Giambattista Vico

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Giambattista Vico
Narození 23. června 1668
Neapol
Úmrtí 23. ledna 1744 (ve věku 75 let)
Neapol
Povolání filosof, spisovatel a sociolog
Významná díla Principi di Scienza Nuova d'intorno alla Comune Natura delle Nazioni
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Giambattista Vico nebo Giovanni Battista Vico (vysl. džambatista víko, 23. června 1668, Neapol23. ledna 1744, Neapol) byl italský filosof, historik a právník, zakladatel filosofie dějin a jeden z prvních myslitelů kulturního vývoje národů a společnosti.

Život[editovat | editovat zdroj]

Vico se narodil v rodině knihkupce, ve škole vynikal, takže mohl přeskakovat ročníky, ale z jezuitské gramatické školy pro špatné zdraví i nespokojenost se školou odešel a vzdělával se sám jako autodidakt. Od roku 1686 byl vychovatelem, 1699 se oženil a stal profesorem rétoriky na univerzitě v Neapoli. Roku 1734 se stal historiografem neapolského krále Karla III. a 1741 se pro špatné zdraví stáhl do soukromí.

Myšlení[editovat | editovat zdroj]

Vico byl originální myslitel, který velmi mnoho četl, ale všechny inspirace přijímal po svém a kriticky. Tak byl silně ovlivněn Descartem, nicméně odmítl jeho představu, že by kritériem pravdy mělo být jasné a zřetelné poznání. Pravdivé je podle něho to, co jsme sami udělali; občanský život – podobně jako matematika – je založen na konstrukcích. Descartova racionální metoda je důležitá, nelze ji však uplatnit v politice nebo v občanském životě; to by bylo jako „zbláznit se podle pravidel rozumu“, chtít ve spletité skutečnosti postupovat jako podle pravítka.

Giambattista Vico

Ani poznání nemůže postupovat jen racionální „geometrickou“ metodou, neboť v něm hraje podstatnou roli intuice a představivost. Vico tak rozlišoval raná čili „poetická“ – to znamená především tvořivá – období jednotlivých kultur, jimž odpovídá i poetické náboženství, poetické právo a podobně, a období racionální, kdy se lidé naučili používat rozumových nástrojů, což vedlo ke zdokonalování společnosti a růstu blahobytu. Nicméně časem se tím tyto kultury vyčerpají a upadají do „druhého barbarství“, „barbarství reflexe“.

Civilizace se vyvíjejí cyklicky ve třech fázích: božské, hrdinské a lidské. Každé z nich odpovídají specifické politické a společenské rysy a také literární prostředky. V božské fázi lidé chápou prostřednictvím porovnání, trop a metafor, v heroické prostřednictvím metonymií a synekdoch, jimž odpovídají feudální a monarchické instituce. Lidskou fázi charakterizuje demokracie a ironická reflexe. Tyto tři fáze se mohou opakovat a tvoří „věčné schéma dějin“.

Filosofie a věda stojí proti sobě, neboť v oblasti lidských zájmů je jen málo toho, co lze racionálně ověřit a odvodit z axiomů. Věda je založena na ověřování, kdežto společnost potřebuje „společný smysl“, sensus communis, podle něhož se lidé ve světě orientují a mohou také jednat. Vico zdůrazňuje aristotelskou „praktickou moudrost“ čili fronésis, která dokáže obě oblasti překlenout a spojit. V lidském a společenském životě hrají hlavní roli pravděpodobnost a okolnosti a pravdivé není to, co jasně poznáváme, nýbrž co dokážeme udělat (lat. verum et factum convertuntur).

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • De nostri temporis studiorum ratione, Neapol 1708
  • De antiquissima Italorum sapientia ex linguae Latinae originibus eruenda libri tres, Neapol 1710 (z plánovaných tří svazků realizován pouze první, Liber metaphysicus)
  • Institutiones oratoriae, 1711
  • Prima risposta, 1711 (odpověď na námitky proti Liber metaphysicus)
  • Seconda risposta, 1712 (druná odpověď na námitky proti Liber metaphysicus)
  • De rebus gestis Antonii Caraphaei, 1716
  • De universi iuris uno principio et fine uno, Neapol 1720 (sám Vico nazval tento spis společně s následujícím Il diritto universale)
  • De constantia iurisprudentis, 1721
  • Principj di una scienza nuova d'intorno alla commune natura delle nazioni, Neapol 1725 (tzv. Scienza nuova prima)
  • Vita di Giambattista Vico scritta da sé medesimo, in: Angelo Calogerà: Raccolta di opuscoli scientifici e filologici I, Venezia 1728, s. 145–256
  • Cinque libri de' principj di una scienza nuova d'intorno alla commune natura delle nazioni, Neapol 1730 (2. vydání)
  • Principj di scienza nuova d'intorno alla commune natura delle nazioni, Neapol 1744 (3. vydání)

České překlady[editovat | editovat zdroj]

  • Giambattista Vico, Základy nové vědy o společné přirozenosti národů, Praha, Academia 1991 (překlad Martin Quotidian) ISBN 80-200-0051-8

Význam a vliv[editovat | editovat zdroj]

Vicovo hlavní dílo, „Základy nové vědy“ (Scienza nuova), vyšlo roku 1725 a podruhé 1730, nevyvolalo však valný zájem. Teprve později začalo působit a významně ovlivnilo další myšlení o společnosti. Vica četl Montesquieu, Rousseau a pravděpodobně i Diderot, schéma tří fází převzal Auguste Comte, navázal na něj Herder, Goethe, Coleridge, Hegel a Marx, v moderní době zejména Benedetto Croce, Bertrand Russell, Samuel Beckett, Isaiah Berlin, Karl Löwith a Marshall McLuhan. James Joyce napsal: „Když čtu Vica, moje představivost roste, což se neděje při četbě Freuda nebo Junga.“ Z českých badatelů se mu věnoval především Jaroslav Kudrna.

Vico představuje jakýsi most mezi humanismem a osvícenstvím. Jeho dílo je živé v literární vědě a Vico se pokládá za jednoho z objevitelů historické dimenze společnosti a její evoluce, ze zakladatelů filosofie dějin, kulturologie, sociologie a konstruktivismu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]