Křesťanství v Irsku

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Křesťanství v Irsku se vyvíjelo odlišně od křesťanství v pevninské Evropě. Irský ostrov byl nedotčen římskou kolonizací v prvních stoletích našeho letopočtu, takže se zde křesťanství objevilo zřejmě až při útěku křesťanů z Británie po pádu Římské říše a následných nájezdech Sasů a Jutů. Nejznámějším misionářem, jenž se v pátém století zasloužil o christianizaci, je svatý Patrik, který se stal patronem ostrova. Protože irská církev neměla příliš živé spojení s pevninskou, vyvinula se u ní některá specifika, která v západní části Evropy neměla obdoby.

Dnes je Římsko-katolická církev největší náboženskou denominací jak v Irsku, kde se k ní hlásí 84,2 % populace, tak v Severním Irsku, kde se k ní hlásí 41 % populace, při součtu věřících všech protestantských odnoží je však většinovým náboženstvím v Severním Irsku protestanství.[1][2]

Křesťanství v Irsku do roku 1169[editovat | editovat zdroj]

Svatý Patrik, apoštol Irska

Christianizace Irska probíhala zhruba mezi čtvrtým a sedmým stoletím, kdy také byla ve formálním smyslu završena. Prvním biskupem Irů byl Palladius, vyslaný roku 431 papežem Celestinem I.[1] Diecézní organizace církve známá především z kontinentu však v zemi s mnoha kmenovými společnostmi bez většího počtu měst zapouštěla kořeny jen pomalu. Mnišství v podobě slučující v jednotlivých klášterních domech spirituální i organizační autonomii se zde však už od raných dob křesťanství vedlo dobře.[2] Nejznámějším misionářem, jenž se v pátém století zasloužil o christianizaci, je svatý Patrik, který se stal i patronem ostrova, avšak již před jeho příchodem působili na území Irska křesťanští misionáři.[1]

Nejdůležitějším vedlejším produktem christianizace byl vznik gramotné elity, velké kláštery začaly zakládat školy, knihovny a knižní dílny, kde v latině i irštině vznikala mezi jinými díla biblické exegeze, církevního a společenského práva, historie a poezie. Právě díky iniciativě této elity se do dnešních dob dochovaly příběhy z předkřesťanského Irska.[2] Z Irska rovněž pocházel nejvýznamnější myslitel karolinské renesance, filosof a teolog Jan Scotus Eriugena, který působil ve Francii na dvoře Karla Holého.

V době Vikingů potkal Irsko podobný osud jako zbytek Britského souostroví: drancování klášterů, odvážení cenností a zakládání vikingských osad, z nichž se časem stala města, jedním z nichž je například Dublin.[3] Po porážce Vikingů a před dobytím Irska v roce 1169 panoval poslední „zlatý věk“ irské nezávislosti. „Svatý Malachiáš, který jako legát znovu navázal těsné irské spojení s papežstvím, dohlížel na vytvoření čtyř biskupství: v Armaghu, Cashelu, Dublinu a Tuamu. Nová generace diecézních škol vynikala v irské a latinské výuce.“ Byl zaveden nový cisterciácký řád v klášterech v Mellifontu (Louht) a Boyle (Roscommon).[4]

Irské mnišství[editovat | editovat zdroj]

V čele klášterní sítě zvané paruchie stál opat, o jehož pozici se dlouho věřilo, že se těšila větším pravomocem než pozice biskupa. Tento pohled je však poslední dobou zpochybňován.[2] Největší církevní centra představovaly kláštery založené v Kildare, Corku, Clonmacnoise, Glendalough a na ostrově Iona, rovněž však vznikalo velké množství odlehlých pousteven.[2] Výjimečný byl pak v šestém století klášter sv. Brigity v Kildare, který sloužil jak mužům, tak ženám, přičemž obě komunity zachovávaly stejná řeholní pravidla a vedli je společně opat-biskup s abatyší.[5]

