Novopohanství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Novopohanství, často jen pohanství, je souhrný název pro nová náboženská hnutí hlásící se k odkazu archaických náboženství, především předkřesťanských náboženství Evropy. Přestože jde o velmi různorodou skupinu hnutí většinu z nich spojuje polyteismus, animismus či panteismus, přírodně orientovaná spiritualita, kult předků a důraz na rituální praxi. Novopohanství se může prolínat s různými esoterickými a okultními proudy, především New Age, neošamanismem a rituální magií.

Novopohanství, vzhledem k tomu že jeho pramenem jsou především domorodá náboženství Evropy je rozšířeno především v Západním světě a ve východní Evropě. V anglosaském prostředí jsou rozšířeny především tradice jako Wicca nebo neodruidismus, které kladou menší důraz na etnicitu, zatímco v severní a východní Evropě především tradice etnické jako germánská nebo rodnověří, které se pokouší rekonstruovat historickou podobu náboženství praktikovaného určitým etnikem. První ze zmiňovaných proudů je pro svůj charakter označován jako eklekticismus, druhý jako etnický rekonstrukcionismus, v praxi však zůstává hranice mezi nimi nejasná.

Výrazy novopohanství, moderní pohanství či pohanství jsou běžně užívány v akademické sféře i příslušníky těchto hnutí, ale někteří takové označení odmítají. Odmítnutí se může týkat jak pouze výrazu novopohanství, tak i samotného pojmu pohanství, z důvodu jeho křesťanského původu a pejorativního významu. Namísto toho jsou navrhována označení jako etnické či přírodní náboženství. Existují také výrazy jako heathen, hellén nebo jazyčník, která odkazují na konkrétní předkřesťanskou tradici. Ta sice mají stejné problémy s původem a významem jako slovo pohan, ale jsou užívána k zdůraznění určité etnické identity a odstupu od eklektických forem novopohanství. Kromě toho existují také různé novotvary jako Ásatrú nebo Rodnověří, které opět odkazují k určité etnické tradici.

Terminologie[editovat | editovat zdroj]

Obřad sdružení Nova Roma rekonstruující původní řecko-římské náboženství, římský svátek Florálie, AquincumBudapešť

Vyznavači archaických náboženství, k jejichž odkazu se dnešní pohané hlásí, neměli pro své konkrétní náboženství žádné specifické označení, do jisté míry byly užívány pouze opisné výrazy jako latinské mos maiorum „zvyk předků“ nebo severské siðr „obyčej“. Až potřeba po slově označujícím člověka nevyznávajícího křesťanství vedla ke vzniku výrazů jako je latinské paganus, staroanglické hǣthen, řecké hellén nebo starocírkevněslovanské iazykъ, s významem „nekřesťan“. Všechna tato slova jsou tak původně exonymy, poprvé užitými křesťany a zpravidla užívaná s hanlivou a negativní konotací. Taktéž se jedná o obecná označení, která neberou ohled na rozdílnost jednotlivých „pohanských“ náboženství a všechna je chápou jako v základě stejná.[1]

Přijetí těchto slov, ač původem křesťanských a hanlivých, současnými následovníky archaických náboženství je vysvětlováno několika způsoby. Může vyjadřovat jak odmítnutí křesťanství, případně judaismu či islámu, a radikální rozchod s ním, ale také přihlášení k pozitivnímu obrazu pohanství, vzniklému v romantismu 19. století. Posledním důvodem může být hrdé přihlášení k něčemu co křesťanství, případně jiná náboženství, potlačovalo a zakazovalo a vzdání cti svým dávným předchůdcům, podobně jako homosexuálové přijali původně hanlivý termín queer za svůj a snaží se mu dát pozitivní rozměr, nebo jako bojovnice za ženské práva přijaly termín sufražetka.[1]

Pohanství a novopohanství[editovat | editovat zdroj]

Více než pohan a pohanství jsou kontroverzní termíny novopohan a novopohanství. Současní pohané předponu novo- často odmítají a chápu sami sebe jako následovníci stejného náboženství jako jejich předchůdci, často též poukazují že přes výrazné rozdíly mezi praxi i učení jiných náboženstvích v různých dobách se nemluví o novokřesťanech či novomuslimech. Akademičtí badatelé však z praktických důvodů a potřeby odlišit historické a současné pohany shledávají tento pojem užitečným, ač často dávají přednost kompromisním termínům jako současné pohanství (anglicky Contemporary Paganism) nebo moderní pohanství (Modern Paganism).[1]

