svaté říše římské
Období 13121313
Korunovace 29. června 1312
Předchůdce Fridrich II. Štaufský
Nástupce Ludvík IV. Bavor

Narození 1278/1279?[1]
Valenciennes
Úmrtí 24. srpna 1313
Buonconvento
Pohřben katedrála v Pise
Manželka Markéta Brabantská
Potomci Jan Lucemburský
Marie Lucemburská
Beatrix Lucemburská
Dynastie Lucemburkové
Otec Jindřich VI. Lucemburský
Matka Beatrix z Avesnes
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jindřich VII. Lucemburský (francouzsky Henri VII de Luxembourg, německy Heinrich VII. von Luxemburg; 1278/1279?[1] Valenciennes24. srpna 1313 Buonconvento) byl lucemburský hrabě, hrabě v Laroche a markrabě z Arlonu, římskoněmecký král a císař Svaté říše římské z dynastie Lucemburků. Po smrti císaře Fridricha II. byl prvním římskoněmeckým králem, který získal císařskou korunu, a také prvním římským králem i císařem z rodu Lucemburků.

Narodil se jako nejstarší syn Jindřicha VI. Lucemburského a jeho manželky Beatrix z Avesnes. Když mu roku 1288 v bitvě u Worringen zemřel otec, byl ještě dítě a vládu v Lucembursku za něj proto vykonávala jeho matka Beatrix. Jindřich byl mezitím vychováván na dvoře Filipa IV. Sličného ve Francii. Poté co se roku 1292 oženil s Markétou Brabantskou a zpečetil tak mír mezi brabantským a lucemburským domem, ujmul se v Lucembursku samostatné vlády. Jeho vláda byla provázena územním i hospodářským rozmachem. Byl spojencem francouzského krále Filipa Sličného, jemuž pomáhal ve válkách proti Anglii.

Po zavraždění římského krále Albrechta I. Habsburského byl Jindřich dne 27. listopadu 1308 kurfiřty jednomyslně zvolen římskoněmeckým králem a to především za přičinění svého bratra a jednoho z kurfiřtů trevírského arcibiskupa Balduina. Získání římskoněmecké koruny bylo pro lucemburskou dynastii obrovským triumfem, kterým se dostala na samotný vrchol mocenských struktur v Evropě. Jindřich si za cíl dal zastavit francouzskou expanzi do pohraničí Svaté říše římské, což se mu z velké části podařilo. Mezi jeho další úspěchy patřila stabilizace poměrů v jižní polovině říše, kde získal velkou autoritu. Na severu říše si však takovou autoritu vydobýt nedokázal. Dále se zasadil o navrácení většiny královských majetků do své moci. Udržoval dobré vztahy s Wittelsbachy a později i s Habsburky, se kterými se smířil na říšském sněmu ve Špýru v září 1309. V roce 1310 Jindřich zaznamenal další mocenský úspěch − pro svého syna Jana diplomaticky získal České království, odkud vypudil vévodu Jindřicha Korutanského. Janovi římský král v roce 1310 přenechal rovněž vládu v Lucembursku.

Po domluvě s papežem Klementem V. se Jindřich VII. v říjnu 1310 vypravil s vojskem na italské tažení do Říma, jehož cílem bylo získat císařskou korunu a zmocnit se tak vlády nad říšskou Itálií a Arelatským královstvím. I přes slibné začátky celého tažení a Jindřichovy snahy stabilizovat situaci v severní Itálii, se zde proti Jindřichovi postavila liga guelfských měst v čele s Florencií a Bolognou. Římského krále naopak podpořila ghibellinská města, především Janov a Pisa. Na počátku roku 1311 byl Jindřich v Miláně korunován Lombardskou železnou korunou, ale brzy poté proti němu v Miláně vypuklo povstání, které utopil v krvi. Proti Jindřichovi se vzápětí vzbouřilo mnoho dalších měst. Na konci dubna 1312 se vydal na závěrečnou etapu římského tažení do Říma vstříc císařské korunovaci. V Římě byl 29. června 1312 třemi kardinály v Latéranské bazilice korunován na císaře. Následně se dostal do sporu s neapolským králem Robertem z Anjou, který proti Jindřichovi v severní Itálii aktivně podporoval guelskou opozici. Římský císař se spojil se sicilským králem Fridrichem II. a chystal se napadnout Robertovo Neapolské království. Tento záměr však nestihl uskutečnit, protože 24. srpna 1313 patrně na malárii zemřel. Byl pohřben v katedrále v Pise.

I navzdory mnoha názorům starších historiků Jindřich nebyl snílkem a jeho politické cíle nebyly nerealistické.

Život[editovat | editovat zdroj]

Dětství[editovat | editovat zdroj]

Pečeť Jindřicha VI. Lucemburského

Jindřich VII. Lucemburský se narodil jako nejstarší syn lucemburského hraběte Jindřicha VI. a jeho manželky Beatrix z Avesnes, dcery Balduina z Avesnes a Felicitas z Coucy, ve Valenciennes přibližně kolem roku 1278. Měl dva mladší bratry − Balduina, pozdějšího trevírského arcibiskupa, a Walrama. Po otcově smrti v bitvě u Worringenu roku 1288 oficiálně převzal vládu nad lucemburským hrabstvím. Jeho regentkou se s podporou flanderského hraběte Víta z Dampierre stala ovdovělá Beatrix. Do čela státní správy Beatrix postavila Geoffroie z Esche, který však vystupoval jako tyran a poddané krutě vydíral. Jeho chování vedlo k tomu, že v zemi vypuklo povstání a Beatrix i s malým Jindřichem musela na podzim 1288 uprchnout ze země a ukrýt se v klášteře Marienthalu. Teprve 19. března 1289 došlo ke smíru a Beatrix se s Jindřichem mohla vrátit do Lucemburska. Následně se musela zavázat, že bude zachovávat práva a svobody lucemburských obyvatel.[2]

Jindřich se následně uchýlil na francouzský dvůr, kde byl vychováván podle ideálu francouzského rytíře. Získal zde rovněž značné vzdělání a politický rozhled. Francouzský král Filip IV. Sličný si nadaného Jindřicha brzy oblíbil. Dne 9. června 1292 byl Jindřich za podpory Filipa Sličného a především francouzské královny-vdovy Marie Brabantské oženěn s královou neteří Markétou Brabantskou, dcerou Jana I. Brabantského a jeho manželky Markéty z Dampierre. Protože Markéta byla Jindřichovou sestřenicí, papež musel ke svatbě udělit dispens. Svazek měl po bitvě u Worringenu zpečetit mír mezi Reginarovci, vládci v Brabantsku, a Lucemburky. Byl krom vzájemné náklonnosti obou manželů požehnán třemi potomky. Hluboce zbožná Markéta měla na manžela velký vliv. Obnovení přátelství mezi brabantským a lucemburským rodem bylo údajně završeno gestem hraběte Jindřicha, který podal ruku muži, jenž jeho otci zasadil smrtelnou ránu v bitvě u Worringenu. Brzy po svatbě se Jindřich vrátil do Lucemburska, kde se ujal samostatné vlády.[3]

…aby se pak obrátila příčina starého sporu ve svazek jednoty a míru, usmyslili si starší lidu jak vévodství, tak hrabství uzavříti mezi dědici posvátné spojení řádného manželství…
— Zbraslavská kronika[4]

Lucemburský hrabě[editovat | editovat zdroj]

Hraběcí pečeť Jindřicha VII.

Jindřich ještě před dosažením zletilosti složil lenní přísahu římskoněmeckému králi Adolfovi Nasavskému a zřejmě tehdy od něj získal privilegium pořádat v hrabství šestitýdenní trh.[pozn. 1] V listopadu 1294 obdržel od Filipa Sličného za vazalský slib roční rentu a pravděpodobně i rytířské ostruhy.[5] Složit lenní přísahu francouzskému i římskoněmeckému králi nebylo na západním okraji římskoněmecké říše nic neobvyklého.[6] Lucemburský hrabě se poté i přes několik smírčích jednání nemohl dohodnout s hrabaty z Baru ohledně dědictví, spory měl i s trevírským arcibiskupem Bohemundem I. z Warnesberku a městem Trevír, které se mu však podařily úspěšně vyřešit. S trevírskými měšťany posléze dokonce navázal přátelské vztahy. V roce 1293 nebo 1294 Jindřich pod svojí přijal významné město Verdun.[7] Jeho vláda v Lucembursku byla od počátku ve znamení všeobecného rozvoje. Rozšířil lucemburské hrabství, podílel se na rozvoji obchodu, podporoval řemesla a zakládal kláštery. Dokázal tak vytvořit vhodné podmínky pro další vzestup lucemburské dynastie.[8] Mezi lety 1294 a 1297 se Jindřichova vojska na straně Filipa Sličného zúčastnila francouzsko-anglické války o Flanderské hrabství. V listopadu 1294 se Jindřich písemně zavázal pomoct francouzskému králi proti Anglii a roku 1295 vytáhl spolu s lotrinským vévodou Fridrichem III. do jižní Francie, aby odlákal anglická vojska, jež se chystala vpadnout do Flander.[9][10] Filip v roce 1304 na oplátku působil jako prostředník v Jindřichově lenním sporu s henegavským hrabětem Janem II.hrabství Durbuy.[10] Ještě před tím 10. dubna 1302 byl Jindřich přítomen v Paříži u historicky prvního shromáždění francouzských generálních stavů, které bylo na popud Filipa Sličného namířeno proti papeži Bonifáci VIII.[11] Roku 1296 Markéta Brabantská Jindřichovi porodila jediného syna Jana, budoucího českého krále, který byl patrně rovněž vychováván na francouzském dvoře.[12]

V listopadu 1305 byl Jindřich s bratrem Balduinem přítomen v Lyonu u korunovace Filipa Sličného papežem Klementem V. na francouzského krále. Počátkem roku 1306 Jindřich v Lyonu zopakoval svůj slib pomoci francouzskému králi.[13] Balduin byl za Jindřichovy a Filipovy podpory v roce 1307 zvolen trevírským arcibiskupem, čímž se mimo jiné stal jedním z říšských kurfiřtů. To byl pro Lucemburky zásadní mocenský úspěch. Balduinovi starší bratr vzápětí poskytl půjčku 40 000 tourských grošů.[14]

Zisk římské koruny[editovat | editovat zdroj]

