Plochá Země

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tzv. Flammarionův dřevoryt (Paříž 1888), zobrazující poutníka na okraji světa

Plochá Země je intuitivní kosmologická představa z předvědecké éry, podle níž planeta Země není koule, ale rovinatá plocha. Lidé původně nevěděli o gravitaci, setrvačnosti a mechanice pohybu kosmických těles. Vycházeli pouze z pozorování, jemuž se jeví Země jako plochá a nehybná, zatímco Slunce, Měsíc, hvězdy a planety se pohybují po nebeské klenbě. Tento náhled byl vlastní mnoha starověkým kulturám, v antice byl ale nahrazen geocentrickým systémem s kulovou Zemí.

Starověké civilizace[editovat | editovat zdroj]

Plochá Země měla v podání starověkých mýtů tvar kola, oválu nebo obdélníku, plovoucího na vodě nebo podpíraného posvátnými zvířaty, např. slony či želvami. Tato koncepce byla typická pro civilizace starověkého Orientu. Hinduismus založil svůj obraz světa na znázornění různých zemí obklopujících posvátnou horu Méru jako okvětní plátky, čínská mytologie znázorňovala svět jako čtverec s Čínou uprostřed, krytý oblohou jako polokoulí. Z představy plochého světa rozděleného podle světových stran vycházely i civilizace předkolumbovské Ameriky, severská mytologie interpretovala Midgard (svět obydlený lidmi) jako disk, kterým prorůstá posvátný strom Yggdrasil coby osa spojující všechny úrovně vesmíru.

Antika[editovat | editovat zdroj]

Hekataiova mapa světa (6. století př. n. l.)

Ve starověkém Řecku zobrazovali svět jako desku obklopenou oceánem předsokratovští filosofové Thales z Milétu a Anaximenés, který napsal: „Země je plochá, vznáší se na vzduchu a podobně též Slunce, Měsíc i všechna ostatní tělesa nebeská, jež jsou ohnivá, vznášejí se na vzduchu pro svoji plochost.“[1] Středem kruhového světa byl pro Řeky omfalos v Delfách. S myšlenkou sférického tvaru Země přišel jako první v 5. století př. n. l. pythagoreismus a názor se v helénistickém období obecně prosadil, Aristoteles uvedl jako důkaz zatmění Měsíce, při němž Země vrhá kruhový stín. Poloměr Země byl několikrát změřen s výsledkem podobným moderní hodnotě. Klaudios Ptolemaios vycházel z kulatosti zemského povrchu při sestavování svých map i geocentrického systému, počítal také s pravděpodobnou existencí protinožců.

Pozdní antika a středověk[editovat | editovat zdroj]

Zeměkoule na ilustraci ke spisu Gautiera z Mét (1245)

Církevní otcové křesťanství s představou kulatosti země neměli problém. Jiní ji ale výjimečně odmítali, především šlo o antiochejskou teologickou školu. Na západní (latinské) myšlení v této oblasti neměli velký vliv.[2] Obě strany si po svém interpretovaly biblické texty.[3] Častěji bylo ale zpochybňováno osídlení nebo vůbec obyvatelnost jižní polokoule a existenci jižního kontinentu. Například církevní otec Lactantius počátkem 4. století prohlásil: „Může být vůbec někdo tak pošetilý, aby věřil, že existují lidé, jejichž nohy jsou výše než hlava, nebo místa, kde věci visí směrem vzhůru, stromy rostou dolů či kapky deště padají nahoru?“[4] Isidor ze Sevilly Zemi zobrazoval ve formě T mapy, tedy jako kruh rozdělený Středozemním mořem, Donem a Nilem na tři kontinenty, odpovídající rozdělení světa mezi Noemovy syny, s Jeruzalémem uprostřed a rájem na východním konci světa, přičemž se jako první po delší době pokusil vypočítat délku rovníku. Na Blízkém východě naopak přišel Kosmas Indikopleustés s představou Země jako dna truhly s vysokou horou, za kterou zapadá Slunce, ale jeho učení nebylo známé (první překlad do latiny byl pořízen až začátkem 18. stol.) a není dodnes zcela jasné, jak moc vážně své dílo myslel. Ve středověku nikdo kulatost Země nezpochybňoval, na konci středověku začaly hromadně vznikat glóby, symbolem panovnické moci se stalo královské jablko. Na křesťanských univerzitách se běžně v rámci sedmi svobodných umění vyučovala astronomie podle Ptolemaiova modelu, každý absolvent tedy o kulatosti země věděl. (Kryštof Kolumbus tedy již nemusel bojovat s představou, že v Atlantiku končí svět, ale s praktickými pochybnostmi, zda jsou tehdejší plavidla schopna západní cestou do Asie doplout). Z civilizovaných zemí se víra v plochost Země nejdéle dochovala v Číně, kde ji v průběhu 17. století vyvrátila mise Mattea Ricciho.

