Emil Cioran

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Emil Cioran
Rodné jméno Emil Mihai Cioran
Narození 8. dubna 1911
Rășinari
Úmrtí 20. června 1995 (ve věku 84 let)
Paříž
Místo odpočinku Montparnasse
Bydliště Paříž (od 1937)
Alma mater Humboldtova univerzita (19331935)
Bukurešťská universita (do 1932)
Povolání filosof, spisovatel, autor deníků a aforista
Ocenění Cena Rogera Nimiera (1977)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Emil Cioran (8. dubna 191120. června 1995) byl rumunsko-francouzský filozof.

Život[editovat | editovat zdroj]

Vystudoval filozofii na univerzitě v Bukurešti. Na studiích potkal své celoživotní přátele a souputníky: budoucího dramatika Eugène Ionesca, budoucího religionistu Mirceu Eliadeho a budoucího filozofa Constantina Noicu. Všichni se na studiích přiklonili k určité verzi fašismu.

Roku 1933 Cioran odjel do Berlína, jednak vyučovat na místní univerzitu, ale i proto, že byl naplněn obdivem k Adolfu Hitlerovi. Podporoval všechny násilnosti hitlerovského režimu, noc dlouhých nožů komentoval například slovy "lidskost nic neztratí, když pár imbecilů přijde o život". V Rumunsku podporoval fašistické hnutí Železná garda. Roku 1934 vydal v Rumunsku svou první knihu Pe culmile disperării, která zaznamenala velký úspěch. Rumunské politické dění ovlivnila zejména jeho třetí kniha Přeměna Rumunska (Schimbarea la față a României) z roku 1936 (zároveň rok, kdy se do Rumunska nakrátko vrátil), kde vyjadřoval své sympatie k totalitárním praktikám a silný antisemitismus (tyto pasáže z druhého vydání roku 1990 vypustil). V knize též odmítal urbanizaci a industrializaci jakožto obsese moderního člověka. Roku 1937 odjel do Paříže, do Rumunska se nakrátko vrátil v letech 1940-1941, kdy silně podpořil fašistický režim Železné gardy, která mezitím převzala moc. Toto jeho angažmá ve prospěch nacionalismu a fašismu nebylo na Západě dlouho známé, a když se o něm začalo hovořit, Cioran ho omlouval tím, že propadl kolektivním emocím, že "byl nesen na vlně".

Roku 1941 se vrátil do Francie a spojil s ní zbytek života. Roku 1949 vydal svou první knihu ve francouzštině Précis de décomposition, kterou začala naplno jeho francouzská kariéra (byť nikdy nepožádal o francouzské občanství). V této éře se spřátelil Paulem Celanem, Samuelem Beckettem, Gabrielem Marcelem či Henri Michauxem. I ve francouzských pracích zůstal věrný linii z prvních děl (ovšem bez vyústění do fašismu): pocitu tragičnosti, utrpení, cizoty, absurdity, nudy, pesimismu, marnosti, nihilismu, úpadku civilizace, úvahám o sebevraždě jako jediné možné reflexi lidského údělu. Jeho dílo bylo někdy označováno za dekadentní a misantropické. Saint-John Perse Ciorana nicméně označil za největšího francouzského spisovatele od Paula Valéryho.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Michel Onfray, Cynismes. Portrait du philosophe en chien, Éditions Grasset, 1990
  • Gabriel Liiceanu, Itinéraires d'une vie : E.M. Cioran et Les Continents de l'insomnie, Éditions Michalon, 1995
  • Nancy Huston, Professeurs de désespoir, Éditions Actes Sud, 2004
  • Roland Jaccard, Cioran et compagnie, Presses Universitaires de France, 2005
  • Stéphane Barsacq, Cioran, éjaculations mystiques, Le Seuil, 2011.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]