Socha Balduina Lucemburského v Trevíru

Dne 1. května 1308 byl svým synovcem Janem Parracidou zavražděn římskoněmecký král Albrecht I. Habsburský a to ve chvíli, kdy se chystal na střet s francouzským králem Filipem IV. Sličným. Filip využil situace a vzápětí začal prosazovat kandidaturu svého mladšího bratra Karla z Valois na římský trůn. Již 10. května 1308 se v městečku Nivelles sešlo šest říšských knížat ze západních končin říše. Hlavní roli mezi nimi hrál Jindřich Lucemburský a lotrinský, brabantský a limburský vévoda Jan II.[pozn. 2] Výsledkem jednání bylo uzavření spojenectví mezi všemi přítomnými. Nejdůležitějším bodem dohody však byla domluva, že ten kdo bude z účastníku zvolen římským králem, potvrdí všem ostatní jejich léna a privilegia. Smyslem celé porady podle Jiřího Spěváčka zřejmě bylo to, že měl-li být nový římskoněmecký král zvolen z řad účastníků této společnosti, pak by jím měl být Jindřich Lucemburský.[16]

Kurfiřti volí hraběte Jindřicha Lucemburského římským králem (Balduineum)

Možnost habsburské volby se hned na počátku ukázala jako neprůchodná, především kvůli tomu, že kurfiřti nechtěli podporovat dynastickou posloupnost. Filip Sličný zahájil rozsáhlou kampaň pro zvolení Karla z Valois a snažil se na svojí stranu získat co nejvíc kurfiřtů. Nejprve se obrátil na českého krále a korutanského vévodu Jindřicha Korutanského, ten však francouzského krále z neznámého důvodu ignoroval. Velkou moc v celé záležitosti získal kolínský arcibiskup Jindřich II. z Virneburgu, jemuž braniborský i saský elektor přislíbili, že budou volit toho, pro koho se vysloví.[17][18] Papež Klement V. francouzskou kandidaturu výslovně nezamítal, ale ani ji příliš nepodporoval, protože se obával rostoucího francouzského vlivu.[19] Jindřichovu kandidaturu podporoval především trevírský arcibiskup Balduin Lucemburský a jeho věrný spojenec mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu. V září 1308 se Lucemburkové poprvé odvážili se svojí kandidaturou otevřeně vystoupit. Jindřich tak učinil listinou, v níž kolínskému arcibiskupovi Jindřichu zaručil, že pokud ho podpoří svým hlasem daruje mu rozsáhlé statky i území, zařídí svatbu svého bratra Walrama s arcibiskupovou sestrou, arcibiskupova bratra Ruprechta, hraběte z Virneburgu, učiní doživotním správcem určených lucemburským statků v Trevírsku a rovněž se zavázal k mnoha dalším činům. Obdobné nabídky Jindřich v říjnu 1308 slíbil Petrovi z Aspeltu. Filip Sličný však nepodnikl proti Jindřichovým nárokům na korunu žádná opatření. Patrně lucemburskou kandidaturu totiž považoval za alternativu dosadit na trůn svého bratra, který o římskou korunu neprojevil tolik zájmu a iniciativy. Braniborská markrabata a saský vévoda se mezitím zavázali k jednotné volbě některého z jmenovaných říšských knížat, mezi nimiž figuroval anhaltský hrabě Albert II., rýnský falckrabí a hornobavorský vévoda Rudolf I. a jeho bratr hornobavorský vévoda Ludvík IV. Bavor, rakouský vévoda Fridrich a jiní. V listopadu se Jindřich z Virneburgu domluvil s braniborskými markrabaty na tom, shodne-li se Petr z Aspeltu s Balduinem na anhaltském hraběti Albertovi, kolínský arcibiskup ho s nimi zvolí římskoněmeckým králem. Pokud se neshodnou, kolínský arcibiskup spolu s Waldemarem a Otou Braniborským za římskoněmeckého krále zvolí Jindřicha Lucemburského.[20]

Korunovace Jindřicha Lucemburského a jeho manželky Markéty římskou korunou v Cáchách (Balduineum)

Dne 27. listopadu se v klášteře dominikánů ve Frankfurtu nad Mohanem s řadou svědků a doprovodem sešli říšští kurfiřti − trevírský arcibiskup Balduin Lucemburský, mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu, kolínský arcibiskup Jindřich II. z Virneburgu, rýnský falckrabě Rudolf I. Falcký, vévoda saský Rudolf I. a markrabě braniborský Waldemar, aby římským králem jednomyslně zvolili Jindřicha VII., který u ní byl přítomen. Volby se nezúčastnil pouze český král Jindřich Korutanský, který o říšské záležitosti nejevil ani nejmenší zájem. Hlavní slovo měl v celé volbě Jindřichův bratr Balduin, který se nakonec zasadil o jednomyslné zvolení Jindřicha VII. Lucemburského římskoněmeckým králem králem. Tento vstup lucemburské dynastie na samotný vrchol mocenských struktur ve střední Evropě byl zcela mimořádným triumfem mladého trevírského arcibiskupa Balduina.[21][22]

A o čem se dříve dlouho rozvažovalo, nyní se provedlo ihned, neboť když volitelé hlučným voláním souhlasili, byl hrabě lucemburský veřejně vyhlášen za římského krále a na ten hlas se radoval celý zástup lidu...
— Zbraslavská kronika[23]

Papež Klement V. byl po volbě postaven před hotovu věc a kurfiřti nepožadovali jeho aprobaci Jindřicha VII. římským králem, pouze ho požádali, aby Jindřichovi VII. ve vhodnou chvíli vsadil na hlavu císařskou korunu. Dne 6. ledna 1309 byl Jindřich spolu s manželkou Markétou v Cáchách okázale korunován římskou korunou.[24]

Vláda v Německu[editovat | editovat zdroj]

Svatá římská říše za Jindřichovy vlády kolem roku 1310
Jindřichova královská pečeť

Jako své sídlo Jindřich nejprve využíval arcibiskupský palác svého bratra Balduina v Trevíru a poté palác svého přívržence kolínského arcibiskupa Jindřicha z Virneburgu v Kolíně nad Rýnem. Následně byl jeho dvůr neustále v pohybu po různých městech v Poryní, aby pronikl do složitých problémů lokálního rázu a stabilizoval místní poměry. Rychlý nástup na trůn Jindřichovi totiž nedovolil volbu centra říše. Usiloval o centralizovanou monarchii s univerzalistickými tendencemi a vymezením stavovských práv a svobod vůči silnému panovníkovi. Taková představa však byla v římskoněmecké říši zcela neuskutečnitelná.[25]

V červnu 1309 Jindřich potvrdil práva nově vzniklé konfederace kantonů ve Švýcarsku (Uri, Schwyz a Unterwalden), která své členy označila za přímě podřízené římskoněmeckému králi. To Jindřich samozřejmě podpořil a schválil, protože mu to ve švýcarské oblasti dávalo určitý vliv. V tomto regionu se rovněž neúspěšně pokusil Gotthardský průsmyk prohlásit za novou říšskou bezprostřední oblast.[26] Na počátku Jindřichovy vlády v říši byly jeho vztahy s Habsburky značně napjaté. V září 1309 se ve Špýru konal říšský sněm, kde se Jindřichovi se syny zavražděného Albrechta Habsburského Fridrichem I. a Leopoldem I. podařilo dosáhnout oboustranně výhodné dohody. Jindřich jim potvrdil jimi držené držené země a nad vrahy jejich otce vyřkl říšskou klatbu. Leopold Habsburský na oplátku přislíbil svou účast na Jindřichově plánované římské jízdě. Posléze Jindřich uspořádal ve špýrské katedrále slavnostní uložení ostatků Albrechta Habsburského a Adolfa Nasavského, svých dvou předchůdců soupeřících o římskou korunu.[27] Pokoušel se zde také marně odvrátit zemského škůdce Eberharda Württemberského od útoků na říšský majetek a poté proti němu vyhlásil říšskou válku, jež trvala až do roku 1316. Zlatým hřebem sněmu bylo Jindřichovo slavnostní prohlášení, v němž se zavázal k tomu, že v říjnu roku 1310 vyrazí na římskou jízdu.[28][29] Další říšské sněmy se konaly v červenci 1310 ve Frankfurtu a poté znovu ve Špýru v září 1310.[30] Přátelské vztahy římskoněmecký král navázal rovněž s bavorskými Wittelsbachy. Dále se zasadil o navrácení většiny královských majetků do své moci. I přesto však zůstala finanční situace římského krále značně problematická, a to především kvůli jeho nízkým příjmům. V létě 1310 Jindřich vyhlásil landfrýd v horním Porýní. Jeho vláda de facto fungovala pouze v této oblasti. Na oblast Horního Porýní rovněž omezil také tradiční královské turné po celé říši, při kterém se úspěšně snažil stabilizovat místní poměry.[31] Na rozdíl od svých předchůdců Adolfa Nasavského a Albrechta Habsburského Jindřich nepokračoval v boji s rodem WettinůDurynsko a Míšeňsko, ačkoli se stále domníval, že tyto území patří pod kontrolu koruny. Až v prosinci 1310 uznal nároky Fridricha I. Pokousaného na tyto dvě země. Fridrich mu na oplátku slíbil podporu Lucemburků v Čechách.[32]

Busta Filipa IV. Sličného z jeho náhrobku v bazilice Saint-Denis

Ačkoli Jindřich VII. jako lucemburský hrabě ještě před rokem 1308 s francouzským králem Filipem IV. Sličným udržoval velmi dobré vztahy, po svém nástupu na trůn si dal za cíl zastavit francouzskou expanzi do říšského pohraničí. Již druhý den po své volbě římským králem, 28. listopadu 1308, vydal obsáhlé privilegium štrasburskému biskupovi Janovi, čímž mimo jiné dokázal, že bude předcházet rušivým vlivům z Francie.[33] V roce 1309 jmenoval říšské vikáře pro oblast na francouzském pohraničí a vyzval místní panovníky, aby si od něj osobně nechali propůjčit své země v léno a potvrdit svá práva a svobody. Postupně se Jindřichovi povedlo skutečně snížit francouzský tlak na pohraniční oblasti.[34] Koncem června 1310 byla mezi Jindřichem a Filipem uzavřena takzvaná Pařížská smlouva, jež vyřešila některé sporné otázky říšsko-francouzského pohraničí. Poté co Filip v červnu 1310 tuto smlouvu porušil útokem na Lyon, jež formálně patřil k říši, Jindřich s ním přerušil kontakt. Napětí se mezi oba králi se ještě zvětšilo ve chvíli, kdy Jindřich nastoupil na římskou jízdu. Jindřichovu císařskou korunovaci Filip vnímal spíše podezřívavě.[35]

Nastolení Jana Lucemburského na český trůn[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Nástup Lucemburků na český trůn.
Eliška Přemyslovna (Zbraslavská kronika)

