Karel Werner (indolog)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Karel Werner
Narození 12. ledna 1925 (92 let)
Jemnice
Povolání vysokoškolský pedagog a spisovatel
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Karel Werner (1941)
Karel Werner v roce 2007 v Soulu, Jižní Korea

Karel Werner (* 12. ledna 1925, Jemnice) je český indolog, orientalista, religionista a filosof náboženství.

Život[editovat | editovat zdroj]

O svém dĕtství v mĕstečku Jemnici se vyjádřil, že bylo idylické. Otec mĕl cukrárnu a matka byla původnĕ kuchařkou z povolání. Idyla skončila, když roku 1933 byl dům za hospodářské krize prodán ve dražbĕ pro neplacení splátek na hypotéku a rodina se odstĕhovala do Znojma, kde zahájil svá studia na reálném gymnasiu. Po mnichovské dohodĕ a začlenĕní Znojma do sudetského území pokračoval ve studiu na III. reálném gymnasiu v Brnĕ, které dokončil po přerušení ke konci války na podzim 1945, načež se zapsal na filosofii a historii na Filosofické fakultĕ Masarykovy univerzity, kde se stal členem užšího filosofického kruhu žáků J. L. Fischera, a vĕnoval se též studiu sanskrtu a čínštiny jako samouk. V roce 1947 byl J. L. Fischer jmenován rektorem Palackého univerzity (PU) v Olomouci a vyzval jej k přestupu. Werner pokračoval u nĕj na Filosofické fakultĕ v Olomouci ve studiu filosofie, a ve studiu klasické čínštiny jako žák Jaroslava Průška. Znalost sanskrtu si zdokonalil pod vedením Vincence Lesného, který jej přijal za asistenta Indologického semináře. Doktorát získal poté, když obhájil disertační práci Významoslovný rozbor primitivních jazyků a složil rigorózní zkoušky z filosofie a indické filologie v jarním semestru 1949. Složil též závĕrečné státní zkoušky z filosofie a historie jako kvalifikaci na místo středoškolského profesora. Původní úmysl vĕnovat se novĕ vznikajícímu oboru srovnávací filosofie byl znemožnĕn zavedením marxismu jako státní ideologie po komunistickém puči (únor 1948), takže se soustředil na indologii a byl povĕřen přednáškami ze srovnávací gramatiky sanskrtu a z dĕjin Indie, a v Historickém ústavu přednáškami o starovĕkých dĕjinách Předního východu. Byl však kritizován pro nedostatek marxistického zamĕření a v lednu 1950 byl vyšetřován Státní bezpečností pro styky se zahraničními návštěvníky.

Na vyzvání J. L. Fischera napsal studii K dĕjinám indického materialismu (aby si spravil "kádrový profil"), která byla odmĕnĕna zvláštní cenou Orientálního ústavu v Praze (1951), knižní publikace však neprošla cenzurním řízením z důvodu jejího "objektivistického" zamĕření. Na podzim téhož roku byla orientalistika na PU zrušena. Návrh prof. Lesného na Wernerovo převedení na Indologický seminář Karlovy univerzity neprošel kádrovým řízením a stejný osud stihl jeho žádost o učitelské místo na gymnasiu.

V chaosu znárodňování průmyslu komunistickou vládou našel místo v novĕ ustaveném podniku "Stavby silnic a železnic", kde mĕl mimo jiné za úkol pořizovat popisy práce stavebních techniků a navrhovat jejich platové zařazení. To mu vyneslo označení v občanském průkazu jako "technický úředník". Když pak musel po roce nastoupit v Nýrsku na Šumavĕ dvouletou vojenskou službu (v dobĕ univerzitního úvazku odkládanou), prošel jen nejzákladnĕjším výcvikem a jako "technik" se stal pomocníkem plukovního správce budov (1952–54). (Po čistce "buržoazních" důstojníků novĕ povýšené komunistické "kádry" vyžadovaly pro svou nekompetentnost tuto neoficiální ale trpĕnou asistenci studovaných vojínů, kteří nebyli z politických důvodů přijati do důstojnické školy). Po návratu z vojny nedostal zpĕt své předchozí postavení a byl převeden do národního podniku "Restaurace a jídelny" do oddĕlení "Práce a mzdy" (1955). Po roce však ztratil (jako nekomunista) i toto místo a byl přeložen do "provozu"; zaučil se na vedoucího restaurace a vystřídal v této funkci nĕkolik podniků v Brnĕ a okolí (1956–60).

