Liberální konzervatismus
Liberální konzervatismus je politická ideologie, forma konzervatismu, která kombinuje konzervativní politiky s liberálními postoji, a to zejména z ekonomické oblasti (ovšem také ze sociální a etické). Jde tedy o politický konzervatismus zásadně ovlivněný liberalismem.
Ideologie liberálního konzervatismus slučuje ideje klasického liberalismu (zejména minimální zásahy státu do trhu a ekonomiky obecně). Jedinec má mít svobodu vstupovat na trh a vytvářet bohatství bez omezování státem. Nicméně, liberální konzervativci také zastávají názor, že jednotlivci nemohou být zcela odkázáni na osobní zodpovědnost v ostatních sférách bytí; proto se domnívají, že silný stát je nezbytný k zajištění práva a pořádku a že sociální instituce jsou potřebné k tomu, aby pěstovaly smysl pro povinnost a odpovědnost vůči národnímu státu.[1] Liberální konzervativci také podporují občanská práva, spolu s některými sociálně konzervativními pozicemi. Rozcházejí se však v sociálních otázkách, přičemž někteří jsou sociálně konzervativní a jiní sociálně liberální, ačkoli všichni liberální konzervativci široce podporují princip rule of law ohledně občanských práv, sociální rovnosti a životního prostředí.[2][3] To má vyústit ve vytvoření soudržné a tolerantní společnosti se zvýšenou mírou individuální odpovědnosti a menší nerovností.[4]
Liberální konzervatismus sdílí s klasickým liberalismem principy oddanosti individualismu, víru v negativní svobodu (tj. svobodu od vnějšího), minimálně regulovaný volný trh (princip laissez faire) a minimální roli byrokratického státu. Podle některých komentátorů mnoho konzervativních proudů v 80. letech, jako byl Thatcherismus, neoliberalismus, byly obnovou klasického liberalismu ve všem kromě jména. Na rozdíl od klasického liberalismu však zde existuje silnější sociální agenda a podpora větší míry státních zásahů, zejména v určitých oblastech společenského života, o kterých se liberální konzervativci domnívají, že by neměly podléhat tržním silám. Zejména pokud jde o rodinu, sexualitu, zdraví a vzdělání, ty by měly být buď vždy periodicky regulovány, nebo minimálně chráněny státem.[5]
Historie
[editovat | editovat zdroj]Konzervatismus i liberalismus měly v průběhu času (v různých staletích) různé významy. I samotný termín liberální konzervatismus byl používán zcela odlišnými způsoby. Původně vznikl v kontrastu k aristokratickému konzervatismu, který považoval princip rovnosti za něco, co je v rozporu s lidskou přirozeností, a místo toho zdůrazňoval myšlenku přirozené nerovnosti. Když konzervativci v demokratických zemích přijali typické liberální instrumenty, jako jsou právní stát, soukromé vlastnictví, tržní hospodářství a ústavní zastupitelská vláda, stal se liberální prvek liberálního konzervatismu mezi konzervativci konsensuální. V některých zemích, jako jsou Spojené království a Spojené státy americké, se termín liberální konzervatismus začal chápat jednoduše jako konzervatismus, což přimělo některé konzervativce, kteří zastávali silněji klasicko-liberální hodnoty, aby se místo toho začali nazývat libertariáni. Mezi klasickými liberály a libertariány však existují rozdíly.[6][7]
V Evropě jsou liberální konzervativci se svým důrazem na ekonomicko liberální a volnotržní principy jasně odlišitelní od těch konzervativců, kteří zastávají národně-konzervativní nebo sociálně konzervativní hodnoty, a/nebo přímo populistické názory, natož pravicově populistické názory. Na evropské úrovni jsou křesťanští demokraté a většina liberálních konzervativců sdruženi v Evropské lidové straně (EPP), zatímco liberálové (včetně konzervativních a sociálních liberálů) ve straně Aliance liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE).
V moderním evropském diskursu liberální konzervatismus obvykle zahrnuje středopravé politické názory, které odmítají alespoň do určité míry sociální konzervatismus. S tímto postojem souvisí i podpora umírněných forem „sociální záchranné sítě“ a environmentalismu (viz též zelený konzervatismus a zelený liberalismus).
