Leo von Bilinski

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Leo von Bilinski

Poslanec Haličského zemského sněmu
Ve funkci:
1883 – ???

Poslanec Říšské rady
Ve funkci:
1883 – 1912[1]

Ministr financí Předlitavska
Ve funkci:
30. září 1895 – 30. listopadu 1897
Ve funkci:
10. února 1909 – 9. ledna 1911

Ministr financí Rakouska-Uherska
Ve funkci:
1912 – 1915

Člen Panské sněmovny
Ve funkci:
1900 – 1918

Ministr financí Polska
Ve funkci:
1919 – 1919

Stranická příslušnost
Členství Polský klub

Narození 15. června 1846
Zališčiky
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 14. června 1923
Vídeň
RakouskoRakousko Rakousko
Profese ekonom, pedagog, politik a bankéř
Commons Kategorie Leon Biliński
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Leo von Bilinski, též Leon von Bilinski nebo Leon Biliński (15. června 1846 Zališčiky14. června 1923 Vídeň), byl polský (haličský) a rakousko-uherský, respektive předlitavský šlechtic a politik, koncem 19. století ministr financí Předlitavska ve vládě Kazimíra Badeniho, v letech 1909-1911 ještě ministr financí ve vládě Richarda Bienertha.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Po dokončení vysokoškolských studií v roce 1862 nastoupil jako úředník ve Lvově. Působil jako docent (od roku 1874 coby profesor) politické ekonomie na Lvovské univerzitě. V letech 1879-1880 byl jejím rektorem.[2]

Od roku 1883 zasedal jako poslanec haličského zemského sněmu a roku 1883 nastoupil i do vídeňské Říšské rady (celostátní parlament)[2], kde reprezentoval městskou kurii v Haliči, obvod Stanislavov, Tysmenicja atd. Poslanecký slib složil 7. dubna 1883. Mandát obhájil ve volbách do Říšské rady roku 1885 a volbách do Říšské rady roku 1891 (opět městská kurie, obvod Stanislavov, Tysmenicja atd.). Rezignace na jeho poslanecký mandát byla oznámena na schůzi 26. dubna 1892.[3] Během druhé poloviny existence vlády Eduarda Taaffeho prosazoval spolupráci polských poslanců s německou většinou a v roce 1890 odmítal český kritický postoj k Trojspolku.[2]

Jeho politická kariéra vyvrcholila od konce 19. století za vlády Kazimíra Badeniho, v níž se stal ministrem financí Předlitavska. Funkci zastával v období 30. září 1895 - 30. listopadu 1897. Kromě toho byl zpočátku pověřen i řízením Ministerstva pro haličské záležitosti (do nástupu Edwarda Rittnera).[4] Jako ministr se podílel na obnově vyrovnání mezi Předlitavskem a Uherskem, prosadil daňovou reformu. Po odchodu z vlády pracoval až do roku 1909 jako guvernér Oesterreichisch-ungarische Bank - rakousko-uherské centrální banky.[2]

Mezitím byl dále aktivní na parlamentní úrovni. Znovu byl do Říšské rady zvolen ve volbách do Říšské rady roku 1897 (městská kurie, obvod Stanislavov, Tysmenicja atd.).[3] Zde nyní podporoval spolupráci konzervativní pravice, katolické lidové strany a Poláků. Byl rovněž stoupencem česko-německé dohody.[2] V únoru 1900 přešel jako doživotní člen do Panské sněmovny (jmenovaná horní komora Říšské rady).[3]

Do poslanecké sněmovny (dolní komory) se ovšem vrátil ve volbách do Říšské rady roku 1907 (obvod Halič 21).[3] Roku 1911 se stal předsedou klubu polských poslanců (Polský klub) v Říšské radě. Od roku 1907 opětovně zasedal i v haličském zemském sněmu.[2] Vrátil se i do vládních funkcí. Ve vládě Richarda Bienertha zastával od 10. února 1909 do 9. ledna 1911 opět post ministra financí Předlitavska.[5] Z vlády odešel pro neshody s parlamentem i polským poslaneckým klubem.[2]

Ve volbách do Říšské rady roku 1911 obhájil parlamentní křeslo. Poté, co roku 1912 rezignoval, ho v Říšské radě nahradil Roman Krogulski.[6] V roce 1912 totiž usedl na post Ministra financí Rakouska-Uherska, tedy společného ministra pro obě poloviny říše, jehož faktickou rolí byla finanční správa společně spravované Bosny a Hercegoviny. V roce 1914 nedoporučoval cestu Františka Ferdinanda d'Este do Sarajeva. Po atentátu ovšem podpořil tvrdý postup Rakouska-Uherska vůči Srbsku, který pak vedl k vyhlášení války.[2]

Po roce 1918 se krátce uchýlil do Vídně, kde se výrazněji veřejně neangažoval. Roku 1919 ho ovšem povolal Józef Piłsudski do nově samostatného Polska, kde se Bilinski v roce 1919 nakrátko stal ministrem financí Polska ve vládě Ignacy Jana Paderewského. Po odchodu z vlády opět přesídlil do Vídně. Zde působil jako prezident nově zřízené Polnisch-Österreichische Bank. Zasedal také ve výboru pro likvidaci centrální banky zaniklého Rakouska-Uherska.[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. S přestávkami.
  2. a b c d e f g h i Österreichisches Biographisches Lexikon 1815-1950, B, s. 84-85. [online]. biographien.ac.at, [cit. 2013-02-28]. Dostupné online. (německy) 
  3. a b c d Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.
  4. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha : Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 588. (česky)  
  5. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha : Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 590. (česky)  
  6. http://alex.onb.ac.at/cgi-content/alex?aid=spa&datum=0021&size=45&page=236