Pokud čas dovolil, Werner pokračoval ve svých studiích a publikoval články v časopisech v Anglii, západním Nĕmecku, Indii a na Śrí Lance, což vedlo, v dobĕ četných soudních řízení proti "zaprodancům kapitalismu"(odsouzených vĕtšinou na základĕ vynuceného přiznání), k nĕkolika týdnům vyšetřování Státní bezpečností pro podezření z příslušnosti ke špionážní skupinĕ s úkolem podávat do zahraničí zprávy zakódované do textu jeho článků. Podklady nebyly dostatečné a Werner obstál při psychologicky zastrašovacím výslechu, takže nedošlo k vypracování obvinĕní[1], byl však dirigován na rok na práci v uhelných dolech a poté v jiných manuálních oborech (strojník v plynárnĕ 1961–64, instalatér 1964, řidič tramvaje 1964–67).

Vyšetřování mĕlo vedlejší důsledek v tom, že při předávání restaurace novému vedoucímu za Wernerovy nepřítomnosti byl vyčíslen podstatný schodek v hospodaření a bylo proti nĕmu zahájeno trestní řízení pro rozkrádání státního majetku. Prozkoumáním podkladů se mu však podařilo objevit chyby v účtování, čímž byl schodek snížen na zanedbatelnou částku. Přesto jej "dĕlnický" soudce (jmenovaný do funkce po šestitýdenním kursu), který mu při přelíčení nedovolil mluvit, prohlásil vinným. V odvolacím řízení jej starší, plnĕ kvalifikovaný soudce viny zprostil.

Po ztrátĕ akademického postavení Werner počal oceňovat praktické aspekty indických nauk, zvládl základní systém hatha jógy, vĕnoval se buddhistické meditaci a vedl tajný kroužek zájemců. Postupnĕ též navázal písemné styky se zahraničními organizacemi: s Buddhistickou společností (Buddhist Society) v Londýnĕ, s Buddhistickou vydavatelskou společností (Buddhist Publication Society) v Kandy, Sri Lanka, kterou vedl Nyanaponika Théra, mnich nĕmeckého původu, s Jógickým ústavem v Santa Cruz, Bombay, a v Lonavle v Indii, v západním Nĕmecku s Buddhistickým seminářem po nauku o bytí (Buddhistisches Seminar für Seinskunde), jejž založil a vedl Paul Debes ze své chaty v Lüneburger Heide blízko Hamburgu, s Jógickým ústavem ve Fuldĕ, který spravoval Dr. Otto Albert Isbert, a s řádovou organizací Árja Maitréja Man,.d,.ala (AMM), kterou založil v Indii Anagarika Govinda, lama nĕmeckého původu, s označením "Vadžrajána Sangha", a v západním Nĕmecku vedl Dr. med. Karl-Heinz Gottmann. Počal pak přispívat k rozvĕtvené podzemní publikační činnosti zamĕřené na duchovní praxi pořizováním překladů buddhistických textů a spisů. S využitím článků o zavedení hathajógických cviků v Sovĕtské akademii vĕd (v podobĕ ranních "fyzminutek") se mu podařilo prosadit do tisku první článek o hathajóze, což vedlo k pozvání k serii přednášek v Bratislavĕ, s televizním programem (1963), a o rok pozdĕji v Brnĕ a v dalších mĕstech na Moravĕ, v Čechách a na Slovensku. Téhož roku jej Společenský Klub ROH První brněnské strojírny povĕřil pořádáním kurzů jógy a umožnil mu pod svou záštitou založení Klubu jógy, který přetrval i dobu normalizace (1969–89) a dále do doby obnovené demokracie.[2]

Roku 1966 mu bylo zprostředkováno setkání v Halle (východní Nĕmecko) s Debesovou žačkou ze západního Nĕmecka za účelem diskuzí. V Halle bydlel Professor Heinz Mode, odborník na buddhistické sochařství na Sri Lance a v Indii, který vĕdĕl o Wernerových osudech, takže došlo k setkání. Téhož roku Werner navštívil Budapešť, kam jej pozval Dr. Hetényi, který vedl maďarskou odbočku AMM a tzv. Ústav buddhistické filosofie. Bylo mu též umožnĕno pozorovat skupinovou terapii v Léčebném ústavu pro tĕlesnĕ i duševnĕ postižené dĕti, který vedl Dr. Petö, jenž dosahoval velkých výsledků zvláštní metodou cviků inspirovaných jógou a čínskými cviky v kombinaci s recitací tibetských manter.

Terapeutické účinky praxe hathajógy byly demonstrovány i ve Wernerových kursech na případu člena orchestru brnĕnské opery, jenž trpĕl vážnou psychosómatickou kondicí, která mu působila rozpaky bĕhem dlouhých operních jednání. Psychiatrické a psychoterapeutické léčení zůstalo bez účinku, načež mu krajský psychiatr poradil: “Bĕžte za tím potrhlým Wernerem, třeba Vám pomůže s tou jeho jógou.” Jeho plné uzdravení již po nĕkolika týdnech vyneslo Wernerovi pozvání přednášet o "orientálních terapiích" ve výročním doškolovacím kursu pro psychiatry a k nabídce místa vydavatele bulletinu Psychiatrický výbĕr v Psychiatrickém ústavu v Kromĕříži (1967–68) s výzkumným programem zaměřeným na zkoumání fyziologických procesů během praxe jógy a meditace a na možnost jejich terapeutického využití. Za tím účelem podstoupil příslušná mĕření na své osobĕ a školil tým lékařů a ošetřovatelů v praxi jógy.