Historické termíny[editovat | editovat zdroj]

Pohan[editovat | editovat zdroj]

České slovo pohan ve významu „příslušník některého z náboženství uznávajících mnohobožství; člověk vyznávající jinou víru než křesťanství“ nebo expresivně a hanlivě „člověk nevěřící v existenci Boha“ vychází z latinského adjektiva pagānus „venkovský“ a to zase z pagus „venkovský okres, venkov“. Důvod proč se stalo se adjektiva pagānus mezi lety 360420 v latinské části Římské říše substantivum pagānus „pohan“ není zcela jasný. Podle tradičního výklad zastávaného ve středověku, ale převládající i na počátku 21. století, došlo ke změně významu v situaci kdy předkřesťanská náboženství přežívala na venkově a je to označení hanlivé a pohrdavé, které mělo poukázat na nekulturnost a barbarství vyznavačů starých náboženství. Problémem takového výkladu je však fakt že na počátku 4. století zůstávalo „pohanství“ v Západořímské říši stále náboženstvím městským a vyznávaným elitami. Slovo pagānus, pokud bylo užito ve významu „venkovský“ navíc mělo mělo pozitivní či neutrální konotaci, na rozdíl od běžnějších výrazů rusticus a agrestis tedy nevyjadřovalo nekulturnost či neotesanost.[2][3][4][5]

Na základě faktu že významem slova pagānus bylo v období raného císařství nikoliv „venkovský“, ale „civilní“ jako opak k „vojenský“, již v 16. století spisovatel Andrea Alciato navrhl odlišný důvod k užívání slova pagānus: kontrast pohanů „civilistů“ s křesťany jako vojáky Kristovými. I takový výklad je však problematický - Výraz milites Christi byl opravdu hojně užíván například Tertulliánem (160-220), ten však užíval pro nekřesťany výrazy gentes, nationes, ethnici, zatímco výrazu pagānus užil jen dvakrát a to vždy zjevně ve smyslu civilisty, v jednom z těchto případů dokonce výslovně ve smyslu křesťanského civilisty. Klasický badatel Alan Cameron poukazuje na fakt že ještě na přelomu 4. a 5. století Aurelius Augustinus uvádí výraz pagānus, ač jej sám s oblibou užíval, jako výraz lidový či nový. Po vzoru klasické badatelky Christine Mohrmann považuje význam „nekřesťan, pohan“ za odvozený z dalšího významu pagānus a to „nepatřící ke skupině, nečlen, osoba bez úřadu, soukromá osoba“ a považuje jej spíše za neutrální výraz původně označující jen fakt že daná osoba není členem křesťanské církve.[5]

Heathen[editovat | editovat zdroj]

Anglické slovo heathen vykládá The American Heritage Dictionary jako hanlivý výraz pro toho „kdo není křesťan, muslim ani žid“, nebo „vyznavače germánského novopohanství“, případně hovorově „člověka nábožensky lhostejného, necivilizovaného, neosvíceného“.[6] Oxford Lexico vykládá toto slovo jako „osoba která nenáleží k náboženství většiny (především taková která není křesťan, žid či muslim“, případně „polytheista, pohan“ nebo hovorově „člověk postrádající kulturu či morálku“.[7]

Slovo heathen má své protějšky v dalších germánských jazycích jako nizozemské heiden, německé Heide nebo islandské heidhin, a vychází ze staroanglického hǣthen „obyvatel otevřené krajiny, divoch“ a to zase z hǣth „neobdělávaná zem, vřesoviště“. Význam „nekřesťan, pohan“ vychází nejspíše z Wulfilova překladu Bible do gótštiny v kterém je užito výrazu haiþno „pohanka“ jako překlad pro řecké gune hellenis. Lze předpokládat že právě z toho překladu se rozšířilo posunutí významu do dalších germánských jazyků, stejně jako se stalo v případě dalších výrazů základní křesťanské slovní zásoby. Slovo haiþno „pohanka“ tak může být odvozeno od haiþi „obyvatel divoké krajiny, vřesoviště“, přičemž tím byla po vzoru latinského paganus vyjádřena necivilizovanost pohanů, zároveň je však možný vliv vnější podobnosti s řeckým ethné užívaném pro „(pohanské) národy“ v překladech Bible. Haiþno dokonce může být přejímkou tohoto řeckého slova prostřednictvím arménského hethanos, snad jen lidovou etymologií spojeného s haiþi. Germanista Dirk Boutkan se naopak domnívá že haiþno vychází z pragermánského *haiþana, jehož význam „obyvatel vřesoviště“ však vykládá jako „žijící na společné půdě, člen komunity“ a považuje jej za neutrální výraz, který sami pro sebe používali vyznavači tradičních nábožensství, nikoliv hanlivé označení vzniklé v křesťanském prostředí.[8][9][10]

