Federica Mogheriniová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Federica Mogheriniová

Federica Mogheriniová, 2015

3. vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku
Úřadující
Ve funkci od:
1. listopadu 2014
Předchůdce Catherine Ashtonová

Místopředsedkyně Evropské komise
Úřadující
Ve funkci od:
1. listopadu 2014
Předseda Jean-Claude Juncker
Předchůdce Catherine Ashtonová

Ministryně zahraničí Itálie
Ve funkci:
22. února 2014 – 31. října 2014
Předseda vlády Matteo Renzi
Předchůdce Emma Boninová
Nástupce Paolo Gentiloni

Členka Poslanecké sněmovny Parlamentu
Úřadující
Ve funkci od:
29. dubna 2008
Volební obvod Benátsko (XVI. období)
Emilia-Romagna (XVII. období)
Stranická příslušnost
Členství Demokratická strana

Narození 16. června 1973 (44 let)
Řím, ItálieItálie Itálie
Choť Matteo Rebesani
Rodiče Flavio Mogherini
Děti Caterina a Marta Rebesaniovy
Alma mater Univerzita La Sapienza
Zaměstnání politička
Profese politoložka
Commons Kategorie Federica Mogherini
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Federica Mogheriniová, nepřechýleně Federica Mogherini (* 16. června 1973 Řím) je italská levicová politička a politoložka, která od listopadu 2014 zastává úřady místopředsedkyně Junckerovy Evropské komise a šéfky evropské diplomacie – z titulu vysoké představitelky Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. V této funkci nahradila Britku Catherine Ashtonovou. K  jejímu jmenování Evropskou radou došlo 30. srpna 2014.[1][2]

Od února do října 2014 působila na postu italské ministryně zahraničních věcí ve vládě Mattea Renziho jakožto nejmladší osoba v této pozici od konce druhé světové války.[1]

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Narodila se roku 1973 v Římě do rodiny režiséra a filmového architekta Flavia Mogheriniho (1922–1994).

Vystudovala římskou univerzitu La Sapienza, kde absolvovala politologii. Disertační práce se tematicky zaměřila na politickou filosofii a vztah náboženství a politiky v islámu.[3][4] Na jejím vzniku pracovala během výměnného studentského programu Erasmus v jihofrancouzském Aix-en-Provence.

Již během studií se aktivizovala v hnutích proti genderové diskriminaci, atomovým zbraním a jihoafrickému apartheidu. V roce 2014, kdy vystoupala na nejvyšší úroveň diplomacie, byl na internetu sdílen její snímek neznámého data vzniku, kde stojí vedle palestinského předsedy OOP Jásira Arafata.[1]

Jejím manželem je Matteo Rebesani, s nímž má dvě dcery Caterinu (nar. 2005) a Martu (nar. 2010).

Politická kariéra[editovat | editovat zdroj]

Vnitrostranický vzestup[editovat | editovat zdroj]

V roce 1988 se jako mladá představitelka radikálně levicových názorů[1] stala členkou Italské federace mladých komunistů (Federazione Giovanile Comunista Italiana), mládežnické organizace Italské komunistické strany. V roce 1991 se tato strana transformovala do nového uskupení zvaného Demokratická strana levice (Partito Democratico della Sinistra). Nástupnickou organizací mladých komunistů se stala Mladá levice (Sinistra Giovanile), což byla mládežnická organizace napojená na jmenovanou sociálnědemokratickou stranu. Mogheriniová do ní vstoupila. Od roku 2001 působila v celostátní radě strany Levicových demokratů (Democratici di Sinistra), což je uskupení, které navázalo na předchozí Demokratickou stranu levice. Později zde také zasedala v politické komisi a celostátním výkonném výboru.

V roce 2003 začala v rámci Levicových demokratů působit v zahraniční sekci, kde měla odpovědnost za vztahy s mezinárodními hnutími a politickými stranami. Postupně se vypracovala na koordinátorku zahraničního odboru, aby následně přešla do kanceláře předsedy Piera Fassiniho s gescí zahraničních záležitostí a mezinárodních vztahů. V tomto období se zaměřovala na vývoj situace v Iráku, Afghánistánu a mírový proces na Středním východu. Udržovala vazby se Stranou evropských socialistů, Socialistickou internacionálou a jejich členy, stejně tak i s Demokratickou stranu Spojených států.

