Přeskočit na obsah

Adalbert von Widmann

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Adalbert von Widmann
Slezský zemský prezident
Ve funkci:
březen 1915 – 1918
PanovníkFrantišek Josef I., Karel I.
PředchůdceMax von Coudenhove
Nástupcemonarchie zanikla
Ministr zemědělství Předlitavska
Ve funkci:
9. ledna 1911 – 3. listopadu 1911
PanovníkFrantišek Josef I.
Předseda vládyRichard von Bienerth, Paul Gautsch
PředchůdceJosef von Pop
NástupceWacław Zaleski
Narození29. května 1868 nebo 20. května 1868
Plaveč
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí11. prosince 1945 (ve věku 77 let)
Plaveč
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
RodičeAdalbert Widmann (1804–1888)
Ervína Scharffensteinová (1833–1883)
Alma materPrávnická fakulta Německé univerzity v Praze
Profesestátní úředník
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Adalbert svobodný pán von Widmann, též baron Vojtěch Widmann (německy Adalbert Victor Freiherr von Widmann) (29. května 1868[1] Plaveč – 11. prosince 1945 Plaveč[2][3]), byl rakousko-uherský, respektive předlitavský šlechtic a politik, v roce 1911 ministr zemědělství (orby) a v letech 1915–1918 zemský prezident ve Slezsku. Vlastnil velkostatky v Čechách a na Moravě, do roku 1945 žil na zámku Plaveč.

Biografie

[editovat | editovat zdroj]
Zámek Plaveč, hlavní sídlo rodu Widmannů v 18.–20. století

Pocházel ze šlechtického rodu Widmannů, narodil na zámku Plaveč jako syn dlouholetého moravského zemského hejtmana Adalberta barona Widmanna (1804–1888), významného představitele moravských Strany ústavověrného velkostatku.[4] Absolvoval gymnázium ve Znojmě a poté studoval na Karlově univerzitě, kde v roce 1891 promoval jako doktor práv. Prodělal jednoroční službu v c. k. armádě a poté byl veden v záloze jako nadporučík c. k. zeměbrany, později dosáhl hodnosti rytmistra v záloze. V roce 1891 nastoupil do státních služeb na místodržitelství v Čechách. Začínal jako koncipista a od roku 1895 byl místodržitelským sekretářem, v té době bydlel v domě v Karmelitské ulici č. p. 12.[5] Roku 1898 byl jako okresní komisař povolán k ministerstvu vnitra, kde postupoval v hierarchii na ministerského sekretáře[6] a sekčního radu s kompetencí pro politické záležitosti Čech, Moravy a Slezska.[7][8] Ve Vídni v té době bydlel v prvním městském obvodu v ulici Wipplingerstraße 23.[9] Roku 1909 byl jmenován dvorním radou při slezské zemské vládě v Opavě a v této funkci byl zástupcem slezského zemského prezidenta hraběte Maxe Coudenhove.[10][11]

Za vlády Richarda Bienertha se stal dodatečně ministrem zemědělství.[12] Widmann uměl dobře česky, byl vnímán jako slavjanofil a předseda vlády Richard Bienerth si od jeho participace v kabinetu sliboval podporu českých poslanců na řšské radě. Po volbách v roce 1911 musel Bienerth se svou vládou rezignovat, Adalbert Widmann si ale post ministra zemědělství udržel ještě v následující úřednické vládě Paula Gautsche do listopadu 1911. [13] Po odchodu z vysoké politiky v roce 1911 se Widmann stáhl do ústraní a žil na svém sídle na jižní Moravě v Plavči.

Po několika letech v soukromí byl za první světové války znovu povolán do státních služeb a v březnu 1915 byl jmenován do uvolněné funkce zemského prezidenta ve Slezsku, kde již předtím působil.[14][15][16] Z titulu svého úřadu byl zároveň prezidentem zemského finančního ředitelství a předsedou zemské školní rady.[17] Po vyhlášení Československa v roce 1918 vládly ve Slezsku několik týdnů nepřehledné poměry, kdy o převzetí státních úřadů usilovali představitelé Zemského národního výboru pro Slezsko v čele se Zikmundem Wittem, Widmann ale přistoupil na jednání se zástupci Sudetenlandu (Robert Freissler) a jim také agendu zemského prezidenta předal. K datu 5. listopadu 1918 na svou funkci rezignoval a odjel na jižní Moravu na své sídlo v Plavči.[18][19]

Zámek Nalžovice, majetek Adalberta Widmanna v letech 1891–1924

V meziválečném období žil trvale na zámku v Plavči, kde se jako milovník přírody osobně podílel na úpravách zámeckého parku. V roce 1940 se přihlásil k německému občanství, k politice Adolfa Hitlera měl ale rezervovaný postoj, se zaměstnanci svého velkostatku mluvil nadále česky.[20] Na konci druhé světové války obsadili Plaveč sovětští vojáci a Widmann byl ze zámku vyhnán. Podle archivních pramenů vedl poté korespondenci se znojemským advokátem o uznání československého občanství (podepisoval se tehdy českým křestním jménem Vojtěch). Na základě Benešových dekretů mu byl ale všechen majetek zabaven a měl být zařazen do německého odsunu.

