Hilsneriáda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Symbolický hrob Anežky Hrůzové

Hilsneriáda je označení pro procesy s Židem Leopoldem Hilsnerem, který byl obviněn z vraždy devatenáctileté křesťanky Anežky Hrůzové, a celospolečenskou diskusi s procesy spjatou. Hilsneriáda byla spojena s největšími projevy antisemitismu na českém území během 19. století. Do aféry významně zasáhl budoucí prezident Tomáš Garrigue Masaryk, který veřejně vystupoval zejména proti rozšířené domněnce, že šlo o rituální vraždu.[1]

Průběh[editovat | editovat zdroj]

Vražda a vyšetřování[editovat | editovat zdroj]

Místo vraždy Anežky Hrůzové s obrázkem Panny Marie Vyšehradské - Dešťové

Anežka Hrůzová (narozená 16. dubna 1879Malé Věžničce[2]) byla devatenáctiletá dívka římskokatolického vyznání z vesnice Malá Věžnička nedaleko od Polné. Pracovala v Polné jako švadlena. 29. března 1899 odešla jako každý den z práce, vracela se po pěšině do Věžničky okolo lesu Březina,[3] domů však již nedošla. Její tělo bylo nalezeno po třech dnech 1. dubna v lese Březina. Vrah ji nejprve uhodil zezadu do hlavy holí a kameny, potom přiškrtil provazem a nakonec jí rozřízl hrdlo ostrým nožem, tělo ukryl do mlází a zmizel.[3] Měla roztrhané oblečení, ale nebyly shledány známky znásilnění – neměla protrženou panenskou blánu. Příčinou smrti bylo vykrvácení. Poblíž místa nalezení těla byly stopy krve. Řada stop ovšem byla zničena davem při objevení.

Na základě nepřímých svědectví byl z vraždy obviněn dvaadvacetiletý nepříliš inteligentní příslušník polenského ghetta[3] Leopold Hilsner (* 10. července 1876[4]) židovského vyznání v Polné, který pocházel z chudé rodiny a živil se především jako tulák a žebrák.

Vzhledem k tomu, že tělo bylo nalezeno na Bílou sobotu 1. dubna ráno, našly ji během pátrací akce školní děti,[3] a Velikonoce toho roku připadaly na konec židovského svátku Pesach, objevila se středověká pověra, že se Anežka Hrůzová stala obětí rituální vraždy, čemuž mohl napomáhat i pitevní nález, který tvrdil: Smrt nastala úplným vykrvácením, ale množství sražené krve, které se našlo na místě, neodpovídalo tomu, kolik jí musela ztratit.

Tělo bylo pohřbeno 4. dubna 1899 na hřbitově u kostela sv. Barbory za velké účasti veřejnosti.[3]

Soudní proces[editovat | editovat zdroj]

Proces byl zahájen 12. září[5] a probíhal dále 16. září 1899[6] u krajského soudu v Kutné Hoře za obrovského zájmu médií a před velkým množstvím publika, které bylo přesvědčeno o Hilsnerově vině. Publikum se nevešlo ani do soudní síně a na vynesení rozsudku čekalo pod okny soudu. Soudní senát byl složen z předsedy senátu dvorského soudního rady Josefa Ježka a soudních radů Františka Budecia a Václava Peška. Posouzení viny obžalovaného spočívalo na dvanáctičlenné porotě, v níž zasedli: Václav Vančura, rolník z Vrdů, Josef Mikolášek, mlynář z Toužic, Emil Javůrek, kupec z Kutné Hory, František Jelínek, rolník z Malína, Václav Runčík, nadlesní z Hraběšína, Tomáš Oupeka, továrník z Kutné Hory, Václav Vondra, rolník z Močovic, František Prokeš, mlynář z Mladotic, František Müller, správce ze Žlebů, Josef svobodný pán Hrubý z Jelení, velkostatkář z Červených Peček a František Štěrba, chemik z Peček, jako náhradníci také Antonín Uher, rolník z Vrbčan a František Moravec, rolník z Hořan. [7] Významnou roli sehrál právní zástupce matky zavražděné, národovec a radikální poslanec JUDr. Karel Baxa, pozdější pražský primátor a předseda Ústavního soudu. Státním zástupcem byl Antonín Schneider-Svoboda. Hilsnerovým obhájcem byl JUDr. Zdenko Auředníček. Na základě nepřímých důkazů byl Hilsner odsouzen za spoluúčast na vraždě k trestu smrti. Sám Hilsner se jednou pod nátlakem spoluvězňů ve vazební věznici k vraždě přiznal a označil dva své údajné spolupachatele, ale později své přiznání odvolal. Účast dalších osob nebyla nikdy před soudem prokázána.