Po založení italské Demokratické strany v říjnu 2007 se stala 4. listopadu téhož roku členkou kanceláře předsedy Waltera Veltroniho, s nímž již spolupracovala během jeho římského primátorování.

Poslankyně parlamentu[editovat | editovat zdroj]

Jako předsedkyně italských poslanců v Parlamentním shromáždění NATO, září 2013

V roce 2008 byla poprvé zvolena do Poslanecké sněmovny Parlamentu Itálie, ve volebním obvodu Benátsko. Během šestnáctého funkčního období působila jako tajemnice komise pro obranu, členka italské stálé delegace při Parlamentním shromáždění Rady Evropy a členka stálé delegace v Parlamentním shromáždění Západoevropské unie.

Nový šéf Demokratické strany Dario Franceschini ji 24. února 2009 jmenoval do svého týmu, v němž zodpovídala za záležitostí týkající se rovných příležitostí.[5] Působila také v roli místopředsedkyně nevládní italsko-americké organizace a nadace Italy-USA Foundation.[6]

V únoru 2013 byla do sněmovny znovuzvolena ve volebním okrsku Emilia-Romagna. Zasedala opět v obranném výboru, nově pak ve výboru pro zahraničí a řadila se mezi členy italské delegace do Parlamentního shromáždění NATO, kterému také v dubnu 2013 předsedala. Od 1. srpna téhož roku se pak stala předsedkyní italských zástupců v tomto shromáždění.[7]

Nový stranický předseda Matteo Renzi ji 9. prosince 2013 ustavil do svého týmu, v němž se věnovala záležitostem evropských vztahů. Zařadila se ke členům think tanku German Marshall Fund.[7]

Ministryně zahraničí[editovat | editovat zdroj]

Mogheriniová při jmenování ministryní zahraničí

V nově zformované vládě Mattea Renziho byla 22. února 2014 jmenována ministryní zahraničí, jakožto třetí žena, po Susanně Agnelliové a své předchůdkyni Emmě Boninové, a vůbec nejmladší osoba v tomto úřadu od druhé světové války.[1] Prvním jejím krokem jako ministryně bylo, že se společně s italským ministrem obrany sešla s manželkami italských vojáků zadržovaných v Indii – Massimilianem Latorrem a Salvatorem Gironem. Stalo se tak v důsledku incidentu italského tankeru „Enrica Lexie“ u indických břehů roku 2012; tito dva vojáci měli z paluby trajektu zahájit palbu na neznámé blížící se plavidlo a přitom zastřelit dva indické občany.

Pod jejím vedením usilovala italská diplomacie o osvobození odsouzené súdánské lékařky Meriam Ishagové a její převoz do Itálie. Vzhledem k dobrým italsko-súdánským bilaterálním vztahům došlo 24. července 2014 k propuštění a transportu této Súdánky na palubě italského vládního letadla.[8][9]

Poté, co se od listopadu 2014 ujala funkcí v Evropské komisi, ji v italské vládě jako ministr zahraničí nahradil Paolo Gentiloni.

Šéfka diplomacie Evropské unie[editovat | editovat zdroj]

Během července 2014, vzhledem k velkému zastoupení italských europoslanců v parlamentní skupině Pokrokové spojenectví socialistů a demokratů po volbách 2014, se uvnitř Evropské rady začalo zmiňovat její jméno v souvislosti s postem šéfky evropské diplomacie – vysoké představitelky Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, respektive místopředsedkyně nově se formující Junckerovy komise.

Deník Financial Times ve svém vydání z 13. července 2014 zveřejnil zvěsti, že se proti jejímu jmenování postavili někteří východoevropští členové, včetně Lotyšska, Estonska, Litvy a Polska, podle nichž zastávala vůči Rusku v ukrajinské krizi příliš měkký postoj. Italský premiér Renzi ji přesto 2. srpna 2014 oficiálně navrhl designovanému předsedovi Evropské komise Jeanu-Claudu Junckerovi.