Zemřel v Plavči 11. prosince 1945 ve věku 77 let a jako poslední z rodu byl pochován do hrobky v rotundě Nanebevzetí Panny Marie v plavečském zámeckém parku.[21][22]

Majetkové poměry

[editovat | editovat zdroj]

Vlastnil dva velkostatky na Moravě a v Čechách. Po otci zdědil v roce 1888 na Znojemsku velkostatek Plaveč, k němuž kromě zámku[23] patřily dva hospodářské dvory, dva mlýny, cihelna a vápenka. Celkový rozsah velkostatku byl 770 hektarů půdy[24] a v dědickém řízení z roku 1889 byla jeho hodnota odhadnuta na 241 342 zlatých.[25] V roce 1891 po strýci Alfredu von Scharffenstein-Pfeil zdědil na Příbramsku velkostatek Nalžovice (označované v té době jako Nelžejovice),[26] k němuž náleželo 680 hektarů půdy.[27] V té době byl Widmann začínajícím úředníkem na českém místodržitelství a zámek Nalžovice užíval jako své občasné sídlo.[28] Po provedení pozemkové reformy se Nalžovic vzdal a v roce 1924 prodal velkostatek manželům Brusákovým.[29] V roce 1931 koupila Nalžovice Eleonora Clam-Gallasová pro svého mladšího syna Františka Schwarzenberga jako dar za úspěšné složení maturitní zkoušky.[30] Pozemková reforma se dotkla i velkostatku Plaveč, ale rozparcelováno bylo jen několik desítek hektarů zemědělských pozemků, k velkostatku nadále patřilo 687 hektarů půdy. Adalbert Widmann správě svého majetku věnoval značnou pozornost, což bylo zmíněno i v deníku Národní politika v roce 1911 při příležitosti jeho uvedení do funkce ministra orby.[31]

Rodina

[editovat | editovat zdroj]

Adalbert von Widmann byl svobodný a bezdětný. Měl pět sourozenců, z nichž tři zemřeli v dětství.[32] Dospělého věku se dožila sestra Karolina (Lily, 1863–1917), která byla jako svobodná dámou Ústavu šlechtičen v Brně a trvale žila na zámku Plaveč.[33] Další sestra Ervína (1872–1946) byla dámou Ústavu šlechtičen na Pražském hradě.[34] V roce 1913 se provdala za hraběte Lea Leopolda Thun-Hohensteina (1869–1950) a s ním později žila v Rakousku.[35][36]

Jeho bratranec AntonAnton Widmann-Sedlnitzky (1865–1949) byl dlouholetým poslancem moravského zemského sněmu a říšské rady a od roku 1917 členem Panské sněmovny. Vlastnil také majetek na Moravě (Luka nad Jihlavou).[37]

Tituly a ocenění

[editovat | editovat zdroj]

