Hilsneriáda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Symbolický hrob Anežky Hrůzové
Místo vraždy Anežky Hrůzové s obrázkem Panny Marie Vyšehradské - Dešťové

Hilsneriáda je označení pro procesy s Židem Leopoldem Hilsnerem, který byl obviněn z vraždy devatenáctileté křesťanky Anežky Hrůzové, a celospolečenskou diskusi s procesy spjatou. Hilsneriáda byla spojena s největšími projevy antisemitismu na českém území během 19. století. Do aféry významně zasáhl budoucí prezident Tomáš Garrigue Masaryk, který veřejně vystupoval zejména proti rozšířené domněnce, že šlo o rituální vraždu.[1]

Průběh[editovat | editovat zdroj]

Vražda a vyšetřování[editovat | editovat zdroj]

Anežka Hrůzová (narozená 16. dubna 1879Malé Věžničce[2]) byla devatenáctiletá dívka římskokatolického vyznání z vesnice Malá Věžnička nedaleko od Polné. Pracovala v Polné jako švadlena. 29. března 1899 odešla jako každý den z práce, vracela se po pěšině do Věžničky okolo lesu Březina,[3] domů však již nedošla. Její tělo bylo nalezeno po třech dnech 1. dubna v lese Březina. Vrah ji nejprve uhodil zezadu do hlavy holí a kameny, potom přiškrtil provazem a nakonec jí rozřízl hrdlo ostrým nožem, tělo ukryl do mlází a zmizel.[3] Měla roztrhané oblečení, ale nebyly shledány známky znásilnění – neměla protrženou panenskou blánu. Příčinou smrti bylo vykrvácení. Poblíž místa nalezení těla byly stopy krve. Řada stop ovšem byla zničena davem při objevení.

Na základě nepřímých svědectví byl z vraždy obviněn dvaadvacetiletý nepříliš inteligentní příslušník polenského ghetta[3] Leopold Hilsner (* 10. července 1876[4]) židovského vyznání v Polné, který pocházel z chudé rodiny a živil se především jako tulák a žebrák.

Vzhledem k tomu, že tělo bylo nalezeno na Bílou sobotu 1. dubna ráno, našly ji během pátrací akce školní děti,[3] a Velikonoce toho roku připadaly na konec židovského svátku Pesach, znovu se objevila nesmyslná středověká pověra, že se Anežka Hrůzová stala obětí rituální vraždy, čemuž mohl napomáhat i pitevní nález, který tvrdil: Smrt nastala úplným vykrvácením, ale množství sražené krve, které se našlo na místě, neodpovídalo tomu, kolik jí musela ztratit.

Tělo bylo pohřbeno 4. dubna 1899 na hřbitově u kostela sv. Barbory za velké účasti veřejnosti.[3]

Soudní proces[editovat | editovat zdroj]

Proces byl zahájen 12. září[5] a probíhal dále 16. září 1899[6] u krajského soudu v Kutné Hoře za obrovského zájmu médií a před velkým množstvím publika, které bylo přesvědčeno o Hilsnerově vině. Publikum se nevešlo ani do soudní síně a na vynesení rozsudku čekalo pod okny soudu. Soudní senát byl složen z předsedy senátu dvorského soudního rady Josefa Ježka a soudních radů Františka Budecia a Václava Peška. Posouzení viny obžalovaného spočívalo na dvanáctičlenné porotě, v níž zasedli: Václav Vančura, rolník z Vrdů, Josef Mikolášek, mlynář z Toužic, Emil Javůrek, kupec z Kutné Hory, František Jelínek, rolník z Malína, Václav Runčík, nadlesní z Hraběšína, Tomáš Oupeka, továrník z Kutné Hory, Václav Vondra, rolník z Močovic, František Prokeš, mlynář z Mladotic, František Müller, správce ze Žlebů, Josef svobodný pán Hrubý z Jelení, velkostatkář z Červených Peček a František Štěrba, chemik z Peček, jako náhradníci také Antonín Uher, rolník z Vrbčan a František Moravec, rolník z Hořan. [7] Významnou roli sehrál právní zástupce matky zavražděné, národovec a radikální poslanec JUDr. Karel Baxa, pozdější pražský primátor a předseda Ústavního soudu. Státním zástupcem byl Antonín Schneider-Svoboda. Hilsnerovým obhájcem byl JUDr. Zdenko Auředníček. Na základě nepřímých důkazů byl Hilsner odsouzen za spoluúčast na vraždě k trestu smrti. Sám Hilsner se jednou pod nátlakem spoluvězňů ve vazební věznici k vraždě přiznal a označil dva své údajné spolupachatele, ale později své přiznání odvolal. Účast dalších osob nebyla nikdy před soudem prokázána.