Dne 14. srpna 1309 v Heilbronnu proběhlo jednání Jindřicha VII. s českým opatem cisterciáckého Zbraslavského kláštera Konráda z Erfurtu v doprovodu svého kaplana Petra Žitavského. Byl zde přítomen i mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu. Předmětem tohoto jednání bylo dosazení některého z příslušníku lucemburského rodu na český trůn.[36] V Českých zemích byl v roce 1306 po zavraždění posledního Přemyslovského krále Václava III. českým králem zvolen vévoda Jindřich Korutanský. Z Čech ho však ještě téhož roku vypudili Habsburkové, kteří se rovněž chtěli zmocnit české koruny. Za českého krále římský král Albrecht Habsburský nakonec prosadil svého syna Rudolfa. Naděje Habsburků na udržení vlády v Čechách však roku 1307 zmařila Rudolfova předčasná smrt. Vlády se znovu chopil Jindřich Korutanský, proti němuž ale uvnitř státu i za jeho hranicemi stála silná opozice. Boje mezi Jindřichem Korutanským a Habsburky ukončila až Albrechtovo zavraždění v roce 1308.[37] Z řad oponentů českého krále Jindřicha Korutanského proto brzy vykrystalizovala prolucemburská opozice, jenž si za cíl vzala na český trůn místo Jindřicha Korutanského dosadit Jindřichova syna Jana Lucemburského. Jan se podle jejich plánů měl oženit s dcerou Václava II. Eliškou Přemyslovnou.[38] V čele této skupiny stanuli cisterciáčtí opati − opat sedleckého kláštera Heidenreich a již zmíněný opat zbraslavského kláštera Konrád z Erfurtu.[39] Jestliže na schůzce v Heilbronnu zaznělo jméno Eliščina případného ženicha, tak zatím pouze neoficiálně. Výsledkem celého jednání bylo, že Jindřich VII. nakonec údajně prohlásil, že českou královnou se může stát jedině Eliška Přemyslovna.[40] Na České království nároky však vznášeli i Habsburkové. Na již zmíněném špýrském sněmu v září 1309 Jindřich dosáhl toho, že se svých nároků na českou korunu vzdali.[41] Římský král jim zároveň v sumě 50 000 hřiven stříbra zastavil celou Moravu.[42]

V lednu roku 1310 v Norimberku proběhlo další jednání římského krále se zástupci prolucemburské opozice v Čechách v čele s opatem Heidenreichem a mocným českým velmožem Jindřichem z Rožmberka. Jednání Jindřich VII. završil listinou, v níž slíbil, že zachová práva všech obyvatel Českého království, pokud si za krále zvolí krále, kterého jim on navrhne.[43] Jindřich do Čech zároveň vyslal zvláštní poselstvo vedené Petrem z Aspeltu, jež mělo prověřit, zda se v Čechách vše odehrává tak, jak římskému králi popsal protikorutanský tábor.[44] Zvláštní poselstvo Jindřicha po svém návratu z Čech ubezpečilo o Korutancově tyranství.[45] Jindřich Korutanský v reakci na jednání některých českých velmožů s římským králem v říjnu roku 1309[46] do Čech pozval družinu vojáků z Korutan. V únoru 1310 Korutanec v Praze uzavřel spojenectví s míšeňským markrabětem a durynským lantkrabětem Fridrichem I. Pokousaným, který do Čech následně vyslal své vojsko.[47]

Busta Jana Lucemburského v katedrále svatého Víta v Praze

Na počátku roku 1310 Jindřich kvůli své trvalé nepřítomnosti v Lucembursku povolal svého syna Jana z Paříže a předal mu titul lucemburského hraběte. Protože Janovi bylo pouze 14 let, Lucembursko Jindřich svěřil do správy Gillese z Rodemachern, kterého ustanovil senešalem a maršálem Lucemburského hrabství.[48]

Dne 12. července česká delegace dorazila na říšský sněm ve Frankfurtu nad Mohanem, kde se odehrálo jejich rozhodující jednání s Jindřichem VII. Jindřich VII. se zde podle Petra Žitavského pokoušel přesvědčit české delegáty o tom, že jeho bratr Walram bude vhodnější český král než jeho mladičký syn Jan. Odpor Čechů byl proti tomuto Jindřichově záměru však podle Petra tak silný, že římskoněmecký král jim musel ustoupit.[49] Historička Lenka Bobková však kronikářovo tvrzení o tom, že by Jindřich VII. na český trůn raději dosadil Walrama než Jana, odmítá. Domnívá se totiž, že římský král Walrama potřeboval více na své připravované římské jízdě než na českém trůně. Český trůn navíc chtěl získat především pro svého dědice, protože ten by pak měl šanci na udržení římské koruny v lucemburském rodě.[50] Dne 25. července 1310 římskoněmecký král vydal listinu, v níž souhlasil s tím, že s jeho syn Jan v Německu vezme Elišku Přemyslovnu a nastoupí na český trůn. Datum sňatku bylo stanoveno na 1. září. Česká delegace se zavázala, že České království bude Janovi vydáno bez překážek. Říšská knížata přítomná na říšské sněmu se z Jindřichova popudu následně usnesla, že Jindřich Korutanský vládne v Českých zemích nelegitimně a vyjádřila svůj souhlas s tím, že římský král chce na český trůn dosadit svého syna.[51]

Svatba Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny ve Špýru (Balduineum)

Svatba Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny proběhla 30. srpna 1310 ve Špýru, kam římskoněmecký král zároveň svolal říšský sněm. Jana a Elišku oddal kolínský arcibiskup Jindřich II. z Virneburgu. Římský král téhož dne ustanovil svého syna Jana českým králem a udělil mu České země v léno. Následujícího dne Petr z Aspeltu ve špýrském dómu za novomanžele sloužil slavnostní mši.[52] Jindřich VII. se následně s Janem i Eliškou uchýlil do Kolmaru, kde spolu s nimi strávil osm dní. Dne 13. září římský král vydal listinu, ve které Jana ustanovil generálním říšským vikářem za Alpami, tedy svého náměstka v říši s výjimkou Itálie po dobu své nepřítomnosti, chystal se totiž na římskou jízdu za císařskou korunou do Itálie. Janova hodnost byla omezena na dobu pěti let. Tímto krokem se Jindřich pokusil upevnit Janovo postavení.[53] Poručníkem mladičkého krále se měl stát Petr z Aspeltu a hrabě Berthold VII. z Hennebergu, kteří obdrželi plnou moc jednat ve jménu římskoněmeckého krále. Dne 21. září se Jindřich se svým synem a svou snachou rozloučil. Zatímco on nastoupil na kampaň do Itálie, Jan spolu s Eliškou a svými rádci začal v Norimberku připravovat tažení do Čech.[54]

I přes počáteční neúspěchy Janova tažení do Čech, se Jan nakonec zmocnil Prahy, Jindřicha Korutanského z Čech vyhnal a s Fridrichem Pokousaným uzavřel smír. Následně se v Českých zemích chopil vlády.[55] Dne 7. února 1311 Jana s Eliškou Petr z Aspeltu v bazilice svatého Víta na Pražském Hradě korunoval, čímž byl nástup Lucemburků na český trůn završen.[56]

Římská jízda až do císařské korunovace[editovat | editovat zdroj]

Příprava[editovat | editovat zdroj]

Henri Serrur, Klement V.

Jindřich VII. své plány na římskou jízdu odhalil již v listině papeži Klementovi V. roku 1308, ve které rovněž oznamoval, že byl zvolen římský králem. Počátkem roku 1309 Jindřich za papežem do Avignonu vyslal delegaci, jež měla domluvit Jindřichovu císařskou korunovaci. Papež Jindřichovy záměry podpořil a slíbil, že ho císařem korunuje. Jako datum korunovace Klement určil 2. únor 1312, což bylo 350. výročí korunovace Oty I. Velikého. Klement V. totiž doufal, že nový římský císař ho dokáže vyprostit ze stále sílícího vlivu francouzského krále Filipa Sličného. Jindřich Klementovi na oplátku složil slib věrnosti.[57] Ziskem císařské koruny by se Jindřich stal nejvyšším světským činitelem v celé katolické Evropě a zároveň by mohl vládnout Arelatsku i severní Itálii, což by mimo jiné vedlo k extrémním zvýšení příjmů Jindřicha VII. prostřednictvím italských měst.[58][59]

V létě 1310 Jindřich vyslal poselstvo, aby v říšské Itálii oznámilo jeho přípravy na římskou jízdu. Odezvy byly patrně kladné a tak se Jindřich domníval, že tažení na Řím proběhne bez zásadních komplikací.[60] Na podzim 1310 došlo ke komplikacím v jednání s kurií, která trvala na tom, aby se král vzdal některých území v Itálii ve prospěch církve. Ačkoli Jindřich tyto požadavky odmítl, papeži Klementovi slíbil, že papežský stát příjme pod svou ochranu. Papež však stále trval na svém. Protože se Jindřich chtěl vyhnout závažnějším konfliktům a nechtěl si Klementa poštvat proti sobě, v říjnu 1310 v Lausanne jeho požadavky schválil.[61]

V říšské Itálii většina z vládnoucí elity doufala, že nový římský císař dokáže stabilizovat místní poměry a nastolí v zemi pořádek.[62] V jižní neříšské Itálii od roku 1309 vládl papežův vazal Robert z Anjou, který s Jindřichem snažil udržovat přátelské vztahy. Na podzim roku 1310 se dokonce uvažovalo o sňatku mezi členem rodu Lucemburků a Anjouovců. Jindřichova dcera Beatrix se zřejmě měla provdat za Robertova syna kalabrijského vévodu Karla. Nakonec z něho však sešlo, protože Robert začal podporovat Jindřichovi odpůrce v Itálii a spojoval se s protilucembursky orientovanou Florencií, na které byl finančně závislý.[63][64] Jindřich VII. si svrchovaná práva nárokoval i vůči Benátkám, které se za součást říše však obvykle nepovažovaly a jež Jindřichovy nároky nikdy nepřijaly.[65]

Od přechodu Alp po milánské povstání[editovat | editovat zdroj]

Jindřich VII. s vojskem přehází v říjnu 1310 Alpy (Balduineum)

Na konci října 1310 Jindřich VII. s vojskem čítajícím 5 000 mužů přešel Alpy. Doprovázela ho manželka Markéta, oba bratři Walram i Balduin a řada říšských světských i duchovních knížat. Svého syna Jana Jindřich nechal v Čechách a jmenoval ho říšským vikářem. Za otcovy nepřítomnosti na mladého Jana měl dohlížet Jindřichův oddaný spojenec mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu.[66][67] Podle Petera Thoraua bylo 5 000 mužů v Jindřichově vojsku poměrně málo, zřejmě protože se Jindřich domníval, že římská jízda proběhne bez zásadních komplikací.[68]

Raduj se, Itálie! Celý svět ti bude brzy závidět. Rozmnožitel slávy tvého lidu a spasitel světa, zázračný Jindřich z rodu římských císařů, tvůj snoubenec, přichází k svatebnímu obřadu. Osuš hned své slzy, osvoboditel je nablízku...
— Dante Alighieri[69]