Přes svoji původní hanlivost se anglické slovo heathen, heathenism a heathenry nebo německé Heidentum stalo oblíbeným u následovníků germánské předkřesťanské tradice. Podle Mattiase Gardella slovem se chtějí odlišit od pohanů obecně, pohanů jiných tradic i vyjádřit odstup od různých praktik a představ které považují za vlastní hnutí New Age, podle Jenny Blain britští heatheni uživají termín novo-pohanství především pro různé formy eklektického pohanství. Lidé jejich mateřská řeč nenáleží mezi germánské jazyky nejsou s hanlivostí výrazu heathen vždy obeznámeni či na ní mají tendenci zapomínat. Z těchto důvodů je například ruský výraz rodnoverie často překládán anglickým heathenism, nikoliv jako paganism, čímž může být zároveň vyjádřen stejný odstup od eklektického novopohanství jako mají následovníci germánských tradic.[1][11][12][13]

Hellén[editovat | editovat zdroj]

Řecké slovo hellén (Ἕλλην), původně „Řek“, se stalo slovem pro nekřesťana a vyznavače starých náboženství ve 4. století. Historii tohoto významu lze sledovat již do období makabejského povstání (167161 př. n. l. ) a Pavla z Tarsu (564/67) a to jako opozici Židů a „nevěřících“ Řeků. Ve 4. století jej ve smyslu nekřesťana začali používat křesťané, ale v době vlády Juliána (360-363) jej pro sebe tak sami začali ze vzdoru nazývat sami někteří pohané. Nakonec toto slovo v běžném užívání prakticky ztratilo svoji spojitost s kulturou, ač nad tím mnozí doboví autoři, křesťanští i pohanští, hořekovali. Tento vývoj se odrazil i v latině, kde bylo někdy užíváno užíváno graecus „Řek“ jako synonymum k paganus a hellén překládáno jako paganus.[5][14]

V současnosti slovo hellén užívají jako sebeoznačení následovníci řecké tradice, například členové Nejvyšší rady etnických Helénů.

Jazyčník[editovat | editovat zdroj]

Ve slovanském prostředí je užíváno také výrazu jazyčník, ten je odvozen od praslovanského *językъ ve významu jak „jazyk (orgán)“ tak „jazyk (řeč). Ve staré církevní slovanštině získal tento výraz – iazykъ, i význam „člen kmene či národa mluvícího určitým jazykem“ a bylo užíváno jako překlad latinského gentiles „(pohanské) národy“. Do slovanských jazyků bylo také přejato latinské paganus – pohan, to však ve východoslovanských jazycích získalo především význam „špatný, nepoživatelný“ a v náboženském významu se stalo pouze archaismem, v ruštině je tak jazyčnik běžným překladem pro slovo pohan. Ačkoliv je tak slovo jazyčník původně výrazem hanlivým a křesťanským, v rodnověří je snaha o jeho rehabilitaci, očištění a chápání jeho významu jako „obyvatel venkova spjatý s přírodou“ či „věrný původní řeči kmene“.[11]

Etnické či přírodní náboženství[editovat | editovat zdroj]

Slova pohan, heathen a obdobná slova v jiných jazycích jsou některými lidmi, kteří se hlásí k odkazu archaických náboženství, vnímána jako problematická a nevhodná pro jejich užívání křesťany jako hanlivých výrazů. Dobrým příkladem k ilustraci této diskuse byl průběh konference nazvané World Pagan Congress (Světový pohanský kongres) konané v roce 1998 v litevském Vilniusu. Během akce byla delegáty nejprve odmítnuta slovo pagan a heathen, poté i výraz Native European religion „rodné evropské náboženství“ vzhledem ke snaze učastníků zapojit do činnosti kongresu podobných náboženství celého světa. Výraz indigenous „domorodý“ byl odmítnut s poukazem na jeho užití evropskými kolonizátory, výraz tradiční pro svou neurčitost a nakonec se delegáti shodli na etnickém náboženství a organizace byla pojmenována World Congress of Ethnic Religions „Světový kongres etnických náboženství“. Výraz přírodní náboženství je zase oblíbený ve Spojených státech a Kanadě, kde novopohané kladou menší důraz na etnickou identitu, podobným výrazem je earth religion „náboženství země“.[1]

