Konspirační teorie o přistání Apolla
Konspirační teorie o přistání Apolla vznikly v 70. letech 20. století a tvrdily, že přistání na Měsíci v rámci programu Apollo byl podvod – ať už kompletně, nebo jen z části. Tento názor, který inicioval především Bill Kaysing svou knihou "We Never Went to the Moon" v roce 1974, se stal velmi populárním. Podle průzkumu veřejného mínění si v roce 1999 6 % Američanů myslelo, že přistání byl podvrh.
Obsah
Zdůvodnění teorií[editovat | editovat zdroj]
Obvykle se konspirační teorie opírají o následující argumenty:
- Záření Van Allenových pásů je smrtící a zabilo by posádku (všechny dnešní družice s lidskou posádkou létají pod nimi).
- Americká vlajka na záběrech povlává, jako by se o ní opíral vítr, přičemž na Měsíci je vakuum.
- Stopy astronautů jsou ostré, jako by se otiskly do vlhké hmoty.
- Na fotografiích Měsíce jsou různoběžné stíny jakoby od studiových světel.
- Konec obzoru je ostrý, jakoby po pár metrech končil.[1]
- Na fotografiích nejsou vidět hvězdy.
Vyvracení teorií[editovat | editovat zdroj]
Bořiči mýtů[editovat | editovat zdroj]
Otázce se rozsáhle věnoval populárně-naučný seriál Bořiči mýtů. Demonstrátoři provedli pokusy, simulující jednotlivé mýty z konspiračních teorií.
- Pokus s vlajkou ukázal, že vlajka, s níž člověk pohne, ve vakuu vlaje mnohem více a déle, než ve vzduchu, který by ji brzdil.
- Pokus s prachem ve vakuové komoře ukázal, že ostrý jemný prach ve vakuu uchovává otisky stejně, jak to je ukázáno na fotografiích z měsíčních misí.
- Pokus při kterém byla simulována měsíční gravitace dokázal, že pohyby astronautů v nízké gravitaci byly autentické.
- Od povrchu Měsíce se odráží tak velké množství světla, že to "přesvítí" hvězdy, podobně jako na Zemi (ve dne hvězdy nelze vidět).
Van Allenovy pásy[editovat | editovat zdroj]
Radiace Van Allenových pásů je sice člověku nebezpečná, ale astronauti jí byli vystaveni jen v omezené míře, a celková dávka radiace již během své mise absorbovali (včetně ozáření z jiných zdrojů jimž byli během letu vystaveni) byla výrazně nižší než maximální roční hodnota povolená bezpečnostními předpisy Spojených států pro osoby pracující s radioaktivními materiály.[2] Radiace byla z větší části odstíněna hliníkovým pláštěm plavidla, trajektorie letu Van Allenovými pásy byla vybrána s ohledem na co nejmenší radiační exposici posádky (úroveň radiace v pásech není homogenní) a průlet jimi trval pouze okolo čtyř hodin.[3]
Fotografie míst přistání[editovat | editovat zdroj]
V roce 2009 vyfotografovala americká sonda Lunar Reconnaissance Orbiter přistávací místa misí Apollo, na kterých jsou patrné části měsíčních modulů a vědeckých přístrojů zanechaných na povrchu Měsíce.[4] Jsou patrné i vyšlapané cestičky mezi nimi.
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Jay Weidner: Jak Stanley Kubrick zfalšoval přistání na Měsíci, aneb "Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád lži"
- ↑ BAILEY, J. Vernon. Biomedical results of Apollo: Radiation protection and instrumentation [online]. NASA - Lyndon B. Johnson Space Center [cit. 2009-10-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-06-03. (anglicky)
- ↑ ENVIRONMENT: radiation and the van allen belts [online]. clavius.org [cit. 2009-10-24]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Nové snímky Měsíce zachytily po desetiletích lidské stopy [online]. [cit. 2009-07-19]. Dostupné online.