Jindřich se po přechodu Alp usídlil v Turíně a začal od severoitalských panovníků a měst vymáhat potvrzení jejich loajality k císaři. Pozici si zde upevnil jmenováním říšských vikářů. Svého švagra Amadea V. Savojského, který hrál v těchto událostech klíčovou roli, jmenoval generálním vikářem Lombardie. Římský král se zde rovněž pokoušel o usmíření znepřátelených guelfů a ghibellinů. Snažil se proto chovat neutrálně a ani jednomu táboru nestranit. Nakonec však byl přinucen zaujmout stanovisko ve prospěch ghibellinů a bílých guelfů (guelfů loajálních k císaři), protože radikální guelfové se s Jindřichovou vládou v říšské Itálii nechtěli smířit a odporovali mu. Dalším z Jindřichových mírových aktivit bylo smiřování rodů Solari a de Castello. Jindřichova snaha o stabilizaci italských poměrů byla však vzhledem k místní komplikované situaci podle většiny historiků nerealistická.[70] Jindřich VII. během svého pobytu v severní Itálii dokázal obratně využívat bohatství italských měst. Používal k tomu relativně „moderní“ finanční správu v čele s pokladníkem Simonem Philippiem a Gillem della Marcelle, jež rovněž intenzivně využívala finanční výkaznictví, které v Itálii již bylo běžně rozšířené.[71]

Vstup Jindřicha VII. do Milána (výše) a jeho korunovace železnou lombardskou korunou (níže) (Balduineum)
O straně guelfské nebo ghibellinské nechtěl císař slyšet. Byly proti němu proto šířeny křivé pověsti. Ghibellini říkali: „Nechce vidět než guelfy“. Guelfové zase prohlašovali: „Nepřijímá než ghibelliny“. A tak se báli jeden druhého...
— Dino Compagni[72]
Groš ražený Jindřichem VII. v Miláně

Proti Jindřichovým snahám podmanit si říšskou Itálii se brzy zformovala silná guelfská opozice. Do čela králových odpůrců se postavil milánský guelfský vládce Guido della Torre. Když v prosinci 1310 Jindřichova vojska vstoupila do Milána, Guido byl donucen uznat Jindřichovu svrchovanost. Římskoněmecký král v Miláně posléze zprostředkoval mír mezi Guidem a jeho ghibellinským soupeřem Matteem I. Viscontim, Jindřichovým přívržencem. Dne 6. ledna 1311 byl Jindřich v Miláně korunován lombardskou železnou korunou na lombardského krále. Následně však nedokázal zabránit vzrůstajícímu napětí mezi ním a guelfskou stranou, když od italských měst požadoval vybírat 300 000 florinů ročně. V únoru 1311 proti Jindřichovy v Miláně vypuklo povstání vedené patrně Guidem. Samotné milánské povstání mohla Jindřichova vojska potlačit jednoduše, avšak brzy poté se vzpoura rozhořela v řadě dalších guelfských městech.[73]

Jindřich VII. přistoupil k represivním opatřením. Milánské povstání bylo utopeno v krvi a Guido musel uprchnout z města, které Jindřich následně předal do rukou Viscontimu. I přestože se římskoněmecký nadále držel myšlenky kompromisu mezi guelfy a ghibelliny, politické události ho donutily změnit styl vládnutí. Definitivně se proto přidal k táboru ghibellinů a krutě začal trestat povstalecká města. Již teď velmi složitou situaci v říšské Itálii ještě více zkomplikoval neapolský král Robert z Anjou, který na pomoc Jindřichovým odpůrcům v Itálii začal posílat své jednotky.[74]

Válka s guelfskou opozicí[editovat | editovat zdroj]

Potrestání kapitána Theobalda Brusatiho usvědčeného ze zrady (Balduineum)

Po potlačení milánského povstání došlo v severní Itálii ke krvavým bojům mezi Jindřichem podporovaným ghibelliny a guelfy. Největší povstání vypuklo v městech Cremoně a Brescii, které Jindřich vzápětí vzal útokem. Cremonu si rychle podřídil a krutě jí potrestal. Bresciu se svými vojsky oblehl. Město však odolávalo celých šest měsíců. Při jejím obléhání zemřel Jindřichův bratr Walram a ve vojsku vypukla epidemie černého moru, která ho naprosto zdecimovala. V červnu 1311 byl zajat a brutálně zabit vůdce Guelfů z Brescie Thebaldo Brusati. Teprve v září 1311 město kapitulovalo. Jindřich údajně prohlásil, že si bresčijští rebelové zaslouží zemřít, ale nakonec je omilostnil. Poté na Brescii uvalil velké pokuty a nechal jí zbořit hradby.[75] I když Jindřichova opatření proti povstalcům nebyla nijak neobvyklá, oponenti mu začali vytvářet obraz ukrutného tyrana. Tato stylizace Jindřichovy osobnosti pokračovala i po jeho smrti.[76]

V říjnu 1311 Jindřich pobýval v Pávii. Na sklonku roku 1311 se Jindřich s vojskem vydal do ghibellinského Janova. Zde 11. prosince 1311 zemřela Jindřichova manželka Markéta Brabantská, jíž Jindřich nechal Giovannim Pisanem vytvořit působivý mramorový náhrobek. V Janově Jindřich také rozhněvaně zareagoval na odmítnutí Roberta z Anjou složit povinný hold císaři za říšská léna, které držel. Robert z Anjou následně na pomoc guelfským jednotkám v severní Itálii vyslal vojsko v čele s Janem z Graviny. Dalším problémem byla pro Jindřichovu imperiální politiku vyčkávací taktika Florencie, která spolu s dalšími guelfskými městy uzavřela spojenectví výslovně namířené proti římskoněmeckému králi.[77] Dne 24. prosince 1311 Jindřich nad Florencií vyhlásil říšskou klatbu, jejíž důsledky však byly poměrně malé.[78]

V únoru 1312 se Jindřich s vojskem po moři vyplavil z Janova do ghibellinské Pisy, kde byl na počátku března 1312 vřele uvítán. Pisané totiž doufali, že jim král pomůže proti jejich největším rivalům, Florenťanům. Jindřich v Pise uspořádal dvorský sněm, na kterém uvrhl říšskou klatbu na povstalecká města Luccu, Sienu, Parmu a Reggio. Díky dvorskému sněmu v Pise v březnu 1312 a předchozímu pávijskému sněmu v říjnu 1311 Jindřich značně napomohl ke stabilizaci své imperiální vlády v severní Itálii, která po vypuknutí milánském povstání značně upadala. Následně se Parma, Reggio, Asti, Vercelli a Pávie přidali do guelfské ligy pod vedením Florencie a Bologny, namířené proti Jindřichově imperiální vládě v Itálii. I přesto stále většina italských měst římského krále podporovala. Na konci dubna 1312 se Jindřich rozhodl přistoupit k závěrečné části římské jízdy, tedy ke korunovaci na císaře v Římě.[79]

Císařská korunovace a její důsledky[editovat | editovat zdroj]

Jindřichova císařská korunovace v Lateránské bazilice (Balduineum)

Koncem dubna 1312 se král se svými oddíly vydal přes Viterbo směrem k Římu a žádal papeže, aby zakročil ve věci neapolských vojáků a zajistil jejich odchod z věčného města. Jan z Graviny se svými neapolskými žoldnéři v Římě mezitím ovládl Kapitol zabral Andělský hrad. Dne 6. května 1312 vjel Jindřich na území Říma, které bylo pod kontrolou spojenecké rodiny Colonnů. Jindřich se pokusil obsadit baziliku svatého Petra, kde se měla odehrát císařská korunovace. V krutých bojích mu v tom však zabránili neapolští vojáci a guelfská rodina Orsiniů.[80] Papež se do znesvářené Itálie neodhodlal osobně dostavit a z Avignonu do Říma tedy vyslal tři kardinály s včele s Jindřichovým přívržencem Nicholasem z Prata, kteří Jindřicha měli místo papeže korunovat římským císařem. Ti sice nejprve čekali na definitivní povel z Avignonu, ale poté co v Římě proti nim z Jindřichova popudu vypukly nepokoje, byli donuceni jednat. Dne 29. června 1312 Jindřicha v Lateránské bazilice korunovali římským císařem.[81] Ceremonie však byla odbyta s určitým chvatem, nervozitou a bez náležitého slavnostního lesku.[82]

Tino di camaino, Socha Jindřicha VII. z náhrobku, Muzeum v Pise

Brzy po své císařské korunovaci vydal Jindřich rozsáhlou listinu určenou pro evropské panovníky, v níž oznámil, že byl korunován římským císařem, kterému z boží vůle podléhají všichni lidé. Tímto odvážným univerzalistickým nárokem na svrchovanou moc v nadstátním a nadnárodním pojetí vzbudil Jindřich odpor u sebevědomého francouzského krále Filipa Sličného i neapolského krále Roberta z Anjou.[83][84] Zcela odlišně na Jindřichovo prohlášení reagoval anglický král Eduard III., který ho vzal na vědomí a novému římskému císaři poblahopřál ke korunovaci. Jindřich VII. ve svém prohlášení čerpal z obvyklých imperiálně-univerzálních myšlenek odpovídajícím ideám ze štaufského období, což souviselo s jeho snahou obnovit římské císařství, které už více než padesát let upadalo.[85] Zatímco papež měl v tomto pojetí císařské moci vedoucí úlohu v církevních záležitostech, císař měl mít na starost všechny sekulární otázky. Císař s papežem měli podle tohoto pojetí spolupracovat pro dobro křesťanství a zajistit světu mír, což legitimizovalo Jindřichovy nároky na světovou dominanci.[86]

Ještě před císařskou korunovací koncem března 1312 se za papežem do Avignonu z Itálie dostavili guelfští a neapolští vyslanci, kteří mu vylíčili, jak velké nebezpečí představuje Jindřich pro papežova hlavního vazala Roberta z Anjou. Pod nátlakem Filipa Sličného se papež Klement V. následně definitivně přidal na stranu Jindřichových odpůrců. Těsně před císařskou korunovací papež Lucemburkovi nařídil, aby s Robertem uzavřel příměří a opustil Řím. Po korunovaci po něm požadoval i zopakování přísahy věrnosti a výslovně zakázal útok na Neapolské království.[87] Jindřich papežův diktát však rázně odmítl, protože nesouhlasil s nadřazeností duchovní moci nad světskou. Přísahu Klementovi složil ještě před zahájením římské jízdy a neviděl důvod ji po korunovaci opakovat. I podmínky příměří s Robertem Jindřich odmítl, poněvadž byly sjednány za jeho zády. Poukázal také na to, že Robert mu ani nevyhlásil válku a zaútočil na něj nepřímo prostřednictvím svého bratra Jana z Graviny.[88] Negativní reakce ze strany kurie na sebe nenechala dlouho čekat. Papež Jindřichovi pohrozil interdiktem a exkomunikací.[89]

Přípravy tažení do Neapolska, smrt a hrob[editovat | editovat zdroj]

Robert z Anjou (Neapolská bible)