Duchovní keltské církve sloužili liturgie v národním jazyce a datum Velikonoc stanovovali podle sv. apoštola a evangelisty Jana, tedy podobně jako východní pravoslavná církev. Naprostou raritou pak byla soukromá zpověď, kterou provozovali mniši v klášterech. Jinde v Evropě se praktikovalo pouze veřejné vyznání hříchů. Tuto praxi však později římská církev převzala a udržuje ji dodnes.[6][7]

Keltský kříž blízko vesničky Knock, Irsko

Zvláštností křesťanské církve v Irsku byla absence soch a obrazů. Tyto prvky nahrazovaly obrovské kamenné kříže, které se stavěly poblíž kostelů zhruba mezi sedmým a desátým stoletím.[8] U některých klášterů se stavěly vysoké okrouhlé věže, o jejichž účelu dodnes nic přesně nevíme.[9]

Pevnou součástí mnišství v Irsku byl odchod do pusté krajiny, kde se mniši stávali poustevníky. K tomuto účelu si nejčastěji vybírali ostrovy, jichž je zvláště kolem skotského pobřeží velké množství. Tento způsob byl převzat z Egypta, kde mniši odcházeli do pouště. V Irsku k tomuto způsobu života patřily i misie a zakládání klášterů. Nejznámějším misionářem pocházejícím z Irska byl svatý Kolumba.[10] Nejznámější je pravděpodobně iroskotská misie, jejímž záměrem byla christianizace Británie, mniši z Irska však cestovali také na kontinent, zvláště do Galie, odkud se pak někteří vypravili až do Jeruzaléma.[11]

Irští svatí[editovat | editovat zdroj]

Nejznámějším irským svatým je bez pochyby svatý Patrik, pocházející z křesťanské rodiny ze západního pobřeží Británie. Po svém odvlečení do irského otroctví a úspěšném útěku zpět do Británie, se podle svého slibu navrátil do Irska, kde začal kázat křesťanskou víru.[12] Dalšími svatými, tentokrát pocházejícími přímo z Irského ostrova, jsou Columa Cilla, známý jako svatý Kolumba nebo také Kolumbán Starší, považovaný za prvního misionáře iroskotské misie, a svatý Kolumbán, který působil jako misionář na evropské pevnině.[13] Nejznámější irskou světicí je pravděpodobně svatá Brigita, u jejíhož kultu vědci předpokládají možnost splynutí s kultem irské bohyně Brigid.[14]

Křesťanství v Irsku po roce 1169[editovat | editovat zdroj]

Irská církevní reforma ve 12. století stmelila spojení s Římem, inaugurace nezávislého metropolity Irska v Dublinu roku 1152 však vyprovokovala arcibiskupa z Canterbury k protestu u papeže a k rozšíření buly Laudabiliter. Prvním držitelem metropolitního stolce a zároveň posledním irského původu byl opat Lorcan ua Tuathail, anglicky Laurence O'Toole (1128-1180).[15]

Reformace a poangličťování Irska[editovat | editovat zdroj]

Během anglické reformace dublinský parlament převzal reformační změny stanovené parlamentem v Anglii, ty byly však ve velkém rozsahu porušovány. to bylo také příčinou rozvratu mezi Británií, která přijala protestantismus, a Irskem, které zůstalo z většiny katolické.[16] Královna Marie nakrátko vrátila Anglii i Irsko ke katolicismu, v roce 1560 však Alžbětin zákon zavedl anglikánskou bohoslužbu zároveň s Knihou modliteb v angličtině a latině.[17] Zřízení protestantské akademie na Trinity College v Dublinu pro výuku anglikánských duchovních zpozdilo Desmondovo povstání (1579-1583) až do roku 1592. Na politiku „osídlování“, kterou bylo systematické vykořeňování domorodé irské populace ve prospěch přicházejících anglických kolonistů, dohlížel lord místodržitel Radcliffe, který verboval hlavně anglické katolické kolonisty. V letech 1571-1573 došlo ke dvěma pokusům zřídit protestanskou kolonii v Ulsteru, ani jeden pokus se však nezdařil.[18] Až po úspěšném potlačení povstání rodiny O'Neillů v Ulsteru a jejich exilu známém jako „útěk earlů“ v roce 1607[19] se podařilo úspěšně založit v Irsku protestantskou kolonii řízenou Angličany a provozovanou Skoty.[20]

Protireformace[editovat | editovat zdroj]

Presbyteriánská kolonie v Ulsteru semkla gaelské Iry a zesílila jejich spojení s Římem, jehož „irská misie“ neměla nouzi o nové zájemce. Irští duchovní se učili na kontinentě a dlouho prázdné stolce byly zaplňovány novými katolickými biskupy. Františkáni a další náboženské řády zakládaly nové domy, aby tak nahradily kláštery zrušené za Jindřichovy vlády.[21]

Irská katolická konfederace[editovat | editovat zdroj]

Roku 1641 vypuklo v Ulsteru povstání, které se rozšířilo po celé zemi. Povstalci, kteří o sobě prohlašovali, že jednají ve jménu krále Karla I. proti anglickému parlamentu, vytvořili tzv. Irskou katolickou konfederaci (Irish Catholic Confederation) se sídlem v Kilkenny. Roku 1649  se Oliver Cromwell vylodil v Irsku a do roku 1652 Konfederaci krutě potlačil. Následky porážky byly pro katolíky zničující. Jestliže před rokem 1641 vlastnili (s výjimkou již dříve konfiskovaného Ulsteru) většinu půdy v zemi, nyní jim byla z velké části odebrána a přidělena protestantům. Je třeba podotknout, že se změnili pouze majitelé panství, v tomto období již nedocházelo k masivní kolonizaci. Po restauraci monarchie byly za Karla II. prováděny restituce, týkaly se však jen menší části půdy. Irsko tak zůstalo od této doby převážně v rukou protestantských statkářů.[22]

Irsko po ustanovení Království Velké Británie[editovat | editovat zdroj]

Zákon o zapuzení z roku 1697 formálně zakázal katolické hierarchii působit v Irsku a tím i otevírat kostely a kaple a účastnit se mnohých úřadů, jenž byly založeny na přísaze popírající například transsubstancizaci chleba a vína při svatém přijímání.[23] V roce 1702 zákon o znovunabytí navrátil restituovanou půdu zpět protestantským statkářům a zákony z let 1704 a 1709 zakazovaly katolíkům kupovat nebo na dobu delší než 31 let si pronajímat půdu, značná část irských statkářů tak kvůli ochraně svého majetku přestoupila k protestantismu. Po nástupu hanoverské dynastie se však konání katolických pobožností a výstavba katolických kostelů netrestaly, dokud se katolíci drželi dál od úřadů, politiky nebo se nesnažili obstarat si vlastní půdu.[24]

Zprávy o Francouzské revoluci dopomohly k vzestupu radikální společnosti Irská jednota (United Irishmen) čerpající aktivní členy mezi presbyteriány v Belfastu a anglikány a katolíky v Dublinu. Vedl ji dublinský protestant Theobald Wolfe Tone (1763- 1798) jehož záměrem bylo spojeným úsilím celého irského národa všech náboženských přesvědčení skoncovat s britskou nadvládou. Spolupracoval s Katolickým výborem (Catholic Convention), který v roce 1792 požadoval ukončit platnost výše zmíněných trestních zákonů. Ústupky se však na britské vládě vymoci nepodařilo, přesvědčily ji však, aby skoncovala s veškerou autonomií Irska a násilně jej začlenila do britského státu.[25]

Křesťanství v Irsku a Severním Irsku po roce 1921[editovat | editovat zdroj]

Anglicko-irská smlouva z roku 1921 ustanovovala šest ulsterských hrabství jako součást spojeného království a zbylých šestadvacet hrabství vytvořilo Irský svobodný stát se statutem dominia, jaký měla například Kanada.[26] Celé dvacáté století však vedla tajná společnost irských republikánů válku za své nenaplněné ideály o osvobození Severního Irska, které bylo od začátku projektováno jako protestantská rezervace,[27] a během boje se stoupenci Svobodného státu přijala název Irská republikánská armáda (IRA).[28] V náboženských záležitostech však byl ulsterský protestantismus rozdělen mezi odloučené episkopalisty z irské církve a fundamentalističtější svobodné presbyteriány. Despotický politický režim, v němž se protestantským politikům dostalo demokratického mandátu, militarizoval novými protestanty policii, ospravedlňoval „společenskou i ekonomickou politiku záměrně marginalizující katolíky a přimhuřoval oči nad aktivitami neskrývaně sektářských společností a gangů“.[29] O bojích proti protestantské vládě v Severním Irsku, které pokračují více méně až do současnosti, se více dočtete v článku Konflikt v Severním Irsku.

V devadesátých letech ztratila římskokatolická církev kvůli několika skandálům v Irsku svou oblibu, tu se jim podařilo obnovit v roce 2001, kdy byly v okázalém průvodu po celém Irském ostrově nošeny ostatky svaté Terezie z Lisieux. Obrovský zájem, který toto procesí v Irech vyvolalo, tak zpochybnil domněnku, že je Irsko postkřesťanskou společností.[30] V letech 2004-2011 byly zveřejněny zprávy o pohlavním zneužívání dětí katolickými duchovními, které církev zatajovala.[31]

Římsko-katolická církev zůstává v Irsku nejpočetnější denominací.

Demografická statistika[editovat | editovat zdroj]

Irsko, 2011 [3][editovat | editovat zdroj]

Náboženství Počet

tisíce

Římsko-katolické 3 800
Irská církev (Church of Ireland) 129,0
Presbyteriánské 24,6
Ortodoxní 45,2
Apoštolské a letniční 22,2
Jiné křesťanské 41,2
Islám 49,2
Jiné nekřesťanské 81,0
Bez vyznání/ateisté 277,2
Neuvedeno 72,9

Severní Irsko, 2011 [4][editovat | editovat zdroj]

Náboženství %
Římsko-katolické 41
Presbyteriáni (Presbyterian Church in Ireland) 19
Irská církev (Church of Ireland) 14
Metodistická církev (Methodist Church in Ireland) 3
Jiná křesťanská 5,8
(celkem nekatolických křesťanů) 41,8
Jiná náboženství a vyznání 0,8
Bez vyznání nebo neuvedeno 17

