Finština

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Finština (Suomi)
Rozšíření: Finsko, Tornské údolí (Švédsko), Finnmark (Norsko), Karélie (Rusko)

Počet mluvčích:

5,512 milionů

Klasifikace:

Písmo: Latinka
Postavení
Regulátor: Výzkumný ústav jazyků Finska (Kotimaisten kielten tutkimuskeskus)
Úřední jazyk: Finsko, Evropská unie
Kódy
ISO 639-1: fi
---
fin (B) fin (T)
SIL: FIN
Wikipedie
fi.wikipedia.org

Finština je úřední jazyk Finska, kde s ní hovoří přibližně 5 milionů mluvčích. Ve světě, zejména ve Švédsku a ruské části Karélie, pak finsky mluví další milion lidí. Tento ugrofinský jazyk je obecně považován za složitý, přestože jeho gramatika je v porovnání s češtinou pravidelnější a lexikon má poměrně malý počet kořenů. I přes dlouhé soužití s indoevropskými jazyky si stále zachovává své charakteristické rysy.

První psané finské texty se objevily v 16. století. První knihu vydal Mikael Agricola roku 1548, a to překlad Nového zákona.

Až do roku 1863 byla úředním jazykem na finském území švédština. Poté, co Finsko přešlo pod vládu Ruska, se ruští vládci snažili, aby oslabili vliv švédské inteligence. Od roku 1863 se mohl jazyk používat při styku s úřady. Od roku 1883 pak byla finština doporučena k používání na úřadech a při vydávání dokumentů. Od roku 1893 je finština ve Finsku zcela rovnocenná švédštině.

Vzorový text[editovat | editovat zdroj]

Všeobecná deklarace lidských práv

finsky

Kaikki ihmiset syntyvät vapaina ja tasavertaisina arvoltaan ja oikeuksiltaan. Heille on annettu järki ja omatunto, ja heidän on toimittava toisiaan kohtaan veljeyden hengessä.

česky

Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

Nářečí a vztah k jiným jazykům[editovat | editovat zdroj]

Ve finštině je velký rozdíl mezi hovorovým a spisovným jazykem. Vykání se použije jen při velmi zdvořilé konverzaci nebo projevu. Mnoho slov je v hovorové finštině odlišných. Například „já jsem“ – minä olen se zkracuje na mä oon, nebo „máš?“ – onko sinulla? na onks sulla?

Ve finštině jsou též stále aktivní nářečí, hlavní dvě větve jsou východní a západní. Finština je samozřejmě také stále ovlivňována cizími jazyky, dříve to byla švédština a částečně také němčina (první zápis finštiny Agricoly vycházel právě z němčiny), později ruština a dnes je to zejména angličtina.

Finština bývá všeobecně připodobňována k příbuzné maďarštině, ta je však od tohoto jazyka kromě podobných větných konstrukcí, základní slovní zásobě a základům morfologie značně odlišná. Z okolních jazyků je finštině velmi blízká estonština, karelština, meänkieli, kvénština, vepština a další baltskofinské jazyky. Finové jsou schopni se s Estonci domluvit, i když to nebývá zcela jednoduché.

Tvorba slov[editovat | editovat zdroj]

Skládání slov[editovat | editovat zdroj]

Finština je na rozdíl od většiny indoevropských jazyků jazyk aglutinační. To znamená, že tvaroslovné přípony se na slova „nalepují“, takže se tvoří tvarově různorodá slova, v nichž jednotlivé morfy nesou v ideálním případě jeden význam.

Příklady:

  • vo/isi/mme/ko/han — „mohli bychom?“ Kmen slova je v tomto případě změněný z voi na vo, přípona -isi značí podmiňovací způsob, -mme 1. osobu množného čísla, -ko ano-ne otázku a přípona -han má několik významů, zde vyjadřuje potvrzení, asi "přece" nebo "že".
  • talo/ssa/ni/kin/ko — „také v mém domě?“ Kmen slova je talo („dům“), přípona -ssa znamená „v“, -ni je posesivní přípona „můj“, -kin značí „také“ a -ko ano-ne otázku.