Werner dostával od zmínĕných zahraničních organizací pozvání k seminářům a konferencím, a proto žádal po řadu let bezvýslednĕ o pas. Roku 1967 jej dostal a ředitel Psychiatrického ústavu v Kromĕříži mu povolil koncem září šestitýdenní "studijní cestu" do západního Německa. Během "exercicií" AMM v "Domu ticha" (Haus der Stille) v Roseburgu mu bylo udĕleno čestné členství řádu AMM a v lesním útulku Paula Debese v Lüneburger Heide vedl rozhovory s ním a jeho spolupracovníky a žáky. Na zpáteční cestĕ přes východní Nĕmecko byl hostem profesora Modeho v Halle, navštívil v Berlínĕ profesora J. H. Schultze, slavného autora "autogenního tréninku", pobyl na Filosofické fakultĕ v Lipsku, kde mu Dr. Heinz Kucharski z Indologického semináře podal zprávu o činnosti jejich tajné jógické společnosti, a zúčastnil se čtení čínsných buddistických textů v Sinologickém semináři.

V lednu 1968 nastalo uvolnĕní politické situace a Werner podal žádost na Ministerstvo školství o obnovení svého akademického postavení, která však byla po dvou mĕsících zamítnuta. Nestraník nesmĕl vyučovat humanistické předmĕty ani za Dubčekova komunismu "s lidskou tváří". Dne 8. kvĕtna Werner založil v Brnĕ za účasti vídeňských buddhistů "Buddhistický kruh Československa".[3] Všem jeho aktivitám však učinila konec sovĕtská invaze (21.8.1968). Aby se vyhnul opĕtnému pronásledování obnoveným totalitním režimem, Werner opustil rodnou zem dva dny po invazi a v Anglii nejprve pracoval v Cambridgi v univerzitní knihovnĕ a současnĕ v Churchillovĕ koleji jako lektor sanskrtu. Roku 1969 získal místo docenta indické filosofie a náboženství na univerzitĕ v Durhamu, kde zavedl též kurzy sanskrtu, a vyučoval rovnĕž jógu a indickou civilizaci v extramurálních kurzech. Roku 1975 založil výroční akademická Symposia indických náboženství, která řídil po deset let a která dosud pokračují pod vedením voleného komitétu.[4] Roku 2010 řídil Pĕtatřicáté symposium pořádané na počest jeho pĕtaosmdesátých narozenin.[5] Vyučoval také v letní škole Buddhistické společnosti a v diplomových kurzech pro učitele jógy. V letech 1975–1976 byl hostujícím profesorem na univerzitách v Kandy (Peradeniya University, Sri Lanka), v Dharwaru (Karnataka State University) a ve Vanárasí (Benares Hindu University). Hostoval také na univerzitách v Cambridgi, Oxfordu, Lancastru, Manchestru, Stirlingu a Londýnĕ.

Roku 1990 Werner odešel do penze a v létĕ se zúčastnil jako předseda sekce pro náboženství konference původnĕ emigrantské Společnosti vĕdy a umĕní, pořádané po pádu diktatury poprvé v Praze. V letech 1991–1993 byl dopisujícím členem České akademie vĕd, Ústavu pro studium náboženství, a v letech 1993–1998 hostujícím profesorem Masarykovy university v Brnĕ v Ústavu religionistiky, který pomohl založit na Filosofické fakultĕ. V letech 1991–1993 byl nĕkolikrát hostujícím přednašečem na turné po umĕleckých památkách v Indii, Nepálu, Vietnamu a Kambodži. Procestoval též Barmu (Myanmar), Thajsko, Jávu, Bali, Čínu a Japonsko. V letech 2002–2007 byl hostujícím profesorem v Ústavu buddhistických studií Dongkuk Univerzity v Seoulu a v Kjongdžu v Jižní Koreji. Od roku 1993 má čestné postavení jako profesor výzkumu na londýnské univerzitĕ v Ústavu pro studium náboženství Školy orientálních a afrických jazyků (SOAS).