Dobová karikatura srovnávající protagonisty hilsneriády a Dreyfusovy aféry

Na Hilsnerovu obranu se jako jeden z mála postavil profesor Tomáš G. Masaryk, který označil rituální vraždu za pověru a pozadí procesu označil za antisemitské, za což si vysloužil nenávist veřejnosti. Za tuto projevenou statečnost se mu dostalo básničky „Zasloužil bys, Masaryčku, jít s Hilsnerem na houpačku!“[3] Po jeho protestech proti rozsudku a na základě dalších znaleckých posudků byl verdikt 25. dubna 1900 zrušen a případ byl kasačním soudem ve Vídni vrácen k novému projednání.[6] Za svou obhajobu si Masaryk vysloužil posměch a odsudky od společnosti i velké části svých studentů. Masarykovi nešlo ani tak o samotného Hilsnera, o kterém se vyjadřoval dosti s despektem[8] (např. v Hovorech z Lán), ale o to, aby celý případ nebyl vnímán jako rituální vražda.

V novém procesu u Krajského soudu v Písku v říjnu 1900[3] byl však Hilsner obžalován navíc ze spoluúčasti na vraždě další dívky, Marie Klímové z Horní Věžnice, která zahynula před více než dvěma roky. Leopold Hilsner byl 14. listopadu 1900 znovu na základě nepřímých nebo údajně vymyšlených svědectví[9] odsouzen za spoluúčast na obou vraždách k trestu smrti na šibenici.[6] Rozsudky však nekonstatovaly jako motiv vraždy motiv náboženský, nýbrž motiv sexuální (i když dle lékařských posudků, které měl soud k dispozici, netrpěl Hilsner žádnou sexuální úchylkou).

Hilsner na svobodě[editovat | editovat zdroj]

Císař František Josef I. v červnu 1901[3] prominul trest smrti císařskou milostí a Nejvyšší soud mu proto trest změnil na doživotí. 17. června 1901 byl převezen z písecké věznice do Prahy na Pankrác, kde bývala mužská káznice. Po 18 letech věznění byl Hilsner 24. března 1918 s podlomeným zdravím[6] propuštěn na základě milosti, kterou mu udělil Karel I., rehabilitován však nikdy nebyl. Na svobodě žil ve Velkém Meziříčí, Praze a Vídni, kde se ve 20. letech živil jako podomní obchodník pod pozměněným jménem Heller,[6] finančně jej podporovala vídeňská židovská obec i prezident Masaryk.[6] Zemřel ve věku 51 let v Rothschildově nemocnici pravděpodobně na rakovinu tlustého střeva.[6]

Pochybnosti o vině[editovat | editovat zdroj]

Řada autorů, mimo jiné Jiří Kovtun a Bohumil Černý, dnes tvrdí, že důkazy o Hilsnerově vině nebyly zdaleka dostačující, a zpochybňují některá svědectví.[9] Existovala také řada dalších podezření, kdo by mohl být vrahem Anežky (například její bratr, který se s ní den před vraždou pohádal, Hilsnerův spolubydlící atd.), tato obvinění se ovšem pro nedostatek důkazů nikdy nepodařilo prokázat.

Jan Hrůza, Anežčin bratr, se údajně na smrtelném loži v roce 1943 přiznal ke vraždě své sestry. Důvodem mělo být Anežkou žádané vyplacení věna k její chystané svatbě, což by ho připravilo o nemalou část dědictví.[10] Tyto pověsti se pokusil prověřit český historik Bohumil Černý. Zjistil, že Jana Hrůzu v roce 1943 pohřbíval ThDr. Antonín Janko, který byl po válce vysídlen do Spolkové republiky Německo. Podařilo se mu sejít se s tímto knězem a dr. Janko mu řekl, že se na pohřeb Jana Hrůzy pamatuje. Dále mu sdělil, že sice nesmí vyzrazovat zpovědní tajemství, ale kdyby se při zpovědi dověděl věc, která by pomohla očistit nevinně nařčeného, byl by povinen o tuto očistu usilovat. Údajné přiznání Jana Hrůzy na smrtelné posteli je tedy zřejmě jen nepodloženou pověstí.[11]

Filmová zpracování[editovat | editovat zdroj]

Režisér Franz Köhler v roce 1919 o aféře natočil celovečerní film Der Fall Hilsner - Případ Hilsner, v hlavní roli se objevil sám Hilsner.[12]

V roce 2016 byl případ zfilmován jako Zločin v Polné režiséry Viktorem Polesným a Václavem Šaškem.[13]

Písnička[editovat | editovat zdroj]

Na toto téma tehdy vznikla i lidová odrhovačka:[14]

Nekupujte u Židů,
cukr, kávu, mouku,
voni nám zavraždili
modrovokou holku.