Kromě toho jsou ve finštině běžné složeniny podobně jako v němčině. Výsledná slova tedy mohou být opravdu dlouhá.

Příklad:

  • kolmivaihekilowattituntimittari — „třífázový kilowatthodinametr“

Výpůjčky z jiných jazyků[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší vrstvu výpůjček tvoří původem staroíránská slova a výpůjčky z baltských jazyků. Mnoho slov je vypůjčeno ze švédštiny a to jak z historické doby, tak z doby poměrně nedávné. Mnoho slov bylo zejména v 19. století, kdy Finsko patřilo carskému Rusku, ale na východě i dříve, přijato také z ruštiny. Od poloviny 20. století se pod vlivem zejména americké kultury přejímají slova i z angličtiny. Můžeme tedy narazit na slovo tsekkaa, původně anglické to check. Podobně jako jiné jazyky, i finština přijímá mezinárodní slova z mnoha různých, i exotických jazyků. Příkladem je poměrně mnoho japonských slov nebo několik výpůjček z češtiny, například robotti nebo pistooli.

Ve finštině jsou již dnes patrné vlivy cizích jazyků i v intonaci. Finskou ano-ne otázku, původně na konci s klesající intonací, již mladá generace velmi ovlivněná angličtinou v některých regionech Finska vyslovuje se zřetelným zdvihajícím se přízvukem.

Obecné rysy jazyka[editovat | editovat zdroj]

Abeceda[editovat | editovat zdroj]

V původních finských slovech se používají souhlásky D, G, H, J, K, L, M, N, P, R, S, T a V (vyslovují se jako v češtině, jen S o něco více zasyčí, případně se trochu podobá českému Š a R má více kmitů) a samohlásky A, E, I, O, U, Y, Ä a Ö (A, E, I a U se opět vyslovují jako v češtině, Y je jako německé Ü, Ä je mezi A a E, Ö zhruba odpovídá jeho německému protějšku a E je mnohem otevřenější). Finská slova oplývají samohláskami. Ze švédštiny se navíc ještě přidalo Å, které se však používá jen v původních švédských jménech. Souhlásek moderní finština přijala více, hlavně B a F. Finská abeceda tak obsahuje všechna písmena anglické abecedy.

Zajímavostí je občasné používaní hlásky Š, které však není zahrnuto do standardní finštiny, ačkoli se používá již asi sto let. Velmi zřídka se lze setkat i se Ž. Podle přijatých zvyklostí se názvy cizích míst mají psát s těmito písmeny nebo podle anglické ortografie jako sh a zh. Diakritický zápis těchto dvou souhlásek byl vypůjčen z češtiny.

Příklady:

  • Tšekki nebo Tshekki — „Česko“
  • Tšaikovski nebo Tshaikovski — „Čajkovskij“
  • šakki nebo shakki — „šachy“
  • Židlicky nebo Zhidlicky — „Židlický“

Pro mnoho Finů je ale nepřekonatelným problémem rozlišit mezi „C“, „Č“, „S“, „Š“, „Z“ a „Ž“ nebo dokonce mezi „B“ a „P“ či „F“ a „V“. Češi mají podobný problém při rozlišování finských samohlásek, zejména mezi A, Ä a E nebo i mezi U a Y.

V nářečích se velmi často vůbec neobjevuje D, možné je nahrazení souhláskou R.

Ve výslovnosti se ještě objevuje nosovka ŋ, ve kterou se občas mění N a G. Podobně se M občas mění na ɱ a H na ɦ.

Příklady:

  • Lankoni tanssi vahingossa tangoa flamingon kanssa Hangossa. má výslovnost „Laŋkoni tanssi vahiŋŋossa taŋŋoa flamiŋŋoŋ kanssa Haŋŋossa.“ („Můj švagr náhodou tancoval tango s plameňákem v Hanku.“)
  • magneetin kanssa má výslovnost „maŋneetiŋ kanssa“ („s magnetem“)

Zdvojené hlásky[editovat | editovat zdroj]

Finská výslovnost se velmi podobá české, ovšem zcela běžné jsou zde zdvojené hlásky. Zdvojená samohláska se pouze jednoduše prodlužuje (např. finská zdvojená hláska aa se vysloví jako v české „á“).