Dobová karikatura srovnávající protagonisty hilsneriády a Dreyfusovy aféry

Na Hilsnerovu obranu se jako jeden z mála postavil profesor Tomáš G. Masaryk, který označil rituální vraždu za pověru a pozadí procesu označil za antisemitské, za což si vysloužil nenávist veřejnosti. Za tuto projevenou statečnost se mu dostalo básničky „Zasloužil bys, Masaryčku, jít s Hilsnerem na houpačku!“[3] Po jeho protestech proti rozsudku a na základě dalších znaleckých posudků byl verdikt 25. dubna 1900 zrušen a případ byl kasačním soudem ve Vídni vrácen k novému projednání.[6] Za svou obhajobu si Masaryk vysloužil posměch a odsudky od společnosti i velké části svých studentů. Masarykovi nešlo ani tak o samotného Hilsnera, o kterém se vyjadřoval dosti s despektem[8] (např. v Hovorech z Lán), ale o to, aby celý případ nebyl vnímán jako rituální vražda.

V novém procesu u Krajského soudu v Písku v říjnu 1900[3] byl však Hilsner obžalován navíc ze spoluúčasti na vraždě další dívky, Marie Klímové z Horní Věžnice, která zahynula před více než dvěma roky. Leopold Hilsner byl 14. listopadu 1900 znovu na základě nepřímých nebo údajně vymyšlených svědectví[9] odsouzen za spoluúčast na obou vraždách k trestu smrti na šibenici.[6] Rozsudky však nekonstatovaly jako motiv vraždy motiv náboženský, nýbrž motiv sexuální (i když dle lékařských posudků, které měl soud k dispozici, netrpěl Hilsner žádnou sexuální úchylkou).

Hilsner na svobodě[editovat | editovat zdroj]

Císař František Josef I. v červnu 1901[3] prominul trest smrti císařskou milostí a Nejvyšší soud mu proto trest změnil na doživotí. 17. června 1901 byl převezen z písecké věznice do Prahy na Pankrác, kde bývala mužská káznice. Po 18 letech věznění byl Hilsner 24. března 1918 s podlomeným zdravím[6] propuštěn na základě milosti, kterou mu udělil Karel I., rehabilitován však nikdy nebyl. Na svobodě žil ve Velkém Meziříčí, Praze a Vídni, kde se ve 20. letech živil jako podomní obchodník pod pozměněným jménem Heller,[6] finančně jej podporovala vídeňská židovská obec i prezident Masaryk.[6] Zemřel ve věku 51 let v Rothschildově nemocnici pravděpodobně na rakovinu tlustého střeva.[6]

Pochybnosti o vině[editovat | editovat zdroj]

Řada autorů, mimo jiné Jiří Kovtun a Bohumil Černý, dnes tvrdí, že důkazy o Hilsnerově vině nebyly zdaleka dostačující, a zpochybňují některá svědectví.[9] Existovala také řada dalších podezření, kdo by mohl být vrahem Anežky (například její bratr, který se s ní den před vraždou pohádal, Hilsnerův spolubydlící atd.), tato obvinění se ovšem pro nedostatek důkazů nikdy nepodařilo prokázat.