Jindřich VII. se po své císařské korunovaci dostal do konfliktu jak s guelfskými městy v Itálii, především Florencií, tak s neapolským i francouzským králem a papežem. Situace v severní Itálii zůstávala problematická a Jindřicha postupně opouštěli říšská knížata z Německa, která se s ním na římskou jízdu vydala.[pozn. 3] Přesto si Jindřich udržoval několik spojenců mezi nimiž vynikala Pisa a sicilský král Fridrich II., úhlavní nepřítel neapolského krále Roberta z Anjou. V červenci 1312 Jindřich i Fridrich proti výslovnému zákazu papeže vstoupili do aliance primárně namířené proti Robertovi z Anjou. Fridrich Jindřichovi sliboval nejen vojenský zásah proti Robertovi, ale římského císaře podporoval také finančně. Válečné přípravy k tažení do Nepolského království probíhaly v severní Itálii i na Sicílii už od července 1312. Jindřichovi k tomuto záměru na rozkaz vojsko poskytli i Janov a Pisa.[90] Stejné nařízení římský císař poslal i do Benátek, jež však Benátští ignorovali.[91]

Koncem srpna 1312 Jindřich opustil Řím a vydal se do Arezza, kde zahájil soud s Robertem z Anjou a přípravy k útoku na Florencii, která stále odolávala císařově moci. V polovině září římský císař porazil Florenťany v bitvě u Incisi a Florencii následně oblehl. Císařská armáda však byla příliš malá na to, aby město dobyla, proto bylo obléhání v říjnu 1312 přerušeno. Během obléhání Florencie Jindřich onemocněl malárií. Následně pobýval v Toskánsku, kde přestavěl město Roggibonsi, které přejmenoval na Monte Imperiale (Kaiserberg).[92]

Náhrobek Jindřicha VII., dóm v Pise

Po dvou měsících Jindřicha nedostatek potravin donutil k odchodu do Pisy, kam dorazil 10. března 1313.[93] Římský císař zde vyhlásil edikt o zločinech proti majestátu a zákon o skutkové podstatě rebelie. Brzy na to 26. dubna Jindřich Pise vynesl říšskou klatbu nad neapolským králem Robertem a z moci svého majestátu jej odsoudil ke ztrátě titulů, majetků a hrdla. Papež reagoval bulou, v níž hrozil exkomunikací každému, kdo ohrozí neapolské království. Jindřich mu odpověděl, že plánovým tažením do Neapolska nechce ohrozit zájmy církve, nýbrž zničit hlavního nepřítele římské říše.[94]

Nato se císař rozhodl, že se nebude tlouct s Florenťany a jinými Toskánci, protože při tom měl málo úspěchů a spíše pohoršil svoje postavení, ale že chopí býka za rohy, a vytrhna s celou svou silou proti králi Robertovi, odejme mu jeho království. Měl za to, že kdyby se mu to podařilo, bude pánem Itálie…
— Giovanni Villani[95]
Císař na smrtelném loži (Nuova Cronica)

V létě 1313 vrcholily válečné přípravy ze strany Jindřicha a Fridricha Sicilského k útoku na Neapolské království. Fridricha Sicilského Jindřich jmenoval říšským admirálem, protože s flotilou tvořenou z janovských, pisánských a sicilských lodí měl na Neapolsko zaútočit z moře. V srpnu 1313 se císař s vojskem o 4 000 rytířích vydal na jih očekávaje vojenskou posilu z Německa. Jeho bratr Balduin se do Německa vydal již v březnu 1313, aby shromáždil pomocné vojsko k tažení do Neapole. Sbírání a organizace pomocného vojska se však tak protáhlo, že se brzy stalo zbytečným.[96] Ještě než celá invaze vypukla, Jindřich zaútočil na město Sienu. U obléhání Sieny však podruhé onemocněl malárií. Krátce nato 24. srpna 1313 v malém městečku Buonconvento římský císař Jindřich VII. Lucemburský nečekaně skonal.[97][98]

Smrt císaře Jindřicha VII. (Balduineum)

Rozšířila se pověst, že císař zesnul po požití otrávené hostie, kterou mu podal jeho dominikánský zpovědník.[99] Novější výzkum ostatků (2014) naznačuje spíše infekci antraxem nebo karbunkl. Obojí se ve středověku léčilo malými dávkami arzeniku; ten byl prokázán v kosterních vzorcích. Příčinou smrti mohla tedy být jak infekce, tak i nechtěná otrava.[100][101] Vnitřnosti zesnulého byly pohřbeny přímo v Buonconventu a tělo převezl Jindřich Flanderský do Pisy, kde obyvatelé věrného města pro císaře v místní katedrále dali v chóru za hlavním oltářem postavit monumentální figurální náhrobek od Tina di Camaino s malbou od Domenica Ghirlandaia. Dílo bylo dokončeno roku 1315 a patří mezi nejvýznamnější památky italského funerálního umění 14. století. Později byla sochařská výzdoba náhrobku z politických důvodů rozebrána a tumba poškozena při požáru dómu roku 1595. Roku 1985 byl náhrobek přemístěn na levou stranu transeptu, restaurován a roku 1986 bylo otevřeno dómské muzeum („Museo dell'Opera del Duomo“), v němž jsou sochy císaře a jeho rádců vystaveny. Hrob byl otevřen roku 1727, 1921 a naposledy v roce 2014. Tehdy byly nalezeny Jindřichovy kosterní pozůstatky, jež podle antropologického průzkumu potvrzují úmrtí muže ve věku okolo 40 let a výšku cca 178 cm. Kosti byly poznamenány malárií. U nohou byly jednoduché cestovní insignie: koruna, jablko a žezlo, připomínající iluminace z Balduinea, a také třímetrový pás pruhované hedvábné tkaniny, protkávané stříbrnými a zlatými vlákny s motivem lvů.[102]

Jindřichův dvůr[editovat | editovat zdroj]

Jindřich kolem sebe po nástupu na římskoněmecký trůn soustředil mnoho důvěrníků a rádců, kteří byli zastoupeni především z řad církevních hodnostářů. Mezi nimi vynikali štrasburský biskup Jan z Dirpheimu, kostnický biskup Gérald, basilejský biskup Ota z Grandsonu, lutyšský biskup Theobald z Baru, eichstätský biskup Filip z Rathsamhausenu, wormský biskup Emerich ze Schönecku nebo špýrský biskup Siboto z Lichtenburgu a dále opatové Jindřich z Fuldy, významný Jindřichův diplomat, Jiljí z Weissenbergu, Reinhard z Kornelimünsteru a Jindřich z Řezna. Jako Jindřichův vicekancléř působil opat Jindřich z Villers-Bettnachu, jehož římskoněmecký král znal ještě z období před nástupem na trůn. Tento Jindřichův důvěrník se za své služby Lucemburkům roku 1310 stal tridentským biskupem. Královským komorníkem byl Francouz Simon z Marville, jež byl také královským protonotářem, hrabě Jan Sponheimský se stal dvorským soudcem a královským hofmistrem (správcem královského dvora) byl jmenován Jan z Braunshornu. V Jindřichově blízkosti se permanentně zdržoval rovněž jeho mladší bratr Walram, a poté šlechtici z německo-francouzského pohraničí jako flanderský hrabě Robert a jeho bratr hrabě ze Zeelandu Vít Namurský, hrabě Reinhard I. z Geldern a lotrinský vévoda Theobald II. K nim se přidružovala i německá hrabata, především Berthold z Hennebergu, Gerlach I. Nasavský, Jan z Waldecka a EberhardVilémem z Katzenelnbogen. Během italského tažení se k Jindřichově tažení přidalo mnoho Italů včetně Bernharda z Mercata. Jindřichova královská družina byla francouzsko-německá, ve vyšších funkcích však převažovali Francouzové.[103][104]

Možný vzhled[editovat | editovat zdroj]

Lebka Jindřicha VII.

Kronikář Albertino Mussato, který se s Jindřichem VII. několikrát osobně setkal, ho popsal jako muže středně vysoké a hubené postavy s načervenalými vlasy a kůží. Zmínil také to, že římský císař šilhal levým okem.[105] Podle výzkumu Jindřichových kosterních pozůstatků byl císař přibližně 178 centimetrů vysoký.[102]

Hodnocení a historiografie[editovat | editovat zdroj]

Německá historiografie středověku se v 19. a počátku 20. století primárně zaměřovala na studium období vlády otonské, sálské a štaufské dynastie. Období pozdního středověku (14. a 15. století) naopak zůstávalo dosti opomíjené, protože němečtí historici ho považovali za dobu úpadku říše, ve které klesala moc krále a na síle nabývala říšská knížata. Podle tehdejších historiků tato éra úpadku trvala až do roku 1871, kdy došlo k obnovení silné říše. Až později se k období pozdního středověku začaly upírat zraky historiků a došlo k objektivnějšímu i pozitivnějšímu ohodnocení této doby.[106]

Podle německého historika Leopolda von Rankeho žijícího v 19. století Jindřich nebyl velký panovník, ale dobrý, statečný a vytrvalý muže se skvělými idejemi.[107] Robert Davidsohn Jindřicha ve svých monumentálních dějinách Florencie považoval za pouhého naivního snílka, který se na úkor sledování politické reality držel anachronistických myšlenek.[108] Zatímco Friedrich Schneider v Jindřichově jediné biografii římského císaře vylíčil jako zastánce lidskosti,[109] Wiliam Bowsky ho charakterizoval spíše jako fanatika a vyčítal mu jeho chyby při posuzování podmínek v Itálii.[110] Heinz Thomas a Hartmut Boockmann ve svých přehledech dějin německého pozdního středověku Jindřicha zhodnotili jako obratného politika a odmítli názory považující jeho politické cíle za nerealistické.[111][112] Na význam Jindřichovy vlády upozornili Kurt-Ulrich Jäschke a Peter Thorau, kteří římského císaře celkově hodnotí velmi pozitivně. Římská jízda podle nich selhala pouze kvůli Jindřichově předčasné smrti a jeho politické cíle byly podle nich vzhledem k jeho úspěchům zcela realistické.[113][114]

Vědecký zájem o Jindřicha VII. v posledních letech prudce vzrostl. Roku 2006 a 2014 vydali Kurt-Ulrich Jäschke a Peter Thorau v edici Regesta Imperii dvě monografie (Die Regesten des Kaiserreichs unter Rudolf, Adolf, Albrecht, Heinrich VII. 1273–1313. 4. Abteilung: Heinrich VII. 1288/1308–1313, 1. Lieferung: 1288/1308–August 1309 a Die Regesten des Kaiserreichs unter Rudolf, Adolf, Albrecht, Heinrich VII. 1273–1313. 4. Abteilung: Die Regesten des Kaiserreichs unter Heinrich VII. 1288/1308–1313, 2. Lieferung: 1. September 1309–23. Oktober 1310), které mimo jiné zahrnují i podrobnou analýzu dříve nevyužitého archivního materiálu, jež pochází především z italských archivů.[115][116] Malte Heidemannová se ve své knize Heinrich VII. (1308–1313) zabývala hlavně studiem nejvýznamnějších dokumentů z Jindřichovy vlády.[117] Velký význam má pro výzkum vlády Jindřicha VII. také antologie Ellen Widderové.[118] Římským císařem se nadále zabývaly dvě vědecké konference. Konference v Lucemburku se při 700. výročí zvolení Jindřicha římským králem v roce 2008 zaměřila na styl vládnutí německých panovníků ve 14. století. Výsledky této konference jsou již veřejně dostupné v tištěné podobě.[119] Mezinárodní konference v Římě v roce 2012 byla uspořádána k výročí 700 let od Jindřichovy císařské korunovace a věnovala se především vzestupu a významu lucemburské dynastie.[120] Přednášky z této konference byly uveřejněny v roce 2016.[121] V současnosti však stále chybí moderně zpracovaná kompletní biografie Jindřichova života.

