Pluralismus (filosofie)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Pluralismus ve filosofii (z latinského pluralis, množný, vícerý) označuje směr, který zdůrazňuje neredukovatelnou mnohost a rozmanitost světa, případně naší zkušenosti. V prvním případě hovoříme o pluralismu ontologickém, který tuto neredukovatelnou mnohost vidí ve skutečnosti samé. To byl patrně postoj starých řeckých filosofů Empedokla, Anaxagory a Démokrita proti přísnému monismu Parmenidovu a celé eleatské školy. Později postoj Leibnizův a Pascalův proti dualismu Descartovu.

Všichni chybují tím nebezpečněji, že každý sleduje jednu pravdu; jejich chyba není v tom, že by se řídili nepravdou, nýbrž že nedokáží sledovat i jinou pravdu. (Pascal)[1]

Ve druhém případě pluralismus epistemologický zdůrazňuje mnohost různých přístupů, pohledů a pojetí, jež plyne hlavně z omezených možností člověka. Zkušenost je příliš složitá, než aby se dala plně vystihnout jediným pohledem, jedinou teorií, odvodit z jediného základního principu, jak chce monismus. Ani hodnocení různých jevů a skutečností nemůže být často jednoznačné, nýbrž bude závislé na stanovisku hodnotícího, na jeho situaci a podobně.

Lidské cíle se musí navzájem lišit a nemohou být úplně podobné, ba musí být principem rozmanitosti, neboť každý jinak vyjadřuje Vesmír podle svého vlastního způsobu nahlíižení. Je totiž úkolem každého, aby byl jedinečným životním odrazem věcí i celého světa. (Leibniz)[2]

Význam[editovat | editovat zdroj]

Význam společenské rozmanitosti neobyčejně vzrostl v souvislosti s rozpadem názorové jednoty společností v evropském novověku, s rostoucí mobilitou lidí a s rozvojem globálních komunikací. Jako se kdysi jednotná věda od pozdního středověku rozchází do jednotlivých disciplin s vlastním tématem, metodou, terminologií i kritérii, dělí se i novověká filosofie do různých škol, které si všímají jiných stránek skutečnosti i lidské zkušenosti. Proti pokusům německého idealismu o vybudování jednotného systému vědění a zkušenosti se ostře postavil Friedrich Nietzsche a filosofie 20. století tento projekt skutečně opustila. Uvědomuje si omezenost lidského poznání tváří v tvář nesmírné složitosti a rozmanitosti světa, člověka a společnosti, a hledá pravdivé poznání s vědomím tohoto omezení.[3]

Pojem pluralismu připravil Christian Wolff a počátkem 20. století zavedl americký pragmatický filosof William James,[4] na něhož navázal John Dewey a řada filosofů současných (například Hilary Putnam, Jacques Derrida, Lyotard, John Dupré aj.) Přes nepochybné důvody pro pluralistické stanovisko nesmíme však zapomenout ani na to, že rozmanitost hledisek a hodnocení nutně vyžaduje jakýsi společný podklad vzájemného dorozumění, na němž je teprve možné mluvit o nějaké pluralitě. Takovým minimálním společným základem je lidský jazyk, jemuž se proto věnuje filosofie jazyka. Je ovšem otázka, zda toto minimum dostačuje, anebo zda lidské poznání a zejména život lidské společnosti nevyžaduje také nějaké společně uznávané principy, obsahy, hodnoty a podobně.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. B. Pascal, Myšlenky, zlomek 863
  2. Leibniz v dopise de Volderovi 20.6.1703
  3. Ritter – Gründer, Historisches Wörterbuch der Philosophie, heslo Pluralismus.
  4. W. James, A pluralistic universe, 1909.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Filosofický slovník. Olomouc: FIN 1998. Heslo Pluralismus, pluralita, str. 317.
  • Kunc, J. (vyd.): Demokracie a ústavnost. Praha 1999
  • Ritter – Gründer, Historisches Wörterbuch der Philosophie. Basel 1981nn. Heslo Pluralismus. Sv. 7, sl. 988n.
  • Sokol, J., Tolerance a pluralismus. In: tent., Malá filosofie člověka. Praha 2004, str. 251 - 258
  • Velek, J. (vyd.), Spor o spravedlnost. Praha 1997

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]