Sedlničtí z Choltic

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Sedlničtí z Choltic
Odřivous - rodový erb Sedlnických z Choltic
Odřivous - rodový erb Sedlnických z Choltic
ZeměSvatá říše římskáSvatá říše římská Svatá říše římská, Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství, České královstvíČeské království České království, Moravské markrabstvíMoravské markrabství Moravské markrabství
Mateřská dynastieBenešovici?
Tituly
Rok založení14. století
Větve rodu

Sedlničtí z Choltic (psáno též Sedlnitzky z Choltitz, německy Sedlnitzky von Choltitz) jsou starý český vladycký rod, který později povýšil do panského stavu. Pravděpodobně pocházejí z rozrodu Benešovců. Sídlili ve 14. století v CholticíchPřelouče, od 15. století na Moravě.[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Josef von Sedlnitzky (1837), kresba akvarelovou tužkou od Moritze Daffingera.

Ze své tvrze v Cholticích se brzy přesunuli na Moravu. V roce 1401 držel Mikuláš z Choltic ZávěšiceNového Jičína. V polovině 15. století získal Jan Sedlnice na Kravařsku, podle čehož se rozšířilo rodové jméno o příjmení Sedlnický. Poté se rozdělili na dvě větve.

V roce 1546 Mikuláš Sedlnický povýšil do panského stavu na Moravě. Mnozí příslušníci rodu sloužili u soudů. Antonín Ferdinand se stal prezidentem zemského soudu v Opavě, Josef Antonín Václav viceprezidentem ve Lvově, válčili v Uhrách i během stavovského povstání roku 1620, kdy Albrecht a Karel působili jako direktoři moravských stavů. Petr starší velel jako jeden z vojevůdců stavovskému vojsku, po Bílé hoře musel emigrovat, zemřel v Nizozemsku roku 1628. Jeho potomci žili v Prusku a nazývali se Perponcher-Sedlnitzky. Drželi statky na severní Moravě a ve Slezsku, např. Zábřeh, Slavkov u Opavy, Hluchov, Linhartovy či Bílovec. Některé členy rodu postihly pobělohorské konfiskace, jiní zabavování majetku unikli.

Biskupský znak Leopolda Sedlnického

Koncem 17. století získali říšský hraběcí titul. Hrabě Josef Sedlnický z Choltic (17781855) působil jako rakouský správní úředník, v letech 18171848 zastával místo prezidenta dvorského policejního úřadu.[2] Řídil policejní aparát a dozoroval cenzuru v duchu metternichovského absolutismu.

Josefovými bratry byli:[1]

Dnes žijí jejich potomci starší a mladší linie v pruské větvi.

Původní rodová linie vymřela po přeslici v osobě Marie Leopoldiny Sedlnické (1812–1898). Ta byla provdána za Antonína Widmanna (1805–1866), poslance moravského zemského sněmu, který založil mladší linii svého rodu v Lukách nad Jihlavou. Po vymření hraběcí větve Sedlnických přešlo jméno i dědictví na Widmanny. Majestát na jméno a erb Sedlnických získal v roce 1871 Viktor Widmann (1836–1886), který se od té doby psal jako hrabě Widmann-Sedlnitzky von Choltitz. Součástí dědictví po Sedlnických byly velkostatky Loděnice a Štemplovec na Opavsku, zde ale Widmannové vůbec nepobývali a v roce 1911 tento majetek prodali[4]. Posledním majitelem velkostatku Luka nad Jihlavou byl hrabě Antonín Widmann-Sedlnický (1865–1949), který byl dlouholetým poslancem Moravského zemského sněmu, v Lukách byl starostou a získal zde i čestné občanství. Rodina se však v roce 1940 přihlásila k německému občanství, takže v roce 1945 jim byl majetek zkonfiskován, Widmannové zde ale žili až do roku 1947. Syn Arnošt Alois (1905–1988) žil poté v Rakousku.

Erb[editovat | editovat zdroj]

V červeném štítu nosili znamení zvané odřivous, které mají společné s pány z Kravař. Odlišnost těchto erbů spočívala v tom, že Sedlničtí měli v klenotu na přílbě tzv. paví ocas prostřelený šípem.

Příbuzenstvo[editovat | editovat zdroj]

Spojili se s Podstatskými, Haugvici, Žampachy, Bruntálskými z Vrbna či Widmanny.

Příslušníci rodu[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Ottův slovník naučný, díl XXII., s. 758
  2. Hrabě Josef Sedlnitzky – záznam v databázi Národní knihovny ČR
  3. Anton Sedlnitzky von Choltitz – záznam v databázi Národní knihovny ČR
  4. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl II. Severní Morava; Praha, 1984

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HALADA, Jan. Lexikon české šlechty. Praha: Akropolis, 1992. ISBN 80-901020-3-4. Kapitola Sedlničtí z Choltic, s. 137–138. 
  • MAŠEK, Petr. Modrá krev. 3. upr. vyd. Praha: Mladá fronta, 2003. 330 s. ISBN 80-204-1049-X. 
  • STIBOR, Jiří. Příspěvek k dějinám panství Linhartov a ke genealogii Sedlnických z Choltic. Časopis Slezského zemského muzea. 1995, roč. B 44, s. 1–18. ISSN 1211-3131. 
  • Ottův slovník naučný. Sv. 22. Rozkošný-Schloppe, heslo Sedlnický z Choltic. Praha: J. Otto, 1904. 1002 s. Dostupné online. S. 756–760. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]