Na závěr lze říct, že Jindřichova vláda a jeho imperiální a univerzalistické záměry odhalují jeho prudkou inteligenci i temperament. Ačkoli politické cíle římského císaře kvůli jeho předčasné smrti selhaly, určitě nebyl žádným snílkem, jako je vylíčen v mnoha starších výzkumech. Jeho úspěšná vláda předznamenala další vzestup lucemburské dynastie.[122]

Odraz v literatuře a umění[editovat | editovat zdroj]

Jindřichovo italské tažení přitahovalo velkou pozornost svých současníků. Jindřichovy římské jízdy se účastnil například biskup Nikolaus von Butrinto, který císaře velmi pozitivně popsal ve svém listu papeži. Jindřichovu osobnost charakterizoval také jeho přívrženec a florentský kronikář Dino Compagni, jenž oceňoval Jindřichovu snahu stabilizovat podmínky v Itálii a takzvaným černým guelfům, guelfům neloajálním k císaři (sám patřil k bílým guelfům), vyčítal jejich odpor k těmto snahám. V 16 svazcích italské tažení velmi podrobně pospal Albertino MussatoPadovy. Ačkoli ho celkově hodnotil pozitivně, vytknul mu jeho tvrdý postup proti guelfům. Římskou jízdu popsal také Giovanni da Cermenate a Ferreto de FerretiVicenze. Giovanni Villani věnoval Jindřichovu tažení místo v devátém svazku své kroniky Nuova Cronica. Přestože byl Villani florentský guelf, Jindřicha neposoudil vysloveně negativně, poukázal však na hrozbu, kterou Jindřich představoval pro guelfské neapolské království. Dalším současníkem, jenž popsal Jindřichovi snahy o ovládnutí Itálie, byl notář Giovanni di LemmoComugnori. Císař na něj evidentně velmi zapůsobil, protože dokonce cestoval do Pisy, aby se s ním mohl osobně setkat. Guglielmo Cortusi z Padovy vylíčil především události v Lombardii, které se odehrály v období Jindřichova tažení na Řím.[123]

Kronikáři z Německa Jindřicha popisují mnohem stručněji než italští kronikáři, přičemž se pochopitelně zaměřují na jeho působení na sever od Alp. Pojednal o něm především Otakar Štýrský ve své rýmované kronice, Matiáš z Neuenburgu, Jan z Viktringu, Jan z Winterthuru nebo český kronikář Petr Žitavský ve své Zbraslavské kronice. Římského krále velmi pozitivně ve svém díle Imperator Heinricus popsal také anonymní mohučský klerik.

Jindřichův bratr Balduin nechal jeho římskou císařskou jízdu navždy zvěčnit v obrázkové kronice Balduineu, sepsaném v roce 1240. Jindřichovým vizím a politickým cílům věnoval politický traktát De monarchia slavný italský básník Dante Alighieri, který římského císaře hodnotil velmi pozitivně. Místo Jindřichu VII. Dante věnoval také ve své Božské komedii, kde Jindřicha VII. umístil do ráje.[124]

Potomci[editovat | editovat zdroj]

1. manželství ∞ 9. července 1292 Markéta Brabantská (1276−1311)

Vývod z předků[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Je však možné, že toto privilegium Lucembursku udělil až Albrecht Habsburský.[5]
  2. Dále zde byl pán ve frízku a hrabě henegavský, holandský a zeelandský Vilém III., hrabě flanderský a namurský Jan I., hrabě z Jülichu Gerhard V. a hrabě z Loozu a Chinny Arnold V. O dva dny později se dostavil rovněž Janův bratr flanderský vévoda Wido.[15]
  3. V červenci 1312 v Tivoli z Jindřichova vojska dezertovalo na šest set rytířů v čele s rýnským falckrabětem Rudolfem, hrabětem Ludvíkem Savojským a norimberským purkrabím Fridrichem IV.[89]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Heinrich VII. (HRR) na německé Wikipedii.