Víra[editovat | editovat zdroj]

Pojetí božství[editovat | editovat zdroj]

Ruští rodnověrci na posvátném místě

Nejčastějším pojetím božství v novopohanství je polyteismus, víra ve více bohů. Ten může být rozdělený na "silný", který chápe božstva jako nezávislá na sobě i na lidské mysli, a "měkký", který chápe božstva jako aspekty jediného božství nebo jungiánské archetypy. Některé novopohanské tradice mají také tendence k henoteismu či přímo monoteismu. Významný je duoteistický koncept Wiccy, která ctí Bohyni a Boha, kteří mohou zahrnovat všechny bohyně a bohy. Běžný je také panteismus a animismus.

Božstva mají zpravidla lidskou podobu, podobně jako lidé i jednají a žijí a mýty o nich mohou obsahovat i komické prvky. Na rozdíl například od křesťanského Boha, nejsou všemocní a dokonalí. Především v tvrdém polytheismu můžou být někteří bohové chápáni jako imanentní s přírodními jevy. Blíže monotheistickému chápání Boha má v některých novopohanských tradicích představa neosobního vesmírného řádu jako je severský wyrd ("osud"), litevský darnumas nebo egyptská maat.[15] Podobným konceptem je hinduistická a buddhistická dharma.

Obřady a rituál[editovat | editovat zdroj]

Obřad sigurblót islandského rekonstrukcionistického společenství Ásatrúarfélagið v létě roku 2009, které se hlásí k severské tradici Ásatrú

Ústředním prvkem novopohanské praxe jsou obřady a rituály, které vykazují velkou variabilitu forem. Obvykle se v nich snoubí prvky bohoslužebné, mystické i magické a folklórní. Může se jich účastnit libovolný počet osob, některé však mohou být praktikovány i jednotlivci v soukromí (modlitby, magické úkony aj.).

Jako veřejné jsou zpravidla slaveny rituály sezonní, které mohou mít i podobu festivalů, související s přírodními cykly, jako slunovraty, rovnodennosti nebo dožínky. Nejznámější novopohanské svátky jsou zahrnuty ve wiccanském Kolu roku, zahrnujícím osm sabatů jako je například Beltaine nebo Jule. Jiné novopohanské tradice mají svůj vlastní cyklus svátků, ale většina z těchto kalendářů zahrnuje stejně jako Kolo roku slavení slunovratů, zemědělského cyklu a svátku mrtvých.

Soukromé rituály souvisí zpravidla s domácím kultem představovaným domácím oltářem či magickými praktikami. Mohou zahrnovat i modlitby a meditace.

Důležitou součástí rituálů jsou oběti, nejčastěji chleba, ovoce, květin, piva, vína a jiných nápojů. Lidské oběti praktikované v některých formách historického pohanství jsou odmítány, to ve většině případů platí i o obětech zvířecích. Při rituálech je často kladen důraz na estetiku, umělecké vyjádření a radostnou až extatickou náladu. Využívá se zpěv, poesie nebo tanec a oltáře i zpodobnění božstev jsou rozmanitými způsoby zdobeny. Časté je zapalování ohňů, v případě rituálů v uzavřených prostorech nahrazených svícemi.

Etnicita[editovat | editovat zdroj]

Rituál litevské Romuvy
Shromáždění Rodné církve polské (Rodzimy Kościoł Polski)

Velká část novopohanských tradic následuje náboženský a kulturní odkaz určitého etnika, jedná se například o Rodnou víru, Ásatrú nebo keltský rekonstrukcionismus. Na tento aspekt je kladen důraz spíše v Evropě, zatímco v Severní Americe, jejíž obyvatelé se méně odvolávají na své evropské předky, není tak důležitý.[16]

Moderní pohanství bývá také v některých případech mylně spojováno s nacismem a to pod vlivem germánsky orientované mystiky a esoterismu existujících v Německu na konci 19. a počátku 20. století. I v současnosti, především mezi germánskými pohany, existují skupiny a jednotlivci hlásící se k odkazu nacismu, ačkoliv německý nacismus se snahám o obnovu germánského náboženství bránil.[17]

U některých novopohanů je kladen také důraz na dávnou indoevropskou jednotu. Přesto však všechny formy moderního pohanství nenásledují indoevropské náboženské tradice, nejtypičtějším příkladem je egyptské, finské a maďarské novopohanství a zpravidla feministická orientovaná hnutí jako Reclaiming nebo Goddess Movement, která se považují za následovníky matriarchálních tradic Indoevropany zničených.