Werner po invazi 1969 vycestoval s dosud platným pasem a dostal prostřednictvím československého velvyslanectví v Londýnĕ prozatímní povolení pobývat v cizinĕ. Jeho žádost o povolení trvalého pobytu v zahraničí byla ministerstvem vnitra zamítnuta v prosinci 1969, načež byl označen za ilegálního emigranta. Jeho první manžeství bylo rozvedeno a on se znovu oženil koncem roku 1970. Nyní žije se svou anglickou manželkou v Londýnĕ.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Werner se zabýval výzkumem védských hymnů, zejména pokud obsahují filosofické ideje nebo předjímají vznik jógy, a jejich původem v indoevropském dávnovĕku. Sledoval též vývoj jógické a buddhisticlé duchovní praxe a otázku znovuzrozování v indických naukách a v evropském myšlení. V této suvislosti se nĕkolikrát zabýval otázkou povahy osobnosti ve védech, upanišadách a v buddhismu. V dobĕ působení na Filosofické fakultĕ Masarykovy university (1993–1998) se vĕnoval na popud členů Ústavu religionistiky vypracování přehledných studií všech hlavních asijských náboženských tradic, které byly vydány pro studenty Masarykovou universitou (a později v přepracování pro veřejnost v komerčních nakladatelstvích). Je autorem mnoha studií v českém, především anglickém a spoře v německém jazyce.

Náboženský a filosofický výhled[editovat | editovat zdroj]

Werner byl vychován v římsko-katolické víře a v letech 1934–37 byl ministrantem v dominikánském klášteře ve Znojmĕ a členem řádu Legio angelica. Při vstupu na gymnasium (1936) udal jako důvod studia úmysl stát se knĕzem, svou víru však postupně ztratil během prvních dvou let gymnasiálního studia. Po dalších dvou letech tápání jej zaujala četba knih o orientálních náboženstvích a k ujasnění svĕtonázorových problémů se rozhodl pro studium filosofie, rozšířené četbou z oboru srovnávacího náboženství. Filosofii chápe v sókratovském duchu jako hledání smyslu života, který však nelze s jistotou poznat, nýbrž pouze vytušit. Nicméně má za to, že je nerozlučně spjat s etickými zásadami. Je tedy možno žít filosoficky – slovy Roberta Konečného – “směrem smyslu života”.[6] Werner přiznává, že jsou mu filosoficky nejbližší nauky raného buddhismu, odvoditelné z Buddhových rozprav pálijského kánonu, které mu imponují zejména svým racionalismem a metodickými popisy meditativní praxe, nepokládá se však za "vĕřícího buddhistu". Poukazuje na to, že jistota víry vede často na scestí, jak dokazují náboženské ortodoxie v minulosti i přítomnosti, což platí též o strnule zastávaných vĕdeckých teoriích, včetně biologického materialismu na způsob Richarda Dawkinse.[7] Uznává však platnost argumentů proti existenci všemohoucího a vševědoucího boha stvořitele. Místo pojmu víry, ale též namísto přijetí vĕdeckých teorií, jež někdy vedou k popření možnosti existence transcendentních realit, protože pro ně není objektivní důkaz, používá filosofický pojem "logické pravdĕpodobnosti". Monoteismu i vĕdeckému materialismu jako svĕtovým názorům přiznává velmi malou míru pravdĕpodobnosti, střízlivému pojetí zásad a rozkladů, obsažených v Buddhových rozpravách však je ochoten připsat velkou míru logické pravdĕpodobnosti a užitečnost jako vodítka pro život ve směru smyslu života. Je si vĕdom toho, že často přívrženci buddhismu, zejména mnichové, přijímají a vykládají buddhismus více méně na základĕ osobní víry v doslovnou platnost Buddhových výroků, a pokud ji někteří podkládají tvrzeními nebo náznaky osobní zkušenosti, Werner si k nim zachovává zdrženlivý postoj a přijímá jen to, co mu potvrdí jeho vlastní zkušenost a úvaha. V tom se vlastně řídí radou, obsaženou v nejčastěji citované Buddhovĕ rozpravĕ.[8]

Politické názory[editovat | editovat zdroj]

