Iridologie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Iridologie je jedním z odvětví alternativní medicíny, které se zabývá diagnózou zdravotního stavu jedince podle obrazu duhovky jeho oka (irisdiagnostikou, iridoskopií). Iridologové prohlašují, že každá část duhovky ukazuje stav určité části těla, orgánu či systému. Známé rčení říká, že oko je oknem do naší duše, pohledem iridologie je však také mapou lidského těla.[1][2][3]

V současnosti má medicína vůči iridologii negativní postoj[4][1]. Na rozdíl od medicíny založené na důkazech, iridologie není podpořena kvalitními studiemi[5] a je považována za pseudovědu.[6]

Oko je dle zastánců iridologie nervově propojeno se všemi částmi našeho těla.[3] Orgány mají na duhovce oka svá reflexní nervová zakončení, stejně jako je mají třeba na plosce nohy. Pokud má orgán potíže nebo je nějak geneticky zatížen, v oku se to projeví jako pigmentace nebo jako uvolnění vláken duhovky a vznik trhliny (tzv. laguny), jako změna tvaru duhovky a panenky, změna projasnění duhovky atd... Oko signalizuje skryté příčiny zdravotních potíží jako je změna kvality krve, hormonální nerovnováha, porušení nervového zásobení orgánu, stupeň tkáňových změn na orgánu a kolem něj.[zdroj?]

Historie[editovat | editovat zdroj]

První pokusy o zjišťování chorob z lidského oka se datují tisíce let[3] zpět do dob starověké Číny.[7] Podle astrologických principů, které hledají závislost lidského osudu (mikrokosmos) na hvězdách (makrokosmos), si Číňané podobně představovali oko jako takový mikrokosmos celého těla. Jedny z prvních záznamů byly nalezeny také v egyptské Gíze. Sepsal je slavný Tutanchamonův lékař a kněz El Aks. Ten se také zasloužil o rozšíření této metody v tehdejším světě.[3]

Na evropské půdě rozšířil iridologii lékař Filip Meyens a dvě stě let poté zejména maďarský lékař Ignátz von Peczely (1825–1911), který je považován za zakladatele moderní iridologie.[2][3][7] Ten se na počátku 19. století díky příhodě z dětství začal věnovat jejímu studiu a v roce 1836 navrhl první mapu oční duhovky, která zachycovala lokalizaci jednotlivých orgánů.[8]

O rozšíření iridologie v Německu v období mezi světovými válkami se zejména zasloužil Rudolf Schnabel a jeho žáci – Josef Angerer a Theodore Kriege. Po válce byla iridologie v Německu praktikována více než desetitisíci lékaři. Bylo pořízeno něco kolem 75 tisíc fotografií a detailně popsáno mnoho případů.[zdroj?]

Významnými Německými iridology byli např.:

  • Rudolf Schnabel of Cologne, Německo (1882–1952)
  • Josef Angerer z Passau, Německo (1907–1994)
  • Josef Deck z Ettlingenu, Německo (1914–1992)[9]

Poměrně značný rozvoj zažila iridologie v Německu a Sovětském svazu. V roce 1951 vznikla na popud B. Jensena Mezinárodní iridologická společnost[7]. V současnosti se v některých zemích jako Austrálie, USA, Rusko a Německo iridologie vyučuje dokonce na univerzitách.[zdroj?] Ve Spojených státech vychází pravidelně od roku 1978 také časopis Mezinárodní iridolog. Na začátku 80. let začala iridologie pronikat ze Sovětského svazu také k nám.[8]

Princip iridologie[editovat | editovat zdroj]

Jedna z verzí iridologických map

Iridologie vychází ze studia barev, skvrn a znamének na oční duhovce, panence a očním bělmu, dále se zkoumají také změny v uložení a tvaru panenky. To se provádí za pomoci speciálních fotoaparátů se zabudovaným mikroskopem. Základním předpokladem je tak tvrzení, že dané znaky v oku jsou propojeny s určitými částmi našeho organismu. Každý orgán by pak na mapě duhovky měl náležet do konkrétního sektoru. Peczelyho mapa měla dvanáct takových sektorů. Například hlava se zobrazovala v horní části duhovky a trávicí soustava zase v malém prstenci kolem panenky. Zmíněné čáry, tečky a změny barvy či struktury charakterizují nemoci částí těla náležejících do píslušného úseku.[zdroj?]

Iridologie vysvětluje tento jev propojením oka s nervovou soustavou skrze optický nerv.[7] Mozek zachycuje informace o fyzických i psychických procesech v našem těle, které se v oku objevují v podobě různých skvrn, kosočtverců, bodů, barevných změn apod.[10]

Podle těchto znaků pak iridolog hledá místa původu a příčiny určitých nemocí či oslabení organismu prodělaných již dříve, právě probíhajících, údajně lze ale objevit i genetické predispozice (přednosti i slabosti) a náchylnost člověka k určitým chorobám. Iridologie tak může sloužit také jako prevence proti možným budoucím problémům.[8]

Kritika[editovat | editovat zdroj]

V opozici proti sobě stojí iridologie s medicínou. Iridologie tvrdí, že současné lékařství chybuje, jelikož specializované obory často opomíjí kořeny potíží, které mohou mít komplexnější charakter, a zapomíná chápat tělo jako propojené systémy závislé jeden na druhém. Podle ní běžná vyšetření typu CT, RTG, EEG či krevních testů často nedokáží odhalit příčiny chronických problémů, ze kterých choroba pramení.[10]