Hlavní proudy a tradice[editovat | editovat zdroj]

Rekonstrukcionismus[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Rekonstrukcionismus.
Venkovní oltář severských neopohanů během svátku Jule

Rekonstrukcionismus (též rekonstrukcionalismus) je forma novopohanství, která se snaží praktikovat co nejvíce autentickou verzi historického náboženství na základě vědeckého studia historie a mytologie, to se soustředí především na středověké texty, folklór, archeologické nálezy a jazyk určité etnické skupiny. Ačkoliv se zpravidla nebrání novým interpretacím a adaptacím, preferují pokud možno největší přiblížení původní podobě historických tradic spjaté s mýty. Z tohoto důvodu se rekonstrukcionisté často živě zajímají o vědecké trendy v historii, archeologii, etnologii a dalších oborech souvisejících s pohanským odkazem, či se na nich přímo badatelsky podílí. Naproti volněji pojatému eklektismu jsou bohové vnímány konkrétně – mají konkrétní atributy a předem definovanou podobu nerozlučně spjatou s příslušnou tradicí a mýty. Folklór a starověké mýty zásadně určují náboženským obřadům a zvyklostem jejich obsah a podobu.

Rekonstrukcionismus je rozšířen především v severní a východní Evropě, kde je kladen větší důraz na etnickou identitu. Často se projevuje jako obnova náboženství etnických předků, ačkoliv toto není pravidlem ani podmínkou a řada rekonstrukcionistů vyznává náboženství kultury, s níž sami etnický původ nesdílejí. Mezi jeho nejznámější formy patří:

Směry rekonstrukcionismu[editovat | editovat zdroj]

Uctívání Peruna ukrajinskými rodnověrci, Ternopilská oblast, Ukrajina
Replika Mjöllniru je nejrozšířenější amulet vyznavačů Ásatrú

Dělení novopohanství na eklektické a rekonstrukcionistické není absolutní, neexistuje pevná hranice a oba tyto hlavní proudy se mohou více či méně navzájem ovlivňovat či prolínat. Příkladem mohou být různé formy germánského mysticismu a hnutí neo-völkisch nebo Isidino společenství. Naopak neodruidský řád ADF (Ár nDraíocht Féin - A Druid Fellowship) využívá rekonstrukcionistické metody.

Eklekticismus[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Eklekticismus.

Jako eklektické se označují novopohanské směry, které nekladou tak výrazný důraz na autenticitu a vnímají pohanské dědictví volněji jako zdroj duchovní inspirace, které dále rozvíjí moderním pohledem. Jejich praxe nebývá svázána s kulturou a historií konkrétního etnika, dochází často ke kombinování různých praktik a tradic i z velmi odlišných a vzdálených kultur. Nejčastěji se zde střetávají před-křesťanské (řecké, keltské a orientální) vlivy a sentimenty s moderním čarodějnictvím, astrologií a věštěním. Jisté postavení zde mají i zájmy o magii Vúdú a šamanismus (v amerických zemích je to zejména šamanismus indiánský). Eklektická forma novopohanství může v určitých případech hraničit s hnutím New Age. Božstva jsou vnímána jako univerzální přírodní síly, jejich podoba je vnímána zcela volně, nemají konkrétní podobu ani jméno. Mezi nejoblíbenější patří velké ženské božstvo (Trojná bohyně uctívaná zejm. wiccany). Ta bývá synkreticky ztotožňována s kteroukoli jinou starověkou bohyní (jedná se hlavně o bohyně s podobnými znaky: Eset/Isis, Démétér, Artemis/Artemis z Efesu, Diana, Hekaté, Astarte nebo různé keltské (galské, irské, velšské) bohyně. Totéž platí i o Rohatém bohovi.

Forma eklektismu je nejrozšířenější v anglosaských zemích, zejména Severní Americe a na Britských ostrovech, kde není kladen tak velký důraz na etnickou identitu.