V dobĕ po ztrátĕ náboženské víry Werner koketoval nĕjakou dobu s marxismem pod vlivem svého staršího bratra, brzy se však od něj distancoval, zejména pod vlivem četby spisů T. G. Masaryka, a stal se trvale přesvĕdčeným antikomunistou. Po válce vstoupil do národnĕ socialistické strany a stal se předsedou její odbočky na Filosofické fakultĕ v Brnĕ s vyhlídkou zařazení na kandidátskou listinu ve volbách plánovaných na červen 1948. Ponĕkud rozčarován vnitřními pomĕry ve stranĕ, nepokračoval po přestupu (1947) na fakultu v Olomouci v politické činnosti a soustředil se na studium. Následkem toho nebyl postižen čistkami ihned po únorovém puči. V emigraci, již jako britský občan, se v dobĕ ohrožení demokracie levicovými odbory aktivnĕ zapojil do boje za její zachování v organizaci "Sdružení pro svobodu (Freedom Association) a byl předsedou její odbočky v severovýchodní Anglii. Evropskou unii (European Union) Werner považuje v její vnitřní struktuře za nákladnou obdobu Sovĕtského svazu s "nomenklaturou" nezvoleného vedení, impotentním parlamentem a vnitřní korupcí, a s neprůhledným finančním účtováním, které nebylo témĕř dvacet let podrobeno nezávislé kontrole. Původní souhlas s členstvím byl dle Wernera od britského lidu získán podvodnou agitací, jež zamlčela cíl politické unie a vydávala její, ve skutečnosti přechodné stadium jako Evropského hospodářského sdružení (European Economic Community), za trvalé. Werner se stal členem politické strany United Kingdom Independence Party (UKIP) ihned po jejím vzniku, když zjistil, že usiluje o vystoupení Spojeného království z Evropské unie.[1] Nákladný ekologický program Evropské unie považuje za vĕdecky neodůvodněný a provázený korupčními a finančními machinacemi a pokusy upravovat či falšovat počítačové předpovĕdi oteplování zemské atmosféry následkem moderních technologií. Postupným vládám vytýká nerozlišující imigrační politiku, jež vede k neúmĕrnému nárůstu muslimského obyvatelstva, které vĕtšinou odolává asimilaci, a v poslední dobĕ jeho značná menšina úspĕšnĕ usiluje o podvojné zákonodárství zavádĕním tribunálů na základĕ islámského práva Šaria, nĕkterých s úředním schválením, jiných mimo zákon. Současné zákonodárné iniciativy rozšířit definici manželství, aby zahrnula homosexuální partnerské vztahy, považuje za logickou kontradikci, jež nepatří do oblasti zákonodárného procesu a nebude mít obecnou lidskou platnost, i když projde formální parlamentní procedurou. Krátce po "sametové revoluci" Werner zakusil za prvních návštĕv staré vlasti jako "posrpnový emigrant" na nĕkolika úředních místech urážlivé jednání. Je si vĕdom toho, že Václav Havel byl poprvé zvolen prezidentem komunistickým parlamentem, který mĕl původ v násilném uchopení moci a kontinuitu na základĕ nesvobodných voleb a byl tedy ilegální. To snad je jedním z důvodů, že valná část komunistů (i když nĕkteří stranu opustili) zůstala na vysokých místech a mnozí si podrželi svou hospodářskou moc. Komunisty pronásledovaným jedincům a navrátivším se emigrantům byly stavĕny v cestu překážky. Werner je toho názoru, že komunistická strana mĕla být pro své zločiny zrušena a v zemi provedena důsledná "dekomunizace" (podobnĕ jako denacifikace v Nĕmecku). Má za to, že k obrození politického života v zemi nedošlo; chybí v nĕm osobní integrita politiků i poctivost a převládá v nĕm korupce a cynismus. Z toho plynoucí rozčarování obyvatelstva je zjevné z nízké účasti na volbách. Z tĕchto důvodů Werner od počáteční myšlenky usadit se znovu ve vlasti, k níž byla jeho anglická manželka příznivĕ naklonĕna, pomĕrnĕ záhy upustil. Současnou situaci ve Spojeném království považuje Werner za velice špatnou. Kritizuje britskou imigrační politiku a především pak s tím spojený nárůst muslimů v Londýně.[1]Globální oteplování považuje za výmysl ekologické lobby.[1]