Novověk[editovat | editovat zdroj]

Novodobá představa ploché Země

V moderní době se objevily okrajově teorie o ploché Zemi, řazené mezi pseudovědu. Jejich průkopníkem byl Američan Samuel Rowbotham, který roku 1849 publikoval spis Zetetická astronomie, v němž popsal Zemi jako disk se středem na severním pólu, na okrajích obklopený obrovskou ledovou hradbou známou jako Antarktida. Slunce je žhavá koule o průměru okolo padesáti kilometrů, putující po nebi a osvětlující příslušnou část Země. K Rowbothamovu odkazu se hlásí Flat Earth Society, kterou založil roku 1956 v Doveru písmomalíř Samuel Shenton. Podle ní jsou všechny snímky zeměkoule z vesmíru podvrhy, kterými se vědecká lobby snaží získat financování pro svůj výzkum: jde tedy o případ konspirační teorie.[5] O aktuálnosti tématu svědčí diskuse, kterou vyvolal v roce 2016 rapper B.o.B svým twitterovým příspěvkem, vyjadřujícím víru v plochost Země[6], nebo debata údajného zastánce této teorie s astrofyzikem v Českém rozhlasu.[7]

V souvislosti s Flat Earth Society položil Elon Musk otázku, proč by Země měla být jedinou plochou planetou ve vesmíru a proč neexistuje například Flat Mars Society.[8] Zástupci Flat Earth Society na to reagovali, že je to proto, že Mars byl na rozdíl od Země pozorován jako kulatý, ovšem na obrázek Země otáčející se okolo svojí osy reagovali konstatováním, že je pravděpodobné, že fotografie Země jsou výmysly.[8]

Fikce[editovat | editovat zdroj]

Ohlasem teorií o ploché Zemi v beletrii jsou romány Edwina Abbotta Abbotta Plochozemě a Terryho Pratchetta Zeměplocha.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. GRYGAR, Jiří, HORSKÝ, Zdeněk, MAYER, Pavel: Vesmír. Mladá fronta, Praha 1983, s. 236
  2. ŠPELDA, Daniel. Astronomie ve středověku. Ostrava: MONTANEX, a. s., 2008. 253 s. ISBN 978-80-7225-273-2. S. 30. (cz) 
  3. Umberto Eco: O literatuře, Argo, Praha, 2004
  4. BOORSTIN, Daniel J.: Člověk objevitel. PROSTOR, Praha 1997, s. 141
  5. Plochozemci věří na placatost Země. Třípól, 1. června 2016
  6. Obří spiknutí, které nás ničí od dětství. Země je prý placatá a vlády to tají. Technet.iDnes.cz, 22. února 2016
  7. Přibývá lidí, kteří nevěří vědě, ale žvástům o placaté Zemi, všímá si Jiří Grygar. www.rozhlas.cz [online]. 2017-12-31. Dostupné online. 
  8. a b ČERNÝ, Jiří. Koule, nebo...? Placatozemci diskutují s Elonem Muskem o tvaru Marsu. VTM [online]. 30. listopadu 2017. Dostupné online. ISSN 1213-8991. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]