  1. a b Die Regesten des Kaiserreichs unter Rudolf, Adolf, Albrecht, Heinrich VII. 1273–1313. 4. Abteilung: Heinrich VII. 1288/1308–1313, 1. Lieferung: 1288/1308–August 1309. Příprava vydání Kurt-Ulrich Jäschke, Peter Thorau. Wien: Böhlau, 2006. Dostupné online. ISBN 3412019062. Regest A. (německy) [dále jen Regesta Imperii 6.4.1]. 
  2. SPĚVÁČEK, Jiří. Jan Lucemburský a jeho doba 1296-1346. K prvnímu vstupu českých zemí do svazku se západní Evropou. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1994. 658 s. ISBN 80-205-0291-2. S. 56 a 61. (česky) [dále jen Jan Lucemburský a jeho doba]. 
  3. Jan Lucemburský a jeho doba, s. 57−61.
  4. Zbraslavská kronika. Příprava vydání Zdeněk Fiala; překlad František Heřmanský, Rudolf Mertlík. Praha: Svoboda, 1976. 597 s. S. 240. (česky) [dále jen Zbraslavská kronika]. 
  5. a b HOENSCH, Jörg K. Lucemburkové - Pozdně středověká dynastie celoevropského významu 1308–1437. Praha: Argo, 2003. ISBN 80-7203-518-5. S. 24. (česky) [dále jen Lucemburkové]. 
  6. JÄSCHKE, Kurt-Ulrich. Reichsgrenzen und Vasallitäten - zur Einordnung des französisch-deutschen Grenzraumes im Mittelalter. Jahrbuch für westdeutsche Landesgeschichte. 1996, čís. 22, s. 113–178. ISSN 0170-2025. (německy) 
  7. KLEFISCH, Klaus. Kaiser Heinrich VII. als Graf von Luxemburg. Bonn: Diss, 1971. 123 s. (německy) 
  8. Jan Lucemburský a jeho doba, s. 62.
  9. PRESTWICH, Michael. Edward I. Berkeley: University of California Press, 1988. 618 s. ISBN 9780520062665. S. 376. (anglicky) 
  10. a b Jan Lucemburský a jeho doba, s. 64.
  11. Regesta Imperii 6.4.1, regest I.
  12. BOBKOVÁ, Lenka. Jan Lucemburský: Otec slavného syna. Praha: Vyšehrad, 2018. ISBN 978-80-742-9342-9. S. 33−35. (česky) [dále jen Jan Lucemburský]. 
  13. Regesta Imperii 6.4.1, regest K a L.
  14. REICHERT, Winfried. Landesherrschaft zwischen Reich und Frankreich: Verfassung, Wirtschaft und Territorialpolitik in der Grafschaft Luxemburg von der Mitte des 13. bis zur Mitte des 14. Jahrhunderts. Trier: Verlag Trierer Historische Forschungen, 1993. 1174 s. ISBN 9783923087235. S. 228–230. (německy) 
  15. Jan Lucemburský a jeho doba, s. 76.
  16. Jan Lucemburský a jeho doba, s. 76−77.
  17. BRABÄNDER, Michael Richard. Die Einflussnahme auswärtiger Mächte auf die deutsche Königspolitik vom Interregnum bis zur Erhebung Karls IV. Frankfurt a. M.: P. Lang, 1994. 616 s. ISBN 9783631464120. S. 126. (německy) 
  18. Jan Lucemburský a jeho doba, s. 78−83.
  19. MENACHE, Sophia. Clement V. Cambridge: Cambridge University Press, 2003. 368 s. ISBN 9780521521987. S. 174. (anglicky) 
  20. Jan Lucemburský a jeho doba, s. 84−86.
  21. Jan Lucemburský a jeho doba, s. 93−95.
  22. MENZEL, Michael. Die Zeit der Entwürfe 1273–1347. In: FAHRMEIR, Andreas; LEPPIN, Hartmut. Gebhardt. Handbuch der deutschen Geschichte. Stuttgart: Klett-Cotta, 2012. [dále jen Die Zeit]. ISBN 978-3-608-60007-0. S. 139–141. (německy)
  23. Zbraslavská kronika, str. 243.
  24. Jan Lucemburský a jeho doba, s. 101.
  25. Jan Lucemburský a jeho doba, s. 96 a 105−106.
  26. GROß, Thomas. Heinrich VII. und der Schweizer Raum. In: STOOB, Heinz; FAHLBUSCH, Friedrich Bernward. Studia Luxemburgensia: Festschrift Heinz Stoob Zum 70. Geburtstag. Warendorf: Fahlbusch, Hölscher, Rieger, 1989. ISBN 9783925522055. S. 1–18. (německy)
  27. KRIEGER, Karl-Friedrich. Habsburkové ve středověku. Od Rudolfa I. (1218–1291) do Fridricha III. (1415–1493). Praha: Argo, 2003. 254 s. ISBN 80-7203-453-7. S. 104−105. 
  28. Lucemburkové, str. 32.
  29. Jan Lucemburský a jeho doba, s. 120.
  30. WIDDER, Ellen. Orte der Macht. In: WIDDER, Ellen. Vom luxemburgischen Grafen zum europäischen Herrscher: neue Forschungen zu Heinrich VII. Luxemburg: CLUDEM, 2008. ISBN 9782919979196. S. 76–78. (německy)
  31. SCHUBERT, Ernst. König und Reich. Studien zur Spätmittelalterlichen deutschen Verfassungsgeschichte. Göttingen: Vandenhoeck-Rupprecht, 1979. 419 s. S. 147 a 66. (německy) 
  32. Die Zeit, s. 142.
  33. Jan Lucemburský a jeho doba, s. 95−96.
  34. BINDER, Joachim. Heinrich VII. von Luxemburg zwischen Frankreich und dem Reich: Doppelvasall - Realpolitiker - Kaiser. In: WIDDER, Ellen. Vom luxemburgischen Grafen zum europäischen Herrscher: neue Forschungen zu Heinrich VII. Luxemburg: CLUDEM, 2008. ISBN 9782919979196. S. 15–43. (německy)
  35. HEIDEMANN, Malte. Heinrich VII. (1308−1313): Kaiseridee im Spannungsfeld von staufischer Universalherrschaft und frühneuzeitlicher Partikularautonomie. Warendorf: Fahlbusch Verlag, 2008. 423 s. ISBN 978-3-925522-24-6. S. 100−111. (německy) [dále jen Heinrich VII.]. 
  36. ŠUSTA, Josef. České dějiny II./2. Král cizinec. Praha: Jan Laichter, 1939. 602 s. Dostupné online. S. 54−55. (česky) [dále jen Král cizinec]. 
  37. VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250−1310. Praha: Paseka, 2002. 760 s. ISBN 80-7185-433-6. S. 475−495. (česky) [dále jen Velké dějiny]. 
  38. Jan Lucemburský, s. 42.
  39. Král cizinec, s. 55−56.
  40. Jan Lucemburský, s. 44−45.
  41. Jan Lucemburský a jeho doba, s. 116−117.
  42. MEZNÍK, Jaroslav. Lucemburská Morava 1310−1423. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 562 s. ISBN 80-7106-363-0. S. 14. (česky) 
  43. Jan Lucemburský a jeho doba, s. 125−126.
  44. Král cizinec, s. 95.
  45. Jan Lucemburský, s. 48.
  46. Velké dějiny, s. 505.
  47. Král cizinec, s. 96−105.
  48. Jan Lucemburský a jeho doba, s. 110.
  49. Král cizinec, s. 116−118.
  50. Jan Lucemburský, s. 44−46.
  51. Král cizinec, s. 118−119.
  52. Jan Lucemburský, s. 59−61.
  53. Jan Lucemburský a jeho doba, s. 137−140.
  54. Král cizinec, s. 140−143.
  55. Král cizinec, s. 143−149.
  56. Jan Lucemburský a jeho doba, s. 160−161.
  57. Heinrich VII., s. 25.
  58. PAULER, Roland. Die deutschen Könige und Italien im 14. Jahrhundert: von Heinrich VII. bis Karl IV. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1997. 336 s. ISBN 9783534131488. S. 46. (německy) [dále jen Die deutschen Könige]. 
  59. Heinrich VII., s. 5−7.
  60. Lucemburkové, s. 36.
  61. Heinrich VII., s. 36 a 47.
  62. TRAUTZ, Fritz. Die Reichsgewalt in Italien im Spätmittelalter. Heidelberger Jahrbücher. 1963, čís. 7, s. 7. ISSN 0179-0781. (německy) 
  63. Heinrich VII., s. 136.
  64. BOWSKY, William. Florence and Henry of Luxemburg. Speculum. 1958, čís. 33, s. 177–203. ISSN 0038-7134. (anglicky) 
  65. HELLMANN, Manfred. Kaiser Heinrich VII. und Venedig. Historisches Jahrbuch. 1957, čís. 76, s. 15–33. [dále jen Kaiser Heinrich VII. und Venedig]. (německy) 
  66. BOWSKY, William. Henry VII in Italy. Lincoln: University of Nebraska Press, 1960. 301 s. S. 54. (anglicky) [dále jen Henry VII]. 
  67. Die deutschen Könige, s. 56.
  68. THORAU, Peter. Herrschaftsdurchsetzung als Krieg? Möglichkeiten und Mittel König und Kaiser Heinrichs VII. (Finanzen, Allianzen, Armeen). In: PAULY, Michel; UHRMACHER, Martin; PETTIAU, Hérold. Europäische Governance im Spätmittelalter. Heinrich VII. von Luxemburg und die grossen Dynastien Europas = Gouvernance européenne au bas moyen âge. Henri VII de Luxembourg et l'Europe des grandes dynasties: actes des 15es Journées Lotharingiennes, 14-17 octobre 2008, Université du Luxembourg. Luxembourg: Université du Luxembourg, 2010. [dále jen Herrschaftsdurchsetzung]. ISBN 9782919979226. S. 83–98. (německy)
  69. DANTE, Alighieri. Božská komedie. Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1762-8. Kapitola Očistec, s. 497. (česky) 
  70. Die deutschen Könige, s. 69.
  71. MERSIOWSKY, Mark. Die Rechnungen Heinrichs VII. als Spitze des Eisbergs? Rechnungsüberlieferung und Rechnungswesen des Reiches im frühen 14. Jahrhundert. In: WIDDER, Ellen. Vom luxemburgischen Grafen zum europäischen Herrscher: neue Forschungen zu Heinrich VII. Luxemburg: CLUDEM, 2008. ISBN 9782919979196. S. 25–268. (německy)
  72. Florentské kroniky doby Dantovy. Příprava vydání Zdeněk Kalista; překlad Zdeněk Kalista. Praha: Odeon, 1969. S. 94. (česky) Dále jen [Florentské kroniky]. 
  73. Henry VII, s. 96.
  74. Die Zeit, s. 147.
  75. Henry VII, s. 112.
  76. Heinrich VII., s. 298.
  77. Die deutschen Könige, s. 83−96.
  78. Heinrich VII., s. 127.
  79. Henry VII, s. 153−159.
  80. Henry VII, s. 165.
  81. Heinrich VII., 92 a 167−170.
  82. Jan Lucemburský a jeho doba, s. 174.
  83. Heinrich VII., s. 170−177.
  84. Jan Lucemburský a jeho doba, s. 174−175.
  85. SCHNEIDMÜLLER, Bernd. Kaiser sein im spätmittelalterlichen Europa. Spielregeln zwischen Weltherrschaft und Gewöhnlichkeit. In: KAMP, Hermann; GARNIER, Claudia. Spielregeln der Mächtigen: mittelalterliche Politik zwischen Gewohnheit und Konvention. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 2010. S. 265–290. (německy)
  86. MIERAU, Heike Johanna. Kaiser und Papst im Mittelalter. Köln: Böhlau, 2010. 328 s. ISBN 9783412205515. S. 114. (německy) 
  87. Heinrich VII., s. 85 a 193−200.
  88. Die deutschen Könige, s. 83−96.
  89. a b Jan Lucemburský a jeho doba, s. 177.
  90. Heinrich VII., s. 185.
  91. Kaiser Heinrich VII. und Venedig, s. 29−31.
  92. DAVIDSOHN, Robert. Geschichte von Florenz. Band 3. Berlin: Ernst Siegfried Mittler und Sohn, 1912. S. 488. (německy) [dále jen Geschichte]. 
  93. Henry VII., s. 192−203.
  94. Heinrich VII., s. 227.
  95. Florentské kroniky, str. 309.
  96. Herrschaftsdurchsetzung, s. 96.
  97. Henry VII., s. 203.
  98. SCHNEIDER, Friedrich. Kaiser Heinrich VII. 3 Hefte. Bredt: Georg Olms Verlag, 1924–1928. S. 191. (německy) [dále jen Kaiser]. 
  99. Lucemburkové, str. 42.
  100. MANCINI, Eleonora. Enrico VII, clamorose rivelazioni dall’analisi delle ossa. La Nazione [online]. 28.10. 2014. Dostupné online. (italsky) 
  101. Ricerca: Enrico VII ucciso da arsenico usato per curare carbonchio - Panorama. panorama.it [online]. 2014-03-10. Dostupné online. (italsky) 
  102. a b A medieval treasure in the tomb of Enrico VII. www.unipi.it [online]. 19. května 2014. Dostupné online. (anglicky) 
  103. Jan Lucemburský a jeho doba, s. 107−110.
  104. THOMSEN, Marcus. Heinrich VII.. In: PARAVICINI, Werner; WETTLAUFER, Jörg; HIRSCHBIEGEL, Jan. Höfe und Residenzen im spätmittelalterlichen Reich: ein dynastisch-topographisches Handbuch. Teilband 2, Residenzen. Ostfildern: J. Thorbecke ISBN 9783799545150. S. 290. (německy)
  105. FRANKE, Maria Elisabeth. Kaiser Heinrich VII. im Spiegel der Historiographie: eine faktenkritische und quellenkundliche Untersuchung ausgewählter Geschichtsschreiber der ersten Hälfte des 14. Jahrhunderts. Köln: Böhlau, 1992. 362 s. ISBN 9783412103927. S. 38. (německy) [dále jen Kaiser Heinrich VII. im Spiegel]. 
  106. SCHNEIDMÜLLER, Bernd. Konsens - Territorialisierung - Eigennutz. Vom Umgang mit spätmittelalterlicher Geschichte.. In: ALTHOFF, Gerd; KELLER, Hagen; MEIER, Christel. Frühmittelalterliche Studien. [s.l.]: Walter de Gruyter, 2005. ISBN 9783110185041. S. 225–246. (německy)
  107. VON RANKE, Leopold; DOVE, Alfred Wilhelm; WINTER, Georg. Weltgeschichte. Theil 9 Zeiten des Uebergangs zur modernen Welt: (XIV. und XV. Jahrhundert) Gesammtreg. zu Theil I-IX. Leipzig: Duncker & Humblot, 1888. S. 28. (německy) 
  108. Geschichte (passim).
  109. Kaiser (passim).
  110. Henry VII (passim).
  111. THOMAS, Heinz. Deutsche Geschichte des Spätmittelalters 1250-1500. Stuttgart: Kohlhammer, 1983. 544 s. ISBN 978-3170079083. S. 140. (německy) 
  112. BOOCKMANN, Hartmut. Hartmut Boockmann: Stauferzeit und spätes Mittelalter 1125-1517. Berlin: Siedler Verlag, 1987. ISBN 9783886801589. S. 211. (německy) 
  113. THORAU, Peter. Heinrich VII. (1308-1313). In: SCHNEIDMÜLLER, Bernd; WEINFURTER, Stefan. Die deutschen Herrscher des Mittelalters: Historische Porträts von Heinrich I. bis Maximilian I. München: Beck, 2003. ISBN 3-406-50958-4. S. 381–392. (německy)
  114. THORAU, Peter. Kein italienisches Fiasko. Kaiser Heinrich VII. Damals. 2006, roč. 6, s. 14–20. ISSN 0011-5908. (německy) 
  115. Die Regesten des Kaiserreichs unter Rudolf, Adolf, Albrecht, Heinrich VII. 1273–1313. 4. Abteilung: Heinrich VII. 1288/1308–1313, 1. Lieferung: 1288/1308–August 1309.. Příprava vydání Kurt-Ulrich Jäschke, Peter Thorau. Wien: Böhlau, 2006. Dostupné online. ISBN 3412019062. (německy) 
  116. Die Regesten des Kaiserreichs unter Rudolf, Adolf, Albrecht, Heinrich VII. 1273–1313. 4. Abteilung: Heinrich VII. 1288/1308–1313, 1. Lieferung: 1288/1308–August 1309.. Příprava vydání Kurt-Ulrich Jäschke, Peter Thorau. Köln: Böhlau, 2014. Dostupné online. ISBN 978-3-412-22181-2. (německy) 
  117. Heinrich VII. (passim).
  118. WIDDER, Ellen. Vom luxemburgischen Grafen zum europäischen Herrscher: neue Forschungen zu Heinrich VII. Luxemburg: CLUDEM, 2008. 420 s. ISBN 9782919979196. (německy) 
  119. PAULY, Michel; UHRMACHER, Martin; PETTIAU, Hérold. Europäische Governance im Spätmittelalter. Heinrich VII. von Luxemburg und die grossen Dynastien Europas = Gouvernance européenne au bas moyen âge. Henri VII de Luxembourg a l'Europe des grandes dynasties. Luxembourg: Section historique de l'Institut Grand-Ducal, 2010. 547 s. ISBN 9782919979158. (německy) 
  120. PENTH, Sabine. Rom 1312. Die Kaiserkrönung Heinrichs VII. und die Folgen. Die Luxemburger als Herrscherdynastie von gesamteuropäischer Bedeutung / Roma 1312. L’incoronazione imperiale di Enrico VII e le sue conseguenze. Il significato europeo della dominazione dinastica [online]. www.hsozkult.de, 2019-12-08. Dostupné online. (německy) 
  121. PENTH, Sabine; THORAU, Peter. Rom 1312 die Kaiserkrönung Heinrichs VII. und die Folgen: die Luxemburger als Herrscherdynastie von gesamteuropäischer Bedeutung. Köln ; Weimar ; Wien: Böhlau, 2016. 489 s. ISBN 9783412501402. (německy) 
  122. Die Zeit, s. 154.
  123. Kaiser Heinrich VII. im Spiegel (passim).
  124. Jan Lucemburský, s. 65−68.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Prameny[editovat | editovat zdroj]

