Jaroslav Šlezinger

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jaroslav Šlezinger
Narození 29. dubna 1911
Jemnice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 2. srpna 1955 (ve věku 44 let)
Vykmanov
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Příčina úmrtí nádor plic
Povolání sochař
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Jaroslav Šlezinger (29. dubna 1911, Jemnice – 2. srpna 1955, Vykmanov[1]) byl český akademický sochař.

Stručný životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 29. dubna 1911 v Jemnici. Jeho otec, Adolf Šlezinger, padl na začátku 1. světové války, matka, Kateřina, rozená Juránková, živila oba posluhami a příležitostnými pracemi u sedláků.

Výtvarné nadání se u něj projevilo velmi časně, už jako malý chlapec modeloval z hlíny drobné plastiky. Vyučil se tesařem a pracoval v Jemnici. Jako samouk vytvořil však už tehdy pomník padlým ve vsi Chotěbudicích. Díky účinnému zájmu řídícího učitele jemnické školy Karla Gartnera, který mu poskytl finanční půjčku, mohl absolvovat – a to s vyznamenáním, průmyslovou školu sochařskou a kamenickou v Hořicích. Na doporučení školy v Hořicích studoval Jaroslav Šlezinger v letech 1936–1939 na pražské Akademii výtvarných umění v Praze, v sochařském ateliéru prof. Bohumila Kafky a po absolutoriu nastoupil jako pedagog na Umělecko-průmyslové škole v Brně. Krátce nato, v souvislosti se studentskými demonstracemi 17. listopadu, byl však i s řadou studentů zatčen a téměř tři roky vězněn v koncentračním táboře Oranienburg-Sachsenhausen.[1]

Po návratu se usadil v Jihlavě, kde si zřídil sochařský ateliér. V Jihlavě se oženil, vzal si Marii Čížkovou.[1] Vytvořil řadu soch světců pro kostely v Jihlavě a další v Jemnici, Třebelovicích a Moravských Budějovicích, několik náhrobků (např. pro rodinu Karla Bakeše) a sochy plukovníka Josefa Švece a Sokola v Jemnici.

Jaroslav Šlezinger, socha T. G. Masaryka (1948), replika z roku 2011

Vyvrcholením jeho tvorby se stala nadživotní socha prezidenta T. G. Masaryka před jihlavským gymnáziem, odhalená roce 1948. V roce 1961 byla socha zlikvidována, stejně jako pomník plukovníka Švece a Sokola v Jemnici.

Na Jihlavsku vzniklo jedno z ohnisek odporu mezi členy a funkcionáři Lidové strany. Vydávali a kolportovali předvolební letáky s požadavkem svobodných voleb pod kontrolou OSN a s dalšími výzvami a varováními. Od března roku 1949 byl členem skupiny Karla Veselého, do které ho přivedl Stanislav Bárta, následně do organizace zapojil i své přátele Josefa Kočího a Vlastimila Kučeru. Dle StB měl sehnat cyankali, kterým měl být otráven předseda ONV. Josef Kočí však toto rčení v roce 2006 odmítl.[1]

S nimi spolupracoval i Jaroslav Šlezinger, demokrat, člen Rotary Clubu a duchovně založený člověk. Byl v roce 1949 zatčen a v politickém procesu od 7. do 11. února 1950 byl odsouzen na dvacet pět let těžkého žaláře, finančnímu trestu, konfiskaci majetku a ztrátě občanských práv.[1] „Dodnes nevím, z jakých důvodů“, napsal v jednom ze svých ilegálních dopisů. Strávil nějaký čas v jihlavské věznici, odkud byl převeden do Mírova a následně do trestaneckého tábora nucených prací v Ostrově-Vykmanově.

Počátkem roku 1951 byl původní vykmanovský tábor rozšířen na Vykmanov II. s krycím označením „L“. Vězňové z tábora „L“ pracovali při mletí a třídění uranové rudy. Byl to jeden z táborů, kam byli posíláni vězňové nepřátelsky zaměření. Prostředí zde bylo zamořené radioaktivním prachem, vězňové v něm pracovali 12–14 hodin bez jakýchkoliv ochranných pomůcek. Sem byl někdy v průběhu let 1951–1952 internován Jaroslav Šlezinger.

V srpnu 1954 jej odvolali z pracoviště s tím, že bude přeložen na jiný tábor, přeškolen a za krátký čas propuštěn. Ještě téhož dne byl převezen do Ústředního tábora, kde se setkal s přítelem a spolužákem z akademie, sochařem Jaroslavem Švecem. Přítele zarazil jeho stav a zavedl jej do vězeňské ordinace. Lékař zjistil, že jde o rozklad krve a vřed na dvanáctníku a začal s léčbou. Teprve o měsíc později, v listopadu 1954 se konečně dostal na vězeňské oddělení nemocnice v Karlových Varech, kde se jeho stav po dvou týdnech zlepšil natolik, že se mohl vrátit k práci. V dubnu 1955 se ale znovu ocitl v karlovarské nemocnici, už s rakovinou plic.

Zemřel ve svých 44 letech, 2. srpna 1955 v Ostrově ve vykmanovské vězeňské nemocnici.[1]

V roce 1990 byl plně rehabilitován.[1]

Na domě v ul. Fibichova 4 v Jihlavě, kde bylo jeho bydliště v době zatčení, byla 17. 6. 2020 u příležitosti 70. výročí popravy umístěna pamětní tabulka Poslední adresy za přítomnosti předsedy Senátu Parlamentu ČR Miloše Vystrčila.[2]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

  • 2015: Rytíř české kultury – ocenění a titul Ministerstva kultury ČR (uděleno ministrem kultury Danielem Hermanem), in memoriam[3][4]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c d e f g kj. ŠLEZINGER, Jaroslav (29. 4. 1911 Jemnice, okres Třebíč – 2. 8. 1955 Vykmanov) [online]. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů [cit. 2020-07-11]. Dostupné online. 
  2. ↑ V Jihlavě připomínají tabulky čtyři oběti politického procesu | Jihlavské listy | Noviny Kraje Vysočina. www.jihlavske-listy.cz [online]. [cit. 2020-08-06]. Dostupné online. 
  3. ↑ Biskupství brněnské. Jemnický rodák Jaroslav Šlezinger Rytířem české kultury [online]. Biskupství brněnské [cit. 2015-12-28]. Dostupné online. 
  4. ↑ MK ČR. Ministr kultury právě ocenil Dámy, Rytíře a Mecenáše české kultury | Ministerstvo kultury [online]. MK ČR [cit. 2015-12-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-04-02. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Bohuňovská M, Zaváté šlépěje – osud sochaře Šlezingera, 2006, EKON Jihlava, ISBN 80-239-7883-7

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Autoritní data: AUT: ola200207533 | ISNI: 0000 0000 5887 5361 | LCCN: no2009059273 | VIAF: 40545668 | WorldcatID: lccn-no2009059273
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jaroslav_Šlezinger&oldid=19113230“