Finština však zná i dvojhlásky ze souhlásek, tzn. gemináty - např. jako v italštině -, které se také vyslovují dlouze (jako jedna dlouhá souhláska). Obyčejně se výslovnost nebo zdvojené souhlásky popisuje jako krátké zadržení při mluvení. Uprostřed zdvojených souhlásek se nalézají švy slabik, takže je možné jejich výslovnost popsat jako náznak slabikování. Pro nerodilého mluvčího je mnohdy těžké takovou souhlásku poznat, přestože zcela mění význam slova. Možné zdvojené souhlásky jsou kk, ll, mm, nn, pp, rr, ss a tt.

Příklady:

  • palo — „požár“
  • pallo — „míč“
  • tapaa — „potkává“
  • tappaa — „zabíjí“

Ve vzácných případech se můžeme ve finštině setkat i s trojitými samohláskami. V tom případě se vyslovuje první dvojice odděleně od třetí samohlásky.

Příklad:

  • vaa'an — genitiv od slova vaaka („váha“)

Dvojhlásky[editovat | editovat zdroj]

Finština má na rozdíl od češtiny mnoho dvojhlásek: ai, ei, oi, ui, yi, äi, öi, au, ou, eu, iu, äy, öy, ey, iy, ie, yö, uo.

Příklady:

  • sauna — „sauna“
  • äiti — „máma“

Samohlásková harmonie[editovat | editovat zdroj]

Samohlásková harmonie

Ve finštině se v jednom slovu smí současně objevit jenom samohlásky zadní a, o, u nebo přední ä, ö, y. Samohlásky e, i jsou neutrální a mohou se tedy vyskytovat v jakémkoliv slově. Pokud se ke slovu, které obsahuje pouze neutrální samohlásky, přidává přípona, která existuje jak v přední, tak v zadní variantě, přednost má přední.

Když je slovo složené z různých kratších slov, samohlásková harmonie se uplatní pro každou jeho část zvlášť. Může tedy obsahovat přední i zadní samohlásky najednou.

Samohláskovou harmonii můžeme najít i v jiných jazycích, například turečtině, kde je však v poněkud odlišné formě.

Změny kmenových souhlásek[editovat | editovat zdroj]

Třebaže pádové přípony jsou ve finštině téměř vždy stejné pro jakékoli slovo, ke změnám dochází ve skupině souhlásek před nimi. Změna kmenové souhlásky probíhá mezi souhláskami silného a slabého stupně. Změny jsou poměrně pravidelné, takže i přes jejich větší množství a fakt, že se stupeň mění oběma směry, jsou poměrně lehce zvládnutelné.

Příklady:

  • siltasillalla (lt - ll) — „most“ → „na mostě“
  • ikäiässä (k - mizí) — „věk“ → „ve věku“
  • tahtoatahdon (t - d) — „chtít“ → „chci“

Intonace a přízvuk[editovat | editovat zdroj]

Intonace věty je většinou klesající, a to i v případě některých, takzvaných ano-ne otázek.

Přízvuk je vždy na první slabice slova, podobně jako v češtině. Slabý přízvuk lze vypozorovat také na třetí slabice.

Ano-ne otázka[editovat | editovat zdroj]

Finština má zvláštní příponu -ko a její přední variantu -kö, kterou přikládá ke slovům, na které se ptá otázka, na níž je možno odpovědět buď „ano“, nebo „ne“. Koncovka se nepřikládá v jiných otázkách. Ano-ne otázka má klesající intonaci podobně jako oznamovací věta.

Příklad:

  • Onko hän kotona? — „Je doma?“
  • Missä on kukka? — „Kde je kytka?“

Na otázku „Kde je kytka?“ nelze odpovědět ano/ne.

Další přípony[editovat | editovat zdroj]

Kromě přípony -ko má finština mnoho dalších přípon. Níže jsou speciálně zmíněny přivlastňovací přípony. Vedle nich se ve finštině můžeme setkat s příponou -kin vyjadřující české slovo „také“ nebo -kaan, která je překládána jako slovo „ani“. Přípona -han má několik různých významů, jeden z nich zhruba odpovídá české příponě „-pak“, v jiném případě přípona zdůrazňuje řečnickou otázku.