  • Acta Henrici VII imperatoris Romanorum et monumenta quaedam alia medii aevi. Band I. Příprava vydání Wilhelm von Dönniges. Berolini: Nicolai, 1839. Dostupné online. (latinsky) 
  • Acta Henrici VII imperatoris Romanorum et monumenta quaedam alia medii aevi. Band II. Příprava vydání Wilhelm von Dönniges. Berolini: Nicolai, 1839. Dostupné online. (latinsky) 
  • Monumenta Germaniae Historica: onstitutiones et acta publica imperatorum et regum. Band IV. Teilband I. Příprava vydání Jakob Schwalm. Hannover: Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde, 1906. Dostupné online. (latinsky) 
  • Monumenta Germaniae Historica: onstitutiones et acta publica imperatorum et regum. Band IV. Teilband I. Příprava vydání Jakob Schwalm. Hannover: Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde, 1911. Dostupné online. (latinsky) 
  • Acta aragonensia, quellen zur deutschen, italienischen, französischen, spanischen, zur kirchen- und kulturgeschichte aus der diplomatischen korrespondenz Jaymes II. (1291-1327). Band I. Berlin, Leipzig: W. Rothschild, 1908. Dostupné online. (latinsky) 
  • Das Leben Kaiser Heinrichs des Siebenten Berichte der Zeitgenossen über ihn. Příprava vydání Walter Friedensburg. Leipzig: Dyk, 1898. 206 s. Dostupné online. 
  • MARQUE, Michel; PAULY, Michel; SCHMID, Wolfgang, a kol. Der Weg zur Kaiserkrone: Der Romzug Heinrichs VII. in der Darstellung Erzbischof Balduins von Trier. Trier: Kilomedia, 2009. 200 s. ISBN 978-3-89890129-1. (německy) 
  • Die Regesten des Kaiserreichs unter Rudolf, Adolf, Albrecht, Heinrich VII. 1273–1313. 4. Abteilung: Heinrich VII. 1288/1308–1313, 1. Lieferung: 1288/1308–August 1309. Příprava vydání Kurt-Ulrich Jäschke, Peter Thorau. Wien: Böhlau, 2006. Dostupné online. ISBN 3412019062. (německy) 
  • Die Regesten des Kaiserreichs unter Rudolf, Adolf, Albrecht, Heinrich VII. 1273–1313. 4. Abteilung: Heinrich VII. 1288/1308–1313, 1. Lieferung: 1288/1308–August 1309. Příprava vydání Kurt-Ulrich Jäschke, Peter Thorau. Köln: Böhlau, 2014. Dostupné online. ISBN 978-3-412-22181-2. (německy) 
  • Florentské kroniky doby Dantovy. Příprava vydání Zdeněk Kalista; překlad Zdeněk Kalista. Praha: Odeon, 1969. S. 94. (česky) 
  • Zbraslavská kronika. Příprava vydání Zdeněk Fiala; překlad František Heřmanský, Rudolf Mertlík. Praha: Svoboda, 1976. 597 s. S. 240. (česky) 

Přehledy[editovat | editovat zdroj]

  • BOBKOVÁ, Lenka. Jan Lucemburský: Otec slavného syna. Praha: Vyšehrad, 2018. ISBN 978-80-742-9342-9. (česky) 
  • BOBKOVÁ, Lenka; ŠMAHEL, František, a kol. Lucemburkové : česká koruna uprostřed Evropy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 886 s. ISBN 978-80-7422-093-7. 
  • BOBKOVÁ, Lenka. Velké dějiny zemí Koruny české IV.a 1310-1402. Praha: Paseka, 2003. 694 s. ISBN 80-7185-501-4. 
  • ČECHURA, Jaroslav; ŽŮREK, Václav. Lucemburkové: životopisná encyklopedie. České Budějovice: Veduta, 2012. 260 s. ISBN 978-80-86829-69-2. (česky) 
  • GADE, John Allyne. Luxembourg in the Middle Ages. Luxembourg: E. J. Brill, 1951. 251 s. (anglicky) 
  • HOENSCH, Jörg Konrad. Lucemburkové: pozdně středověká dynastie celoevropského významu 1308–1437. Praha: Argo, 2003. 304 s. ISBN 80-7203-518-5. (česky) 
  • MENZEL, Michael. Die Zeit der Entwürfe 1273–1347. In: FAHRMEIR, Andreas; LEPPIN, Hartmut. Gebhardt. Handbuch der deutschen Geschichte. Stuttgart: Klett-Cotta, 2012. ISBN 978-3-608-60007-0. (německy)
  • PAULER, Roland. Die deutschen Könige und Italien im 14. Jahrhundert: von Heinrich VII. bis Karl IV. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1997. 336 s. ISBN 9783534131488. (německy) 
  • RAPP, Francis. Svatá říše římská národa německého: od Oty Velikého po Karla V. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2007. 316 s. ISBN 978-80-7185-726-6. (česky) 
  • SPĚVÁČEK, Jiří. Král diplomat. Jan Lucemburský 1296-1346. Praha: Panorama, 1982. 276 s. 
  • SPĚVÁČEK, Jiří. Jan Lucemburský a jeho doba 1296−1346. K prvnímu vstupu českých zemí do svazku se západní Evropou. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1994. 658 s. ISBN 80-205-0291-2. 
  • ŠUSTA, Josef. Dvě knihy českých dějin. Kus středověké historie našeho kraje. Kniha druhá. Počátky lucemburské 1308−1320. Praha: Argo, 2002. 328 s. Dostupné online. ISBN 80-7203-377-8. 
  • ŠUSTA, Josef. České dějiny II./2. Král cizinec. Praha: Jan Laichter, 1939. 602 s. Dostupné online. (česky) 
  • THOMAS, Heinz. Deutsche Geschichte des Spätmittelalters 1250-1500. Stuttgart: Kohlhammer, 1983. 544 s. ISBN 9783170079083. (německy) 

Biografie[editovat | editovat zdroj]

  • GERLICH, Alois. New German Biography. Band 8. Berlin: Duncker & Humblot, 1969. Dostupné online. ISBN 3428001893. S. 329-334. (německy) 
  • SCHNEIDER, Friedrich. Kaiser Heinrich VII. 3 Hefte. Bredt: Georg Olms Verlag, 1924–1928. (německy) 
  • THORAU, Peter. Heinrich VII. (1308-1313). In: SCHNEIDMÜLLER, Bernd; WEINFURTER, Stefan. Die deutschen Herrscher des Mittelalters: Historische Porträts von Heinrich I. bis Maximilian I. München: Beck, 2003. ISBN 3-406-50958-4. S. 381–392. (německy)

Zvláštní studie[editovat | editovat zdroj]

  • BOWSKY, William. Henry VII in Italy. Lincoln: University of Nebraska Press, 1960. 301 s. (anglicky) 
  • FRANKE, Maria Elisabeth. Kaiser Heinrich VII. im Spiegel der Historiographie: eine faktenkritische und quellenkundliche Untersuchung ausgewählter Geschichtsschreiber der ersten Hälfte des 14. Jahrhunderts. Köln: Böhlau, 1992. 362 s. ISBN 9783412103927. (německy) 
  • HECKMANN, Marie-Luise. Stellvertreter, Mit- und Ersatzherrscher: Regenten, Generalstatthalter, Kurfürsten und Reichsvikare in Regnum und Imperium vom 13. bis zum frühen 15. Jahrhundert. Warendorf: Fahlbusch Verlag, 2002. ISBN 9783925522215. (německy) 
  • HEIDEMANN, Malte. Heinrich VII. (1308-1313): Kaiseridee im Spannungsfeld von staufischer Universalherrschaft und frühneuzeitlicher Partikularautonomie. Warendorf: Fahlbusch Verlag, 2008. 423 s. ISBN 978-3-925522-24-6. (německy) 
  • PAULY, Michel; UHRMACHER, Martin; PETTIAU, Hérold. Europäische Governance im Spätmittelalter. Heinrich VII. von Luxemburg und die grossen Dynastien Europas = Gouvernance européenne au bas moyen âge. Henri VII de Luxembourg a l'Europe des grandes dynasties. Luxembourg: Section historique de l'Institut Grand-Ducal, 2010. 547 s. ISBN 9782919979158. (německy) 
  • PENTH, Sabine; THORAU, Peter. Rom 1312 die Kaiserkrönung Heinrichs VII. und die Folgen: die Luxemburger als Herrscherdynastie von gesamteuropäischer Bedeutung. Köln: Böhlau, 2016. 489 s. ISBN 9783412501402. (německy) 
  • WIDDER, Ellen. Vom luxemburgischen Grafen zum europäischen Herrscher: neue Forschungen zu Heinrich VII.. Luxemburg: CLUDEM, 2008. ISBN 9782919979196. S. 420. (německy) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce:
Fridrich II.
Znak z doby nástupu Císař Svaté říše římské
13121313
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Ludvík IV. Bavor
Předchůdce:
Albrecht I.
Znak z doby nástupu Římsko-německý král
13081313
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Ludvík IV. Bavor/Fridrich Sličný
Předchůdce:
Jindřich VI. Lucemburský
Znak z doby nástupu Lucemburský hrabě
12881308
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Jan Lucemburský