Zpovědní tajemství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Zpovědní tajemství je charakteristický rys křesťanské tradice a současně kompetence duchovního křesťanské církve. Týká se svátosti zpovědní, v katolických církvich a v Církvi československé husitské jedné ze sedmi svátostí.

Zpovědní tajemství v Katolické církvi[editovat | editovat zdroj]

Soukromá zpověď je vykonávána pod zpovědním tajemstvím, podle kterého kněz nejenže nesmí pod trestem exkomunikace vyjevit, co se dozvěděl při zpovědi (a to ani před státními orgány), ale též nesmí informace, které získal, zohledňovat a využívat ve svém konání (kupř. tedy není možné, aby kněz poté, co se mu kostelník vyzpovídá, že zpronevěřuje farní peníze, kostelníkovi poté správu nad financemi odebral nebo na základě zpovědi začal zkoumat účetní knihu). To se týká nejen běžných hříchů, ale i těžkých zločinů, které jinak podléhají ohlašovací povinnosti. Vyzná-li penitent ve zpovědi některý těžký zločin, zpovědník jej obvykle vyzve, aby se v rámci pokání k zločinu doznal; teprve tehdy (nebo s touto podmínkou) mu obvykle udělí rozhřešení.

Podle CIC, kodexu kanonického práva, kánonu 983 je „svátostné zpovědní tajemství ... neporušitelné; proto nesmí zpovědník nic vyzradit na kajícníka ani slovem ani žádným jiným způsobem a z žádného důvodu. – Povinností zachovat tajemství je vázán také tlumočník, pokud ho bylo použito, a také všichni ostatní, kteří se z vyznání jakýmkoliv způsobem dověděli o hříších.“

Povinnosti dodržovat zpovědní tajemství může kněze zprostit pouze sám kajícník, nikdo jiný (ani samotný papež). Zpovědním tajemstvím je vázán případně i tlumočník, stejně jako další lidé, kteří se o obsahu zpovědi jakýmkoli jiným způsobem dozví (například jej náhodou zaslechnou, když kajícník mluví ve zpovědnici příliš hlasitě).[1] Zpovědní tajemství zavazuje i po smrti kajícníka a i tehdy, když kněz odepřel kajícníkovi udělit rozhřešení. Za porušení zpovědního tajemství se nepovažuje prozrazení samotného faktu zpovědi (kněz tedy může sdělit to, že kajícníka zpovídal, ale už ne, co mu kajícník řekl, a zda kajícníkovi rozhřešení udělil či odepřel).

Dle výnosu Kongregace pro nauku víry z roku 1988 se trestá automatickou exkomunikací i nahrání zpovědi, vlastní i cizí, pravé i předstírané.[2]

Zpovědní tajemství je uznáváno většinou států (včetně České republiky), avšak kněží mají povinnost je dodržovat i na území států, které toto tajemství neuznávají. Některé kněží, kteří raději zemřeli, než aby zpovědní tajemství vyzradili státní moci, církev ctí jako světce, což se týká i dvou významných českých světců, sv. Jana Nepomuckého a sv. Jana Sarkandera; jsou to takzvaní mučedníci zpovědního tajemství.

Zpovědní tajemství v českém právu[editovat | editovat zdroj]

Podle Zákona č. 3/2002, o církvích a náboženských společnostech, jsou stanovena tzv. zvláštní práva církví a náboženských společností. Mezi ně patří i právo na zpovědní tajemství. Je zárukou toho, že penitentem (hříšníkem) vyznaný skutek nebude nikde šířen a kněz jej nebude nikomu veřejně ani soukromě oznamovat. (Toto právo mají i některé církve a náboženské společnosti, které nemusejí nutně považovat zpověď za svátost - užívá se obvykle termínu pastorační rozhovor.)

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. CIC kán. 383, 384; 1388.
  2. http://www.vatican.va/roman_curia/congregations/cfaith/documents/rc_con_cfaith_doc_19880923_scomunica-confessioni_pl.html

Související články[editovat | editovat zdroj]