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • On the Philosophy of Yajnavalkya, Bharatiya Vidya XI/3/4, Bombay, 1950, 166-177.
  • Buddhism in Czechoslovakia. Attempt to form Group, World Buddhism XIII/1, Dehiwala, 1964, 5-6.
  • Problems of Buddhism in Czechoslovakia, World Buddhism XIII/6, Dehiwala, 1964, 7-8.
  • Interest in Buddhism in Czechoslovakia, The Middle Way, XV, May, 1965, 1.
  • The Three Roots of Ill and Our Daily Life, (Bodhi Leaves No 24), Buddhist Publication Society, Kandy, 1965, 26pp. Korean translation: The Calm Voice, Seoul, 1987, reprint 2008.
  • Yoga in Czechoslovakia, Journal of the Yoga Institute 12, Santa Cruz, Bombay, 1967, 167-9.
  • Buddhist Circle of Czechoslovakia, World Buddhism XVII, Dehiwala, July 1968, 325.
  • Hathajóga. Základy tělesných cvičení jógických, Olympia, Praha 1969, 2. vyd. 1971, 3. vyd. CAD Press, Bratislava, 2009, 203str.
  • Buddhism and Ritual, The Middle Way XLIV/1, London, 1969, 16-18.
  • Die existentielle Situation des Menschen in europäischer und indischer Philosophie und die Rolle des Yoga, Wissen und Wandel XVII/11, Hamburg, 1971, 322-340.
  • Zur Philosophie des Tantrismus, Der Kreis 100, Meersburg-Daisendorf, 1972, 11-15.
  • The Law of kamma and Mindfulness (Bodhi Leaves B 61), Buddhist Publication Society, Kandy, 1973, 31pp. Korean translation: The Calm Voice, Seoul, 1988.
  • The Indian Experience of Totality, Wege zur Ganzheit – Festschrift zum 75. Geburtstag von Lama Govinda, Almora, 1973, 219-233.
  • Authenticity in the Interpretation of Buddhism, The Cardinal Meaning. Essays in Comparative Hermeneutics: Buddhism and Christianity, ed. by M. Pye & R. Morgan, The Hague – Paris, 1973, 161-193.
  • Religious Practice and Yoga in the Time of the Vedas, Upanisads and Early Buddism, Annals of the Bhandarkar Oriental Research Institute LVI, Poona, 1975, 179-194.
  • Yoga and Indian Philosophy, Motilal Banarsidass, New Delhi 1977, repr. 1980 & 1998 (paperback), XII, 190pp.
  • Spiritual Personality and its Formation according to Indian Tradition, Maitreya 6, Boulder & London, 1977, 93-103.
  • On Interpreting the Vedas, Religion 7/2, 1977, 189-200.
  • Yoga and the RG Veda. An Interpretation of the keśin hymn, RV 10,136, Religious Studies 13/3, 1977, 289-302.
  • The longhaired Sage of RG Veda 10,136; A Shaman, a Mystic or a Yogi? The Yogi and the Mystic. Studies in Indian and Comparative Mysticism (Durham Indological Series 1), ed. Karel Werner, Curzon Press, London, 1989, repr. 1994, 33-53.
  • Symbolism in the Vedas and its Conceptualisation, Numen, International Review for the History of Religions XXIV/3, 1977, 223-240.
    Reprinted in: Symbols in Art and Religion. The Indian and the Comparative Perspectives (Durham Indological Series 2), ed. Karel Werner, Curzon Press, London, 1990, 27-45.
  • The Vedic Concept of Human Personality and its Destiny, Journal of Indian Philosophy 5, The Hague, 1978, 275-289.
  • A Note on karma and Rebirth in the Vedas, Hinduism 83, London, 1978, 1-4.
  • The Buddhist View of the Self and the Teaching of Rebirth, Vesak Sirisara 45, Colombo, 1980, 12-14.
  • Mysticism as Doctrine and Experience, Religious Traditions 4, 1981, 1-18.
    Reprinted in: The Yogi and the Mystic. Studies in Indian and Comparative Mysticism (Durham Indological Series 1), ed. Karel Werner, Curzon Press, London, 1989, 1-19.
  • Mysticism and Indian Spirituality, Studies in Indian Philosophy, a Memorial Volume in Honour of Pandit S. Sanghvi, ed. D. Malvania & N. J. Shah, L.D. Institute of Indology, Ahmedabad, 1981, 241-256.
    Reprinted in: The Scottish Journal of Religious Studies 3 1982, 15-25.
    And in: The Yogi and the Mystic. Studies in Indian and Comparative Mysticism (Durham Indological Series 1), ed. Karel Werner, Curzon Press, London, 1989, 20-32.
  • Bodhi and arahattaphala. From Early Buddhism to Early Mahayana, The Journal of the International Association of Buddhist Studies 4, 1981, 70-84.
    Reprinted in: Buddhist Studies; Ancient and Modern (Collected Papers on South Asia No. 4, Centre of South Asian Studies, School of Oriental and African Studies, University of London), ed. by Denwood, Philip and Alexander Piatigorsky, Curzon Press, London, 1983, 167-181.
  • The Teachings of the Veda and the adhyatmika Method of Interpretation, Golden Jubilee Volume, Vaidika Sam,.śodhana Man,.d,.ala (Vedic Research Institute), Poona, 1981, 288-295.
  • The Heritage of the Vedas, The British Wheel of Yoga, Farringdon, 1982, 34 pp.
  • Men, Gods and Powers in the Vedic Outlook, Journal of the Royal Asiatic Society 1, 1982, 14-24.
  • The Concept of the Transcendent. Questions of Method in the History of Religions, Religion 13, 1983, 311-322.
  • The Buddhist Interpretation of Experience, The Presence and Practice of Buddhism, ed. Peter Connolly & Clive Erricker, West Sussex Institute of Higher Education, Chichester, 1985, 37-53.
  • The Doctrine of Rebirth in Eastern and Western Thought (Bodhi Leaves 100), Buddhist Publication Society, Kandy, 1985, 44pp. Korean translation: The Calm Voice, Seoul, 2004.
  • Yoga and the Old Upanisads, Perspectives on Indian Religion: Papers in Honour of Karel Werner, ed. Peter Connolly, Delhi 1986, 1-7.
  • Personal Identity in the Upanisads and Buddhism*, Identity Issues and World Religions. Selected Proceedings of the Fifteenth Congress of the International Association for the History of Religions, ed. Victor C. Hayes, Bedford Park (South Australia), 1986, 24-33.