Na schůzce socialistických premiérů, uskutečněné krátce před oficiálním summitem Evropské rady 30. srpna 2014, její jmenování potvrdili všichni členové Strany evropských socialistů. Téhož dne pak proběhlo její jmenování na zasedání rady, což na Twitteru oznámil předseda Herman Van Rompuy. V úřadu tak od 1. listopadu 2014 nahradila britskou političku Catherine Ashtonovou.

Kritika[editovat | editovat zdroj]

V roli ministryně zahraničí při setkání s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, 9. července 2014

Kritika Mogheriniové vycházela z tvrzení, že je prorusky orientovaná, postavená blízko Kremlu, a týkala se také jejího vlažného přístupu k vojenské přítomnosti Ruska na ukrajinském území během tamního válečného konfliktu. Litevská prezidentka Dalia Grybauskaitė ji veřejně označila za „prokremelskou“.[10][11][12][13] Její první nominaci na pozici šéfky evropské diplomacie zablokovaly východoevropské členské státy Evropské unie.[14] Přesto, některé z jejích domnělých přístupů k Rusku se neodlišují od pozic, které zaujímají Německo či Francie.[15]

Výtky směřovaly také k nedostatku zkušeností pro funkci šéfky evropské diplomacie, když se teprve v únoru 2014 stala ministryní zahraničí.[1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Federica Mogherini na anglické Wikipedii.

  1. a b c d e f Unijním "prezidentem" bude Donald Tusk, šéfkou diplomacie Italka Mogheriniová. iHNED.cz [online]. 2014-08-30 [cit. 2014-09-02]. Dostupné online.  
  2. "Italy's Mogherini and Poland's Tusk get top EU jobs", BBC News, 30 August 2014. Ověřeno k 30 August 2014. 
  3. Mogherini: Italy's young rising star [online]. 2014-08-30, [cit. 2014-08-31]. [1]. (anglicky) 
  4. VINCENTI, Daniela. Profile: Federica Mogherini, the next EU foreign affairs chief [online]. 2014-08-30, [cit. 2014-08-31]. [2]. (anglicky) 
  5. A Matteo manca solo la fiducia [online]. [cit. 2014-09-01]. [3]. (Italian) 
  6. "Uragano Sandy, Mogherini: "Solidarietà e amicizia al popolo americano, gli USA sapranno reagire"=", 30 October 2012. Ověřeno k 31 August 2014. 
  7. a b MOGHERINI, Federica. Chi Sono [online]. blogmog.it, 2014-03-25, [cit. 2014-09-02]. Chi Sono. Dostupné online. (italsky) 
  8. Sudan: amb. in Italia, Meriam a Roma grazie a amicizia tra nostri paesi [online]. [cit. 2014-09-01]. [4]. (Italian) 
  9. Woman who faced death for faith is free [online]. CNN website, 2014-07-24. [5]. (anglicky) 
  10. Wright, Thomas. Mogherini is the Wrong Choice for Europe [online]. Brookings Institution, 28 August 2014, [cit. 2014-08-30]. [6]. (anglicky) 
  11. Higgins, Andrew."Russia Pushing Ukraine Conflict to Point of No Return, E.U. Leader Says", The New York Times, 30 August 2014. Ověřeno k 30 August 2014. 
  12. Tusk and Mogherini – A Good Lesson [online]. [cit. 2014-08-31]. [7]. (anglicky) 
  13. Tusk, Mogherini Named to Top EU Posts Amid Russia Discord [online]. [cit. 2014-08-31]. [8]. (anglicky) 
  14. Who is Federica Mogherini - the new woman in charge of EU foreign policy? [online]. [cit. 2014-08-31]. [9]. (anglicky) 
  15. Diligent Italian leftist accused of pro-Russian bias By Alvise Armellini, dpa [online]. [cit. 2014-09-01]. [10]. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]