Lidová demokracie (deník)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Lidová demokracie
Druh Denní tisk
Formát neuveden
Majitel Československá strana lidová (do 1992)
Pragoprint (1992-1994)
Vydavatel Pragoprint
Šéfredaktor Josef Doležal
Založení 12. května 1945
Vlastnictví partajní
Jazyk čeština
Přestalo vycházet 23. července 1994
Sídlo společnosti Karlovo náměstí 5, Praha II.
Náklad 96 5001953

Lidová demokracie byl český deník Československé strany lidové vycházející v letech 19451994. Navazoval na lidovecké noviny Lidové listy, které vycházely od roku 1922[1]. V závěru roku 1992 prodala KDU-ČSL tento deník a. s. Pragoprint, jejímž předsedou představenstva byl podnikatel Fidelis Schlée, který docílil toho, že deník následně přestal vycházet úplně. K faktickému zániku poté dochází v létě 1994, kdy Pragoprint dal Lidovou demokracii do užívání vydavateli deníku Lidové noviny; tím bylo její vydávání k 23. červenci 1994 zastaveno.

Šéfredaktoři Lidové demokracie[editovat | editovat zdroj]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Poválečné období (1945-1948)[editovat | editovat zdroj]

Lidová demokracie vznikla v důsledku stranických potřeb obnovy tisku po druhé světové válce a sloučením dříve vycházejících periodik Lidovecké noviny a Lidové listy. I nadále však vycházely další lidovecké noviny jako např. Obzor, Vývoj[3] nebo v Olomouci Osvobozený našinec. Rozhodnutím nového Plojharovského vedení ČSL po únoru 1948 však bylo vydávání těchto dalších listů z toho důvodu, že se staly pro nový režim nepohodlnými zastaveno.[4] Zpočátku byl jejich šéfredaktorem Josef Doležal a jeho odpovědným zástupcem dr. Karel Formánek.

Dosah novin však nebyl příliš veliký - obecně nebyly schopné konkurovat ostatním novinám, které tehdy běžně vycházely.[5] Lidovou demokracii, která vycházela denně mimo pondělí tiskly Československé tiskařské a vydavatelské podniky (Č. A. T.) v rozsahu šesti až osmi stran na jedno vydání. Mezi přispěvatele se řadili tehdy převážně ať už běžní straníci, zákonodárci, ale i jiní příslušníci ČSL mezi nimiž nechyběli i odpůrci klerikalismu strany z pravicově zaměřeného spektra (Helena Koželuhová) či publicisté z širokého společenského spektra (Pavel Tigrid[6][7], František Hanzelka, Jiří Hoetzel, Antonín Plhal, Vladimír Sís,Jan Strakoš, Vojtěch Mixa, František Weyr, Jaroslav Šterc, Vratislav Preclík, Pavel Jedlička nebo Miroslav Horčička).

V průběhu „horkého léta“ 1947 Lidová demokracie aktivně napomáhala zmírňování napětí a eufemizaci problémů mezi Čechy a Slováky, kteří se velmi obtížně vyrovnávali s důsledky předchozí existence Slovenského „ľudového“ státu. Sama ČSL cítila a doufala, že při navázání pozitivních kontaktů se Slovenskem by mohlo dojít ke spojení hlavních křesťanských demokratických stran (především slovenské Demokratické strany, která byla faktickým vítězem slovenských poválečných voleb) s ČSL, což by vedlo k efektivnějšímu vzdorování proti sílícímu vlivu KSČ a pokusům o vliv ze strany KSS.[8] Často se tak mohl čtenář dočíst o "vlivu slovenského katolicismu pro čechoslovákismus" nebo že "slovenské katolictví má k republice kladný poměr". Vytváření jisté "slovenské idyly" napomáhal proaktivně i sám Pavel Tigrid ve svém komentáři "Slovenské dojmy", který v srpnu vycházel v LD na pokračování.[9]

Období zlovůle a totalitní kontroly (1948-1967)[editovat | editovat zdroj]

Krátce po komunistickém puči v únoru 1948, došlo k rozsáhlým změnám v redakci (někteří jako mj. Tigrid uprchli za hranice) a Doležala s Formánkem nahradil Karel Horalík. „Obrozená“ Lidová demokracie se již od konce února hlásila s titulem orgánu „nově ustaveného akčního výboru, postavivšího se do čela obrozené lidové strany“ a stala se tak jasným nástrojem nově vzniklého prokomunistického aparátu. Zpravodajství o politickém zpravodajství domácím a zahraničním vycházelo v tu dobu v rozsahu tří stran[4], čímž zabíralo téměř polovinu rozsahu deníku.