Příklady liberálně-konzervativních stran
[editovat | editovat zdroj]- Česko: Občanská demokratická strana[8] a TOP 09[9]
- Francie: Republikáni[10]
- Itálie: Forza Italia[11]
- Německo: Křesťanskodemokratická unie, Svobodná demokratická strana[12][13]
- Rakousko: Rakouská lidová strana[14]
- Polsko: Polska 2050, Třetí cesta
- Slovensko: Demokrati, NOVA, Občianska konzervatívna strana, Za ľudí
- Spojené království: Konzervativní strana[15]
- Spojené státy americké: Republikánská strana[16]
- Španělsko: Lidová strana[17]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Liberal conservatism na anglické Wikipedii.
- ↑ MCANULLA, Stuart. British Politics: A Critical Introduction. [s.l.]: Bloomsbury Academic 228 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8264-6156-8. (anglicky)
- ↑ David Cameron tries to return to his liberal Conservatism mission. Channel 4 News [online]. 2015-10-07 [cit. 2024-09-07]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ What was David Cameron's Conservatism? (overview) [online]. [cit. 2024-09-07]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ https://eprints.lse.ac.uk/48440/1/blogs.lse.ac.uk-Cameron_and_Welfare_Questioning_the_liberal_Conservatism_project.pdf
- ↑ VINCENT, Andrew. Modern Political Ideologies. [s.l.]: John Wiley & Sons 395 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4443-1105-1. (anglicky) Google-Books-ID: igrwb3rsOOUC.
- ↑ JOHNSTON, Larry. Politics : an introduction to the modern democratic state. [s.l.]: Toronto : UTP 590 s. Dostupné online. ISBN 978-1-55111-622-8, ISBN 978-1-4426-0040-9.
- ↑ HAAR, Edwin Van de. Degrees of Freedom: Liberal Political Philosophy and Ideology. [s.l.]: Routledge 230 s. Dostupné online. ISBN 978-1-351-52308-0. (anglicky) Google-Books-ID: dvdKDwAAQBAJ.
- ↑ Základní informace o Občanské demokratické straně [online]. ODS [cit. 2014-03-18]. Dostupné online.
- ↑ NĚMCOVÁ, Lucie. Analýza TOP 09. Brno, 2012 [cit. 2014-03-18]. 45 s. bakalářská. Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity. Vedoucí práce Lubomír Kopeček. s. 37. [Analýza TOP 09 Dostupné online.]
- ↑ NORDSIECK, Wolfram. France. Parties and Elections in Europe [online]. 2017 [cit. 2021-12-29]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ NORDSIECK, Wolfram. Italy. Parties and Elections in Europe [online]. 2018 [cit. 2021-08-24]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ MERKL, Peter H. The Federal Republic of Germany at Forty-Five: Union without Unity. [s.l.]: Springer 506 s. Dostupné online. ISBN 978-1-349-13518-9. (anglicky)
- ↑ OERS, Ricky van. Deserving Citizenship: Citizenship Tests in Germany, the Netherlands and the United Kingdom. [s.l.]: Martinus Nijhoff Publishers 316 s. Dostupné online. ISBN 978-90-04-25107-6. (anglicky) Google-Books-ID: wWdUAQAAQBAJ.
- ↑ GÜNTZEL, Ralph P. Understanding "Old Europe": An Introduction to the Culture, Politics, and History of France, Germany, and Austria. [s.l.]: Tectum Wissenschaftsverlag 212 s. Dostupné online. ISBN 978-3-8288-5300-3. (anglicky) Google-Books-ID: 8gJ4DwAAQBAJ.
- ↑ DRIVER, Stephen. Understanding British Party Politics. [s.l.]: Polity 249 s. Dostupné online. ISBN 978-0-7456-4077-8. (anglicky) Google-Books-ID: 2_Qq6RJr6_QC.
- ↑ SLOMP, Hans. Europe, A Political Profile: An American Companion to European Politics [2 volumes]: An American Companion to European Politics. [s.l.]: ABC-CLIO 895 s. Dostupné online. ISBN 978-0-313-39182-8. (anglicky) Google-Books-ID: LmfAPmwE6YYC.
- ↑ HLOUŠEK, Vít; KOPEČEK, Lubomír. Origin, Ideology and Transformation of Political Parties: East-Central and Western Europe Compared. [s.l.]: Ashgate, 2010. Dostupné online. ISBN 978-0-7546-7840-3. S. 159. (anglicky)