Příklad:

  • autokin — „i auto“
  • minäkään — „ani já“
  • Missähän? — „Kdepak?“
  • Voinkohan? — „Mohu?“ (řečnická otázka)

Nomina (jména)[editovat | editovat zdroj]

Nomina jsou ve finštině podstatná jména, přídavná jména, zájmena a číslovky.

Členy[editovat | editovat zdroj]

Ve finštině se na rozdíl od některých jiných, například západoevropských, jazyků nepoužívají u žádných nomin členy.

Rody[editovat | editovat zdroj]

Ve finštině se nerozlišují rody. Například z korespondence tedy nejde poznat, zda je pisatelem muž či žena. Dokonce i osobní zájmeno ve třetí osobě hän je společné pro „on“, „ona“ i „ono“.

Skloňování[editovat | editovat zdroj]

Skloňování je společné pro všechna nomina. V některých publikacích se uvádí, že existuje pouze jeden společný vzor, jiné používají systém vzorů rozsáhlý zhruba stejně jako má čeština. Jeden z nich sestává z následujících vzorů:[zdroj?]

  1. maa („země“)
  2. talo („dům“)
  3. bussi („autobus“)
  4. ovi („dveře“)
  5. kieli („jazyk“)
  6. käsi („ruka“)
  7. huone („pokoj, místnost“)
  8. nainen („žena“)
  9. sairas („nemocný“)
  10. salaisuus („tajemství“)
  11. vastaus („odpověď“)
  12. avain („klíč“)

Kromě těchto vzorů existuje ještě několik méně užívaných vzorů, například kaunis („krásný“), a několik desítek nepravidelných slov, třeba lapsi („dítě“) či veli („bratr“).

Pády[editovat | editovat zdroj]

Finština užívá celkem 14 pádů (někdy se uvádí 15). Systém pádů je značně odlišný od českého, jejich užití se proto někdy překládá velmi špatně. Každý pád se navíc obvykle využívá v několika různých případech.

pád běžná přípona příklad užití příklad překlad příkladu
nominativ   - talo dům
genitiv -n (koho, čeho) talon domu
essiv -na jako talona jako dům
partitiv -(t)a - taloa dům (jako neurčitý objekt)
translativ -ksi do (role něčeho) taloksi do (role) domu
inessiv -ssa v talossa v domě
elativ -sta z (zevnitř) talosta z domu
illativ -Vn do taloon do domu
adessiv -lla na, u, při talolla na domě
ablativ -lta z talolta z domu
allativ -lle do, na talolle na dům
abessiv -tta bez talotta bez domu
komitativ -ne společně (s) taloineen s mými domy
instruktiv -n s (pomocí čeho) taloin s domem

Jako 15. pád se někdy uvádí akuzativ, který je ale téměř (vyjma osobních zájmen) shodný s genetivem.

Tam, kde je to možné, existuje jak zadní, tak přední varianta pádové přípony, například -ssa a -ssä.

Pro běžný objekt ve větě se podle situace používá nominativu, genitivu, akuzativu a partitivu. Zvláštní skupinu lokálních pádů tvoří šestice inessiv, elativ, illativ, adessiv, ablativ a allativ. Tři z nich (adessiv, ablativ a allativ) jsou vnější, které se používají pro otevřené prostory. Ostatní tři jsou vnitřní. Ty se používají pro uzavřená místa.

Komitativ a instruktiv mají až na výjimky pouze tvary množného čísla, které se používají i pro jednotné číslo. Komitativ se používá často s posesivní příponou.

Inessiv, elativ, illativ, adessiv a abessiv se mohou spojovat i se slovesy například v podobě takzvaného třetího infinitivu. Pádové přípony je možno vysledovat i v postpozicích.

