Dánština

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Dánština (dansk)
Idioma danés.PNG
Mapa rozšíření jazyka
Rozšíření Dánsko, Faerské ostrovy, Grónsko, Šlesvicko-Holštýnsko
Počet mluvčích 5,5 milionu
Klasifikace
Písmo Latinka
Postavení
Regulátor Dánský jazykový ústav (Dansk Sprognævn)
Úřední jazyk Dánsko, Grónsko, Faerské ostrovy, oficiálně uznáván jako jazyk minority v Německu
Kódy
ISO 639-1 da
ISO 639-2 dan (B)
dan (T)
ISO 639-3 dan
Ethnologue DNS
Wikipedie
da.wikipedia.org

Dánština, (dánsky dansk) je severogermánský jazyk, kterým hovoří okolo 5,5 milionu lidí, a to především v Dánsku. Početné jazykové menšiny žijí v severoněmecké spolkové zemi Šlesvicko-Holštýnsko, na Faerských ostrovech a v Grónsku. Je blízce příbuzná s norštinou a švédštinou, s nimiž je do jisté míry vzájemně srozumitelná.

Dánština se od ostatních skandinávských jazyků začala oddělovat kolem roku 1000 a v porovnání s nimi prošla největšími změnami. V období Hansy, která založila pobočky i v Dánsku, převzala z dolnoněmčiny celou řadu slov, a to nejenom slovník oborů a řemesel, které přišly s Hansou do Dánska (jakož i do celé Skandinávie), ale dolnoněmecká slova pronikla až do základního slovníku. Během jazykového vývoje se značně zjednodušila gramatika, především skloňování a časování. Současná dánština má převažující charakter analytického jazyka.

Klasifikace[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Rozdíly mezi dánštinou, norštinou a švédštinou.

Dánština je indoevropský jazyk, který patří do severogermánské větve germánských jazyků. Spolu se švédštinou a bokmålem (jedna z variant norštiny) se řadí mezi východoskandinávské jazyky, zatímco norština (resp. varianta označovaná jako nynorsk), faerština a islandština se řadí mezi západoskandinávské. Toto rozdělení vyplývá z fonologických rozdílů, které mají základ již v době nářečního štěpení staré severštiny. Ve východoskandinávských jazycích například zanikly původní dvojhlásky, zatímco západoskandinávské jazyky tyto dvojhlásky zachovaly.

Jiné rozdělení řadí dánštinu spolu se švédštinou a norštinou mezi kontinentální skandinávské jazyky, které mají v současnosti charakter analytických jazyků. Ostrovní skandinávské jazyky (faerština, islandština) si uchovaly charakter flektivních jazyků.[1]

Fonetika[editovat | editovat zdroj]

Nejvýznamnější fonetické charakteristiky dánského jazyka jsou tyto:

  • a se většinou vyslovuje [æ]: panamakanal [pænæmækænæl].
  • r se vyslovuje uvulárně, čili vzadu u čípku, při čemž se na konci slabiky vokalizuje, čili předchozí samohláska se vyslovuje otevřeněji: Der løber en løber. [dea lø'ba en løba] 'Tam běží nějaký běžec.'
  • Neznělé souhlásky p, t, k, které byly následovány samohláskami, se změnily v znělé, např.: ikke 'ne' ['egə], købe 'koupit' (srov. no. kjøpe, šv. köpa), sætte 'posadit' [sedə].
  • g mezi vokály se vyslovuje jako [j] anebo odpadá: pige 'holka' [pijə], uge 'týden' [uə].
  • Intervokalické a koncové d se vyslovuje téměř stejně jako anglické th, při čemž se však jazyk nasadí na dolní zubní řadu, např.: rød grøde med fløde ‚červená krupičná kaše se šlehačkou‘ [Røð gRøðə með fløðə] (na srovnání norsky: rød grøte med fløte [rø grøtə me fløtə]); hvad 'co' [vað].
  • Koncové kdysi plné vokály nahradila schwa. Srov. šv. krona 'koruna' - pl. kronor [kruna, krunur] = dán. krone, pl. kroner [kRonə, kRona].
  • V hláskovém systému hraje důležitou roli ráz (stød [stø'ð]), který je v češtině známý např. mezi dvěma hláskami e ve slově neexistuje. V dánštině se však ráz vyskytuje uvnitř slov, a to mnohdy v jednoslabičných. Má fonematický charakter, tj. rozlišuje významy, např.:
hun [hun] 'ona' ≠ hund [hu'n] 'pes',
løber [løba] 'běžec' ≠ løber [lø'ba] 'běží',
annen [ænn] 'jiný' ≠ anden [æn'n] 'kachna'.