Na druhou stranu seriózní lékařská věda a další odpůrci prohlašují, že zřejmým omylem iridologie je snaha zjistit ze zdravé oční tkáně bez žádného propojení s většinou částí lidského těla onemocnění celého organismu.[2][7] Německý oftalmolog profesor Schreck prohlásil: "Stojíme zde před neslýchaným paradoxem a groteskou až absurditou, v celém lékařství ojedinělou, která spočívá v tom, že lidé chtějí poznávat nemoci z normální tkáně." Oči sice mohou odrážet určitý okruh nemocí jako je například žloutenka, jejich diagnostika však v tomto případě nemá nic společného s principy iridologie.[7] Proběhla již řada experimentů, které se snažily správnost irisdiagnostiky vyvrátit. Roku 1939 byla v Německu vypsána odměna 10.000 marek za zdařilou diagnózu série klinických případů.[8][2] Iridologie, jako alternativní metoda, v těchto experimentech skutečně neuspěla.[7] Její důvěryhodnosti nepřidává ani fakt, že neexistuje jednotná mapa duhovky, jednotné schéma projekce orgánů v lidském oku.[4][7]

Německá studie z roku 1957, která pracovala s více než 4000 snímky duhovky více než 1000 lidí dospěla k závěru, že iridologie není jako diagnostický nástroj využitelná.[11]

V roce 1979 Bernard Jensen, přední americký iridolog, a dva další iridologové nedokázali prokázat své schopnosti irisdiagnostiky, když zkoumali fotografie očí 143 pacientů ve snaze zjistit, kteří z nich mají onemocnění ledvin. Jeden iridolog například stanovil, že 88 % zdravých jedinců mělo onemocnění ledvin, zatímco jiný soudil, že 74 % pacientů, kteří potřebovali dialýzu, bylo zdravých.[12]

Studie z roku 2005 testovala možnosti využití iridologie při diagnostice běžných forem rakoviny. Zkušený iridolog zkoumal oči 110 osob, z nichž u 68 byla prokázána rakovina prsu, vaječníku, dělohy, prostaty nebo ktlustého střeva a konečníku, a 42, u kterých nebyla rakovina diagnostikována. Irisdiagnostik, který si nebyl vědom pohlaví nebo anamnézy zkoumaných osob byl požádán, aby navrhl diagnózu pro každého z nich a jeho výsledky pak byly porovnány jejich předchozí anamnézou. Závěr studie byl, že "Iridologie nemá žádnou hodnotu při diagnostice rakoviny, zkoumané v této práci."[13]

V červnu 2014 byla odsouzena matka šestiletého chlapce a její přítel k patnácti letům vězení, že na radu irisdiagnostiků přestali chlapci trpícímu diabetem aplikovat inzulin. Léčitelé takové doporučení popřeli a nebylo jim v přípravném řízení prokázáno.[14] Chlapec zemřel na následky oběhového selhání při hyperglykemickém komatu.[15][7]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Velký lékařský slovník - Iridoskopie [online]. Maxdorf. Dostupné online. 
  2. a b c d HEŘT, Jiří. Irisdiagnostika - iridologie [online]. Sisyfos, 6.9.2007. Dostupné online. 
  3. a b c d e Irisdiagnostika [online]. Česká průmyslová zdravotní pojišťovna. Dostupné online. 
  4. a b BARRETT, Stephen. Iridology Is Nonsense [online]. Quackwatch, 9.11.2015. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ERNST, E. Iridology Not Useful and Potentially Harmful. Archives of ophthalmology [online]. American Medical Assn.. Roč. 2000, čís. 118, s. 120-121. Dostupné online. ISSN 1538-3601. DOI:10.1001/archopht.118.1.120. 
  6. HOCKENBURY, Don H.; HOCKENBURY, Sandra E. Psychology. [s.l.]: Worth Publishers, 2005. 864 s. ISBN [[Speciální:Zdroje knih/0716764466 \|0716764466 \]]. S. 96. (anglicky) 
  7. a b c d e f g h i KYŠA, Leoš. Irisdiagnostika prožívá renesanci a na svém kontě má i mrtvého pacienta. Zdravotnický deník [online]. Media Network, 23.1.2015. Dostupné online. 
  8. a b c d KOUKAL, Milan. Dá se z oční duhovky poznat komplexní zdravotní stav člověka?. E15.cz [online]. CN Invest. Dostupné online. ISSN 1803-4543. 
  9. KONRÁDOVÁ, Kateřina. Historie irisdiagnostiky průkopníci. [online]. Dostupné online. 
  10. a b Klíč ke zdraví - Iridologie - Co je iridologie a čím se zabývá? [online]. Dostupné online. 
  11. KIBLER, Max; STERZING, Ludwig. Wert und Unwert der Irisdiagnose. Stuttgart: Hippokrates, 1956. 99 \ s. (německy) 
  12. SIMON, A.; ET AL. An evaluation of iridology. Journal of the American Medical Association. Roč. 13, čís. 242, s. 1385–1387. ISSN 0098-7484. DOI:10.1001/jama.1979.03300130029014. (anglicky) 
  13. MÜNSTEDT, K.; ET AL. Can iridology detect susceptibility to cancer? A prospective case-controlled study. Journal of Alternative and Complementary Medicine 11. Roč. 3, čís. 11, s. 515–519. ISSN 1075-5535. DOI:10.1089/acm.2005.11.515. (anglicky) 
  14. VAŇURA, Ondřej. Chlapec nedostával inzulín a zemřel. Matku s partnerem potrestal soud 15 lety. iRozhlas [online]. Český rozhlas, 4.6.2014. Dostupné online. 
  15. Nedávali šestiletému chlapci inzulín. Za jeho smrt vinu necítí. Lidovky.cz [online]. Mafra, 22.4.2014. Dostupné online. ISSN 1213-1385. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Pro[editovat | editovat zdroj]

Proti[editovat | editovat zdroj]