Příklad:

  • Minä menen syömästä — „Jdu z jídla (jezení).“

Ve finštině se dají nalézt i zbytky prauralského lokativu, například ve slově ulkona („venku“). Podobně se někdy považuje za podobný zbytek dalšího pádu koncovka slova ulos („ven“). Obě slova jsou dnes příslovce. Dalším pádem, který je ve finštině jen v náznacích je prolativ, kterým vyjadřujeme české předložky „skrze“, „pomocí“ nebo „přes“ nebo jen český instrumentál. Ve finštině má koncovku -tse a najdeme ho jen v některých ustálených spojeních jako postitse — „poštou“ nebo puhelimitse — „telefonem“. Podobně jako komitativ a instruktiv i zbytky prolativu jsou většinou jen v množném číslem. Výjimkou jsou slova končící na -i.

Použití pádů není omezeno jen na příklady uvedené v tabulce. Některá slovesa se pojí například s illativem, jiné s inessivem nebo elativem, přičemž se ve všech případech prakticky jedná o objekt. Dále se některé pády používají v ustálených spojeních, například adessiv může někdy nahrazovat český instrumentál.

Příklady:

  • Minä rakastun saunaan. — „Zamilovávám se do sauny.“
  • Minä käyn saunassa. — „Navštěvuji saunu.“
  • Minä pidän saunasta. — „Mám rád saunu.“
  • Minä kirjoitan kynällä. — „Píši tužkou.“

V některých starších zdrojích se některé pády jmenují jinak, případně došlo k jejich upřesnění.

  • indefinitiv = partitiv
  • objektiv = akuzativ
  • mutativ = translativ
  • prosekutiv = prolativ

Přivlastňovací přípony[editovat | editovat zdroj]

Finština nemá přivlastňovací zájmena, místo nich využívá genetivu osobních zájmen. V psané finštině je navíc ještě přivlastňovaný předmět doplněn zvláštní příponou vyjadřující vlastnictví. Taková přípona se může samozřejmě přidávat za pádové přípony. V některých případech se mohou zájmena i zcela vypouštět.

Příklady:

  • minun autoni — „moje auto“
  • vaimosi — „tvá manželka“
  • hänen talostansa/hänen talostaan — „z jeho (jejího) domu“

Finština nemá ani přivlastňovací přídavná jména. Také místo nich využívá genetivu.

Příklad:

  • isän auto — „otcovo auto“

Slovesa[editovat | editovat zdroj]

Ohýbání sloves[editovat | editovat zdroj]

Podobně jako můžeme najít vzory u ohýbání substantiv, můžeme je najít i u ohýbání sloves. Jejich systém se v publikacích liší. Jeden z nich je zde:

  • 1. třída saa/da („dostat“)
  • 2. třída puhu/a („mluvit“)
  • 3. třída má dvě podtřídy
    • podtřída 3a) má tři vzory
      • vzor tul/la („přijít“)
      • vzor sur/ra („smutnit“)
      • vzor pan/na („položit; šukat“)
    • podtřída 3b)nous/ta („postavit se“)
  • 4. třída má tři podtřídy
    • podtřída 4a) halu/ta („chtít“)
    • podtřída 4b) tarvi/ta („potřebovat“)
    • podtřída 4c) vanhe/ta („stárnout“)

Kromě těchto tříd je možno se setkat i s několika nepravidelnými slovesy, třeba nähdä („vidět“) nebo olla („být“)

Časy[editovat | editovat zdroj]

Finština má čtyři slovesné časy

  • předminulý (plusquamperfektum) – vytváří se pomocí slovesné spony v minulém čase a činného příčestí minulého času.
  • minulý (imperfektum, které je ale vlastně préteritem)
  • předpřítomný (perfektum) – vytváří se pomocí slovesné spony v přítomném čase a činného příčestí minulého času.
  • přítomný (prézens)

Finština nemá budoucí čas, který nahrazuje buď opisnými tvary nebo přítomným časem. Pomocí pádových koncovek přidávaných k odvozeninám ze sloves se dá vyjádřit i určitá průběhovost děje.