  • Yoga, its Beginnings and Development, The British Wheel of Yoga, Farringdon 1987, 52pp.
  • The Indo-Europeans and the Indo-Aryans: The philological, archaeological and historical context, Annals of the Bhandarkar Oriental Research Institute LXVIII [Ramakrishna Gopal Bhandarkar 150th Birth-Anniversary Volume], 1987, 491-523.
  • Indian Concepts of Human Personality in Relation to the Doctrine of the Soul, Journal of the Royal Asiatic Society 1, 1988, 73-97.
  • The Yogi and the Mystic. Studies in Indian and Comparative Mysticism (ed.), (Durham Indological Series No. 1), Curzon Press, London, 1989, 192pp. Paperback edition 1994.
  • From Polytheism to Monism – Multidimensional View of the Vedic Religion, Polytheistic Systems (Cosmos 5), ed. Glenys Davies, Edinburgh University Press, 1989, 12-27.
  • Symbols in Art and Religion. The Indian and the Comparative Perspectives (ed.), (Durham Indological Series No. 2), Curzon Press, London, 1990, 221pp., repr. Motilal Banarsidass Publishers PVT. Ltd., Delhi, 1991.
  • Dhammapadam: Cesta k pravdě (překlad), Odeon, Praha 1992, 110pp.; 2. zrevidované vydání CAD Press, Bratislava 2001, 143pp.
  • Love Divine. Studies in bhakti and Devotional Mysticism (ed.), (Durham Indological Series No. 3), Curzon Press, London, 1993, 226pp.
  • Love and Devotion in Buddhism, Buddhist Studies Review 9/1, 1992, 5-29.
    Revised and reprinted in: Love Divine. Studies in bhakti and Devotional Mysticism, (Durham Indological Series 3), ed. Karel Werner, Curzon Press, London, 1993, 37-52.
    And in: The Notion of ‘Religion’ in Comparative Research. Selected Proceedings of the XVIth IAHR Congress (Rome 3-8 September 1990.), ed. Ugo Bianchi (Storia delle religioni), ‘L’ERMA’ di Bretschneider, Roma, 1994, 617-24.
  • O indické etice a jejím ontickém zakotvení, Etika. Interdisciplinární časopis pro teoretickou a aplikovanou etiku IV/1, MU, Brno, 1992, 46-59.
  • K metodologii studia náboženství se zvláštním ohledem na roli filozofie náboženství a na postavení teologie, Religio. Revue pro religionistiku 1/1, MU, Brno, 1993, 7-26.
  • The Significance of Indian Religions for the Philosophy of Religion, Religio 1/2, MU, Brno, 1993, 165-176.
  • A Popular Dictionary of Hinduism, Curzon Press, Richmond, 1994, repr. 1997, 185pp.
  • Náboženství jižní a východní Asie, Masarykova univerzita, Brno, 1995, 216 str.
  • Indian Conceptions of Human Personality, Asian Philosophy 6/2 (1996), 93-107.
  • V bludišti tradic. Lze polidštit náboženství a spasit lidstvo?, Host. Literární revue 2/96, Brno, 1996, 17-28.
  • Malá encyklopedie hinduismu, Atlantis, Brno, 1996, 216 str.
  • Non-orthodox Indian philosophies, Companion Encyclopedia of Asian Philosophy, ed. Brian Carr and Indira Mahalingam, Routledge, London and New York, 1997, 114-131.
  • Gibt es zwei Wahrheits – und Wirklichkeitsebenen?, Festschrift zum Gedenken an den 100. Geburtstag von Lama Anagarika Govinda, Lama und Li Gotami Stiftung, München, 1998, 180-191.
  • Povaha a poselství Lotosové sútry aneb: K nástupu mahájánového buddhismu, Religio. Revue pro religionistiku 6/2, MU, Brno 1998, 115-130.
  • Klášterní buddhismus v Koreji, Nový Orient 4/55, Praha, 2000, 131-138.
  • Struggling to Be Heard: In and Out of Academia – on Both Sides of the Divide, The Academic Study of Religion During the Cold War. East and West, ed. by Doležalová, Iva, Martin, Luther H., and Papoušek, Dalibor, Peter Kang, New York, 2001, 193-206.
  • Náboženské tradice Asie. Od Indie po Japonsko. S přihlédnutím k Přednímu východu, Masarykova Univerzita, Brno, 2002, 712 str.
  • Borobudur – a Sermon in Stone, Temenos Academy Review, Autumn 2002, 48-69.
  • Buddhism and World Peace. Theory and Reality in Historical Perspective, A World of Harmony and Sharing. Asian Cultures and Religions in the Age of Dialogue (Conference Proceedings), Seoul, 2004, 43-78.
  • On the Nature and Message of the Lotus Sutra in the Light of Early Buddhism and Buddhist Scholarship: Towards the Beginnings of Mahayana (revised version), Asian Philosophy 14/3, 2004, 209-221.
  • Buddhism and Peace: Peace in the World or Peace of Mind?, International Journal of Buddhist Thought and Culture 5, Dongguk University, Seoul, 2005, 7-33.
  • Liberation in Indian Philosophy, Borchert, Donald (ed). Encyclopedia of Philosoophy, 2nd edition. Detroit: Macmillan Reference USA, 2006, 326-331.
  • The Philosophy of Religion from the Perspective of Indian Religions, Indian Religions. Renaissance and Renewal. The Spalding Papers in Indic Studies, Equinox Publishing Ltd., London & DBBC, Oakville, 2006, 54-69.
  • Encyklopedie hinduismu, CAD Press, Bratislava, 2008, 274 str.
  • Náboženské tradice Asie I, Od Indie po Mongolsko, s přihlédnutím k Přednímu východu, CAD Press, Bratislava, 2008, 392 str.
  • Náboženské tradice Asie II, Jihovýchodní Asie, Čína, Korea a Japonsko, CAD Press, Bratislava, 2009, 420 str.
  • The Place of Relic Worship in Buddhism: an Unresolved Controversy?, International Journal of Buddhist Thought and Culture 12, Dongguk University, Seoul, 2009, 7-28.
  • The Last Blade of Grass? Universal Salvation and Buddhism, International Journal of Buddhist Thought and Culture 18 & 19, Dongguk University, Seoul, Part 1&2, 2012, 7-24 & 7-22.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c WERNER: Mé setkání s Karlem Wernerem: EU je pokračovatelem Sovětského svazu