Moderní čarodějnictví[editovat | editovat zdroj]

Wiccanský svatební rituál o Beltaine 2005, Avebury, VB
Wiccanský oltář

Moderní čarodějnictví je označení pro širokou škálu novopohanských tradic, které se snaží navázat na evropské tradice lidové přírodní magie. Nejznámější z nich je tradice Wicca založená v polovině 20. století ve Spojeném království Geraldem Gardnerem. Jedná se o mysterijní iniciační tradici uctívají Bohyni a Rohatého boha, navazující na lidové čarodějnictví, inspirovanou řeckým pohanstvím, keltským pohanstvím i západním okultismem.

Wiccanské tradice, které předávají iniciaci v linii od Geralda Gardnera se v anglosaských zemích označují jako Britská tradiční Wicca. V České republice se setkáme s označením tradiční Wicca nebo prostě jen Wicca. Wiccanské rituály jsou založeny na oslavách svátků kola roku a jejich ústředními motivy jsou mýty a Rohatý Bůh společně s Velkou Matkou.

Ostatní tradice, jako Saská Wicca, Dianická Wicca nebo Keltská Wicca se označují jako eklektická wicca, protože nejsou založeny na iniciačním vztahu skupin (covenů), předpokládají samozasvěcení a čerpají i z jiných tradic.

Některé tradice svůj původ z Wiccy vůbec neodvozují, jedná se například o italskou Stregherii, na extatické prožitky zaměřenou Feri a různé formy tradičního čarodějnictví. Čarodějnictví je kromě toho praktikováno i v jiných novopohanských směrech, například v Ásatrú se nazývá seidr (v případě mužského čarodějnictví galdr).

Neodruidismus[editovat | editovat zdroj]

Skupina druidů v ranním slunci
Stoupenkyně neodruidismu při svátku letního slunovratu, blízko Stonehenge, VB, 2005

Tradice neodruidismu (neodruidství) sahá až do konce 18. století, kdy vznikaly ve Spojeném království první druidské řády jako např. Ancient Order of Druids (Dávný řád druidů) ovlivněné nastupujícím proudem romantismu a vlivem svobodným zednářstvím. Tyto společnosti však neměly skutečný náboženský ráz.

Neodruidství je zaměřeno především na uctívání přírody a předků, častá je víra v reinkarnaci. Některé jeho tradice jsou monotheistické nebo jako OBOD přijímají členy bez ohledu na náboženské přesvědčení. Ačkoliv název druidství odkazuje na keltské dědictví, tak například členové ADF si volí libovolný z indoevropských panteonů.

V ČR se tento směr obvykle nazývá prostě "druidství".

Ostatní[editovat | editovat zdroj]

Na hranici hnutí New Age lze nalézt několik tradic a organizací, které se dají označovat za novopohanské. Jedná se například o Církev všech světů založenou v roce 1962, feministickou tradici Reclaiming založenou roku 1972 nebo Covenant of Unitarian Universalist Pagans, společnost unitářských universalistů, kteří se identifikují jako pohané.

Na hranici s novopohanstvím se nachází také některé esoterické řády a tradice jako Theléma nebo různé formy germánského mysticismu.

Mimo hlavní formy novopohanství existují také různé odštěpné, odvrácené nebo okultistické skupiny, takzvané „stezky levé ruky“, „temné pohanství“ apod. které s novopohanstvím souvisí, nebo s ním mohou souviset jen okrajově.

Směr Vanatrú (svůj název odvodil od Ásatrú) a magický směr „Rökkr“ souvisí se mýty a germánským novopohanstvím, jsou s ním spjaty a mohou být jeho součástí, nicméně tyto směry se eklekticky zaměřily pouze na jednu určitou skupinu bohů a můžou tedy fungovat i samostatně, byť je již pak není možno zařadit do rekonstrukcionismu a (kvůli historičnosti) zřejmě ani do eklekticismu.