Příklady:

  • Minä olin mennyt. — „Šel jsem (před tím, než se něco stalo).“
  • Minä menin. — „Šel jsem.“
  • Minä olen mennyt. — „Šel jsem (před chvílí).“
  • Minä menen. — „Jdu.“
  • Minä aion mennä. — „Půjdu.“ („Plánuju jít.“)
  • Minä olen menossa. — „Jdu (právě teď).“ („Jsem v chození.“)

Záporné věty se vytvářejí pomocí záporného slovesa

Záporné sloveso[editovat | editovat zdroj]

Česká záporka u sloves „ne-“ se vyjařuje pomocí zvláštního záporného slovesa, které se pojí se slovesem v první nebo druhé osobě bez přípony osobu vyjadřující.

Příklady:

  • Minä en puhu. — „Nemluvím.“
  • Hän ei puhu. — „Nemluví.“
  • Etkö sinä puhu? — „Nemluvíš?“
  • Minä puhun. — „Mluvím.“

Záporné věty v minulých časech se vytvářejí pomocí záporného slovesa, slovesné spony a činného minulého příčestí. Slovesná spona je buď tvořena z přítomného času slovesa „být“, nebo také činným minulým příčestím tohoto slovesa.

Příklady:

  • Minä en mene. — „Nejdu.“
  • Minä en mennyt. — „Nešel jsem.“
  • Minä en ole mennyt. — „Nešel jsem (před chvílí).“
  • Minä en ollut mennyt. — „Nešel jsem (před tím, než se něco stalo).“
  • Minä en ollut ollut. — „Nebyl jsem (před tím, než se něco stalo).“

Slovesné způsoby[editovat | editovat zdroj]

Finština používá slovesa ve čtyřech slovesných způsobech

  • oznamovací (indikativ)
  • rozkazovací (imperativ)
  • podmiňovací (kondicionál)
  • potenciál

První tři jsou prakticky stejné jako v češtině. Potenciálem se vyjadřuje možnost nebo pravděpodobnost. Používá se jen zřídka.

Někdy se za pátý způsob považuje eventiv, který je kombinací podmiňovacího způsobu a potenciálu. Používal se ve staré literatuře a je možné ho nalézt třeba v historickém eposu Kalevala.

Příklady:

  • Sinä puhut. — „Mluvíš.“
  • Puhu! — „Mluv!“
  • Älä puhu! — „Nemluv!“
  • Puhukaa! — „Mluvte!“
  • Älkää puhuko!" — „Nemluvte!“
  • Puhuisit." — „Mluvil bys.“
  • Olisit puhunut.„ — „Mluvil bys.“ (minulý čas)
  • Puhuttaisiin.“ — „Mluvilo by se.“ (podmiňovací způsob trpného rodu)

Slovesný rod[editovat | editovat zdroj]

Finština má jak činný (aktivní), tak trpný (pasivní) slovesný rod. Trpný rod se využívá mnohem více než v češtině. V hovorové finštině se tvary trpného rodu někdy přenášejí i do činného rodu. Trpný rod se vytváří z kořene infinitivu přidáním koncovky -Kaan (K představuje souhlásku) v případě přítomného času a koncovek -tiin nebo -ttiin v případě minulého času. Samořejmostí je například existence zvláštního tvaru pro podmiňovací způsob trpného rodu.

Přítomný čas trpného rodu[editovat | editovat zdroj]

Přítomný čas trpného rodu se tvoří tak, že se k slabému samohláskovému nebo souhláskovému (pokud jej sloveso má) kmenu připojí přípona -taan/-tään. Pokud kmen slovesa končí na samohlásku -a/, dochází k změně na -e. Slovesa, jejichž infinitiv končí na -da/-dä, mají příponu daan/dään. Slovesa, která mají infinitivní koncovku -la/-lä, -na/-nä nebo -ra/-rä, mají příponu pasivu -laan/-lään, -naan/-nään nebo -raan/-rään. Verba kontrakta, která mají v infinitivu koncovku -ta, připojují v pasivu pouze příponu -an/-än přímo k infinitivu. Záporný tvar pasivu se utvoří s kladného pasivu odtržením koncového -an/-än a přidáním záporného slovesa ei. Tudíž jsou tvary některých sloves shodné s tvary infinitivu.