Po roce 1948 deník převzal do té doby nezávislé Nakladatelství Vyšehrad, které následně roku 1953 přejmenoval na Nakladatelství Lidová demokracie, které bylo oficiálním vydavatelství a nakladatelstvím ČSL pro vydávání stranických brožur a školení. Zbývající knižní produkce, kterou navíc určoval výrazný straník Rostislav Petera (v tu dobu již tajně veden jako člen KSČ a v letech 1953-1963 pověřený vedením vydavatelství) se směla zabývat jen vydáváním českého venkovského románu 19. století[10]. Vyšehrad Lidové straně následně zůstal až do roku 1992

Lidová demokracie – převážně i kvůli státnímu dozoru – zasahovala i do činnosti dalšího orgánu, kterým byly z důvodu potřeb režimu a Mírového hnutí katolického duchovenstva určené Katolické noviny, jejichž první čísla explicitně vytvářela sama redakce Lidové demokracie.

Pražské jaro a normalizace (1968)[editovat | editovat zdroj]

V souvislosti s celkovým uvolněním tisku nezahálela ani Lidová demokracie. Jejím prostřednictvím se především katoličtí čtenáři v průběhu roku dozvídali o všech do té doby zamlčených událostech perzekuce komunistického režimu z období konce čtyřicátých a průběhu padesátých let. Zásadním průlomem v tomto ohledu byl článek Jiřího Brabence „Jak a proč zemřel farář Josef Toufar“ z 12. května 1968[11], kterým začala malá série investigativních reportáží na toto téma. Ty znatelně podrývaly předchozí metody, na kterých stal režim, a demaskovaly i jeho propagandistické metody. Toto nezávislé zpravodajství však mělo příliš krátké trvání. Po invazi sovětských vojsk v srpnu 1968 se opět obnovil dohled KSČ nad veškerým tiskem (Lidovou demokracii nevyjímaje) a v tomto postavení setrval až do sklonku roku 1989.

Demokratizace Lidové demokracie a úpadek (1990-1994)[editovat | editovat zdroj]

V období po Sametové revoluci do redakce vstoupila řada nových redaktorů, kteří do té doby působili převážně ineditně v samizdatu (Radomír Malý, Pavel Švanda), tak i již zkušení novináři (Antonín Hošťálek, Václav Štěpánek), ale i ti, kteří s novinařinou teprve začínali nebo ji měli jen jako vedlejší činnost (Libor Jan, Tomáš Mazáč). Na druhou stranu cela řáda jiných redaktorů po „aféře Bartončík“ z redakce pro nesouhlas se stranickým vměšováním odešla.[12] Celková adaptace deníku na změny ve společnosti se však nepodařila. Nejzásadnějším problémem byl rozchod postojů a neřešená transformace listu na svobodné poměry. Jiné byly představy redakce a jiné zase ze strany vedení lidové strany, která se sama snažila změnit si v rámci marketingu status ze strany „katolické“ na stranu středopravou s prvky křesťanské demokracie. Oproti progresivnějšímu vývoji strany se však v případě Lidové demokracuie měl prosazovat model prvorepublikového stranického tiskového orgánu, což nakonec vedlo k dalším redakčním odchodům, kdy odešla řada kapacit včetně šéfredaktora Navrátila, který byl nahrazen dosavadním zástupcem šéfredaktora Machem.

List sice po mnoho let vydělával miliónové sumy, ale nakonec si nesměl kvůli každoročním odvodům svých zisků vytvořit žádnou finanční rezervu a po aféře Bartončík navíc i výrazně klesl náklad listu, což vedlo k dalšímu finančnímu oslabení novin i samotného vydavatelství. V následku toho rozhodlo v listopadu 1992 vedení KDU-ČSL o prodeji Lidové demokracie vydavatelství Pragoprint. Pod jeho vedením však dosah deníku začal prudce upadat a vydavatel se dle mínění některých redaktorů netajil tím, že má v úmyslu ho zlikvidovat. K 23. červenci 1994 tak definitivně Lidová demokracie přestala vycházet.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Při Nakladatelství Lidová demokracie (resp. Vyšehrad) v průběhu let 1948-1992 pravidelně vycházel nejprve Lidový kalendář přejmenovaný později na Kalendář Lidové demokracie, vycházející v podobě brožury s kalendářem a články na čtení.[10] V katolickém spektru se stal natolik populární, že na něj následně navázal Cyrilometodějský kalendář, který v různých obměnách a v současnosti pod vydavatelem Katolický týdeník vychází dodnes.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BEDNAŘÍK, Petr; JIRÁK, Jan; KÖPPLOVÁ, Barbara. Dějiny českých médií. Praha: Grada Publishing, 2011. 448 s. ISBN 978-80-247-3028-8. Kapitola 6.3.2, s. 168. 
  2. RICHTER, Jaroslav. Skaut Navrátil: S Foglarem jsem se rozešel ve zlém. Teď vidím, že to byla chyba.. Lidové noviny [online]. Mafra, 16.1. 2017 [cit. 26.2.2017]. Dostupné online. 
  3. RENNER, Jan. Československá strana lidová 1945-1948. Brno: Prius, 1999. 101 s. S. 44-47. 
  4. a b SKLADAN, Michal. roměna mediálního obrazu KSČ v Lidové demokracii v únoru a březnu 1948 [online]. [cit. 2017-02-25]. Dostupné online. 
  5. VEBER, Václav. Osudové únorové dny: 1948.. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. S. 41. 
  6. V letech 1945-1948 komentátor Lidové demokracie a časopisu Obzory
  7. Kosatík 2013, 63-82.
  8. JIREŠ, Jan. Reflexe Slovenska a Slováků v českých nekomunistických denících během krizového roku 1947 (diplomová práce). Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, 2012. S. 98-99. 
  9. JIREŠ, Jan. Reflexe Slovenska a Slováků v českých nekomunistických denících během krizového roku 1947 (diplomová práce). [s.l.]: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií S. 78-81. 
  10. a b Nakladatelství Výšehrad. Slovník české literatury [online]. 30.1.2015 [cit. 25.2.2015]. Dostupné online. 
  11. BRABENEC, Jiří. Jak a proč zemřel Josef Toufar. Lidová demokracie. 12.5.1968. Dostupné online. 
  12. Spory vyvrcholily tzv. „Prohlášením redaktorů Lidové demokracie“ adresované předsednictvu ÚV ČSL ze dne 12. června 1990, kteří požadovali přeměnu Lidové demokracie ze „stranického orgánu“ na „nezávislý moderní křesťanský deník“. Viz Řehořová 2008, 10

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Monografie[editovat | editovat zdroj]

  • KOSATÍK, Pavel: Tigrid, poprvé - Průvodce osudem inteligentního muže ve dvacátém století, Praha: Mladá fronta, 2013.
  • RENNER, Jan: Československá strana lidová 1945–1948, Brno: Prius, 1999.

Odborné články[editovat | editovat zdroj]

  • Martina ŘEHOŘOVÁ: "Lidová demokracie 1986–1992: transformace deníku politické strany v období zásadních politických změn", Pražské sociálně-vědní studie 2008, mediální řada MED-014. Dostupné online.

Diplomové či jiné studentské práce[editovat | editovat zdroj]

  • Michal SKLADAN: Proměna mediálního obrazu KSČ v Lidové demokracii v únoru a březnu 1948 (bakalářská práce), Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Dostupné online.
  • JIREŠ, Jan. Reflexe Slovenska a Slováků v českých nekomunistických denících během krizového roku 1947 (diplomová práce). [s.l.] : Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, 2012.