Gramatika[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Dánská gramatika.

Gramatická struktura dánštiny je podobná norštině a švédštině, především norštině, resp. její spisovné variantě bokmål, což vyplývá ze skutečnosti, že Norsko bylo od roku 1380 do roku 1814 pod dánskou vládou a dánština tam byla po celou dobu úředním a spisovným jazykem. Bokmål byl kodifikován na základě jazyka dánsko-norského.

morfologii dánštiny došlo během historického vývoje ke značným zjednodušením (zejména ohýbání), což jí v současnosti dává charakter analytického jazyka.

Jmenný rod[editovat | editovat zdroj]

V dánštině došlo ke splynutí mužského a ženského rodu, moderní dánština má 2 rody – společný a střední.

Podstatná jména[editovat | editovat zdroj]

Z původního systému 4 pádů se u podstatných jmen zachoval nominativ a genitiv (zakončení -s), který má funkci výlučně přivlastňovací. V ostatních případech je podstatné jméno ve tvaru nominativu. Syntaktické vztahy se vyjadřují pomocí předložek.

Jako ve všech skandinávských jazycích se určitý člen připojuje v podobě koncovky k podstatnému jménu:

  1. - mand „muž“ → manden „(ten) muž“
  2. - pige „holka“ → pigen „(ta) holka“
  3. - hus „dům“ → huset „(ten) dům“
Množné číslo
  1. - mænd „muži“ → mændene „(ti) muži“
  2. - piger „holky“ → pigerne „(ty) holky“
  3. - huse „domy“ → husene „(ty) domy“

Množné číslo končí většinou na -er, přičemž některá slova přehlasují kmenovou samohlásku: tand 'zub' → tænder 'zuby'. Ojediněle dochází k nepravidelnostem, např.: barn 'dítě' → børn 'děti'.

Jednoslabičná neutra a některá jednoslabičná maskulina mají většinou v množném čísle -e:

  • hus 'dům' → huse 'domy',
  • brev 'dopis' → breve 'dopisy',
  • hest 'kůň' → heste 'koně'.

Slovesa[editovat | editovat zdroj]

Systém sloves má, stejně jako i v ostatních germánských jazycích, jednoduché tvary v přítomném a minulém čase. Ostatní časy se tvoří pomocnými slovesy. Slovesa se neobejdou bez osobních zájmen, protože pozbyla skoro všech odlišujících osobních koncovek. V přítomném čase se zachovala pouze koncovka -r, která původně označovala druhou a třetí osobu jednotného čísla (jako v současné islandštině).

  • at bo 'bydlet' - jeg bor 'bydlím',
  • at tale 'mluvit - vi taler 'mluvíme'.

Jako všechny germánské jazyky rozlišují i skandinávské jazyky slabá a silná slovesa:

Slabá slovesa
  • at bo 'bydlet' – (pres.) bor – (pret.) boede – (part. perf.) boet,
  • at huske 'vzpomínat si' – huskede – husket,
  • at købe 'koupit' – købte – købt.
Silná slovesa
  • at se 'vidět' – ser – så – set,
  • at få 'dostat; smět' – får – fik – fået,
  • at trække 'táhnout' – trækker – trak – trukket.

Přídavná jména[editovat | editovat zdroj]

Přídavná jména mají určitý a neurčitý tvar.