infinitiv kmen kladné pasivum záporné pasivum
přípona -taan/-tään
antaa - dát anne- annetaan ei anneta
nukkua - spát nuku- nukutaan ei nukuta
lukea - číst lue- luetaan ei lueta
nousta - vstávat nous- noustaan ei nousta
přípona -daan/-dään
jouda - pít jou- joudaan ei jouda
tehdä - dělat teh- tehdään ei teh
přípona -laan/-lään -naan/-nään -raan/-rään
olla - být ol- ollaan ei olla
mennä - jít men- mennään ei men
purra - kousat pur- purraan ei purra
verba kontrakta - přípona -an/-än
haluta - chtít halutaan ei haluta
tarvita - potřebovat tarvitaan ei tarvita

Minulý čas trpného rodu[editovat | editovat zdroj]

Minulé pasivum se tvoří obdobně jako pasivum přítomného času. Koncovka se připojuje k samohláskovému nebo souhláskovému (pokud jej sloveso má) kmenu. Pokud se připojuje k samohláskovému kmenu s krátkou samohláskou na konci, je přípona -ttiin. V ostatních případech je přípona -tiin. Stejně jako v případě přítomného pasiva dochází ke změně samohlásky -a/ na konci kmenu na -e. Záporný tvar minulého pasivu dostaneme odtržením -iin od kladného minulého pasiva a přidáním koncovky -u/-y. Přípony záporného minulého pasiva jsou tedy -ttu/-tty a -tu/-ty. Tento tvar je shodný s tvarem minulého pasivního participia. Verba kontrakta se na rozdíl od přítomného pasiva tvoří tak, že k souhláskovému kmeni připojíme koncovku tiin/tiin.

infinitiv kmen kladné pasivum záporné pasivum
přípona -ttiin
antaa - dát anne- annettiin ei annettu
nukkua - spát nuku- nukuttiin ei nukuttu
lukea - číst lue- luetaan ei luettu
přípona -tiin
nousta - vstávat nous- noustiin ei noustu
jouda - pít jou- joutiin ei joutu
tehdä - dělat teh- tehtiin ei tehty
olla - být ol- oltiin ei oltu
mennä - jít men- mentiin ei menty
purra - kousat pur- purtiin ei purtu
verba kontrakta - přípona -tiin
haluta - chtít halut- haluttiin ei haluttu
tarvita - potřebovat tarvit- tarvittiin ei tarvittu

Předpřítomný a předminulý čas trpného rodu[editovat | editovat zdroj]

Tvoří se pomocným slovesem olla a tvarem minulého pasivního participia (přípony -ttu/-tty a -tu/-ty, viz minulý čas trpného rodu). Sloveso olla je v předpřítomném pasivu ve tvaru on/ei ole a v předminulém pasivu ve tvaru oli/ei ollut. Sloveso olla je jen v těchto tvarech, protože trpný rod má pouze jeden tvar.

Předpřítomný čas trpného rodu:

  • on annettu - ei ole annettu
  • on tehty - ei ole tehty
  • on menty - ei ole menty

Předminulý čas trpného rodu:

  • oli annettu - ei ollut annettu
  • oli tehty - ei ollut tehty
  • oli menty - ei ollut menty

Posesivní konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Finština nemá sloveso „mít“, ale nahrazuje je, podobně jako ruština, opisem, který se asi nejlépe dá vyjádřit jako „u někoho je něco“ nebo také „na někom je něco“.

Příklad:

  • Minulla on auto. — „Mám auto.“ („U mě je auto.“)

Neohebné slovní druhy[editovat | editovat zdroj]

Příslovce[editovat | editovat zdroj]

Příslovce se tvoří pomocí přípon z přídavných jmen podobným způsobem jako v jiných jazycích.

Postpozice[editovat | editovat zdroj]

Ačkoliv finština hojně využívá pádových přípon a má celkem mnoho předložek, zcela zvláštním fenoménem jsou postpozice („záložky“), které stojí vždy za slovem, ke kterému patří. Pojí se většinou s genetivem nebo partitivem, ale je možno nalézt i jiné kombinace.

Příklady:

  • talon edessä — „před domem“
  • loppuun asti — „až do konce“

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu