Adygejci

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Adygejci
Adyge
Etnolingvistická mapa Kavkazu
Etnolingvistická mapa Kavkazu
Populace
250 000
RuskoRusko Rusko 124 835
107 048
13 834
584[1]
UkrajinaUkrajina Ukrajina 600[2]
IzraelIzrael Izrael 4 000[3][4]–5 000[5]
Jazyk(y)
adygejština, ruština, hebrejština
Náboženství
převážně sunnitský islám s menšinami chabzů, nevěřících a křesťanů
Příbuzné národy
Ostatní Čerkesové, dále Abchazové a Abázové

Adygejci (adygejsky Адыгэ, Adyge) jsou etnická skupina obývající severozápadní část Kavkazu. Původně se pro tuto etnickou skupinu vžil název Čerkesové. Označení vzniklo pravděpodobně z tureckého slova Çerkes, které znamená „bojovník sekač“ (Warrior-Cutter). Adygejci (Čerkesové) často působili v cizích armádách jako nájemní bojovníci (mamlúci).

Současnou domovinou Adygejců jsou tři republiky v Ruské federaci:

Adygejcům jsou velmi blízcí Abcházci.

Původním jazykem Adygejců je adygejština. Jazykem se v dnešní době mluví jen v úzkých komunitách.

V dnešní době se celosvětový počet Adygejců odhaduje na 6 miliónů. Hlásí se k islámu. Řada z nich žije v diasporách v cizích zemích, kam byli vyhnání po rusko-čerkeské válce v 60. letech 19. století.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Předkové Adygjeců byli původní obyvatelé úrodné nížiny kolem řeky Kubáň a dál k Černému moři. V 12. století se část obyvatel přesídlila do údolí řeky Těrek a začala si říkat Kabardinci. Kabardinci tvoří v současnosti nejsilnější skupinu Adygejců. Kabardinci žijící v Karačajevsku-Čerkesku si říkají od konce 19. století Čerkesové.

Adygejci mimo počátek našeho letopočtu nikdy netvořili samostatný státní útvar. Během staletí byli pod nadvládou jiných národů Avarů, Hunů, Mongolů, Tatarů, Osmanů a v současnosti Rusů. Adygejšti muži sloužili v armádách těchto národů jako vojáci (mamlukové) a ve 13. století se část z nich usadila v Káhiře kde založili Mamlúcký sultanát. Během let tento útvar získal velkou moc a udržel si jí i potom co oblast padla do rukou Osmanské říše. V 18. století se k moci dostal sultán Muhammad Alí Paša. Ten se rozhodl mamluky v Káhiře vybít, protože podporovali britské zájmy.

Adygejci měli pod nadvládou Osmanské říše prakticky volné ruce v udržování svého území na severu Kavkazu. Museli však odvádět daně a dodržovat další podmínky dané Osmanskou říší. Při jejich dodržování se Osmani do chodu země nemíchali. Jednou z podmínek bylo například konverze k islámu, ke které se Adygejci rozhodli od 15. století.

V polovině 18. století spravovali velké území na severu Kavkazu od Černého moře po centrální část Kavkazu. V dalších letech do oblasti začal pronikat Rusové (kozáci), kteří během 100 let území zabrali. Nejprve si v roce 1859 podmanili Čečence a Dagestánce na východě Kavkazu a v následujících 5 letech dobyli po rusko-čerkeské válce i západ Kavkazu. Ruští kozáci vyhnali a především vybili podstatnou část Adygejců. Řada publikací označuje konec tohoto konfliktu jako genocidu. Vyhnaní Adygejci se usadili na severu Turecka, v Bulharsku, v Sýrii, v Izraeli a v dalších zemích blízkého východu.

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Adygejci neměli do konce 19. století prakticky žádnou intelektuální elitu. Jejich denní náplní byl chov dobytka a válčení. Známí jsou především Adygejcí, kteří vyrostli ve vyhnanství v Turecku, Izraeli, Egyptě apod.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Официальный сайт Всероссийской переписи населения 2010 года. Информационные материалы об окончательных итогах Всероссийской переписи населения 2010 года (rusky)
  2. About number and composition population of Ukraine by data All-Ukrainian census of the population 2001 [online]. State Statistics Committee of Ukraine [cit. 2012-01-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 December 2011. (anglicky) 
  3. BESLENEY, Zeynel Abidin. The Circassian Diaspora in Turkey: A Political History. [s.l.]: Routledge, 2014. Dostupné online. ISBN 978-1317910046. S. 96. (anglicky) 
  4. TORSTRICK, Rebecca L. Culture and Customs of Israel. [s.l.]: Greenwood Publishing Group, 2004. Dostupné online. ISBN 978-0313320910. S. 46. (anglicky) 
  5. LOUËR, Laurence. To be an Arab in Israel. [s.l.]: Columbia University Press, 2007. Dostupné online. ISBN 978-0231140683. S. 20. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]