Neurčitý tvar se používá s neurčitým členem a při používání bez členu. Ve středním rodě přibírá přídavné jméno koncovku -t (tento tvar často funguje i jako příslovce). V množném čísle mají koncovku -e. Např.:

  • en dyr bil '(nějaké) drahé auto',
  • et gammelt hus '(nějaký) starý dům',
  • skittent vand 'špinavá voda',
  • røde klær 'červené šaty'.

určitém tvaru se připojuje koncovka -e v obou rodech v jednotném i množném čísle. Určitý tvar se používá s určitým členem (den pro společný rod, det pro střední rod, v množném čísle pro oba rody de [di:]), který v tomto případě stojí před přídavným jménem. Připojený člen přitom odpadá. Např.:

  • den dyre bil '(to) drahé auto',
  • det gamle hus (ten) starý dům',
  • de røde klær '(ty) červené šaty'.

Některá adjektiva se neskloňují: bra 'dobrý', moderne 'moderní', tilfreds 'spokojený', stakkars 'ubohý' aj.

Přídavné jméno se přizpůsobuje podstatnému jménu i v přísudkové pozici:

  • Bilen er dyr. 'Auto je drahé.'
  • Bilerne er dyre. 'Auta jsou drahá.'
  • Huset er gammelt. 'Dům je starý.'
  • Husene er gamle. 'Domy jsou staré.'

Abeceda[editovat | editovat zdroj]

Dánština používá anglickou abecedu bez písmene Q. Navíc obsahuje následující písmena, která se umísťují v tomto pořadí na konec abecedy:

  • æ Æ
  • ø Ø
  • å Å

Písmena c, w, x, z se vyskytují jen ve slovech přejatých (např. cykler, česky cyklista). Na rozdíl od češtiny je spřežka ch – která se v dánštině vyskytuje jen v cizích slovech – chápána jako dvě písmena c a h a je řazeno v abecedě mezi ce a ci.

Nářečí[editovat | editovat zdroj]

Mapa dánských nářečí

V běžném hovoru Dánové používají nářečí, která se rozdělují do 3 základních skupin:

  • ostrovní nářečí (ømål) – oblast ostrovů Zéland, Funen, Lolland, Falster a Møn; zahrnují nářečí hlavního města Kodaně, z něhož vychází základ spisovné dánštiny (rigsdansk);
  • jutská nářečí (jysk) – oblast Jutského poloostrova; dále se dělí na západní, východní a jižní;
  • bornholmské nářečí (bornholmsk) – ostrov Bornholm; jediný zástupce východánských nářečí, kterými se v minulosti hovořilo také v jižních provinciích Skandinávského poloostrova předtím, než připadly Švédsku.
Přítomnost rázu v dánských nářečích: růžová – nářečí s rázem; zelená – nářečí s melodickým přízvukem; modrá – nářečí bez rázu i bez melodického přízvuku

Důležitým rozlišujícím rysem nářečí je přítomnost rázu. Většina nářečí má ráz. Bez rázu jsou nářečí na jihu země. Část těchto nářečí má melodický přízvuk (jako švédština a norština), který je v korelaci s rázem v jiných nářečích.

Počet mluvnických rodů v dánských nářečích a výskyt připojeného určitého členu

Nářečí se liší také počtem mluvnických rodů. Některá nářečí mají dva rody (společný a střední) jako spisovná dánština. Část nářečí však zachovává systém tří rodů (mužský, ženský a střední). Nářečí na západě země rody vůbec nerozlišují.

Nářečí na západě a jihu Jutska také nemají připojený určitý člen. Ten vždy stojí před podstatným jménem, např. æ hus – spisovně huset (ten dům).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Berkov (2002), s. 116.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BERKOV, Valerij Pavlovič. Současné germánské jazyky = Sovremennyje germanskije jazyki. Překlad Renata Blatná. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0268-7.
  • Skautrup, Peter: Det danske sprogs historie. København 1944

Slovníky[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]