Do zániku monarchie užíval šlechtický titul svobodného pána (barona), který rodina získala v roce 1731. V roce 1893 byl jmenován c. k. komořím[38] a jako člen vlády obdržel v roce 1911 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.[39] Za první světové války získal několik vyznamenání, byl nositelem Válečného kříže za občanské zásluhy, od zahraničních panovníků obdržel německý Železný kříž a bulharského Královský řád za občanské zásluhy.[40]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Adalbert Widmann [online]. geneall.net [cit. 2012-06-24]. Dostupné online. (německy)
  2. ↑ Elisabeth Lebensaft, Christoph Mentschl: Feudalherren - Bauern - Funktionäre. Selbstverl. d. NÖ Inst. für Landeskunde, 2003, s. 151.
  3. ↑ Matrika narození ŘK farnosti Únanov, 1789–1914. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 150. (německy)
  4. ↑ MALÍŘ, Jiří a kolektiv: Biografický slovník poslanců moravského zemského sněmu v letech 1861–1918; Centrum pro studium demokracie a kultury Brno, 2012; s. 789–790
  5. ↑ Adressář královského hlavního města Prahy a sousedních obcí 1896; Praha, 1896; s. 659 dostupné online
  6. ↑ Hof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1905; Vídeň, 1905; s. 321 dostupné online
  7. ↑ Hof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1908; Vídeň, 1907; s. 330 dostupné online
  8. ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der freiherrlichen Häuser 1908; Gotha, 1907; s. 926 [v dostupné online]
  9. ↑ Adolph Lehmann's allgemeiner Wohnungs-Anzeiger : nebst Handels- u. Gewerbe-Adressbuch für d. k.k. Reichshaupt- u. Residenzstadt Wien 1908; Vídeň, 1908; s. 1259 dostupné online
  10. ↑ Znaimer Tagblatt 30-3-1915
  11. ↑ Hof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1910; Vídeň, 1910; s. 869 dostupné online
  12. ↑ Das interessante Blatt 19.1.1911; Vídeň, 1911; s. 4 dostupné online
  13. ↑ kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 590–591.
  14. ↑ Představitelé státní správy ve Slezsku na webu worldstatesmen.org dostupné online
  15. ↑ Das interessante Blatt 1.4.1915; Vídeň, 1915; s. 9 dostupné online
  16. ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der freiherrlichen Häuser 1917; Gotha, 1916; s. 1081 dostupné online
  17. ↑ Janoušková, Aneta: Příběh z Plavče [online]. theses.cz [cit. 2012-01-16]. Dostupné online.
  18. ↑ GAWRECKÁ, Marie: Slezsko a vznik Československé republiky v roce 1918 in: Časopis Slezského zemského muzea 67/2018; Opava, 2018; s. 14–15 dostupné online
  19. ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der freiherrlichen Häuser 1921; Gotha, 1920; s. 1053 dostupné online
  20. ↑ KREJČOVÁ, Monika: Památková péče na jižní Moravě po druhé světové válce (1845–1960; Filozofická fakulta Masarykovy univerzity Brno, 2015; s. 27–28 (magisterská diplomová práce) dostupné online
  21. ↑ Rotunda Nanebevzetí Panny Marie v Plavči dostupné online
  22. ↑ Oficiální web obce Plaveč dostupné online
  23. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku díl I. Jižní Morava; Praha, 1982; s. 193
  24. ↑ Ottův slovník naučný, díl XIX.; Praha, 1902 (reprint 2000); s. 881 ISBN 80-7185-274-0
  25. ↑ Neuester Schematismus der Herrschaften, Güter und Zuckerfabriken in Mähren und Schlesien 1899; Brno, 1899; s. 140–141 dostupné online
  26. ↑ Ottův slovník naučný, díl XVIII.; Praha, 1902 (reprint 1999); s. 59 ISBN 80-7185-259-7
  27. ↑ PROCHÁZKA, Johann: Topographisch-statistischer Schematismus des Grossgrundbesitzes im Königreiche Böhmen 1891; Praha, 1891; s. 491–492 dostupné online
  28. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; díl IV. Západní Čechy; Praha, 1985; s. 222
  29. ↑ PŠENIČKOVÁ, Jana: Historie a vývoj školy v Chlumu u Sedlčan od jejího založení do současnosti; Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, Praha, 2016 (bakalářská práce); s. 12 dostupné online
  30. ↑ ŠKUTINA, Vladimír: Český šlechtic František Schwarzenberg; Praha, 1991; s. 75–76 ISBN 0-946352-7-12
  31. ↑ Česko má novou vládu. Exministři dostali brilianty [online]. tyden.cz [cit. 2012-01-16]. Dostupné online.
  32. ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der freiherrlichen Häuser 1875; Gotha, 1874; s. 852 dostupné online
  33. ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der freiherrlichen Häuser 1915; Gotha, 1914; s. 1078 dostupné online
  34. ↑ ŽÁKOVÁ, Michaela: Chudé aristokratky? Strategie šlechtičen k uchování společenského postavení v dlouhém 19. století; Academia Praha, 2023; s. 115–118 ISBN 978-80200-3381-9
  35. ↑ Rodokmen Thun-Hohensteinů dostupné online
  36. ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser 1942; Gotha, 1941; s. 577 dostupné online
  37. ↑ Anton von Widmann-Sedlnitzky na webu Rakouského parlamentu dostupné online
  38. ↑ Hof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1894; Vídeň, 1894; s. 190 dostupné online
  39. ↑ Hof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1912; Vídeň, 1912; s. 308 dostupné online
  40. ↑ Hof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1918; Vídeň, 1918; s. 982 dostupné online

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • POLÁKOVÁ, Milada, NOVÁKOVÁ, Veronika: Rod Widmannů v lidovém vyprávění, Genealogické a heraldické listy 1996; Moravská genealogická a heraldická společnost, Brno, 1996; s. 43–54
  • SMUTNÝ, Bohumír: Rodinný archiv Widmannů a Scharfenstein-Pfeilů 1435-1945; Moravský zemský archiv, Brno, 1997; 230 s.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Adalbert_von_Widmann&oldid=25824162“