Anežka Hrůzová
byla zavražděná,
vod Poldy Hilsnera
byla podřezaná.

Zeptejte se Sálusa,
jak ji táhli do lesa.
Sálus u ní vartu stál,
když jí Hilsner podřezal.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1996 se MUDr. Petr Vašíček snaží o revizi procesu a rehabilitaci Hilsnera.[6]

V polenském Regionálním židovském muzeu je k zhlédnutí stálá expozice Případ Leopolda Hilsnera.

Na květnou neděli 28. března 1999 sloužili polenský děkan Zdeněk Krček a profesor Tomáš Halík v děkanském chrámu Nanebevzetí Panny Marie mši svatou za Anežku Hrůzovou u příležitosti sta let od jejího zavraždění.[15]

V roce 1999 uspořádalo Evropské hnutí v ČR na toto téma mezinárodní konferenci v prostorách Karolina.

25. dubna 2002 Hilsnerovi ve Vídni na domě, ve kterém ve 20. letech 20 století bydlel, odhalili pamětní desku.[6]

Symbolický hrob[editovat | editovat zdroj]

Nachází se na místě nálezu těla Anežky Hrůzové v lese Březina, je vidět ze silnice mezi Polnou a Věžničkou. Ohraničují ho kameny, nad nimi se tyčí dřevěný kříž. Na stromě visí pamětní cedule pod svatým obrázkem. Je to jedno ze zastavení nově značené naučné Klementovy stezky.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Černý (1968), s. 123–125
  2. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu
  3. a b c d e f g h MUDROVÁ, Ivana. Kam značky nevedou III. a další podivuhodné cesty. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2007. ISBN 978-80-7106-891-4. Kapitola Hilsneriáda a jiné židovské příběhy, s. 147-155.  
  4. Židovská matrika v Polné, kniha narození 1869-1877, strana 196, řádek 586
  5. Vražda v Polné. Národní listy [online]. 1899-09-12, roč. 39, čís. 253 [cit. 2013-07-15], s. 1. Dostupné online. ISSN 1214-1240.  (čeština) 
  6. a b c d e f g h i PRCHAL, Jan. Biografický slovník Polenska. Polná : Linda, 2002. ISBN 80-238-8985-0. Kapitola Hilsner Leopold, s. 45-46.  
  7. Vražda v Polné před porotou kutnohorskou. Národní politika. 1899-09-12, roč. XVIII., čís. 253, s. 1-4. Dostupné online [cit. 2016-02-04].  
  8. Černý (1968), s. 125 cituje: „Je to ničema, který dávno patřil do polepšovny.“
  9. a b ČERNÝ, Bohumil. Hilsneriáda (k 100. výročí píseckého procesu) - Vražda v Polné. Polná : Linda, 1999. ISBN 80-238-6060-7. Kapitola Hlásí se korunní svědek, Vypravěč bajek, s. 45-46,87-88. (čeština)  
  10. Hans Dieter Zimmermann: Zwei Prager Philosophen: Felix Weltsch und Tomas Garrigue Masaryk. In: Friedrich Battenberg et al. (Beiträge), Manfred Voigts (Hrsg.): Von Enoch bis Kafka. Festschrift für Karl E(rich) Grözinger zum 60. Geburtstag. Harrassowitz, Wiesbaden 2002, ISBN 3-447-04500-0, S. 324, online.
  11. ČERNÝ, Bohumil. Justiční omyl: hilsneriáda. Praha: Magnet-Press, 1990. 125 s. ISBN 80-85110-46-6. S. 102.
  12. http://www.kzhp.cz/fgalerie/pripad-leopolda-hilsnera2008-02-02/big/2124.jpg
  13. Zločin v Polné [online]. ČSFD.cz, [cit. 2016-01-31]. Dostupné online.  
  14. http://www.gentleman.cz/archiv/05/0929.htm
  15. PLAŠIL, Filip. Historie děkanského chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Polné. Polná : Nakladatelství Linda – Jan Prchal Polná, 2007. Kapitola Historie v datech, s. 57.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]