Jan Scotus Eriugena

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Eriugena. Vyobrazení z irské bankovky.

Jan Scotus Eriugena (asi 810/815877) byl filosof a theolog irského původu, nejvýznamnější myslitel karolinské renesance. Eriugena působil ve Francii na dvoře Karla Holého. Jeho význam spočívá především v další aplikaci novoplatónismu na křesťanské myšlení a v tom, že přeložil do latiny spisy Pseudo-Dionysia Areopagity.

Život[editovat | editovat zdroj]

Stejně jako je tomu u většiny středověkých filosofů, ani o Eriugenově životě nemáme mnoho informací. Jméno Scotus v jeho době znamenalo nejen skotský, al také irský či galský. Přízvisko Eriugena si zvolil dle své vlasti: znamená zrozen Irskem. Na pozvání Karla Holého přišel po roce 845 do Francie, kde snad zůstal až do své smrti.

Myšlení a dílo[editovat | editovat zdroj]

Ve Francii byl Eriugena požádán biskupem Hinkmarem z Remeše o vyvrácení Gottšalka, německého mnicha, jenž vyhrotil myšlenku predestinace a popíral svobodnou vůli. Eriugena se úkolu rád ujal, nicméně příslušný spis De divina praedestinatione zaskočil dobovou ortodoxii svou spekulativností a sylogistickou formou, přestože se odvolává na samého Augustina a jeho rané dílo De libero arbitro. Od té doby se Eriugena nezbavil podezření z heterodoxie; již v letech 855 a 859 byly jeho názory odsouzeny církevními koncily.

Překlad Pseudo-Dionysia Areopagity[editovat | editovat zdroj]

Zatímco řecký křesťanský platónismus na rozdíl od latinského čerpal myšlenkové motivy také z pohanských nauk, inspirace evropského Západu se víceméně zastavila u Porfyria a jeho spisu Eisagogé.[1] Ve středověké západní Evropě byla znalost řečtiny mimořádnou výjimkou, mezi něž Eriugena patřil. Proto bylo uvedení areopagitik do latinského prostředí převratnou událostí, neboť jejich autor, neznámý Pseudo-Dionysios Areopagita, čerpal nejen z řeckých Otců (zejm. Řehoř z Nyssy), ale také z Plótina a především Prokla. Dionysiovy novoplatónské motivy tak působily i na převážně aristotelskou scholastiku a později zejména na křesťanskou mystiku a na renesanční filosofy; v neposlední řadě jimi byl silně zasažen sám Eriugena.

Periphyseon[editovat | editovat zdroj]

V době, kdy Eriugena překládal Dionysia, měl již rozepsáno vlastní hlavní dílo, spis Perifphyseon (z řec. peri fyseón – o přírodě/přirosenosti), který je však známý spíše pod latinským názvem De divisione naturae. Zde Eriugena předkládá rozdělení přírody do čtyř skupin, z nichž první tři nacházíme již v novoplatónismu či u Augustina, avšak čtvrtá je Eriugenovo novum:

1) co není stvořené a tvoříBůh „bez počátku“, jakožto první příčina
2) co je stvořené a tvoří – inteligibilní svět idejí
3) co je stvořené a netvoří – smyslový svět
4) co není stvořené a netvoří – Bůh jakožto finální příčina; k němu vše směřuje a do něj se vrací; „božský kruh“ se uzavírá.

Vycházení z Boha a návrat všeho k Bohu[editovat | editovat zdroj]

Eriugenova theologie, resp. onto-theologie se vyznačuje do té doby nevídaným využitím dialektiky. Její principy irský myslitel ztotožňuje s pojmy proodos a epistrofé, (vycházení a návrat), známé z novoplatónské tradice. Tak jako se Bůh zjevuje, tj. vychází ve svých teofaniích, tak se celek jsoucího dělí na rody a druhy a následně se vrací. Vše je stopami Boží přirozenosti; Eriugena dospívá k pojetí Boha, který (slovy L. Karfíkové) „se děje a je tvořen v procesu světa. Ve všem, co tvoří, je tvořen a sám se děje a obsahuje vše, v čem je tvořen a v čem se děje.“[2]

Dějinné místo Eriugenovy filosofie[editovat | editovat zdroj]

O Eriugenovi bylo řečeno, že „píše latinsky, ale myslí řecky“[3] a že je posledním plodem onoho ramene antické filosofie společné pohanům a křesťanům (J. Jolivet)[3]; to znamená, že pokračuje v christianizaci platónismu (či v platonizaci křesťanství), čímž je blízký např. Boëthiovi.

V období vrcholného středověku (1210, 1225) byl Eriugena posmrtně obviněn z panteismu a jeho učení zakázáno; přesto působil na pozdější platónsky orientované myslitele, zejména Mikuláše Kusánského a jeho prostřednictvím na přední filosofy renesance (Pico della Mirandola a další), u kterých nacházíme Eriugenovu myšlenku, že právě v člověku (mikrokosmu) se nejlépe vyjevuje dokonalost universa makrokosmu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

České překlady[editovat | editovat zdroj]

Jan Scotus Eriugena, Homilie a Komentář k Janovu evangeliu, přel. I. Zachová, Praha: Vyšehrad 2005.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. I. P. Sheldon-Williams, Tradice řeckého křesťanského platónismu. In: A. H. Armstrong (ed.), Filosofie pozdní antiky. Praha: Oikoymenh 2001.
  2. L. Karfíková: Studie z patristiky a scholastiky II. Praha: Oikoymenh 2002, str. 174.
  3. a b A. De Libera, Středověká filosofie. Praha: Oikoymenh 2001, str. 277.