Křesťanopohanství[editovat | editovat zdroj]

Křesťanopohanství (Christopaganism) je neurčitý a zcela marginální směr (či spíše jev), ke kterému dochází v USA vzájemným slučováním (synkrezí) novopohanského směru s křesťanstvím. Nejčastěji k V Severní Americe se místně zpopularizované čarodějnictví octlo v prostředí s tradičně silným vlivem křesťanství a silně zakořeněnými náboženskými představami křesťanství ve společnosti. V rámci společenského soužití (a mnohdy i soužití mezipartnerského v rodinách) dochází mezi některými osobami k náboženské synkrezi, kdy jeden člen z rodiny soukromě praktikuje novopohanství a zároveň navštěvuje tradiční církevní organizaci. Pohanské bohyně tak mohou být snadno ztotožňovány nejen se starověkými bohyněmi, ale i s Pannou Marií z důvodu podobných atributům, kterými starověké bohyně obvykle disponují. Dalším důvodem k synkrezi obou směrů být zaujetí keltským křesťanství z Irska, jež je historicky i kulturně spjato s původním keltským náboženstvím. Není vyloučeno také ani to, že někteří jedinci mohou být snáze nakloněni jiným náboženským zkušenostem, popřípadě si nevystačí jen s jedním jednostranným náboženským pohledem a hledají další možnosti a zkušenosti. Sjednocení evropských-křesťanských tradic s těmi před-křesťanskými může pak dohromady tvořit jeden celek a jednu kulturní identitu.

Zájem o novopohanství a současně i setrvání v křesťanství může být motivováno mimo jiné společenským prostředím (rodinnými vazbami, předky, společností apod.) a církevním zasvěcením, to vše pak může být chápáno jako závazek k setrvání v křesťanské víře a ve společenství, kde je křesťanské přesvědčení pojímáno kolektivně.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Ve světě[editovat | editovat zdroj]

Šamanské bubnování v Polsku, Noc Kupala, 2010

Novopohanství je rozšířeno především ve Spojených státech, Kanadě, Austrálii a Evropě. Americký badatel Michael Strmiska rozdělil moderní pohanství podle geografických zón na východevropskou, severoevropskou, západoevropskou a transatlantickou formu. Rozšíření pohanství ve světě také nepřímo souvisí s náboženskou svobodou a úpadkem tradičních náboženských představ (zejména v tradičně křesťanských zemích).

Česká republika[editovat | editovat zdroj]

Na rozdíl od jiných zemích západní Evropy se pohanství začalo v České republice šířit výrazněji až v devadesátých letech díky pádu železné opony a protinábožensky zaměřeného režimu, což usnadnilo přístup k informacím ze zemí, v nichž se pohanství rozvíjelo a rozrůstalo v průběhu druhé poloviny 20. století. V Česku, podobně jako i v dalších západních zemích, panuje největší zájem o civilizaci Keltů a čarodějnictví, a s nimi spojené náboženské představy[18] (viz např. druidismus). Přítomno je však i germánské náboženství, slovanské, Wicca. V omezené míře se v ČR vyskytuje i hellénské, římské a egyptské pohanství. Jiné novopohanské směry u nás zatím nebyly zaznamenány.

O aktuální zmapování novopohanského proudu v ČR napříč tradicemi a jeho krátké historie se pokouší anglicky psaný článek z roku 2008.[19] Konstatuje, že novopohanské směry se na našem území objevují až koncem 90. let 20. století v souvislosti s vydáním některých západních knih v českém překladu (v případě Wiccy) a vznikem neogermánského společenství Heathen Hearts of Boiohaemum a společenství slovanských rekonstrukcionistů Rodná víra. V současné době je v České republice pohanství reprezentováno především neziskovou organizací Česká pohanská společnost[20].

Sčítání lidu 2011[editovat | editovat zdroj]

Mapa rozdělení podle počtu pohanů v příslušných krajích
Mapa rozdělení podle procent pohanů na obyvatele příslušných krajů

V souvislosti se sčítáním 2011 se několik pohanských uskupení (např. česká pobočka Mezinárodní Pohanské federace, Dávný obyčej či Rodná víra) obrátilo na ČSÚ s žádostmi o přidělení vlastního sčítacího kódu pro novopohanství[21] (souhrnně napříč jednotlivými proudy), kterýmžto žádostem bylo 17. 2. 2011 vyhověno[22]. Součet osob, které do kolonky náboženství vyplnily jako víru pohanství, tak je k dispozici nejen jejich vyznavačům, ale např. i religionistům, kteří se problematikou nové religiozity zabývají.

Dne 16. 12. 2011 byly úřadem zveřejněny výsledky v otázce náboženského vyznání, z nichž mimo jiné vyplynulo, že na tuto dobrovolnou otázku zodpovědělo pouze 54,8 % populace. K pohanství se přihlásilo celkem 863 osob.[23]

Výsledky - pohané podle krajů[23]
kraj počet procent populace
Hl. m. Praha 147 0,0115503 %
Středočeský 99 0,0077669 %
Jihočeský 36 0,0056474 %
Plzeňský 51 0,0088743 %
Karlovarský 33 0,0106368 %
Ústecký 69 0,0083095 %
Liberecký 56 0,0127487 %
Královéhradecký 31 0,0055787 %
Pardubický 42 0,0081045 %
Vysočina 26 0,0048759 %
Jihomoravský 96 0,0082066 %
Olomoucký 42 0,0065631 %
Zlínský 47 0,0079599 %
Moravskoslezský 89 0,0072005 %
celkem 864 0,0081706 %

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e STRMISKA, Michael F. Comparative Perspectives. In: STRMISKA, Michael F. Modern Paganism in World Cultures. Santa Barbara: ABC Clio, 2006. ISBN 1-85109-608-6. S. 1-55.
  2. MACHEK, Václav. Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. ISBN 80-7106-242-1. S. 468. 
  3. REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. Praha: Leda, 2001. ISBN 80-85927-85-3. S. 505. 
  4. Slovník současné češtiny - pohan [online]. [cit. 2019-08-29]. Dostupné online. 
  5. a b c CAMERON, Alan. The Last Pagans of Rome. [s.l.]: Oxford University Press, 2013. ISBN 978-0199959709. S. 14-32. 
  6. The American Heritage Dictionary - heathen [online]. [cit. 2019-08-29]. Dostupné online. 
  7. Lexico - heathen [online]. [cit. 2019-08-29]. Dostupné online. 
  8. The American Heritage Dictionary - Indo-European Roots Appendix [online]. [cit. 2019-08-29]. Dostupné online. 
  9. Online Etymology Dictionary - heathen [online]. [cit. 2019-08-29]. Dostupné online. 
  10. Scripture4All - Greek/Hebrew interlinear Bible - Mark, 7 [online]. [cit. 2019-08-29]. Dostupné online. 
  11. a b AITAMURTO, Kaarina; SIMPSON, Scott. Modern Pagan and Native Faith Movements in Central and Eastern Europe. [s.l.]: Routledge, 2014. ISBN 978-1844656622. S. 27-44. 
  12. GARDELL, Mattias. Gods of the Blood: The Pagan Revival and White Separatism. [s.l.]: Duke University Press Books, 2003. ISBN 978-0822330592. S. 31. 
  13. BLAIN, Jenny. Heathenry, the Past, and Sacred Sitesin Today’s Britain. In: STRMISKA, Michael F. Modern Paganism in World Cultures. Santa Barbara: ABC Clio, 2006. ISBN 1-85109-608-6.
  14. CAMERON, Alan; LONG, Jacqueline. Barbarians and Politics at the Court of Arcadius. [s.l.]: University of California Press, 1993. ISBN 978-0520065505. S. 66. 
  15. STRMISKA, Michael F. Modern Paganism in World Cultures. Santa Barbara: ABC CLIO, 2005. ISBN 1851096086. S. 38. 
  16. STRMISKA, Michael F. Modern Paganism in World Cultures. Santa Barbara: ABC CLIO, 2005. ISBN 1851096086. S. 16. 
  17. STRMISKA, Michael F. Modern Paganism in World Cultures. Santa Barbara: ABC CLIO, 2005. ISBN 1851096086. S. 26. 
  18. VOJTÍŠEK, Zdeněk. Čeští novopohané (Dingir) [online]. [cit. 2007-12-11]. Dostupné online.  formát pdf
  19. DOSTÁLOVÁ, Anna Marie. Neo-Paganism in Czech Republic: History and Contemporary [online]. [cit. 2008-11-11]. Dostupné online. 
  20. VANIŠ, Ondřej. Dingir 2015/1 - Pohanství dnes | Titul | Trigon - internetový antikvariát, nakladatelství, knihkupectví. www.trigon-knihy.cz [online]. [cit. 2017-03-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-03-25. 
  21. PFIcz - Zapišme si pohanství jako náboženství u sčítání kampaň inicializovaná PFI v podobě bannerů a videa, včetně informací o komunikaci s ČSÚ a o zaslaných žádostech
  22. PFIcz - Statistický úřad schválil pohanství
  23. a b Obyvatelstvo podle náboženské víry podle krajů - podrobné údaje - sčítání.cz

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]