Johan Hrůza, Anežčin bratr, se údajně na smrtelném loži v roce 1961 přiznal ke vraždě své sestry. Důvodem mělo být Anežkou žádané vyplacení věna k její chystané svatbě, což by ho připravilo o nemalou část dědictví.[10]

Filmová zpracování[editovat | editovat zdroj]

Režisér Franz Köhler v roce 1919 o aféře natočil celovečerní film Der Fall Hilsner - Případ Hilsner, v hlavní roli se objevil sám Hilsner.[11]

V roce 2016 byl případ zfilmován jako Zločin v Polné režiséry Viktorem Polesným a Václavem Šaškem.[12]

Písnička[editovat | editovat zdroj]

Na toto téma tehdy vznikla i lidová odrhovačka:[13]

Nekupujte u Židů,
cukr, kávu, mouku,
voni nám zavraždili
modrovokou holku.

Anežka Hrůzová
byla zavražděná,
vod Poldy Hilsnera
byla podřezaná.

Zeptejte se Sálusa,
jak ji táhli do lesa.
Sálus u ní vartu stál,
když jí Hilsner podřezal.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1996 se MUDr. Petr Vašíček snaží o revizi procesu a rehabilitaci Hilsnera.[6]

V polenském Regionálním židovském muzeu je k zhlédnutí stálá expozice Případ Leopolda Hilsnera.

Na květnou neděli 28. března 1999 sloužili polenský děkan Zdeněk Krček a profesor Tomáš Halík v děkanském chrámu Nanebevzetí Panny Marie mši svatou za Anežku Hrůzovou u příležitosti sta let od jejího zavraždění.[14]

25. dubna 2002 Hilsnerovi ve Vídni na domě, ve kterém ve 20. letech bydlel, odhalili pamětní desku.[6]

Symbolický hrob[editovat | editovat zdroj]

Nachází se na místě nálezu těla Anežky Hrůzové v lese Březina, je vidět ze silnice mezi Polnou a Věžničkou. Ohraničují ho kameny, nad nimi se tyčí dřevěný kříž. Na stromě visí pamětní cedule pod svatým obrázkem. Je to jedno ze zastavení nově značené naučné Klementovy stezky.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Černý (1968), s. 123–125
  2. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu
  3. a b c d e f g h MUDROVÁ, Ivana. Kam značky nevedou III. a další podivuhodné cesty. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2007. ISBN 978-80-7106-891-4. Kapitola Hilsneriáda a jiné židovské příběhy, s. 147-155.  
  4. Židovská matrika v Polné, kniha narození 1869-1877, strana 196, řádek 586
  5. Vražda v Polné. Národní listy [online]. 1899-09-12, roč. 39, čís. 253 [cit. 2013-07-15], s. 1. Dostupné online. ISSN 1214-1240.  (čeština) 
  6. a b c d e f g h i PRCHAL, Jan. Biografický slovník Polenska. Polná : Linda, 2002. ISBN 80-238-8985-0. Kapitola Hilsner Leopold, s. 45-46.  
  7. Vražda v Polné před porotou kutnohorskou. Národní politika. 1899-09-12, roč. XVIII., čís. 253, s. 1-4. Dostupné online [cit. 2016-02-04].  
  8. Černý (1968), s. 125 cituje: „Je to ničema, který dávno patřil do polepšovny.“
  9. a b ČERNÝ, Bohumil. Hilsneriáda (k 100. výročí píseckého procesu) - Vražda v Polné. Polná : Linda, 1999. ISBN 80-238-6060-7. Kapitola Hlásí se korunní svědek, Vypravěč bajek, s. 45-46,87-88. (čeština) 
  10. Hans Dieter Zimmermann: Zwei Prager Philosophen: Felix Weltsch und Tomas Garrigue Masaryk. In: Friedrich Battenberg et al. (Beiträge), Manfred Voigts (Hrsg.): Von Enoch bis Kafka. Festschrift für Karl E(rich) Grözinger zum 60. Geburtstag. Harrassowitz, Wiesbaden 2002, ISBN 3-447-04500-0, S. 324, online.
  11. http://www.kzhp.cz/fgalerie/pripad-leopolda-hilsnera2008-02-02/big/2124.jpg
  12. Zločin v Polné [online]. ČSFD.cz, [cit. 2016-01-31]. Dostupné online.  
  13. http://www.gentleman.cz/archiv/05/0929.htm
  14. PLAŠIL, Filip. Historie děkanského chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Polné. Polná : Nakladatelství Linda – Jan Prchal Polná, 2007. Kapitola Historie v datech, s. 57.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]