[1] Nyanaponika Théra, Jádro buddhistické meditace, DharmaGaia, Praha, 1995, Předmluva překladatele, str. 12.

[2] Karel Werner, Hathajóga. Základy tělesných cvičení jógických, 3. vyd. CAD Press, Bratislava, 2009, str. 11–13.

[3] World Buddhism, July 1968, str. 325.

[4] http://spaldingsymposium.org/about-2/

[5] The Thirty-Fifth Spalding Symposium on Indian Religions In Honour of Professor Karel Werner’s Eighty-Fifth Birthday, Oxford, 2010, http://issuu.com/mehdizejnulahu/docs/spaldingcommemorativevolume/1 (available also on request at: vajrabuddhi@hotmail.com).

[6] Náboženské tradice Asie I & II, str. 5, dedikace.

[7] Richard Dawkins, The God Delusion, Random House, London, 2009 (1st ed. Houghton Mifflin, Boston, 2006).

[8] An,.guttara Nikája I, 189-193 (PTS text edition); The Book of Gradual Sayings I, (PTS translation), Luzac, London, 1951, 173-175; cf. Soma, Kālāma sutta, BPS Kandy, 1959; repr. in Nyanaponika, The Road to Inner Freedom, BPS Kandy, 1982.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Jóga pro všední den (přednáška Karla Wernera pro Československou orientalistickou společnost), Orientální ústav, Praha, Nový Orient 21, 1966, str. 123.
  • Perspectives on Indian Religion. Papers in Honour of Karel Werner, ed. by Peter Connolly, (Bibliotheca Indo-Budhica No. 30), Sri Satguru Publications, Delhi 1986, 253pp.
  • K sedmdesátinám Karla Wernera, Dagmar Pospíšilová, Nový Orient 1/1995.
  • K sedmdesátinám profesora Karla Wernera, Mirko Frýba, Religio III/1/1995.
  • Karel Werner, Česká filozofie ve 20. století I, Universitas Masarykiana Brunensis, 1995.
  • Werner, Karel, Česká filozofie ve 20. století II, Universitas Masarykiana Brunensis, 1995.
  • Utvářet si život sám. S profesorem Karlem Wernerem o buddhismu, křesťanství a meditaci, Olga Nytrová, foto Petr Kubín, Respekt 38 (16.–22. září 1996), str. 12.
  • Rozhovor s indologem profesorem Karlem Wernerem, Univerzitní noviny, Brno, červen 1997, str. 42–43.
  • Karel Werner, Slovník českých filozofů, Masarykova univerzita v Brně, 1998, str. 635–36.
  • WERNER Karel – český indolog, filozof a religionista, Kdo byl kdo. Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté. Zpracoval kolektiv autorů, hlavní redaktor Jan Filipský, Nakladatelství Libri, Praha 1999, str. 523–26.
  • Karel Werner: An exemplary life. An Orientalist’s odyssey from persecution to arson, The Prague Post 9/36 (September 8-14, 1999), str. B2.
  • Karel Werner: indolog, religionista, heretik, Nový Orient 55/8 (2000), str. 301–7.
  • “Jazyk je důležitý pro dorozumění mezi lidmi, ale mnohem důležitější je vůle dorozumět se”, Werner, Karel, Kocourek, Milan & Slobodová, Zuzana: Česko-slovenská Británie, Carpio, Třeboň, 2006, str. 149–158.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]