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b DAVIES, Norman. Ostrovy: dějiny. 1. vyd. Praha : Jiří Buchal - BB/art, 2003. 975 s. ISBN 80-7341-090-7. S. 160.  
  2. a b c d DAVIES, Norman. Ostrovy: dějiny. 1. vyd. Praha : Jiří Buchal - BB/art, 2003. 975 s. ISBN 80-7341-090-7. S. 161.  
  3. MOODY, Theodore W.; MARTIN, Francis X. a kolektiv. Dějiny Irska. 3. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 499 s. ISBN 978-80-7422-179-8. S. 67.  
  4. DAVIES, Norman. Ostrovy: dějiny. 1. vyd. Praha : Jiří Buchal - BB/art, 2003. 975 s. ISBN 80-7341-090-7. S. 237.  
  5. MOODY, Theodore W.; MARTIN, Francis X. a kolektiv. Dějiny Irska. 3. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 499 s. ISBN 978-80-7422-179-8. S. 40.  
  6. FRANZEN, August. Malé církevní dějiny. Praha: ZVON, 1995. s.98
  7. VOPATRNÝ, Gorazd Josef. Keltské křesťanství. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010.
  8. VOPATRNÝ, Gorazd Josef. Keltské křesťanství. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010. s. 124.
  9. VOPATRNÝ, Gorazd Josef. Keltské křesťanství. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010. s. 120.
  10. Marcus Losack: Keltské křesťanství, Getsemany.cz
  11. MOODY, Theodore W.; MARTIN, Francis X. a kolektiv. Dějiny Irska. 3. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 499 s. ISBN 978-80-7422-179-8. S. 46, 54.  
  12. MOODY, Theodore W.; MARTIN, Francis X. a kolektiv. Dějiny Irska. 3. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 499 s. ISBN ISBN 978-80-7422-179-8. S. 37-39.  
  13. MOODY, Theodore W.; MARTIN, Francis X. a kolektiv. Dějiny Irska. 3. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 499 s. ISBN ISBN 978-80-7422-179-8. S. 46.  
  14. DAVIES, Norman. Ostrovy: dějiny. 1. vyd. Praha : Jiří Buchal - BB/art, 2003. 975 s. ISBN 80-7341-090-7. S. 87, 90.  
  15. DAVIES, Norman. Ostrovy: dějiny. 1. vyd. Praha : Jiří Buchal - BB/art, 2003. 975 s. ISBN 80-7341-090-7. S. 277.  
  16. DAVIES, Norman. Ostrovy: dějiny. 1. vyd. Praha : Jiří Buchal - BB/art, 2003. 975 s. ISBN 80-7341-090-7. S. 366.  
  17. DAVIES, Norman. Ostrovy: dějiny. 1. vyd. Praha : Jiří Buchal - BB/art, 2003. 975 s. ISBN 80-7341-090-7. S. 376.  
  18. DAVIES, Norman. Ostrovy: dějiny. 1. vyd. Praha : Jiří Buchal - BB/art, 2003. 975 s. ISBN 80-7341-090-7. S. 377.  
  19. DAVIES, Norman. Ostrovy: dějiny. 1. vyd. Praha : Jiří Buchal - BB/art, 2003. 975 s. ISBN 80-7341-090-7. S. 435.  
  20. DAVIES, Norman. Ostrovy: dějiny. 1. vyd. Praha : Jiří Buchal - BB/art, 2003. 975 s. ISBN 80-7341-090-7. S. 438.  
  21. DAVIES, Norman. Ostrovy: dějiny. 1. vyd. Praha : Jiří Buchal - BB/art, 2003. 975 s. ISBN 80-7341-090-7. S. 432.  
  22. DAVIES, Norman. Ostrovy: dějiny. 1. vyd. Praha : Jiří Buchal - BB/art, 2003. 975 s. ISBN 80-7341-090-7. S. 446.  
  23. DAVIES, Norman. Ostrovy: dějiny. 1. vyd. Praha : Jiří Buchal - BB/art, 2003. 975 s. ISBN 80-7341-090-7. S. 476.  
  24. DAVIES, Norman. Ostrovy: dějiny. 1. vyd. Praha : Jiří Buchal - BB/art, 2003. 975 s. ISBN 80-7341-090-7. S. 476-477.  
  25. DAVIES, Norman. Ostrovy: dějiny. 1. vyd. Praha : Jiří Buchal - BB/art, 2003. 975 s. ISBN 80-7341-090-7. S. 479.  
  26. DAVIES, Norman. Ostrovy: dějiny. 1. vyd. Praha : Jiří Buchal - BB/art, 2003. 975 s. ISBN 80-7341-090-7. S. 673.  
  27. DAVIES, Norman. Ostrovy: dějiny. 1. vyd. Praha : Jiří Buchal - BB/art, 2003. 975 s. ISBN 80-7341-090-7. S. 681.  
  28. DAVIES, Norman. Ostrovy: dějiny. 1. vyd. Praha : Jiří Buchal - BB/art, 2003. 975 s. ISBN 80-7341-090-7. S. 674.  
  29. DAVIES, Norman. Ostrovy: dějiny. 1. vyd. Praha : Jiří Buchal - BB/art, 2003. 975 s. ISBN 80-7341-090-7. S. 682.  
  30. MOODY, Theodore W.; MARTIN, Francis X. a kolektiv. Dějiny Irska. 3. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 499 s. ISBN 978-80-7422-179-8. S. 290-291.  
  31. MOODY, Theodore W.; MARTIN, Francis X. a kolektiv. Dějiny Irska. 3. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 499 s. ISBN 978-80-7422-179-8. S. 316-321.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DAVIES, Norman. Ostrovy: dějiny. 1. vyd. Praha : Jiří Buchal - BB/art, 2003. 975 s.
  • FRANZEN, August: Malé církevní dějiny. Praha: ZVON, 1995.
  • LOSACK, Marcus : „Keltské křesťanství“. Getsemany, 045-11/1994 Dostupné online
  • MOODY, Theodore W.; MARTIN, Francis X. a kolektiv. Dějiny Irska. 3. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 499 s.
  • VOPATRNÝ, Gorazd Josef. Keltské křesťanství. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010.

Související články[editovat | editovat zdroj]